Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 13. kapitola

05.07.2013 (14:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 3362×

Bella

„Nevím, kdo, kurva, jsi a je mi to úplně u řiti. Ale jedno ti garantuju, frajere! Za tohle tě zabijí!“ ječela jsem po tom blbečkovi, co mě táhnul lesem bůhví kam. Ne a ne! Už bylo dost unášení mé maličkosti! Nejsem čokl, do hajzlu! „Víš ty, kdo jsem já?“ vyštěkla jsem a namířila na něj dlaní, ale ten debil byl rychlejší. Chytil mě za zápěstí a protočil mi ho dozadu – já se otočila s ním, aby mi ho nezlomil, takže jsem skončila zády k němu, tancovala na špičkách a syčela bolestí.

„Jsi čistokrevná víla, antigen a matrace bratrů Voglerových. Potřebuju snad vědět něco víc?“ promluvil poprvé stručně a jasně sametovým šeptem a strkal mě dál. Matrace? Kokot!

„Jsem matrace Jeremiáše Voglera, když už. Izmaela mám za sebou, díky za optání. A teď mě okamžitě pusť!“

„Promiň, že mě nezajímá hebrejská telenovela - já, židi a elf. A nyní laskavě zmlkni,“ požádal mě odměřeně.

„Naser si! Naposledy tě varuju, že jestli…,“ spustila jsem zase, ale zacpal mi rozjetá ústa svojí vlastní rukou. Kulila jsem oči, slintala mu na čáru života a snažila se nějak vzdorovat, ale zády byla nalepená na tu betonovou stěnu a s každým pohybem následoval jen vznik krevního výronu pod mojí kůží, když jsem si oťukávala lokty a kotníky.

Oči už mi málem vypadly, když mě dotáhnul na mýtinu, kde stál malý tryskáč.

Budu třikrát hádat. Neletíme na dovolenou na Havaj.

Pomoc, kurva!

Udělal jeden jediný pohyb, zřejmě, a já seděla na sedadle, kde vždycky ve filmech sedává kopilot. Konečně ze mě sundal tu svojí velkou pracku jako talíř a zase rozvířil krátce vzduch, když mě připoutal.

Ruce jsem hned zatnula do pěstí a šetřila si světlo na nestřeženou chvíli. Ví, co víly dokážou – musím být mazaná.

„Letadlem? Fakt? Nebylo by to po zemi rychlejší?“ zajímalo mě. Chtěla jsem především vědět, kam letíme. A taky se postarat o to, že nedoletíme.

Usadil se za ten divný volant a zkušeně začal čarovat s tisíci tlačítky. Jestli takhle vypadá soukromý tryskáč, jak potom raketoplán? Zrak mi přecházel z těch všech zařízení a tachometrů.

Potom, co upír tenhle stroj nastartoval, sáhnul si na hlavu a stáhnul z ní toho kulicha a hned potom sundal i brýle. Prohrábnul si měděné vlasy a pak se na mě podíval.

Brada mi poklesla.

„Čím víc budeš vzdorovat, tím to bude horší. Nenávidím tvůj druh, ale mučit tě nehodlám. Takže je jen na tobě, jakou si tuhle cestu uděláš,“ řekl mi tiše a obrátil se zpět k řízení. Vůbec už jsem nevnímala, co vyrábí, a visela na jeho božském obličeji. Až do teď jsem žila v mylném domnění, že nic krásnějšího, než Izmael a Jeremiáš nepotkám – že oni jsou vrcholem estetiky. Má naivní teorie byla právě vyvrácena.

„Nenávidíš můj druh? Já ti nic neudělala,“ zamumlala jsem jako praštěná palicí a stále na něj zírala. Takhle civěla moje kočka na rybí konzervu, když jsem si připravovala jídlo. Kočka je mrtvá a tenhle krasavec taky. Skvělá analogie po všech stránkách.

„Všichni za jednoho, jeden za všechny. Tedy, pokud to znáš, vzhledem k tomu, že nepocházíš z tohohle světa,“ dodal si pod svůj rovný nos. Na druhý pohled vypadal ještě jako pekelně sexy teenager, ale ten dojem mazala jeho rozložitá ramena a vážně hodně výrazné, ostré čelisti.

Ale seru mu na to, jak vypadá. Unesl mě a právě mi vyznal nenávist.

„Vyrostla jsem tady, takže ano – znám tři mušketýry. Dokonce i čtvrtého,“ odsekla jsem kysele. Myslí, že žiju v jeskyni?

„A to je přesně ten problém,“ odvětil a prudce zdvihnul to letadlo z improvizované runwaye v lese. Asi. Nevím. Venku byla absolutní tma – zvlášť, když v téhle kabině svítilo světlo - a tak se sklo přede mnou stávalo zrcadlem.

Ledviny jsem nechala na sedadle a děkovala bohu, že při vší mé smůle aspoň neumírám strachem z létání. Špatně mi ale možná bude.

Jenže já nemám čas na žaludeční potíže. Musím vymyslet, jak z tohohle ven. Už jsem přestála horší věci! Nechcípnu rukou nějakého zrzavého manekýna, který si myslí, že ví všechno nejlépe. Já přežila i Izmaela Voglera – největšího zmrda pod sluncem. Takže ne. Tenhle mě nedostane.

„Řekl si, že jsem antigen. Asi je ti zbytečné namlouvat, že ve skutečnosti prskám do okolí VSV. Tudíž se ptám – pro koho mě chceš? Ty vypadáš docela zdravě na nebožtíka. Kromě těch očí,“ dodala jsem a mávla jsem k jeho éterickému ksichtu se staženým, silným obočím, kde měl dvě zlaté, teplé studny. Kam se ztratila červeň?

„Do mých očí ti nic není.“

„Fajn, tak si je nech. A pro koho je teda tahle farmaceutická zásilka, ať už se jmenuješ jakkoliv?“ nahodila jsem udičku. Jméno je vždycky dobré vědět.

„Jsi na vílu poměrně inteligentní,“ usoudil.

„To mě těší, že si nemyslíš, že jsem blbá jak tágo,“ uznala jsem si ironicky.

„To jsem neřekl,“ utrousil. Obrátila jsem oči v sloup.

„Tak pro koho mě kradeš? Mimochodem, škoda, že neuvidím, jak si tohle s tebou můj přítel vyřídí. Jeremiáš vypadá laskavě a přívětivě, ale tak se chová jen ke mně. S tebou sice nebude chtít spát, ale prdel ti rozkope. To zase ano.“

„Pokud ti odpovím, že jsi pro mého bratra, zavřeš konečně ústa?“ optal se a ignoroval moje výhružky. Právě jsem si všimla, že mluví trochu… divně. Zdvořile. Celkem uhlazeně, když si to srovnám s peprným repertoárem Izmaela a vůbec celé Ameriky. Asi jiný gang a století.

„Ne. Chci vědět, proč letíme letadlem. Tedy, pokud tohle není zaoceánský trip.“

„V případě, že sis nevšimla, tak venku zuří válka. V severních oblastech je to nejhorší a vzdušnou čarou vede nejbezpečnější cesta. Musím tě dostat včas k mému bratrovi,“ dodal si pro sebe a zněl dost zoufale. „Tvůj pach je to nejsilnější, co jsem kdy cítil. Upíři za ním potáhnou třeba i na kraj světa.“

„Kolik mojí krve poteče? Kolik jí bude potřeba?“ vyprskla jsem panicky. Tohle už není sranda.

Podíval se na mě. Jen se díval... A já v tom výrazu vyčetla, že sud piva se dotočí až do konce.

„Ty hnusnej bastarde,“ šeptla jsem vyděšeně se skelnýma očima. Až teď mi to pořádně všechno docvaklo. Asi jsem už byla otupělá neustálým nebezpečím a kroužící smrtí.

Odvrátil zrak a začal se zase beze slova věnovat řízení.

V té chvíli, kdy se ke mně otočil profilem, jsem se sama sobě zapřísahala, že tuhle radost mu nedopřeju. Udělám všechno proto, aby to zkratovalo a zaplatím za to klidně i vlastním životem. Já neumřu jako zasraný lék upíra. Když už budu čuchat fialky zespoda, vyberu si vlastní způsob, jak se pod zem dostat. Izmael mi vštěpoval, že se o sebe musím dokázat postarat. Nevím, jestli by i tohle počítal, ale možná mě jen trochu mrzí, že to ani nezjistím. Už neuvidím Izmaela. A ani Daryla nebo Jeremiáše. Zrovna po tom, co potkám chlapa snů, začne mi klepat na vrátka zubatá. To je ale zkurvená ironie osudu.

„Musím jít na toaletu.“ Ne, nemusím. Co jsem se prošla v rodné sféře, moc nepiju a nejím. Vlastně i moje frekvence spánku je podivná. Dostanu hlad v noci a sežeru celou lednici. Potom je nějakou dobu klid. Daryl jí pořád, protože asi doufá, že ho zabije cholesterol. Ne protože by musel. Anebo má rád ty barvy a vůně.

Ale od gastronomie zpět k vymýšlení plánu, který ještě nemám, ale brzo něco přijde.

„To máš smůlu,“ odvětil ten ryšavý parchant. Zrzaví jsou nejhorší. Dobře, Jeremiáš je taky, ale on je výjimka.

„Děláš si ze mě legraci? Jsme bůhví kolik kilometrů nad zemí! Kam si myslíš, že se odsud vydám? Zaskáču si na mracích?“

„Fajn! Jdi!“ přerušil mě dřív, než jsem ho mohla dál popouzet. Upíry je tak snadné vytočit.

Odpoutala jsem se a vstala ze sedadla. Řídit uměl a zřejmě nebyla bouřka, takže to nehaprovalo a já se nemusela snažit držet extra balanc.

Přešla jsem uličkou do první a jediné třídy až na konec, kde bývaly toalety. Tedy, nutno poznamenat, že v tomhle prvotřídním tryskáči bylo všechno. Ale kvůli prohlídce letadla tu nejsem. Zavřela jsem se na záchodě a podívala se na svoji strhanou tvář do zrcadla nad umyvadlem. Opřela jsem se o něj a přemýšlela. No, tak. Poslední věc ještě zvládnu.

Letadlo. Musím z toho letadla. A ano – nepřežiju to. Pořád lepší si dát tandemový skok bez padáku a bezbolestně se rozplácnout o zem v takové rychlosti, že ze mě bude palačinka s vytékající, višňovou marmeládou, než abych dopřála to potěšení upírům a nechat se jimi rozpárat bez výčitek a studu.

Shlédla jsem ke svým rukám a zavrtala se pohledem do kouzelných dlaní. Upír je z kamene. Vlastně, je to víc, než kámen. Ten totiž můžete nějak poškodit. A přestože jsou nezranitelní a těžcí jako prase, dokážu je bez velké snahy odhodit. Tak co se stane, když se budu koncentrovat a všechno, co mám, střelím do obyčejného kovu a plastu? V porovnání s upíří kůží je ocel plastelína pro děcka, takže se přece něco musí stát.

Mám jedinou šanci. Potom už mě můžou sežrat supi.

Opláchla jsem si obličej studenou vodou a potom naposledy vzhlédla k zrcadlu. V duchu jsem se rozloučila se vším, co mám ráda. Dokonce i s Izmaelem. Chystám se zemřít – možná bych si měla naplno přiznat, že jsem k němu kdysi něco cítila. Teprve se to rodilo, ale bylo to tam. Včas udupáno Jeremiášem.

Ještě něco bych si chtěla připustit? Moc jsem toho v životě nedokázala, ale nejvíc se mi protiví, že jsem nestačila Darylovi zase otevřít oči a sebrat láhev z úst. Nebo mu dokázat, jak moc jsem ráda za to, že nakonec mám staršího, mnohem staršího, bratra, který se mě dokázal zastat, což je něco, co jsem díky němu okusila poprvé v životě. Nechtěla jsem se stát prezidentkou Spojených státu amerických, ale být dobrou sestrou ano.

Z pravého oka mi unikla slza.

Bože, na tohle nemám čas!

Vyšla jsem z toalety a změřila si tu uličku s drahými, prostornými sedadly. Dveře, co se pokusím vystřelit, jsou na druhém konci před kabinou pilota. Musím pohnout, než začne moje bubnující srdce na poplach považovat za opravdu podezřelé. Snažila jsem se jít normálně a vyrovnaně, jakoby se nechumelilo. Jen mě oblíval studený pot a ta pumpa se mi snažila vyskočit z hrudě. Bolelo to.

Poslední kroky vstříc smrti. Nezabije mě Izmael, nezabije mě tlupa poblázněných víl… Venku zuří válka a já zemřu při pádu z letadla. Epické.

Postavila jsem se před ty dveře s kruhem uprostřed, který bych nestačila otočit, ani kdybych se na hlavu stavěla. Nastavila jsem dlaně a zavřela oči. Všechnu sílu, která mi zbývala… Všechen hněv, ale i radost… Soustředění leží mezi klidem a vztekem.

Pocítila jsem tu ohromnou nálož energie, která pramenila z mého nitra. Tělo mě silně brnělo a příjemně pálilo. Intenzita se zvyšovala s každou milisekundou a potom to ze mě vystřelilo jako bomba.

„A kurva!“ zařvala jsem, když dveře vyletěly z pantů a já s nimi, jak mě okamžitě stáhnul vzduch. Při tom všem jsem si neuvědomila, že tam nebudu vesele stát a sama se rozhodovat, kdy skočím. Smetlo mě to jako neviditelná lavina a já už jen padala.

Ten nápor vzduchu byl něco neuvěřitelného. Dusila jsem se a šíleně mrzla. Tohle není taková legrace jako ve filmech.

Matko boží, já vážně padám rychlostí tak dvě stě kilometrů v hodině z nebe! Ječela jsem jako píchlé tele, ale sama se neslyšela, protože aerodynamický hluk mě naprosto pohltil. Pode mnou byla tma, tma a zase tma. Žádné padání mezi chomáčky oblaků se nekonalo. Tohle bylo prostě jen děsivé.

„Ne!“ zakřičela jsem znova, ale tentokrát protože se přede mnou zjevil on. Bílý, vytočený ksicht osvětlený Měsícem. Zatímco moje huba se kroutila do všemožných patvarů, on se ani nehnul. Dokud na mě nezačal gestikuloval a něco řvát, evidentně rozpálený vztekem.

„Já tě neslyším!“ snažila jsem se mu vysvětlit marně a odehnat ho od sebe. „Táhni! Nech mě chcípnout!“ Dusím se, ale ještě si ráda pokecám. Kinematografická pitomost, co mě ošálila, a nepřipravila na tuhle situaci – lidé při padání ve skutečnosti nic neslyší. On vnímal určitě na tisíc procent, ale já jen to pištění a výskání vzduchu kolem sebe.

Jenže… Už jsem chápala, proč se tolik básní o skocích z letadla. Normální občané samozřejmě podnikají tuhle činnost s padákem, no, já i bez něj dokázala ocenit tu krásu volného pádu. V žilách mi koloval adrenalin ve velkém a nebýt toho upíra vedle mě, vychutnám si ten prostor, kde všechno zmizí a zapomínám na podělanou gravitaci, přestože ta mě zabije. Byl to pocit volnosti takového rozsahu, který nikde jinde prožít nejde.

Podívala jsem se pod sebe a myslím, že to byla voda, ale ruku do ohně bych za to nedala.

A teď se rozplácnu o vodní hladinu, která bude v téhle rychlosti tvrdší, než asfaltová silnice.

Semlelo se to všechno najednou – než jsem se stačila vzpamatovat a reagovat, ten upír mě drapnul a otočil tak, aby dopadnul zády na to, co by mi zlámalo všechny kosti v těle, on.

Černá hladina se nade mnou uzamkla a já nezavřela ústa, do kterých mi natekla ta ledová voda. Jako bych vdechla střepy nebo mexickou chilli omáčku. Neocitla jsem se ve vodě, ale v nádrži žiletek…

Nic jsem necítila. Jen bolest. A když jsem vyplavala… Trýzeň nebrala konce a jen se prohloubila.

„Cos to udělala?!“ zařval na mě hned pan inkognito. V dálce se ozval výbuch. Oslepilo mě žluté světlo doprovázející explozi letadla, které skončilo v útesech pobřeží zálivu. „Co ty jsi zač? Sebevrah?“ ječel na mě dál. Já mu nemohla odpovědět – můj krk byl zrušený. Znova a znova jsem si lokala vody a modlila se, aby tohle ledové utrpení skončilo.

Zavřela jsem oči a chtěla jen umřít. Prosím…

Další poryv vzduchu a proud už šel mimo mě. Ztrácela jsem veškerý cit v končetinách a nakonec i vědomí…

„Bello! Bello, prosím! Já tě potřebuju!“ škemral naléhavě. Ležela jsem na tvrdém podloží a on mi držel hlavu, abych ze sebe dostala tu slanou vodu. „Jasper tě potřebuje! A já potřebuju Jaspera. My ho potřebujeme!“ blábolil páté přes deváté.

„Zi… Zi…,“ nepodařilo se mi to slovo dokončit. Vzal mě do náruče a objal mě svým studeným tělem. Ale aspoň do mě už nenarážela vichřice. Na pobřeží v polárním pásmu se asi moc neopálím…

„Já vím, že ti je zima. Proboha, kdo skáče ze tří kilometrů?!“ dodal si pro sebe rozčíleně.

„T-t-t-y,“ vykoktala jsem.

„Já jsem kus šutru. Ne víla, ze které by byla placka. Musím tě dostat z těch šatů, jinak zemřeš na podchlazení.“ Vážně? Nevšimla bych si. Zrovna jsem chtěla hledat opalovací krém s faktorem sto. Zvednul nás ze země, ale já zase vypnula. Díkybohu.

Vědomí se vrátilo jen na pár sekund. Netušila jsem, kde to jsme, kam jdeme, a co se bude dít. Tma, zima a štiplavá bolest byly moji jediní, věrní společníci.

„Nemám mobil!“ zavrčel nervně ten upír, co tu ještě pořád byl. A pak zase bum - temnota. Zkrátka jedny z nejkrásnějších chvilek mého života.

„Bez signálu! Zatraceně!“

Vzbudila jsem se v dokonalém teple – rovnou vedle hořícího krbu. Prsty na nohou i rukou roztály – nestačily mi odumřít. Ať se dělo cokoliv, lišák ryšavý jednal rychle. Ale Jeremiášova těžká košile a trenky byly stále nasáklé ledovou vodou, kterou už jsem nemohla ani cítit. Automaticky a bez váhání jsem si ji svlékla. Ponožky mi uletěly při pádu z letadla.

Upír, který přecházel nedaleko ode mě sem tam po neznámém pokoji se otočil.

„O můj bože,“ vydechl a rozmazaně se odvrátil od mého hrudníku, jako kdyby viděl poprvé v existenci ženskou. Prsa! Kriste pane… To svět ještě nespatřil.

Stáhla jsem si i černé trenky a hledala, co na sebe.

„Můžeš… Šaty,“ promluvila jsem poprvé a myslela, že se zblázním bolestí. Izmaelův otisk kolem mého krku, který stále ještě mám a dlouho mít budu, byl jen dekorací a růžovou zahradou oproti mému hrtanu v hajzlu.

„Moment,“ šeptl a zmizel. Rozhlédla jsem se po té místnosti a usoudila, že to bude obývací pokoj.

Ruce mi přistály na ústech, když sem dorazila zrakem k pravděpodobně manželskému páru na pohovce, který tam ležel bez známek života.

„Jsou jen omráčení. A mohu tě požádat, aby ses ihned zahalila?“ zeptal se důrazně netykavka. Podívala jsem se na něj a civěla na to, jak má hlavu co nejvíc odvrácenou ode mě. Bradu měl napnutou. Přísahala bych bohu, že byl nervózní.

Jen jsem pokývala hlavou nad jeho zvláštním chováním a sebrala věci z jeho ruky. Na stehna mi spadla flaušová mikina, zateplené kalhoty a silné ponožky z ovčí vlny. Pochopitelně mi to v tom strašně seklo. Zvlášť, když majitelce bylo asi tři čtvrtě století a vážila metrák.

„Jsi v pořádku?“ chtěl vědět lišák starostlivě. Zatřepala jsem rukou i hlavou, že ne. „Ale žiješ a tvá krev stále cirkuluje. Dobrou noc,“ popřál mi. Zmateně jsem zvedla oči, ale následoval už jen tupý náraz.

***

„Ty jsi mě mrdnul do hlavy,“ zamumlala jsem, hozená přes jeho rameno. Sáhla jsem si po bolavém místě na týlu. Pode mnou se míhala zelenohnědá skvrna. Zase jsem viděla – rozednívalo se.

Nevím, zda odpověděl – vzduch byl opět hlasitější. Snažila jsem se zaregistrovat jeho nohy, jak kloužou po zemi, ale to bylo marné. Pendolino je jen hloupá, pomalá koloběžka…

Zastavil se. Stojíme? Nebo zase sním či mám halucinace?

„Ne,“ šeptl. Jen - ne. Ne, ze kterého mrazilo. „Ne!“ zavrčel a celý se pode mnou rozvibroval. „Ne, ne, ne, “ škytl. On brečel? Klesnul na kolena a já narazila temenem hlavy o zem a skutálela se z něj.

„Au!“ stěžovala jsem si a sbírala se ze země. Tradičně. Nevím, proč vůbec ještě vstávám. Oklepala jsem si zadek a otočila se po směru, kam zíral on. V dálce mezi cedry stála obrovská, prosklená vila s dřevěnými prvky a velkou, světlou verandou. Dům jako z reality show nechutně bohatí a nadržení, což je pořád, co jsem si právě vymyslela.

Ten upír vážně plakal? Znělo to tak.

Opatrně jsem ho obešla, abych se mu podívala do tváře. Dokolečka dokola až k jeho obličeji. Uskočila jsem v děsu.

Tohle z paměti nevymažu. To, jak se tvářil… Pekelná směs čistého utrpení.

Neodvážila jsem se promluvit. Připadalo mi to v ten moment jako hřích - mluvit.

Dokud sám nevstal, zírala jsem na něj a nedokázala odtrhnout pohled od jeho černých očí, ze kterých prýštila agónie. Uskočila jsem znovu dozadu, když se náhle bez varování postavil na nohy a pomalými kroky se jako zombie vydal k tomu domu.

Rozhlédla jsem se do stran a zvažovala možnosti. Všude, kam se podívám, neprostupná zeleň. Utéct mu stejně nemůžu a zajímalo mě, co se děje. Buď tu budu stát v ponožkách, anebo ho budu následovat.

Kupředu krok, zpátky jenom dva.

Táhla jsem za ním jako za sirénou a přemýšlela, jestli se ještě vůbec nacházím na správném kontinentu.

Taky jsem si všimla, že můj únosce je nějaký potrhaný. Bůhví, co se dělo během mého limbu, který mi duchapřítomně navodil.

Cesta k domu byla krátká a zároveň dlouhá. Dlouhá, protože to bylo dobrých tři sta metrů a já měla ponožky. Krátká, protože mě strašilo, co se skrývá na jejím konci.

Vyšel verandu a ztratil se mi v útrobách domu, pomlčka bludiště. Zvědavost a taky bezmocnost vedla. Pokrčila jsem před dveřmi rameny. Co se mi ještě může stát? Stejně mě zabijí. Tomu říkám být smířený s osudem.

Vzala jsem za kliku a vešla dovnitř. Krásně to tam vonělo, ale dlouho netopili. Jenže já se v noci koupala v zálivu v mínus dvaceti stupních, ne-li méně. Moje požadavky jsou tudíž mírnější.

Prošla jsem kolem obrovského, ručně vyřezávaného kříže. To je legrace, anebo tu má upír vážně tuhle výbavičku? Přišlo mi to celkem zvrhlé.

Po schodech neznámo kam, ale pak už po směru vzlyků, ze kterých jsem měla husí kůži. Zdolala jsem ještě pár stupínků a pak nakoukla skrz zábradlí, abych nemusela až do epicentra a zůstala schovaná, přestože všem na uších.

Existují různá vyobrazení žalu a ztráty. Ve všech možných uměních. Od malířství, sochařství, architektury, fotografií, básní, symfonií, oper, románů… Plačící andělé, mrtví manželé a milenci, Orfeova hlava v náruči Euridiky a tisíce kulervoucích příběhů o tragických, epických láskách, písně dovádějící do stavu deprese… Viděla jsem žal. Už tolikrát. Cítila jsem ho. Byl nedílnou součástí života. Všichni něco ztrácíme, a to každý den. Ale nic z toho, co kdy bylo namalováno, napsáno a zahráno – nic nebylo jako to přede mnou teď.

Zírala jsem s vykulenýma očima, ze kterých mi tekly slzy, a pevně se držela zábradlí pod mou bradou. Když jsem se na to dívala, srdce mi pukalo a připadalo mi, že už nikdy neucítím štěstí a naději.

Bylo tam šest upírů. Čtyři stáli, pátý – ryšavý – klečel za maličkou upírkou, která vypadala tak, jak jsem si kdysi představovala elfa. Ona seděla před hromadou bílého prachu podobající se alabastrové sádře a v ní měla zabořené ruce, které s kupou splývaly.

Nebylo to jen v jejich tvářích, ale i v tom, jak byli rozestavění. Ani jeden z nich neměl na tvářích krůpěj vody a mně došlo, že upíři slzy nemají. Ale plakali. Všichni.

Ta atmosféra mě zmáčkla jako červa. Byli to upíři a chtěli mě rozervat, ale na malý moment mě napadlo, že je to moje vina. Protože já se nenechala zabít… Proto se teď ta malá, líbezná kráska odevzdává prachu.

Pohnula se – sbalila pěsti, zvedla je k bezkrevným rtům a zavřela oči, když si přivoněla.

„Promiň, Alice. Mě to tak strašně mrzí. Já… Ne, ne, ne,“ rozvzlykal se můj únosce a já si strčila dlaň do úst, abych nezačala lkát nahlas. To bylo hrozné. Jeho obličej – jak se mu třásly rty. Nikdy jsem neviděla, aby se upír takhle projevil po mimické stránce.

„My musíme zařídit pohřeb. Ano, pohřeb… Zavolat do Denali,“ začala mumlat ta blondýna. Vypadala jako v transu. Všichni ostatní aspoň působili přítomně, ale ona měla grimasu šílence. „Pohřeb, protože… Protože můj bratr… Jas…,“ nemohla dostat ze sebe. Jakoby se upír dusil. „Protože můj bratr je mrtvý,“ zařvala a ohnula se v pase s tváří v rukách.

Bože, to už se nedalo. Musela jsem pryč. Utřela jsem si oči a nos a odstoupila od schodů. Pryč… Kamkoliv. Jen už se na to nechci se dívat, anebo to poslouchat.

Rozběhla jsem se dolů a jednou se na schodech zvrtla, poněvadž se mi oči stále zalívaly novými slzami a já nic neviděla. A navíc jsem levá.

Pryč, pryč, pryč! I rozpálená Sahara nebo ten ledový záliv teď byl lákavější prostředí.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zavolala chladně na mě ta, která se ještě před chvílí mazlila s prachem. Z jejího hlasu jako kdyby někdo vysál všechnu barvu a život. Hrklo ve mně, ale otočila jsem se venku zpět na dům. Za ní před verandu vyšel ryšavý upír a jeden kulturista.

„Jinam. Co nejdál od tohohle místa,“ odvětila jsem, ale bylo mi jasné, že já už nikam nepůjdu.

„Je to tvoje chyba. Ty a tvoje odporná rasa,“ vyplivla po mně. Ohodilo mě její znechucení. Z abstraktního pojmu byla skoro hmatatelná záležitost.

„Trpíš a potřebuješ to hodit na prvního, kdo přijde do cesty. Chápu,“ hlesla jsem a setřela si poslední slzy.

„Zabiju tě. Zabiju vás všechny a nebudu mít pokoj, dokud po zemi nebude kráčet jediná, zasraná víla,“ přecedila skrz zatnuté zuby. Už najednou nebyla tak líbezná.

„Alice, slíbil jsem… Slíbil jsem mu, že tohle tě nenechám udělat…“

„Nesahej na mě, Edwarde,“ zavrčela, aniž by se na zrzka podívala, když se chtěl dotknout jejího ramene. Tak Edward… No, brzké zjištění.

„Já tě lituju. Vážně ano. To, co jsem tam viděla, bylo šílené a hrozné… Ale nemůžu za to, kdo koho vysál,“ vzdychla jsem zoufale. Jak mě může vinit? Je to v podstatě absurdní.

Každopádně jsem si tou poslední větou zatloukla hřebíček do rakve.

Konec.

„Amálka má stále ještě lidské sklony litovat ty, do kterých jí nic není.“ Přestala jsem se loučit se vším drahým a podívala se za sebe.

„Izmaeli,“ vydechla jsem v šoku. Zmatená, ale šťastná. Nikdy jsem toho blonďatého, krásného hajzla neviděla radši. A byla jsem tak mimo, že se proti němu rozběhla a padla mu kolem krku. Všechno mě bolelo, ale kašlat na to. „Ty jsi pro mě přišel,“ zašeptala jsem mu do ucha a otřela se o ledový lalůček rty, jak jsem byla roztřesená.

Ve vteřině jsem si uvědomila, že jsem právě objala Izmaela Voglera. Hloupá Amálka, hloupá Amálka… Ale on mi dal jednu ruku kolem pasu a pevně mě držel.

„Ovšem, že jsem pro tebe přišel. Já tě unesl první a tudíž mám výhradní právo tě zabít.“ Usmála jsem se mu do ramene a úplně si v hlavě převrátila to, co řekl. Znala jsem ho a věděla, že když mě objal, pustil mě k sobě úplně jiným způsobem, než doteď. Ale kdo je, aby to přiznal?

„Bello, důvěrnosti si necháme na potom,“ přemlouval mě a chtěl mě sundat. Nechtěla jsem ho pustit ani za nic, ale za zády máme hodně nasrané upíry v menší agónii.

Ale musím něco dodat… Byla jsem taky zklamaná. Proč přišel Izmael? Proč ne Jeremiáš?

„Toužíš po pravé smrti, Voglere?“ zeptala se Alice a zmizela. Izmael taky. Srazili se uprostřed. Zacpala jsem si uši, když se rozlehly lesem rány jako z děla.

Málem mě zabil, když jsme se poprali. Nerad to přiznávám, ale Izmael je v boji… nepřekonatelný.

S pootevřenými ústy jsem civěla na Izmaela, jak Alici v sotva pěti sekundách totálně zpacifikoval.

Moc jsem toho nestačila zaznamenat, ale popraskala už potom, co jí tou svou svalnatou rukou narazil v plné rychlosti a síle do její drobné hrudě. Padla na zem a ke mně dolehl tříštivý zvuk. Pak přišla opět rozmazaná část, ale jako poslední jí zlomil prudce vaz, koleno opřel mezi lopatky, přitáhnul si ji za inkoustové vlasy a náhle jí do ksichtu svítil zapalovačem.

„Ani se nehni, Emmette,“ štěkl Edward po vzpěračovi, který chtěl vystartovat a zastavil ho pro jistotu ještě gestem. Už se dostavila celá rodina včetně té úchvatné blondýny na odpis.

„Zbláznil ses?“

„Ty budeš ten upír, který má dar telepatie,“ řekl Izmael Edwardovi. „A ty máš taky dar, Alice Cullenová. Bylo to z toho cítit… Nehýbej se nebo ti hlavu urvu úplně a spálím jako stéblo trávy!“ zasyčel. Už zase nemám tušení, o čem mluví. To mi chybělo.

„Prosím. Já tě prosím. Udělej to,“ zavrčela Alice a zavřela oči. „Zabij mě. Prokaž mi tu největší laskavost,“ vzlykla.

„Někdo tu právě ztratil lásku svojí existence. To pak není žádná legrace… Ale upřímnou soustrast. Vím, že je to nepředstavitelné, mé jméno mě předchází… Přesto tě lituji.“ Izmael je schopen lítosti? Nikdy. „Lituji vás všechny, ale teď uděláme dohodu. Já pustím novou trosku do party a vezmu si Amálku. Někomu by hodně chyběla a ten někdo je moje rodina, takže mi na něm záleží mnohem víc, než na vás. Vím, že jste ve značné přesile. Jsem tu jen já a jedna polochcíplá světluška,“ kývnul ke mně. „Ale mám pojistku, jak už ví telepat. Nevrátím se do pěti hodin a zbytek vaší rodiny zemře stejně bolestivě jako ten poslední.“ Izmaeli, jsi hajzl, ale já tě miluju.

Teda… Ne! To byla jen legrace. Nadsázka. Miluju jeho genialitu a záložní plány. A tělo.

„Sundej pracky z mé dcery a odejdi. Hned,“ promluvil ten blonďatý upír a zřejmě pater familias. Sršela z něj kvanta autority. Což sálalo ze všech upírů, ale z něho jiného druhu. Ne ta násilnická a despotická, ale charakterní. Pocítila jsem osten respektu. Ne strach.

„Patrně se domluvíme,“ odvětil Izmael a pustil Alici Cullenovou, která zůstala na zemi tak, jak ji tam nechal. Edward se k ní mihnul a už se jí znovu nevyptával – popadl ji do náruče a zmizel s ní zpátky na místo k boku svého statného bratra. Tisknul si ji obličejem ochranářsky na hruď, hladil po zádech a líbal měkce do vlasů. Jakoby doufal, že mu ji teď nikdo nemůže sebrat a ochrání ji před celým špatným a zlým světem. Bylo to krásné. Uměla jsem to pouto ocenit i přes to, že zpod dlouhých, černých řas nenávistně propaloval těmi zlatými prsteny právě mě.

„Amálko,“ pobídnul mě Izmael, když už dávno prošel kolem, ale já stále zírala na ten obraz zkázy. Na následky.

Trhaně jsem přikývla, odvrátila pohled a klopýtala za ním. Až teď jsem si pořádně uvědomila, jaká mi je zima na nohy a zadrkotala zuby.

Beze slova mě zvednul ze země jako nevěstu a nesl mě pryč na svalnatých, mohutných pažích.

Opřela jsem mu hlavu o rameno a bylo mi fuk, že mě za to seřve. Potřebovala jsem podporu.

„Máš hlad?“ zajímalo ho. Byl podivně vstřícný.

„Izmaeli, proč mám pocit, že jsi na mě milý, protože ze mě cítíš Jeremiáše?“ vydedukovala jsem si hodně lákavou, konspirační teorii.

„To, že jsi neuvěřitelně hloupá a rozdala sis to s Jeremiášem, nemá vliv na mé nynější chování k tobě. Jsem ohleduplný, poněvadž si to zasloužíš.“ Zase jsem hlavu zvedla, zmatená. Podíval se mi do očí a kývnul. „Správně. Já nevěřil, že tě najdu živou. Představoval jsem si, jak to řeknu Darylovi… Ale ty jsi to zvládla. Překonala si moje očekávání. Opět. Nejsem milovník štěňátek, no, dokážu ocenit to, že ses o sebe postarala v rámci svých možností. V mých očích jsi stoupla. Samozřejmě máš také víc štěstí, než rozumu, ale jen to by ti k přežití nestačilo. Jsi zatraceně odvážná, Isabello Swanová,“ uznal mě samotný Izmael Vogler. Měla bych dostat svoji hvězdu na chodníku slávy a pediestal, napadlo mě.

Na malou chvíli se mi chtělo vzlétnout.

„Bello, netvař se tak. Přestaň za mými slovy hledat jiný smysl nebo ti hned provléknu nejbližší, zablácený klacek skrz nohu,“ usadil mě chladně, ale už se to celkem míjelo účinkem. Já vím, že by to udělal, ale taky vím, jak na něj, aby ne. „Nezašukáme si tady a neuvolníme atmosféru?“ napadlo ho. Jakoby řekl – nedáme si gyros? Ten tón vyšel nastejno.

„Ne, nebudeme už spolu spát, Izmaeli. Nejen, že si mě strčil do skleněné vitríny a pak mě tam nechal, ale navíc chodím s Jeremiášem. Ale děkuji za tvou nabídku k sexu.“ Zakroutil hlavou s posměšným úšklebkem.

„Chodíš s Jeremiášem. Úžasné…  Ani bych se nemusel snažit a nechala bys mě ti to udělat. Přitahuju tě jako vosu med.“

„To nepopírám,“ připustila jsem, protože kdyby ne, byla by to hrozná a průhledná lež. „Hele, ten Edward… Řekl mi něco. Že jestli jsem si nevšimla, tak venku zuří válka. A mně došlo, že ne. Že jsem si nevšimla, protože jsem izolovaná od něčeho, co se mě ale dotýká. A už nechci.“

„Rozviň myšlenku.“

„Chci, aby si mě začal brát taky s sebou do terénu. Potom, co jsem teď viděla, už pro mě nikdy nebude nic stejné,“ šeptla jsem a sklopila oči.

„Takhle to vypadá, když upír ztratí lásku své existence.“

„Lásku čeho?“ Neslyším to poprvé, ale stále jsem nevěděla, co to přesně znamená. Z úst upírů to znělo skoro jako odborný termín. Morfologie nemrtvých.

„No, to je taková hrozně zkurvená, speciální věc… Zamilujeme se a jsme v hajzlu, protože už to nejde vzít zpět.“

„Jako vůbec?“

„Ne, jen z poloviny,“ odsekl jedovatě. Protočila jsem oči. „Vůbec. Je to past. Nemůžeš přestat milovat a nemůžeš se znova zamilovat. Ve společnosti je to ruská ruleta. Mačkáš spoušť a pak to přijde. Je to vlastně dost účelná věc, protože jinak by byla nesmrtelnost trochu nedomyšlená. A k hovnu. Ale ten cit obnáší spoustu rizik. Podívej se na Alici Cullenovou. Je v podstatě ještě mrtvější, než byla. Je z ní jen stín. Obal, nádoba a krabice plná žalu, utrpení a určená k pomstě. Nikdy už nebude jako dřív a oni si s ní teď užijí, protože očekávám, že ji budou chtít držet naživu co nejdéle. Jako starého, nemocného psa.“ Nemohla jsem se rozhodnout, jestli je to romantické a fenomenální nebo šílené a děsivé. Myslím tu lásku.

„Znal si ji předtím?“

„Ano. Jednou jsem se s ní setkal. Pytlík hyperaktivity, radosti a chuti žít.“

„A ty už miluješ?“ zeptala jsem se hned. Proč se modlím, aby řekl, že ne?

„Ne. Já miluju jen sebe. Jsem láska své existence,“ odvětil s jistotou.

„Jsi hrozný.“

„Ty taky.“

„Pořád tě nesnáším.“

„A je to stále vzájemné.“

Chvíli jsme mlčeli a já poslouchala jen křupání větviček pod jeho chodidly. Proč jdeme tak pomalu? A kam vůbec? To je jedno… Mám sítnici vypálenou Alici nad svým mrtvým manželem.

„Chci se změnit, Izmaeli. Být konečně opravdu vílou a něco dokázat. Ne se schovávat upírům pod sukni.“

„Tvé ambice ti schvaluji.“

„A taky chci vrátit pistoli.“

„Pozor, z kukly nám vykoukne Babočka admirál… Dobře, naučím tě bojovat. Mám ten nejlepší výcvik na světě a rád ti z něho něco předám, jelikož tě u toho budu moct peskovat. Ale než tě začnu brát s sebou na akce, musíme s tebou něco provést i vzhledově, protože se často jedná i o diplomacii. Ovšem, ani při bitce nemusíš vypadat jako socka.“

„Co prosím? To zase začneš s tím, že jsem přibrala? A kde vůbec bereš ty výrazy?“

„Tvá postava je dokonalá a ty mi musíš přestat věřit.“ Izmael Vogler se svým tělem, které by mělo mít vlastní monument, prohlásil, že mám dokonalou postavu. Moje ego se nafouklo nehorázným způsobem.

Teď královnou jsem já…

„Samozřejmě, přivírám obě oči nad tvým plochým hrudníkem…“

„No, dobré. Pokračuj v tom, co se mnou chceš provést,“ přerušila jsem ho rychle.

„Vylepšíme tě. Nelíbí se mi ty tvoje neupravené pačesy a zkrátka tě strčím do nejbližšího salónu krásy.“

„Ty děláš, jako kdybych řídila kamion, chodila v otrhané košili a otvírala flašky zuby, neznaje pojem – make-up.“

„Jestli chceš doprovázet mě, budeš muset vypadat nádherně. A to můžeš díky víle. Ostudu nestrpím.“

„A co Daryl? Nutíš ho i do solária?“ utrousila jsem ironicky.

„Všimni si někdy jeho nehtů na rukou a nohou. No, a teď mi laskavě prozraď, co jsi tropila, že je tvůj hlas zní jako řehtačka, ale stále žiješ.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 13. kapitola: