Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 3. kapitola

11.05.2013 (16:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3878×

„To nemyslíte vážně?“ vydechla jsem vyděšeně, když Daryl otevřel dveře do sklepa. Pravděpodobně to byl sklep, protože jsem viděla jen první tři kamenné schody. Následovala černočerná tma. „Tam mě nikdy nedostanete!“ vřískala jsem a chtěla se rozběhnout směrem ven z tohohle domu, který jinak působil jako klasická vila miliardáře. Klasická…

No, hned, jak jsem se obrátila, narazila jsem ksichtem do Izmaelovy hrudě ze žuly. Byla to přímá, tvrdá rána a já ztratila vládu nad nohama. Co se dělo potom – kdo ví. A nejspíš mi to už nikdo nepoví. Každopádně jsem se probudila na chladné zemi. Mimochodem, vážně mě přestává bavit, jak ustavičně ztrácím vědomí a přicházím k němu kdesi…

Zvedla jsem hlavu z té nepohodlné podlahy a čekala, až konečně zaostřím zrak na něco konkrétního.

V té tmě to trvalo trochu déle, ale orientovala jsem se na malou světlušku ve vzduchu. Už mi asi z těch otřesů mozku začíná mírně hrabat. Pokud budou vesele pokračovat, moc toho ze mě nezbude. Ukázalo se, že dotyčná světluška je ve skutečnosti smaltovaná, petrolejová lampa na stole. To si ze mě dělají legraci? Ten barák vypadá pomalu jako dům Tonyho Starka na útese v Malibu a oni mi sem strčí tuhle starou svítilnu? Kde se to tu vůbec vzalo? Stejně jako tenhle sklep. Připadala jsem si jako na samotce v gotickém hradu.

A co hůř – na noze jsem měla okovy. Z nich se táhnul dlouhý řetěz silný jako můj prst. No, je jedno, jaký má průměr. Pořád je to ocel.

Zatahala jsem za něj a odolávala pláči.

Tak si to shrňme. Za prvé - na kotníku mám nepěkný náramek, ke kterému nevlastním klíč. Za druhé – jsem ve sklepě, kde je minimum světla, což pro mě představuje ještě větší problém. Nenávidím tmu, a to ne kvůli strachu, ale protože mi v ní vždycky začne být zle. I když… Může mi být vůbec ještě hůř? Za třetí – nemám nejmenší tušení, kde jsem. Ani ve kterém státě. Izmael se postaral o to, abych neviděla jedinou značku. Za páté – nejsem člověk, ale zasraná víla. A za šesté – moje husto kruto přísná krev mě zabije. To jsem vždycky chtěla.

Sečteno, podtrženo… Jsem v prdeli.

„Já chci…“ Chtěla jsem ven, ale nedokázala jsem to doříct, protože jsem bolestně vzlykla. Můj krk byl stále silně pohmožděný a jakmile jsem zkusila inteligentně řvát, doplatila jsem na to. Myslela jsem, že se mi vnitřní stěny roztrhnou. Potřebovala jsem pít a v prvé řadě na toaletu.

To bych do toho kopla…

Flákla jsem rukou bezcílně do stěny a srazila přitom něco skleněného. Zaostřila jsem na karafu a rychle ji zvedla, než se z ní všechno vylije.

Whisky? Spoutali mě ve sklepě a dali mi sem whisky ve skleněném, uměleckém balení?! A to je napadlo, do hajzlu, jak? Whisky a lampa - balík pro přežití na pustém ostrově podle upíra a jeho kámoše elfa.

Začala jsem se důkladněji zkoumat, co tu je ještě pěkného, a absolutně neadekvátního, jenž se rozchází s ubytováním v kamenném, nehostinném suterénu bez pořádného zdroje světla.

Aleluja, dveře do Narnie metr ode mě. Posunula jsem se po odřených, nepochybně špinavých kolenou, k asi metr vysokým, měděným vrátkům a otevřela je.

A vidím… Velké nic. Musela jsem pro tu lampu na posledním schodu. Tudíž jsem se drápala zase zpátky a mnohem dál. S každým dalším centimetrem jsem zjišťovala, jak špatný je můj zdravotní stav. A taky jak je obrovský tenhle sklep. Nebo že můj dlouhý řetěz mi dovoluje velké pole působnosti.

Sebrala jsem ten blbý krám a plazila se zpět, abych zjistila, co se ukrývá v tom kamrlíku. Doufám, že něco užitečného. Tohle je jak nějaká dementní hra. Sesbírej předměty, otevři všechny dveře, poraz nestvůry a postup na další level, aby si z něj postoupil na další a další… a další level.

Vchod do Narnie to překvapivě nebyl. Ale pokud by to chtěl ještě někdo zkusit dohledat v odpadu... Mhouřila jsem oči na záchodovou mísu a mini umyvadlo. To je tedy pěkné. Náhle se cítím jako královský vězeň. No, přišla nekonečná úleva, že mě tu nečekají nechutné podmínky, které jsem viděla ve filmu, a na které nechci vzpomínat. Natož je rozebírat.

Došla jsem si se svojí lampičkou na záchod a umyla si ruce a obličej mýdlem s vůní magnólie. Hned potom jsem se snažila do toho umyvadla narvat i chodila a ono by to i vyšlo, ale bylo mi tak špatně, že jsem nedokázala udržet rovnováhu a spadla. Nebyla bych to já, kdybych se opět nepraštila do hlavy. Tentokrát o zeď.

Dál jsem prohledávala sklep a našla ještě deku se vzorem kytek. Milé.

Zabalila jsem se do ní, lehla si a přemýšlela, co budu dělat. Je vůbec něco, co můžu udělat? Přitom jsem snad dvě hodiny zírala na tu smaltovanou lampu. Vypadala pomalu jako bongo. Vybledle žlutá, kulatá baňka na petrolej a vešla by se mi do obou mých spojených dlaní. Byla na ní ručně nakreslená švestka.

Smaltovaná lampa. To jediné, co mi tu dělá společnost. Myslím, že se ani nenaději a začnu upadat do stavu šílenství a pojmenuji ji. Robinson Crusoe měl divocha Pátka a Tom Hanks míč Wilsona. Jak se bude jmenovat má lampa… Ne! Já nezešílím! Naděje umírá poslední.

O bůhví kolik dní později, kdy jsem ztratila pojem o čase. Jako bych ho tu někdy měla. Jsem totálně vysátá a v hlavě mám tisíce střepů. Každý nádech mě ještě pořád bolí. Má lampa stále hoří. Možná ji někdo doplnil, když jsem spala. Určitě. Moje jediná přítelkyně se jmenuje Alfréd. Nevadí jí, že má mužské jméno. Pravděpodobně je hermafrodit. Vypadá dost androgynně.

Alfréd zhasnul a já rozvíjím své sebevražedné sklony. Hladovím a lituju všech věcí, které nikdy nenapravím. A hlavně věcí, co nikdy neprožiju.

Nevím, po kolika dnech jsem poprvé uviděla světlo a uslyšela něco jiného, než vlastní dech, ale přišlo to. Nahoře se otevřely dveře a někdo scházel těžkými kroky, co neměly pravidelný rytmus, po schodech dolů. Nenašla jsem sílu na to, abych i jen zvedla hlavu. Spadla jsem na samé dno a myslela, že už není žádná šance na to, abych se z něj zvedla.

„Kráva. Hlavně, že to má přímo vedle sebe,“ slyšela jsem, jak si Daryl mumlá pod nos víc, jak podrážděně. Otočil mi hlavu za bradu čelem ke stropu a otevřel mi ústa, do kterých mi začal lít proudem tu whisky. Polykala jsem, abych se neutopila, i když mi krk hořel a žaludek obracel.

Čím víc jsem ji vypila – s překonáním odporu – tím mi bylo lépe. Nebylo to nic závratného, ale už jsem zase začínala pořádně vnímat a souvisle přemýšlet. Doteď jsem se točila v kruhu se středem jménem Alfréd.

„Myslíš, že jsem ti ji tu nechal jen tak? Aby ses mohla dívat na pěknou karafu, nebo jak uvažuješ? Ženský,“ syčel na mě Daryl jako na úplného idiota, když jsem se už dokázala posadit a on do mě přestal nalévat alkohol.

„A jak mám asi vědět, co to má, kurva, za smysl tohle? Necháte mi tu Alfréda, deku a whisky?“

„Alfréda?“ Vyletělo mu obočí vzhůru. Držel totiž už zase funkčního Alfréda v ruce a já mu tak viděla do obličeje. „Kdybys přemýšlela, nezbláznila bys ses,“ odbyl mě sprostě a postavil se.

„Počkej! Proč je mi teda lépe?“ chtěla jsem vědět. Otráveně si odfrknul a kleknul si zase ke mně. Před oči mi nastavil poloprázdnou karafu. „Tohle je teď tvůj lék na migrénu,“ řekl mi a položil ji zpět. „Když se dostaneš do druhé sféry poprvé, tvoje podstata se probudí. Jsi teď kompletní víla a potřebuješ naše ovzduší. Jiné plyny a jiné pachy. Absolutní čistota. Jakmile se vrátíš do světa lidí, bum. Začneš dýchat jejich zplodiny. Dusíš se a je ti zle. Alkohol je božská sračka, co šíleně smrdí. Piješ ho a dostáváš do sebe takovouhle koncentraci hnusu. Tvoje tělo rychleji přijme jiný režim. Kromě toho ti bude hej, když budeš ožralá.“

„Takže ty to taky piješ, protože jsi vílák?“ Třeba se na cestu alkoholika dobrovolně. Ale kdo se na ni taky vydá dobrovolně?

„Ještě jednou mi řekni, že jsem vílák, a ovzduší bude tvůj nejmenší problém. Jsem elf a chlastám, protože chci a tobě do toho hovno je,“ odsekl a z kapsy černého saka vytáhnul krabičku cigaret. Jednu mi strčil do úst jako stéblo obilí a na souhlas se neptal.

„Nekouřím,“ vyžbleptla jsem bez artikulace.

„To máš blbý,“ odvětil a připálil mi. Nasála jsem přes filtr kouř, aby rychleji chytila. „Takhle to půjde ještě rychleji,“ vysvětlil stručně a zase vstal.

„Potřebuju víc světla,“ poprosila jsem ještě. „Ta tma mě ubíjí.“

„V druhé sféře svítí slunce pořád, protože jsme jako debilní, solární panely. Tma nás při delším působení úplně vycucne. Hned nato začneme pojmenovávat neživé věci,“ připsal poznámku na adresu Alfréda.

„Takže upíři jsou děti měsíce a víly slunce…“

„Začni s mytologickými příběhy a pošlu tě zase do bezvědomí. Vypadám snad jako nějaký idiot se špičatýma ušima, co si rozčesává dlouhé, heboučké vlasy, a kontroluje čistotu vody v lesních studánkách?“

„Tak ne, no,“ hlesla jsem a pokrčila rameny. Zakroutil nad mojí hloupostí hlavou – od alkoholika to sedí – a kráčel pryč.

Ale ne! Chce mě tu nechat samotnou! Znova už ne! Musela jsem přijít na něco, co ho zastaví. Ať mě klidně zabije, ale už tu nemůžu zůstat.

„Ty jsi Daryl. Ten Daryl, co se zamiloval upíra. Do Edity,“ specifikovala jsem to. Jména bolí víc. Ale on se nezastavil. Hopkal po schodech nahoru a na mě se neohlédnul. No, rozlučku mi věnoval. Nicméně, mohl si ji ušetřit.

„Neser se do něčeho, o čem vůbec nic nevíš.“

Izmael

I sklenice v mé ruce byla bytelnější, než ta malá krasotinka ve sklepě v Kanadě. Tyhle víly nic nevydrží. Cvrknu do nich prstem a rozsypou se jako domeček z karet. Ale Bella je tedy extra měkkota. Každou chvíli omdlí a neustále naříká. Nic nevydrží.

Tak zjistila, že není homo sapiens. Má volat sláva a třikrát se radovat. Však ona si to při pobytu ve svém novém pokoji srovná v hlavě.

Ucítil jsem pach svého klienta a usmál se. Jeho styl chůze byl neopakovatelný – poznal bych ho už jen podle toho.

„Posaď se,“ vyzval jsem ho bez jediného pohledu. Až když poslechnul, vzhlédnul jsem. Tvářil se odměřeně a pohoršeně. To je značka – poražen.

„Rád tě vidím, Aro,“ šeptl jsem jemně. Já vládnul. Ne, že bych o to stál. Nezajímal mě žádný trůn, přesto jsem byl v očích většiny našeho druhu imperialistická svině. Ale já nic nedobýval. Ve skutečnosti jsem jen rád manipuloval s existencemi druhých a sledoval jejich hroucení, které přišlo, kdy jsem chtěl, a jak jsem chtěl. Ale všechno to muselo probíhat diskrétně a tiše. Udržoval jsem válku sametovou, protože nemám militantní tendence.

„Opravdu?“ pochyboval.

„Ne.“ Chřípí se mu zachvělo a já si upil ze své sklenky. Užíval jsem si svůj ledový klid a jeho horkou hlavu. Má štěstí, že nejsem jako on. To by skončil na kolenou.

„Piješ mrtvou krev?“ optal se, znechucený. Pečlivě sledoval každý můj pohyb, zatímco já na něj kašlal. Potřeboval mě a moje služby ve věcech existence a pravé smrti.

„To je vílí krev.“ Rozšířil oči a na sto procent se chtěl po mém nápoji vrhnout. „Napěchovaná VSV,“ zchladil jsem ho hned. „Já už vypil litry antigenu, takže je mi fajn a bar je otevřený pořád. Na vílí krvi je ale zvláštní to, že i když není čerstvá a přímo ze zdroje, udrží si část své chutě a pohladí smysly. Je jako předkrm nebo cukrovinka. Nenasytí, ale pochutnáš si. Slyšel jsem, že i někdo z tvé gardy nevydržel do oběda a vysál člověka před prověrkou,“ dodal jsem a přestal se očima topit v té tmavé krvi. Víly voněly jako heřmánek a směsice dalších bylin.

„Corin umírá,“ potvrdil mi to.

„Smutná novina.“

„Ano, jsem si jistý, že ten žal tě položí na lopatky.“

„To zrovna ne, ale na pohřbu můžete počítat s mojí přítomností.“

„Žádný funus se konat nebude! Corin tohle musí přežít!“ vylítnul. „Bez ní…“

„Bez ní se vaše manželky probudí do reality a zjistí, že žijí ve sklepení a ani omylem nejsou šťastné. A protože dar Corin způsobuje těžkou závislost, Sulpicie a Athenodora půjdou rovnou za ní.“ Nemilá prognóza. Viděl jsem, jak chce bouchnout pěstí do stolu na protest, a proto jsem nastavil dlaň. „Pokud ovšem nedostane antivirotikum dle vílí výroby.“ Přestal vrčet a zase byl schopný vyjednávat.

„Máš ho na skladě?“ utrousil ironicky. V podstatě ano, ale tenhle si ještě ponechám.

„Ne, ale brzy mít budu. Ale nebude to zadarmo.“

„Tohle je tvůj byznys?“ vyplivl.

„Ne. Definoval bych to spíš jako odplatu uprostřed války. Platit budeš, Aro, v jisté formě naturálií, co se ti nebudou líbit.“

„Už teď se mi to nelíbí,“ odsekl.

„Tudíž to splnilo svůj účel.“ Usmál jsem se. Horní ret mu zavibroval. Velkému monarchovi se rozpadá jeho království, svět je uvržen do chaosu a upíří umírají bez přičinění jiného upíra. A teď tu sedí přede mnou bez ochranky na tajňačku a prosí o pomoc. Tohle mu asi dělá vrásky.

„Byl jsi zmetek už v období druhého Chrámu.“

„Ani za prvního to nebylo slavné. Ale něco ti povím – jsem rád ztělesněním zla a egocentrismu. Všechno je jednodušší, když se staráš jen sám o sebe a užíváš si nepokojů. Těch je na světe totiž bezpečný dostatek.“

„Co po mně chceš, Voglere?“ vyštěkl s nervy na pokraji zkázy.

„Co jen můžu chtít?“ zeptal jsem se a položil si prst na bradu, jak jsem demonstroval těžké rozhodování. Ale já věděl přesně, co to bude, dřív, než vůbec do mé restaurace zavítal. „Chci, aby Chelsea zpřetrhala vazby Marcuse k tobě a gardě.“

„Prosím?“

„Slyšel jsi.“

„Ty ses zbláznil! To nikdy…“

„Ale ano. Uděláš to. Protože jinak se rozluč s Corin, manželkou, švagrovou a následně i bratrem. A to je moje poslední slovo, Aro. Nehodlám s tebou za žádných okolností diskutovat. Já a jenom já mám prostředky a znalosti na to, abych ti dal to, co Corin potřebuje. Jestli si myslíš, že najdeš někoho jiného s nejlepším přítelem ze strany, která se nás snaží zlikvidovat a do morku kostí naši rasu nenávidí, zariskuj si. Ale čas běží,“ připomněl jsem mu a vstal prudce od stolu, abych podtrhnul to, že se s ním nebudu dohadovat.

„Jakmile to ale Chelsea udělá, on se zabije,“ zamumlal si zoufale. Položil jsem mu ruku na rameno a stisknul, když jsem se u něj zastavil.

„Nejdřív sestra, a teď ztráta bratra… Vím, jaké to je ztratit sourozence, ale po všech těch letech nenávisti mi tě není líto.“ Kromě toho nikdy nemůže porovnávat můj vztah k Editě s ním a Marcusem. To by bylo přímo blasfemické.

„Co z toho budeš mít ty?“ chtěl vědět.

„Pokoj v duši.“ Já určitě. Hned po téhle schůzce jdu sundat koťátko ze stromu.

„Žádáš po mně, abych zabil bratra, se kterým jsem strávil posledních tři a půl tisíce let. Aspoň odpověď mi můžeš dát!“

„Tak dobře. Zavolal si do pěti minut, takže k objednávce dostaneš odpověď jako bonus.“ Zdravím Horsta Fuchse. „Na Marcusovi už nikdo nemůže těžit. Je to troska a nedá se na něj dívat. Chci, aby konečně zmizel z povrchu zemského a bylo tu o jeden protáhlý ksicht méně. Navíc to ublíží tobě a vzhledem k tomu, jak jsem na tebe alergický, uspokojí mě to.“ Tím jsem se rozloučil a šel k východu. Mám spoustu práce.

„Myslíš, že by na tebe byla Edita hrdá? Na to, jak bojkotuješ vlastní rasu a v čase krize vrážíš kudly do zad?“ zeptal se ještě. Fuj. Tohle bylo tak nechutně a odporně pokrytecké. Aro Volturi moralizuje. Ušetřete mě.

Trhlo se mnou jméno mé sestry. Vždycky to tak bylo potom, co ho někdo vyslovil nahlas.

„Moje vlastní rasa nehnula ani prstem, když se rozpadala na štěrk. Edita podporovala každý můj čin a slovo, protože věděla, že stejně vždycky bude po mém. Neber si do huby jméno někoho, koho jsi neznal.“

„A tvůj bratr? Co si o tom myslí Jeremiáš?“

„Já nemám bratra.“ Těmihle slovy jsem mu dal sbohem a doufal, že ho jen tak neuvidím. Kazil mi den. Musím si ho něčím zkrášlit. A vzhledem k tomu, že mám vílu na skladě, něco se už najde.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 3. kapitola: