Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí bolest 11. kapitola

11.10.2011 (07:00) • KatherinaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1999×

Seděla jsem na posteli, nohy jsem měla překřížené, na nich položené dlaně a tupě jsem zírala před sebe. Dívala jsem se doprostřed prosklené stěny, za kterou se nacházela nádherná příroda, hrající podzimními barvami a šumějící řeka. Ale tenhle pohled mi byl zcela ukradený, hleděla jsem jedině na svůj odraz ve skle. Nepoznávala jsem se. Měla jsem kruhy pod očima, zplihlé vlasy, opuchlé rty a oblečení, které určitě nepatřilo mně. Stále jsem hypnotizovala svůj odraz a nedělala nic jiného, kromě občasného zamrkání. Když mě už i tahle zábava omrzela, začala jsem si hrát se svými prsty. Různě jsem ruce proplétala a čekala, jaký obrazec se mi pomocí nich podaří vytvořit.

Byla jsem plně zabraná do své hry. Nemyslela jsem na nic jiného, kromě dokonalosti propletených prstů. Po chvíli jsem přestala i s tím a jenom jsem koukala na své dlaně. Byly zvláštní… Na dotyk hrubé, zašpiněné, jako by ani nebyly moje. Kdo vlastně jsem? Pohledem jsem opět zabrousila na svůj odraz a opatrně jsem se postavila. Ale sotva se má chodidla dotkla země, podlomila se mi kolena a já začala padat. Na poslední chvíli se kolem mě obmotaly teplé ruce a stáhly mě k sobě do náruče. Podívala jsem se na osobu, která mě zachytila, a vpíjela jsem se jí do očí. Byl to zhruba třiadvacetiletý muž se svalnatým tělem, tmavě hnědýma očima a krátkými černými vlasy. Měl ostré rysy ve tváři, ale vypadal mile a nevinně. Přejela jsem mu konečky prstů po líci a on slastně přivřel oči. Svůj pohyb jsem několikrát zopakovala, dokud se muži po tváři neskoulela slza. Fascinovaně jsem ji zachytila a zkoumala jsem ji na svém prstu. Jedna malá kapička vody v určitém tvaru… Není na ní nic zajímavého, ale je pro mě důležitá… Značí, že tenhle muž je smutný. Bylo mu ublíženo. Je to snad moje vina? Udělala jsem něco špatného?

Zářivě jsem se na něj usmála a čekala, že se usměje také, ale nestalo se tak. Opatrně mě položil nazpátek do mé postele, pohladil po tváři, políbil na čelo a s malým pousmáním odcházel z místnosti. Otočila jsem se za ním, chtěla jsem ho zastavit, zavolat na něj, ať se ke mně vrátí, ale jenom jsem slabě otevírala ústa a žádný zvuk z nich nevycházel. Když mi zcela zmizel z pohledu, po tváři se mi také začaly koulet slzy a já uslyšela kroky. Slzy stejně rychle zmizely, jako se objevily a s úsměvem jsem čekala, že se vrátil on. Ale do dveří vešli lidé vzhledově podobní jemu. Byli bez triček, měli svaly, stejné tvrdé rysy a tetování na ramenou. Překvapeně jsem nadzvedla obočí a přemýšlela jsem, kdo jsou a co mi chtějí.

Chlapec, který ze všech vypadal nejmladší, opatrně přišel až ke mně. Poklekl přede mě a vzal mé ruce do svých.

„Nell? Pamatuješ si mě? Já jsem Seth. A to je moje sestra Leah.“ Ukázala na dívku, která teď ke mně také přišla a objala mě kolem ramen. Na oba jsem se usmála a čekala, co se bude dít dál.

„Pamatuješ si nás?“ zeptala se tentokrát ta dívka. V jejích očích jsme viděla bolest, ale musela jsem zakroutit hlavou. Tihle lidé pro mě byli cizí. Neznala jsem se, ale i tak jsem je měla ráda. Dívka zalapala po dechu a sklopila zrak.

„Já jsem Embry. Ani mě si nepamatuješ? Aspoň něco řekni. Cokoliv…“ řekl prosebně další kluk. Viděla jsem jejich zmučené pohledy a chtěla jsem jim vyhovět, ale jenom jsem bezděčně otevírala a zavírala pusu a žádné zvuky nevycházely. Po mém chabém pokusu o mluvení všichni zavřeli pevně oči a takhle několik minut zůstali. Cítila jsem kolem sebe vlny chvění, které přicházely ze všech směr. Od každého z téhle místnosti. Když jeden z nich konečně od sebe rozlepil víčka, řekl se zaťatými zuby:

„Carlisle!“ Sotva řekl poslední písmeno, objevil se vedle nás mladý muž. Měl blonďaté vlasy a slabě se leskl. Když jsem ho uviděla, radostně jsem zapištěla a chtěla jsem jít k němu a sáhnout si na něj. Líbilo se mi, že se třpytí. Byl jako jeden velký diamant. Nad mou reakcí nadzvedl obočí, ale přišel až ke mně a nechal mě, abych se ho dotýkala na rukách, které se také tak krásně třpytili.

„Cos chtěl, Jacobe?“ Obrátil svůj pohled na muže, který ho předtím zavolal.

„Proč je taková?“

„Mám teorii. Ale je asi jenom pěti procentní šance, že mám pravdu…“

„Ale i tak ji chci slyšet!“

„Myslím si, že upíří jed nějak pozměnil její genetický kód, a když se proměnila, celý proces nějak vyvrcholil. A teď je její mysl vyvinutá asi jako u měsíčního dítěte. Na určité úrovni nás vnímá a ví, co říkáme. Ale nedokáže chodit, mluvit… Je zaostalejší.“

„Co-Co že?“ Ten svalnatý muž si promnul oči a pak si dal facku, aby se probral. Nemohl uvěřit tomu, co mu ten třpytivý muž říká. Při každém dalším slovu jsem horlivě přikyvovala, i když jsem přesně nevěděla, o čem tak živě diskutují. Najednou se ozvala obrovská rána a venku zavyl vlk.

„Musíme… Musíme jít.“ Všichni svalovci a dívka se naráz zvedli a rozběhli se směrem, odkud hluk vycházel. Chtěl odejít i ten třpytivý muž, ale nespokojeně jsem popotáhla. Nechtěla jsem, aby také odešel. Přišel mi jako velká živá hračka.

„Rosalií?“ Povzdechl si. Sotva pronesl dané jméno, objevila se zde krásná blondýna, která se třpytila stejně jako on. Opět jsem vydala spokojené zapištění a natahovala jsem k ní ruce. Přiběhla ke mně, posadila si mě k sobě do klína a nechala mě, abych zkoumala její dlaň, zatímco se třpytící muž vzdaloval z místnosti.

„Chceš si hrát?“ optala se mě a obdařila mě oslnivým úsměvem. Jenom jsem zavrtěla hlavou a stále jsem otáčela její dlaň ze všech stran a uvažovala, jak to, že se třpytí. Najednou se ale třpytit přestala. Nechápavě jsem se na velkou barbínu podívala, ale ona se jenom rozesmála.

„Zašlo slunce, Nell,“ řekla milým šišlavým hlasem. Já jsem pouze pokrčila rameny. Nechápala jsem, co mají společného slunce a třpytky. Když uběhlo už několik minut a ona se stále netřpytila, začala jsem brečet. Okamžitě mě začala utěšovat, ale já jsem ji jenom od sebe odtlačila.

„Ness. Prosím tě, pojď sem!“ zavolala a stále se mě snažila uklidnit. Objevila se další dívka a také se netřpytila a já se ještě více rozbrečela. Dívka přišla až ke mně, posadila se se mnou na zem a vpíjela se mi do obličeje svýma čokoládovýma očima. Opatrně mi přiložila ruku na čelo a já uviděla krásné obrázky. Mnoho třpytících lidí, zvířátka, květiny, svalovce… A pak obrázky skončily a dívka se už nedotýkala mého čela. Radostně jsem zatleskala a chopila ji za ruku a přitáhla jsem si ji nazpátek ke svému obličeji. Obrázky se opět začaly linout mou myslí a já se radostně smála. Ale tuhle pohodu přerušily zvýšené hlasy deroucí se z chodby.

„Edwarde, vidíš, co jsi jí způsobil?! Chová se jako roční dítě! A Carlisle neví, jestli se někdy vrátí do normálu! Co když taková zůstane už navždy? Paul ji sice miluje, ale nesmírně ho bolí, když ji vidí takhle! A ostatní vlci jsou na tom stejně. Necháš ji jim snad na krku v tomhle stavu?“

„Ale já za to nemůžu, Bello!“

„A kdo teda?“

„Kdo ji donutil se přeměnit a vyhodil ji z okna?“

„Fajn. Já! Ale kdo ji kousl a při tom málem zabil? Nebyl jsi to náhodou ty?“

„Bello, zahráváš si s ohněm!“

„Vážně? Ty víš, že se mi do hlavy nedostaneš a díky Jasperovi mám skvělý výcvik! Prohrál bys boj se mnou po pár minutách, takže se běž zchladit!“

„To jsi už přehnala!“ Najednou místo slov znělo jenom vrčení. Ozvala se další ohlušující rána a já přes prosklenou stěnu uviděla dvě šmouhy, které si šly navzájem po krku. Zpočátku mi to přišlo legrační, ale po chvíli jsem se začala bát. Začala jsem lézt po čtyřech a vzdalovala jsem se od dívky s obrázky a barbíny, které byly zabrané do boje před domem. Prolezla jsem skleněnou stěnou a vydala jsem se ke šmouhám. Byla jsem jenom kousek od nich, když jsem se rozbrečela a doufala jsem, že tím je uklidním. Ale oba se na mě vraživě podívali a začali se přibližovat ke mně, jako predátoři obkličující sovu kořist. Potom naráz po mně skočili, ale já se ocitla ve vzduchu a radostně jsem zatleskala.

Před domem najednou byli všichni a překvapivě se dívali, jak visím ve vzduchu, několik metrů nad zemí.

„Ona lítá?“ zeptal se někdo šokovaně. Já jsem se jenom zasmála a podívala jsem se pod sebe. Byla jsem sice ve vzduchu, ale v něm mě držel svalovec s černými křídly. Opět jsem radostně zapištěla, když jsem ho poznala a konečně jsme promluvila.

„Sam! Sam!“ Všichni na mě vyjeveně koukali, tak jsem jim na vysvětlenou ukázala pod sebe, ale oni ho stále neviděli.

„Smím se jim ukázat?“ zeptal se Sam někoho, koho jsme už ani já neviděla. Ozvalo se souhlasné zamručení a pak se pomalu i pro ostatní začal objevovat. Ruce, obličej, tělo, křídla… Až před nimi v celé své kráse stál můj anděl, můj bratr, můj Sam.

Autor: KatherinaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí bolest 11. kapitola: