Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 9. kapitola

16.06.2013 (20:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3918×

Bella

Takže jsem se vrátila zpět v podstatě dobrovolně. V hlavě mi šrotovalo, že už nikdy neuvidím svůj vlastní byt a nejspíš ani nebudu mít žádné lidské starosti. Můj domov teď bude tady. S elfem a upírem. Se dvěma sadistickými a nevyrovnanými zmetky.

Ale nikdo není dokonalý. Kromě Izmaela, když se svlékne.

„Jen si nemysli, že teď půjdeš spát, protože si někoho zastřelila. Dovol mi připomenout ti dvě věci. Ta první je, že mě tvé trápení nezajímá a ta druhá se týká mého slibu ráno. Chtěla jsi ze sklepa, tak si teď užiješ skutečného světa. A kdo ví… Třeba ještě půjdeš zpět do suterénu ráda.“ Ano, nahý byl Izmael bezchybný, ale o zbytku jeho maličkosti raději pomlčím. Přemítala jsem, jestli vůbec znám dost vulgarit – a že jich znám – co by ho dokázaly plně vystihnout.

Otevřela jsem ústa k tomu, abych ho poslala tam, kam patří, ale Daryl mě předběhnul.

„Dneska už to stačilo,“ oznámil nekompromisně a postavil se mezi nás v pohovu, přestože tahle konverzace bude spíš v pozoru.

„Prosím?“ optal se Izmael. Jo, ten tak špatně slyší.

„Viděla toho dost. S odhalením krvavého světa můžeš pokračovat, až se vyspí.“ On se mě zase zastal! Právě mi dal propustku s přáním na dobrou noc. Izmael se s ním přít nebude – on ho z nějakého nejasného důvodu respektuje. Ale pochybovala jsem, že ho má rád. Izmael miluje jen sám sebe. I svým blonďatým chlupům na rukách věnoval víc lásky, než komukoliv jinému.

A moment. Daryl se mnou přece nemluví a nemůže mi odpustit, že jsem ho využila. Teda, neřekl mi to, ale on mi neřekl vůbec nic, takže mi nezbývalo nic jiného, než si udělat vlastní závěr.

Izmael zvednul bradu a rozšířil nozdry. Oči mu potemněly.

„Už po druhé ses mi kvůli ní postavil do cesty. Po třetí bych to neriskoval,“ varoval ho ledově a mně přeběhla po těle husí kůže z jeho chladného šepotu. Každý normální… člověk, elf, princezna od Disneyho a já nevím, co ještě, by se z toho posadil na prdel a už ani nemukl, no, Daryl přimhouřil oči a udělal krok k němu.

„Neser mě, Izmaeli. Tohle na mě už nikdy nezkoušej,“ zasyčel Daryl. Vyvalila jsem oči. Tolik autority z nich obou cákalo… Hrozila kolize. Viděla jsem, jak Darylovi začíná poblikávat dlaň a Izmaelovy oči nabírají barvu kvalitního, černého uhlí.

„Tak jo, pánové!“ zastavila jsem to a oběhla Daryla, abych se postavila mezi ně a dala každému rozevřenou dlaň na hruď. Izmaelova slabě vibrovala, ale intenzita zesilovala. „Jste kamarádi. Já vím, že jste. I když nechápu proč,“ přiznala jsem si dodatečně šeptem pod nos. „A ačkoliv mě to strašně štve, v téhle šílené, krvavé končině jste to jediné, co mám. A já nebudu žít se dvěma rozhádanými, excentrickými kretény. Přijala jsem fakt, že Izmael je nafintěný a do morku kostí zkažený hajzl. A i to, že když se Daryl opije, což je často, střílí po mně. Ale!“ dodala jsem, aby si nemysleli, že snesu všechno a moje nervy jsou z azbestu. „Jestli ještě vy dva po sobě začnete štěkat, najdu si provaz a zhoupnu se vám před domem.“

I přes můj srdceryvný monolog na sebe civěli, jako kdyby jeden druhému sežral svačinu.

„Moudřejší ustoupí,“ připomněla jsem jim s nadějí.

„Výmluva pro ubožáky a bačkory.“

„Co nedotáhnou věci do konce,“ uzavřel to Daryl za Izmaela. Vrčí a vztekají se, ale stále si dokončují vzájemně věty.

„Tak fajn,“ hlesla jsem a zavřela na chvíli oči, jak jsem sbírala sílu a koncentrovala se. Musím se to naučit ovládat a na nikom se to nebude cvičit lépe, než na upírovi, co mě sere od rána do večera. Myslela jsem na to jako na něco, co ke mně odjakživa patří, a já to teď jen využiju stejně jako každý den využívám svoje končetiny.

Asi jsem vážně chtěla Izmaela vidět zase na podlaze, protože jsem cítila, jak všechna má energie se přesunula bleskově do mé dlaně, co vystřelila žhavý, neohraničený zdroj světla Izmaelovi do hrudě. Moje ruka byla lanko ve staré žárovce, které to vedlo přímo do něj.

A tahle rána se mi fakt povedla, protože neskončil jen na podlaze, ale v betonové zdi, kam se s hromem dorsálně zavrtal. Kryla jsem si rukou ze strany obličej, když lítaly kousky betonu vzduchem až k mým nohám.

„To máš za toho vraha, mon amour,“ pronesla jsem, protože ten jeho výrok u mě do zapomnění jen tak neupadne.

Dopadnul na všechny čtyři jako kočka, když uvolnil záda z betonu. Hrozivě zavrčel. „Zmiz mi z očí nebo ti otrhám maso z kostí.“

„Dokonce se ti to rýmovalo. Jak poetické…“

„Bello, nepřeháněj,“ šeptl Daryl a popošel ke mně blíž. Stál za mnou. Izmael se zvednul a upravil si modrou kravatu. Potom si ještě oprášil prach z ramenou, jakoby se nechumelilo. Já měla ruce v pěstech, připravená.

„Přesně tak, Amálko. Vrať se do pokoje a přestaň si hrát s ohněm,“ sykl na mě a… Bože, kdyby tón hlasu a přehnaná artikulace jednotlivých slov mohla trávit, už se mi to rozšířilo celým tělem.

„Jdi do hajzlu, ty nagelovaná, egocentrická barbíno, co nedokáže vyjít ani s tím posledním sourozencem, který mu zůstal.“ Myslím, že se tu asi někdo pohádá, protože ve mně to celkem vřelo… Právě jsem nazvala velmi nebezpečnou, nestálou bytost, která mě rozdrtí jako broučka bez krunýře a ani nemrkne, barbínou.

Ne. Už toho na mě bylo moc. Musí to prasknout. Nejsem člověk, drželi mě ve sklepě, mám bratra, co mě chtěl zastřelit, šukala jsem s upírem, někoho jsem zabila a chci šukat s dalším upírem… Vážně moc převratných, psychiku ničících věcí.

„A to mi říká víla, která klidně roztáhla nohy upírovi, co ji mučil, a chtěl ji zabít? Navíc si s ním užila nejlepší sex svého života.“

„Opět se ukazuje tvoje ego větší, než Empire State Building. Rozhodně to nebyl nejlepší sex mého života a já nebyla při smyslech, poněvadž ty jsi naprosto odporný, nechutný idiot.“

„Od internetové štětky to bolí.“

„Od někoho, koho nemá nikdo rád, mě to taky strašně mrzí, ty židovská, pomatená děvko,“ vyplivla jsem první, co mě napadlo. A výsledek byl věru zvláštní.

„Nazvala si mě právě – děvkou?“ optal překvapeně a maximálně vytočeně.

„Přiznávám, že to byla trochu improvizace, ale beztak ojedeš všechno, co se pohne.“

„Ty, já ti…,“ začal a rozešel se proti mně. Pro něj jsem byla rudý hadr a on býk. V mých očích to bylo zase přesně naopak. Šla jsem mu naproti. Udělala jsem ale jen dva kroky a mezi nás se postavil Daryl.

„Bello, vidím, že jsi opravdu chtěla zachránit situaci, abychom po sobě my dva neskočili. Netušil jsem, že tvůj plán na zklidnění stavu bude tak promyšlený, že to nakonec vezmeš na sebe,“ řekl Daryl a byl výjimečně mnohem střízlivější a rozumnější, než já s Izmaelem dohromady, protože v něm nekolovaly litry vzteku.

„Z cesty, Legolasi! Já ho rozsekám!“ zavřeštěla jsem nervně a snažila se přes něj dostat. Máchala jsem přes Darylovo rameno rukama a chtěla k Izmaelovi. Nikoliv v romantickém slova smyslu.

„Pusť ji, Daryle. Zlámu ji v pase jako párátko, a pak ji konečně sežeru!“ Daryl se mírně skrčil, popadnul mě pod zadkem a přehodil si mě přes rameno i přes můj hysterický křik a nespolupráci. Nesl mě nahoru – tím pádem šel zády k Izmaelovi. Já tak byla čelem k tomu zmrdovi a mohla dál lomit rukama a nadávat.

„Ještě jsme neskončili, kreténe! Začnu chodit s tvým bratrem a ty se třeba poser!“

„Až ucítíš v posteli něco velkého a studeného, nebude to můj penis. Tím už tě znovu nepoctím, ale ty si to užij s mambou černou!“

„Výborně, miluju hady!“ zařvala jsem, když za námi Daryl zavřel kopnutím dveře. S těmi plazy to sice byla pravda, ale moje láska k nim nijak neovlivní to, že mamba černá je nejjedovatější had na světě, který pravděpodobně nebude mít náladu se kámošit. Dneska v noci asi neusnu.

Daryl měl páru, na to, kolik mu je. Což je asi čtyřicet. No, vlastně skoro dva tisíce let… Ach jo. Všechno s nimi má vždycky dvě strany, perspektivy. Donesl mě až do mého pokoje na práh koupelny.

„Ty se asi nemáš moc ráda, když si řekla Izmaelovi Voglerovi, že je židovská, pomatená děvka a nagelovaná, egocentrická barbína,“ usoudil. Neřval na mě, ale znělo to, jako – ty nevíš, kde je míra. Založila jsem si ruce vbok, připravená k defenzívě.

„Ještě před vámi jsem prožila dost hrozných věcí. Je mi dvacet dva, ale zkušeností mám na celý život. Takže potom, co už jsem musela všechno udělat, nenechám si srát na hlavu od někoho jako je Izmael Vogler,“ zprznila jsem jeho jméno, když jsem to teatrálně protáhla a udělala pukrle.

„Co se stalo v tom lese?“ chtěl vědět, zamračený. Přestala jsem chrlit síru. Zmínka o lese byla sklenice s ledovou vodou po ránu do ksichtu.

„No… Řekl, ať si vezmu pistoli. Poslechla jsem… Slyšela jsem kroky a ani nestačila pořádně přemýšlet, co dělám. Prostě jsem vystřelila.“

„A zasáhla cíl,“ konstatoval Daryl.

„Nebyl to cíl, ale živá bytost,“ opravila jsme ho naježeně. Vadila mi jeho nulová úcta.

„Ne,“ odseknul pohotově. Zarazila jsem se. „Rozdíl mezi naším světem a světem lidí je, že zatímco oni se přetahují o peníze, my o životy. Neptáme se dvakrát, zabíjíme rovnou. A jestli se ti to zdá nehumánní a odporné, tak si uvědom, že my ale nejsme lidé. Ty se na to díváš z lidského pohledu a s tím musíš přestat nebo tě to jednou zabije. Jestli ti to dělá problém, představ si, že od narození víš, kdo jsi a dostaneš se mezi lidskou, diametrálně odlišnou kulturu. Oni přijdou divní nám a my zase jim. Tak to je a tak to vždycky bude. Mimochodem, proto jsi na Izmaela tak nasraná? Protože tě k tomu postrčil?“ vydedukoval si špatně. Ani jsem nestačila přemýšlet o jeho slovech, ale hodlám začít.

„Ne. Za to si můžu jen sama. Jsem nasraná, protože když jsem potřebovala podporu a připadala si jako to nejhorší, co po zemi chodí, ještě si do mě kopnul. Já vím, že takový Izmael je, ale to neznamená, že se s tím smířím a nechám si to líbit. Když bude kopat on, tak já taky.“

„A já budu v domě, který u toho zdemolujete… Ne, že bych měl ještě nějakou úctu ke svému životu, ale být zasypaný sutí, anebo udušený prachem… To není smrt, jakou jsem si vysnil.“

„Páni. Vysněná smrt. Moc pěkné,“ zamumlala jsem s víc, než kapkou ironie. „Jo, teď jsem si vzpomněla… Myslela jsem, že se mnou nemluvíš a nikdy mi neodpustíš, protože jsem tě sprostě využila k útěku…“

„To jsem nikdy neřekl,“ přerušil mě a poprvé se mírně pousmál. No, vlastně to byl jen minimální náznak toho, že jeho labiální svaly jsou ještě funkční.

„Přesně tak! Vždyť si neřekl vůbec nic!“ vyčetla jsem mu zrazeně.

„Problém vás ženských je, že moc myslíte a mlčení berete jako souhlas. A osprchuj se. Já jdu dolů vyřídit s Izmaelem jedno rande. Přivedou nakaženého upíra z královského klanu…,“ nechal to vyznít do ztracena.

„Takže?“

„Takže víc vědět a ani vidět zatím nepotřebuješ. Je v nejhorším stádiu a moc toho z ní nezbylo. A pak je tu samotná léčba… Každopádně to bude rychlovka. Hned, jak vypije, co má, Izmael je vyrazí, protože je na ně alergický, a pojedeme všichni tři do obchodního centra na hranicích. Potřebuješ si koupit oblečení. Nesnáším tuhle barvu,“ dodal a pokynul k mým, teda Izmaelovým, limetkově zeleným kalhotám.

„Co je na ní špatného?“ zeptala jsem se dotčeně, ale to už Daryl odcházel, když jsem od nich zdvihla zrak.

Vážně jsem nechtěla slyšet nic z toho, co se děje dole. Třeba řev… A proto jsem se málem přerazila, aby už ze stropu tryskala voda a zajišťovala tak dostatečný hluk.

Smyla jsem ze sebe všechnu tu špínu, pot a krev. Taky slzy. Dny, kdy tohle všechno teče, jsou nejhorší.

Radši jsem se namydlila pětkrát. Za prvé – nepospíchala jsem. Za druhé – prevence je důležitá. Nechci mít na sobě jedinou stopu krve někoho, komu jsem provrtala hrudník kulkou.

Ještě jsem si vyčistila zuby a po špičkách přeběhla se strachem a neustálým rozhlížením se do Izmaelovy ložnice, abych mu tam ještě naposledy něco ukradla.

Tentokrát jsem vybírala ještě pečlivěji, protože jdeme mezi lidi a já tam nebudu pochodovat v pytli. I když je od Ralpha Laurena.

Nakonec jsem to nějak přijatelně sesmolila ze zeleného trička a béžových tříčtvrtečních kalhot - díky jeho proporcím a mým to vypadalo na styl boyfriend. Říkalo to – utíkám z domova a přebývám u přítele bez jediného hadru.

Boty byly trochu… ožehavější. V těch zelených lodích se má titěrná noha poněkud ztrácela. Takže si první musím pořídit obuv nebo daleko nedojdu.

„Už je po všem?“ zeptala jsem se na kraji prvního schodu a snažila se nakouknout do dolního patra, ale nic. „Daryle?“

„Ještě to tu není uklizené, ale pokud zvládneš trochu krve…,“ nadhodil, když se objevil. Už jsem dneska viděla krve víc, než dost. Pár kapek zvládnu. Navíc musím zapracovat na mé imunitě vůči všem možným tělesným tekutinám po okolí. Přikývla jsem a sešla pomalu dolů - do obývacího pokoje, a to jsem neměla dělat.

„Trochu? Trochu?!“ vřískla jsem a ukázala na litry tmavé krve rozlité po mramorové podlaze. To, že byla zem bílá, vizuál jen zhoršil. Louže neurčitého tvaru se rozlévala do délky několika metrů. Zkrátka byla všude. I na koberci pod konferenčním stolkem, na zadní straně slonovinové pohovky z kůže… Mírně se mi z toho podlamovaly kolena, ale pořád to nemělo na ten vílí bordel, kde krev stříkala jako voda z hydrantu.

„Už jsem viděl bazén krve… Tohle je jen kaluž,“ zamumlal Daryl, celý nevinný. Izmael stál u prosklené stěny, ze které byl výhled na pobřeží pod námi, a telefonoval. Přitom působil živěji, než kdykoliv předtím, protože gestikuloval, jak byl rozčílený a něco tam syčel. Had jeden.

Bože, ten je tak sexy, když neřve na mě.

Ne! Je to zmrd a zaslouží smrt.

„Jdeme napřed. Až si sedneme, bude všechno uklizené a on za volantem,“ oznámil Daryl a rozešel se ke garáži. Já, šťastná, že už nebudu trávit ranní romantiku s krví, s ním. A vážně měl pravdu. Sotva jsem za sebou zavřela dveře u zadního sedadla sportovního, stříbrného Jaguára, Izmael startoval. Nepromluvila jsem ani slovo a dívala se z bočního okýnka, abych se nesetkala s jeho v čelním zrcátku. Ale i tak jsem si stačila všimnout, že mě též úspěšně ignoruje.

Vjel do tunelu zalitého tmou, který z tohohle vozového parku vedl. Když jsem z něj vyjížděla já, svítily po stranách diody, které jsem dokázala zázrakem rozsvítit pomocí ovladače. Další poznámka do mého fiktivního poznámkového bloku - upíři vidí ve tmě. Jaké překvapení.

Všichni tři jsme mlčeli. Jen Daryl si našel ještě jinou zábavu a balil si na stehnech jointa. Nenechal se rušit. Výborně. Doufám, že zhulený bude mnohem příjemnější, než po alkoholickém dýchánku. Aspoň to tak bývá.

Izmaelovi zase začal vibrovat mobil a přestože si to rázoval po dálnici takovou rychlostí, že jsem ani nechtěla vidět digitální tachometr, zvednul to.

„Poslouchám,“ začal přístupně, ale pak otočil. „Ale už ne vás. Promluvili jsme si a tím to končí. Nemám vám co nabídnout. Nejsem žádná matka Tereza, ale Izmael Vogler, což mluví za vše. Pokud někdo z vás nevydržel, není to můj problém, ale váš, a já ho za vás nebudu řešit. Měli byste se nad sebou zamyslet a hledat viníky ve vlastních řadách,“ syčel a zněl dost odměřeně. Ne naštvaně. Bylo to formální a chladné. Chvíli zase poslouchal a já se chytala každého slova, abych konečně něco pochopila. „Podcenili jste to. VSV se týká každého. Opravdu chcete svoji chybu… Já jsem ztratil sestru. Vím, jaké to je, přijít o rodinu. Hlídejte si lépe své potomky. Máte jich ještě dost a nechcete, aby se nakazil další – to jediné vám mohu dát. Radu. Nikdo není v bezpečí…“

„Daryle, zavři to!“ zašeptala jsem rozčíleně na svého bratra, protože otevřel okno a to v Kanadě nebyl dobrý nápad. A už vůbec ne při téhle rychlosti.

Hned po zimě mě chytila Izmaelova dlaň. Stisknul mi čelisti a zakroutil varovně hlavou. Mobil si držel u ucha ramenem a druhou rukou řídil, přestože se díval na mě. Nebylo to rozčílené, ale spíš… polekané. Nedalo se říct, že se přímo bál, ale ten pohled naznačoval, že se mám začít bát já.

„Mám tu práci. Je mi líto vaší ztráty, ale antigen je vzácný, a proto s ním nebudu plýtvat na každého, kdo se neovládne, přestože má kolem sebe tolik upírů. To svědčí o tom, že nejste hodni a připraveni na to dostat druhou šanci, abyste ji zase promarnili. Každý je svého štěstí strůjce a já nejsem nonstop lékárna. Pěkný den,“ zašveholil tak rychle, že bylo těžké vůbec ty slova rozpoznat. Zavěsil a pustil mě. „Tohle už nikdy nedělej, když telefonuju!“ zavrčel na mě, ale pořád to byl ten tón, co předtím. Ne jeho obvyklé – ty jsi kráva, zabiju tě.

„A co jsem konkrétně udělala? To Daryl otevřel okno…“

„Moment. Já tě přece ignoruju,“ uvědomil si a otočil se ke mně zase zády. Zatnula jsem zuby a pěsti. Věděl, že mě tohle neskutečně vytáčí – to neustálé vyvstávání nových a nových otázek, ale bez přítoku odpovědí.

„Daryle?“ optala jsem se bratra rázně. Mám takový pocit, že dokud se s Izmaelem nezabijeme, bude stát mezi námi a řešit naše roztržky. Pozice k nezaplacení…

Zřejmě si to taky už uvědomil a povzdechnul si.

„Upíři slyší lépe, než si umíš představit a dokážou na míle daleko poznat hlas své rasy. Kromě toho upíří hlas pozná i člověk. Mají je dost specifické.“

„Jo, vím o čem mluvíš. Izmaelův ječák taky poznám kdekoliv,“ zamumlala jsem a sladce se usmála do čelního zrcátka. „Takže ten upír teď ví, že tu má vílu nebo člověka. A kde je pointa?“

„Ne. On ví, že tu má další vílu. Je mu jasné, že nejsi člověk. Izmael je nesnáší jako většina upírů a rozhodně by si nějakého nevozil v autě. O mně všichni ví, že Izmael mě potřebuje k přecházení mezi sférami,“ oznámil mi to jako prostou věc, ale já se zarazila. „Taky ví, že moje krev je zdravá asi jako kyselina sýrová s krajícem asfaltu. Ale proč má tebe? Někdo by se mohl začít zajímat, a to by nebylo dobré. Izmael je sice nejobávanější upír tohohle století a má pod palcem svět, ale pro lék se jde i přes mrtvoly.“ Mrtvola v tomhle případě nebyla metafora. No, v tuhle chvíli mě moc nezajímalo, co bude se mnou. Zasekla jsem se na tom, že Izmael potřebuje Daryla jako nějakou letenku. Tak to je ten důvod, proč bydlí spolu? Nejsou přátelé, jen společně lítají po světě a mstí se? Pravda je, že mě to nepřekvapuje. Nevěřila jsem, že by Izmael mohl mít někoho rád. A už vůbec ne, když by z toho nic neměl.

„Ty máš vlastně VSV,“ stočila jsem konverzaci zpět k něčemu, co můžu propírat před nimi. Jejich vztah totiž rozhodně ne. „Už si vzpomínám. Gaja říkala, že jsi nakazil Editu, když tě pokousala.“

„Co prosím?“ vyštěkl Daryl a otočil se na mě.

„No, tvrdila, že se neovládla a napila se z tebe.“ Daryl znechuceně odvrátil pohled.

„Edita by mě nikdy nepokousala… Bože, to je svině. Já ji zabiju.“

„Postav se do fronty,“ odvětil suše Izmael.

„Tak počkat. Kdo teda nakazil koho a jak?“ Proč, kdy, kde, s kým? Kurva! Já už chci konečně odpovědi.

„Dovol mi, Amálko, připomenout, že s tebou nemluvím,“ vrátil mě hned Izmael zpět na zem. Protočila jsem oči.

„Daryle?“ zkusila jsem s nadějí.

„Nechci se o tom bavit,“ odsekl nevrle. Zklamaně jsem dopadla zády zpět do pohodlného sedadla a založila si ruce na prsou. Ach jo.

Takže si shrňme, co vím. Gaja mi lhala a původně to bylo asi úplně jinak. Velevážená královna bude pěkná svině, kterou chtějí oba zabít. To ona je ta kurva, o které mluvili. Izmael nesnáší svého bratra a ani on zrovna neopěvuje jeho. Tudíž vím hovno, ale nevadí. Věřím tomu, že jednou ten příběh z někoho dostanu. A bude to brzo.

Taky bych měla zmínit, že mě Izmael velmi přitahuje, i když ho šíleně nesnáším. Naštěstí nikdo není tak sexy, aby svým vzezřením přebil, že je stoprocentní narcista, neschopný kladných citů. No, to bych ještě možná zvládla – nejsem v pořádku – protože aspoň bych věděla, na čem jsem. Nikdy si nebude hrát na svatého nebo dobrého a vždycky bych tušila, co můžu očekávat, a to, že mě podrazí. A tak bych mu k podrazu nedala příležitost. Ale absolutně nic – ani to obrovské a tvrdé v jeho kalhotách – nezakryje fakt, že je to nepříčetný idiot, co mi neustále vyhrožuje bolestivou smrtí.

V gigantickém, luxusním, nákupním centru na hranicích Kanady a Spojených států jsme přitahovali veškerou pozornost. Nejdřív jsem si myslela, že všichni civí tak okouzleně na Izmaela, ale potom jsem si uvědomila, že i mně věnují nejeden pohled. A to jsem teda nevypadala nijak k světu ve volném oblečení, rozpuštěných vlasech a bez jediné kapky make-upu.

„Nesnáším nakupování. Idiotská, plytká činnost, která marní můj čas,“ zasyčel Izmael, když se rozhlédl po výlohách karmínovýma, otrávenýma očima. Až teď jsem si uvědomila, že s tímhle chodí mezi lidmi. Ale je pravda, že při dnešních estetických výstřelcích, kdy už mají lidé díry, podkožní gely a silikony všude, jsou rudé duhovky to poslední, co někoho zajímá.

„Nikdo tě jet nenutil. Jsem si jistá, že bez tebe bychom to tu přežili.“

„Ty určitě, když se ti lepí smůla na paty a zmrvíš, co můžeš. A to jsou vlastnosti, které ti ve válce zrovna dvakrát velkou službu neudělají.“

„Jé, ty se mnou zase mluvíš?“

„Jen abych tě verbálně srazil k zemi, ale rád bych našel invektivum, co tě například rozpláče. Popřemýšlím o něm. A zatím se jdu porozhlédnout po okolí, poněvadž nemám rád překvapení. Na hranicích to vždycky hýří životem a nikdo neví, v jaké fázi válka je,“ osvětlil nejasně a vzdálil se.

„Kdyby ses do pěti minut nevrátil, nebude mi to líto,“ dodala jsem. Ani se neotočil a pokračoval na své cestě vstříc hrdinskému osudu. Jeho chůze mi připomínala geparda. Ten taky dává s grácií sobě vlastní jednu nohu přes druhou s přesnými odstupy. Působilo to stejně nebezpečně a elegantně. Závěrem snad jen říct, že si vykračoval s trupem v záklonu, nosem nahoru a rukama v kapsách, jako kdyby mu to tu patřilo. Čemuž bych se ale nedivila.

„Kdo nemiluje nakupování?“ zeptala jsem se nechápavě Daryla. Ten mě jen zpražil pohledem, který mluvil za vše. Podal mi platinovou kreditku a já na ni zůstala zírat se zbožným výrazem. Miluju tě, ty malá, plastová krásko, která plní sny a nejniternější přání.

„Kolik můžu utratit?“ chtěla jsem vědět. Při téhle otázce jsem si připadala, že mi je patnáct a čekám na kapesné.

„Je to Izmaelova karta. Ať by ses snažila sebevíc, nikdy ji nevyčerpáš. To není v lidských silách.“ Zvedla jsem kreditku do světla a nechala působit její blahodárnost na moji duši.

Potom jsem kmitla dravě očima k zářivé výloze Versace.

Jsou věci, které si za peníze nekoupíte… Ale já momentálně můžu koupit všechno.

„Jdu se někam najíst. U tohohle být nemusím,“ zamumlal, ale on už mě v nejmenším nezajímal. Teď existuju jen já a šaty všech střihů, barev a materiálů pocházející z hlavy Donatelly. Pravděpodobně. Nezáleží na tom, jak ta ženská vypadá. Pořád to byla kouzelnice.

Nebyla jsem v těch obchodech poprvé – na párty akcionářů firmy, kde jsem pracovala, musel být oděv hodný miliardového porno průmyslu.

Ale já si měla nejdřív koupit boty… Chytila jsem do ruky lem světle hnědých šatů se starorůžovou podšívkou. Protekly mi skrz prsty skoro jako voda. Lehké a něžné pod kotníky. Řekla bych, že pro vílu.

„Dobré ráno. Mohu vám pomoci?“ přispěchala asistentka. Všimla jsem si, jak si na mně přeměřila Ralpha Laurena a platinovou kartu v mé ruce.

„I vám dobré ráno. A ano. Potřebuji obnovit garderóbu… Vlastně zase začínám od nuly, takže nechci jen tyhle večerní šaty, ale i do města, do podniku… Zkrátka mi nanoste do šatny to nejlepší.“ Ty pokyny se zdály dost nejasné, ale pro ni to bylo jasné až až. Oddaně přikývla a dala se i s ostatními do práce. Uvedly mě do šaten podobající se salónu. Vedle kožených sedaček nechyběly čerstvé jahody a chlazené šampaňské. A to jsem teprve v prvním obchodě. Tohle bude dlouhý den. V módních měřítkách až moc krátký.

Zkoušela jsem si šaty, ale i kalhoty, blůzy, svetry, cetky… Všechno se mi líbilo a všechno jsem chtěla. Byla to dokonalá, ženská chvilka splněných snů, dokud jsem asi po patnácté nevylezla zpoza těžkého, stříbrného závěsu s logem legendární firmy. V hranatém křesle seděl Izmael. Úsměv mi zmizel z tváře.

„Nemáš mě ignorovat a držet se dál od obchodů?“

„Způsobovat ti bolest mi činní větší potěšení. Tak se ukaž, Amálko,“ pobídnul mě bílou dlaní. Neochotně jsem vystoupila ze své kabiny v modrých třpytivých šatech těsně pod zadek s rukou vbok a nahrbenými zády, jak jsem se otráveně a s nechutí postavila před něj.

„Otoč se laskavě kolem své osy,“ diktoval dál. S nafouknutými tvářemi jsem to tedy udělala. „Ne, to rozhodně ne. Nemůžeš si tak těsné šaty dovolit.“ Otevřela jsem ústa dokořán.

„Cos to řekl?“ štěkla jsem rozčíleně. Nikdy jsem sice nebyla žádný zázrak, ale moji štíhlou postavu s dlouhýma nohama si upřít nemůžu. To by nebyla jen falešná skromnost, ale hlavně hloupost.

„Z toho stresu ses nám trochu zakulatila. Především v oblasti pasu,“ specifikoval to a poplácal si dlaní své odporně dokonalé, vyrýsované břicho.

„Ty mě chceš jen srát! Ve skutečnosti si nemyslíš, že jsem tlustá. Chceš mi ublížit a víš, že ženskou zraníš nejvíc, když jí řekneš, že přibrala.“

„Jak myslíš. Pokud ten třetí měsíc nevidíš,“ zamumlal nestranně a zdvihnul oči ke stropu. Já se podívala do velkého zrcadla a snažila se všechno změřit. Návrháři mají místo očí metr. Teď by se mi to hodilo.

Možná má pravdu a distres se na mě odrazil. Já kvůli tomu kreténovi ještě začnu trpět anorexií.

Schovala jsem se zpátky do šatny a oblékla si dlouhé, bílé šaty s geometrickými průstřihy po stranách. Splývaly s mojí smetanovou pokožkou a i linií postavy. Bylo to perfektní. Vítězně jsem se ukázala Izmaelovi. Pozvednul obočí, jestli to myslím vážně.

„Už tak nemáš žádná prsa, ale v tomhle… Vidím před sebou přistání letadla.“ Ukázala jsem mu prostředníček a zase se uklidila k další várce oblečení, co mi bude moct zkritizovat.

Takhle to už šlo se vším. V tomhle jsi tlustá, v tomhle kostnatá, v tomhle zase divná… Moje ego bylo v troskách. Ne, trosky jsou moc nóbl. Bylo na skládce mezi odpadky a hnijícími zbytky.

Po Versace, D&G, Abercombie&Fitch, Guess, Burberry, Chanel a Fendi už jsem konečně musela přejít k Jimmymu Choo a pro pár párů Louboutinek. Přece musím mít po baráku v čem chodit.

Jedny červené s velkou růží na nártu jsem si na sobě nechala. Perfektně se hodily k mým šedým minišatům. Izmael tvrdil, že v těch šatech vypadám mrtvolně a nikdo si o mě ani kolo neopře.

„Ještě musíme do drogerie. Chci se konečně zase namalovat,“ oznámila jsem. Daryl s námi nebyl. Bůhví, kde se toulal. Nechal časovanou bombu bez dozoru.

„Pokud se domníváš, že ti to pomůže,“ okomentoval to opět. Teď jsem se ho snažila ignorovat já. Vešla jsem do ohromně velké parfumerie jen se dvěma taškami v ruce. Zbytek byl narvaný v autě, které se nyní zdálo velmi, velmi malé.

Čuchala jsem si ke všemu, co mi přišlo pod ruku. Respektive – mělo to krásný flakón. Ale nic nevonělo tak dokonale jako upír vedle mě.

„Co je?“ uhodila jsem na Izmaela, protože mlčel a civěl na oční stíny. „Žádné – Amálko, víš, proč se ženské malují a voní?“

„Protože jsou šeredné a smrdí?“ odpověděl otázkou. Mávla jsem rukou a doufala, že tím to končí. „Ale opravdu jsi přibrala. Bohužel, ne v oblastech, kde by se to hodilo. Máš zadek jako holčička,“ urazil mě smrtelně a odvrátil se pryč s rukama za zády.

Tak tohle byla poslední kapka. Sebrala jsem z poličky velkou tubu pistáciového krému a namířila ji na jeho záda. Prudce jsem ji zmáčkla a vyletěl zelený proud, jenž se perfektně vyjímal na jeho blonďatých vlasech a tmavě modrém, lesklém obleku.

Pomalu se na ke mně natočil profilem a potom si sáhnul na týl – přímo do nové pomády.

Tiše zavrčel, a to bylo znamení. Nikoho jsem neviděla a ani to neřešila. Prostě jsem vystřelila z ruky už snadně to super světlo a srazila ho tím do regálu na konci uličky, který se sesypal. Rozběhla jsem se na jehlách pryč a ještě před elektronickou kontrolou krádeží zahodila tubu krému někam do pryč. Chytrá žena.

Zachraň se, kdo můžeš – říkal můj výraz, když jsem běžela naproti do Gucciho.

„Dobré poledne, slečno…“

„Nazdar! Tohle si beru do šatny!“ zakřičela jsem na asistenta a popadla první věc, co jsem uviděla. Přes celý obchod jsem vzala čáru do šaten za rohem, kde jsem se chtěla schovat se zlatým topem. Ale otočila jsem se k zrcadlu a on tam stál.

Vyjekla jsem a ucouvla.

„Pistáciový krém? Vážně?“ zavrčel. Hodlala jsem zase vyklouznout, ale pak jsem si to rozmyslela. Jestli se máme zase porvat, nač to odkládat? Zdvihnula jsem bojovně bradu.

„Chtěl si snad meruňkový?“ Ještě před vteřinou měl v očích pár červených vláken, ale teď už zbyla jen temnota.

„Jsem na tebe alergický. Jsi otravná, sebestředná a neustále se vyptáváš! Kdybych mohl mít osypky, tak je mám z tebe!“

„Nikdo tě nemůže nenávidět víc, než já ty arogantní, megalomanský, sadistický a narcistický hajzle!“ A jako završení jsem ho praštila papírovou taškou z Fendi.

„Nesnáším tě víc, než celou lidskou rasu, a to je osm miliard lidí!“

„Nenávidím tě víc, než odrosty, hokej a Leondarda DiCapria! Celé moje tělo touží potom, abys shořel na hranici!“ prskla jsem mu do ksichtu, který byl mému s každou nadávkou blíž. Už teď se naše nosy téměř dotýkaly. Jeho studený, opojný dech se rozlézal po mé tváři.

„Od prvního okamžiku tě toužím utopit ve vlastním jedu!“ přecedil skrz zuby.

„Já bych tě klidně utopila v louži vlastní krve, kdyby to šlo, ty mrtvý, odporný…“ Zakroutila jsem bezradně hlavou, jak už jsem nevěděla, čím ho urazit. „Chci tě,“ rozplynule se to všechno najednou, když mi ještě jednou do nosu vydechnul silnou koncentraci jeho sladké vůně.

Aquabelly nebyly synchronizovanější, než my, když jsme k sobě natáhli ruce a jeden druhého tvrdě popadnul. Ještě před pár vteřinami jsem toužila nejméně po kilometrovém distanci, ale teď mi vadil i milimetr krychlový vzduchu mezi námi. Natiskla jsem se na něj, jak nejvíc to šlo, kopírovala jeho linie z kamene a líbala ho tak zuřivě – dávala do toho všechnu svoji energii. Potřebovala jsem, aby si tohle zapamatoval. Aby za tisíc let věděl, s kým se v téhle šatně pomiloval, a že ta víla byla vážně skvělá. Chtěla jsem z toho udělat dokonalou empirii.

Mezi námi bylo tolik chemie, tolik výbušné kombinace, že jsme ji mohli rozdávat – to nás přitahovalo k sobě. Protože když někoho tak nesnášíte, musí vás dostat jenom iracionální reakce těla. Nevědělo, co dělá… Neodneslo si následky. Mohlo konat bez svědomí.

Položila jsem mu dlaně ve stejné úrovni na ramena a pustila do něj trochu toho vílího, super, bomba, bezva, cool světýlka. Odletěl ode mě půl metru a prudce narazil zády do zrcadla, které okamžitě popraskalo ve složitý, pavučinový vzorec. Drsně zavrčel a já v tu chvíli pochopila, že se ho nebojím. Že mě ten zvuk a onyxové oči vzrušují. Byla jsem převrácená naruby. Jak po stránce instinktů, tak ve vrstvě emocí.

Rozepnul si zip na tmavě modrých kalhotách a přitom sledoval, jestli dávám pozor. To netušil, že bych si tohle nenechala ujít?

Moje tělo si sice dělalo, co chtělo, ale já ho v tom podporovala. A ani potom mě nebude zajímat, kdo je on, kdo já, a co mi řekl nebo udělal. My dva jsme byli stvořeni proto, abychom spolu měli sex.

Už nebudu lhát sobě a ani nikomu jinému. Chtěla jsem Izmaela od prvního do posledního okamžiku a vždycky ho chtít budu. Máme něco, co z nás nikdo nevypáčí.

Po nohách mi sjely kalhotky a já se z nich u kotníků vyvlékla. Chytila jsem se Izmaela kolem krku jako ocelové tyče a vyskočila na něj. Když do mě proniknul a díval se přitom až na dno mojí duše, bolestivě jsem sykla. Skoro jsem zapomněla, jak moc to s ním bolí. Všechno, na co jsem totiž myslela, bylo to ostatní – to úžasné.

Když konečně naše těla splynuly v jedno, zapadly do sebe jako matrice a patrice, cítila jsem ten zvláštní, ohromující pocit, jako když si po horkém dni dám sprchu a padá na mě čistá voda, dosáhnu něčeho, po čem jsem toužila, ve třicetistupňovém vedru se napiju ledového, osvěžujícího nápoje nebo vystoupám na vrchol hory a dívám se z ní na krajinu a připadám si, že mi patří celý svět. Byla jsem Izmaela plná a nemohla se moc hýbat – spojení bylo zároveň svazující, ale přesto jsem se cítila takhle uvolněně a šťastně.

Potom, co jsem zavlnila na jeho klínu boky, jemně se usmál. A tentokrát to nebylo licoměrné a jedovaté. Bylo to upřímné a přestože jsem už v sobě díky němu moc místa neměla, v břiše se mi všemi směry rozletěli pověstní motýli.

„Já tě tak nenávidím,“ zašeptal Izmael chraplavě. Opřela jsem si čelo o to jeho studené, ale do očí se mu stále dívala.

„Já tě tak moc nenávidím, Izmaeli Voglere,“ vydechla jsem mu do tváře a opětovala mu jeho vyznání v plném rozsahu. Samozřejmě, že ho nenávidím, až je to nezdravé. Je to sadista a narcis neschopný lásky. Tohle ani naše dech beroucí, explozivní chemie nezachrání.

Myslím. Vím… Doufám.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 9. kapitola: