Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí duše - 10. kapitola

19.09.2011 (18:30) • Pegas99 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1952×

Otisk

Charlie

Už je to tři dlouhé dny, co jsem vlkodlakem. Už tři dny vím, že Alec byl doopravdy mou druhou polovinou, že jsem si to naše pouto nevymyslela - měla jsem ho v genech. Měla jsem se otisknout do Setha a místo toho se otisknu do Aleca. Nikdo kromě Edwarda neví, do koho jsem se otiskla a já se jim to chystám dnes říct. Můj táta si myslí, že jsme se otiskla do Setha a ten se proto rozešel s Alex. To byla hloupost.

A co Alex? Včera večer přišla celá ubrečená a od té doby sedí v pokoji. Povzdychla jsem si při pohledu do zrcadla. Musela jsem se ostříhat. To pro mě zatím bylo nejhorší. Kam se poděly moje dlouhé vlasy? Tetička Alice mi z nich nechala udělat příčesky, takže na první pohled nepoznáte rozdíl, ale stejně je to hrozné. zvedla jsme se z křesla, popadla jsem domácí úkol z angličtiny a vydala jsem se přes terasu za Alex. Francouzské okno bylo otevřené, a tak jsem ani neťukala a rovnou jsem vstoupila.

„Ahoj, Alex. Přinesla jsem ti domácí úkol na opsání," řekla jsem. Otočila se na mě. Vypadala, že je naprosto vyrovnaná, jen nevyspalá.

„Jsi hodná, ale já už jsem si ho napsala někdy v noci."

Spadla mi čelist. „Nejsi nemocná?" zeptala jsem se.

„Ne, proč?" odpověděla. V tom jí přišla smska. Rozklikla ji a usmála se. Založila jsem si ruce v gestu, že ta SMS zpráva všechno dokazuje. Potom jsem dosedla na postel vedle ní.

„Znám ho?" zeptala jsem se přidušeně.

„Na to bych se taky mohla ptát. Do koho jsi se otiskla?" zeptala se pro změnu Alex.

„Mám v plánu vám to dneska oznámit, ale teď ti to říct nemůžu, protože ten člověk… to ještě neví," odpověděla jsem jí.

„Tak znám ho?"

„Asi ne," povzdychla si. „Aaron… a dál nevím."

„Tak toho opravdu neznám. Posledního Aarona jsem potkala ve Forks, a ten tam ani nebydlel. Prý byl z Itálie," odpověděla jsem.

„Jo, toho si pamatuji. Ale tenhle Aaron to není," odpověděla. Já jsem za dveřmi uslyšela dech a nepatrné vrzání podlahy. Nasála jsem vzduch. Ach, Paul poslouchá za dveřmi?

„Alex, tvůj táta poslouchá za dveřmi, slyším ho."

„Tati?" zakřičela.

„Já neposlouchal!" bránil se hlas za dveřmi.

- Odpoledne –

Už tři dny jsem Aleca neviděla a hrozně se mi stýskalo. Bála jsem se mu to říct. A proto jsem se bála, že by to na mně poznal. Já jsem mu to nechtěla říkat. Cítila jsem, jak se mi strach z odmítnutí usazuje v hrudi a tlačí mě tam... proč je to všechno tak složité? Ještě minulý týden bych teď hrála na piano v hale a křičela, že mě to nebaví. A teď? Proč to má naše rodina tak složité. Bez Aleca jsem se cítila jako by mi pořádný kus chyběl. Jako bych byla bez nohou. Cítila jsem se k němu připoutaná.

Musím mu to říct. Musím to už konečně vyřešit, nebo se zblázním. Zvedla jsem se z postele a přešla jsem ke skříni. Oblékla jsem si růžové tílko, přes to jsem si natáhla černou košili, kterou jsem nechala rozepnutou, a k tomu jsem si vzala dlouhé černé kalhoty. Vlasy jsem nechala rozpuštěné a namalovala jsem si jen linky.

Tak a je to tu - otázka pravdy. Trhavě jsem se nadechla a vlkodlačí rychlostí jsem se vydala k Alecovým dveřím. Po cestě jsem si všimla, že je dům prázdný. V hale se to vyjasnilo. Na stole ležel papírek. Popadla jsem ho a četla jsem:

Vytáhl jsem ostatní na lov a Alex jsem poslal za tím jejím objevem. Chtěl jsem, abys na to měla soukromí. Doma budeme někdy večer. Hodně štěstí, E.

Znova jsem cítila příval vděku nad tím, jak úžasnou mám rodinu. Papír jsem hodila do hořícího krbu a pokračovala jsem dál do domu. Všechny dveře, které jsem po cestě viděla, byly otevřené. Až na jedny. Postavila jsem se za dveře, které byly jako jediné zavřené. Potichu jsem se odhodlávala zaklepat a přitom jsem poslouchala dech mého anděla. Četl - slyšela jsem šustit stránky.

Zaklepala jsem.

„Pojď dál, Charlie," řekl naprosto klidně a otočil stránku. Poslechla jsem ho a vstoupila jsem. Podívala jsem se na něj. Úplně jsem cítila, jak jsem se cítila prázdná, když jsem ho neviděla. Teď, když byl ten pocit pryč, jsem si to uvědomila.

Rychle jsem střelila pohledem ke knize, kterou četl. To mě upoutalo. Dívala jsem se na přebal hororového příběhu.

„Ty čteš Kinga?" podivila jsem se a mračila jsem se na tu knihu.

„Jasně, ráno jsem si ji půjčil od Paula," odpověděl, strčil do knihy záložku a odhodil ji na noční stolek. Potom se na mě usmál.

„Jsem rád, že tě zase vidím. Bála ses, že bych snad od tebe chytil vzteklinu?" zeptal se a očekával, že se zasměju jeho vtipu. Normálně bych se smála, ale teď jsem nemohla. Zmohla jsem se jen na obyčejné pousmání.

„Alecu, teď je to vážné. Opravdu ti potřebuju něco říct!" zašeptala jsem. Přešla jsem tu vzdálenost mezi mnou a jeho postelí a sedla jsem si vedle něj. Chvíli si mě prohlížel a potom pochopil, že to je opravdu důležité.

„Ven s tím," řekl vesele.

Nadechla jsem se. „Alecu, možná ti to bude připadal odporné nebo tak, teď, když jsem vlkodlak, ale já… nemá smysl to zdržovat. Alecu, otiskla jsem se do tebe," řekla jsem mu. Neodvažovala jsem se na něj podívat. Studovala jsem lem svého tílka a mlčela jsem. Čekala jsem, že na mě začne křičet? Možná.

„Ale Charlie! Snad to není ten důvod, proč ses mi vyhýbala? Vždyť já jsem rád! Jsem jediný chlap na světě, který má svou ženskou jistou," žertoval.

„Alecu Volturi Cullene! Neopovažuj se tu ženskou naštvat. Mohlo by se ti něco přihodit!" zažertovala jsem si.

„A co, prosím tě?" optal se.

„Vážně bys mohl chytit tu vzteklinu!"

- Večer -

„Mám strach," šeptala jsem Alecovi.

„Já tě ochráním," pošeptal mi nazpátek.

„Ale já se bojím, že to s tátou sekne!" vypískla jsem tiše.

Slyšela jsem, jak se mi štěkavě směje do ucha. Ten zvuk mě uklidňoval.

„Jdeme," zašeptala jsem a za ruku jsem s ním šla do obývacího pokoje, kde už byly nastoupené obě moje rodiny.

Bylo mi jasné, že pokud to budu protahovat, tak trémou omdlím.

„Rodino, otiskla jsem se do Aleca a nikdo z vás mi to nerozmluví!" začala jsem. „Vím to už od mé proměny a nikdo z vás to nezmění" pokračovala jsem - pohled jsem upírala na mého tátu, Jacoba.

„Ale Charlie, my to přece věděli už dávno! Alecova budoucnost s tvojí proměnou také zmizela..." řekla Alice a usmála se.