Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věřím - Epilog

Tapeta z Robertem

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Věřím - EpilogBella se konečně osvobodila. Od předsudků svých i okolí, od strachu z budoucnosti a vlastních rozhodnutí. Poprvé v životě si za tím svým stála a i když tak hodně ztratila, ještě více získala... Je tu poslední dílek, který je věnován vám všem, které jste tento příběh četly a podporovaly, protože bez vašeho zájmu by nikdy nevznikl. Děkujeme vám za to, že jste! Vaše ZabZa a Marketik

17.02.2011 (21:30) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1817×

Epilog

 

   Dívka ležela na zemi v bezvědomí a dýchala mělce. Svět okolí měl černou barvu a jediné, co dokázala vnímat, byl tichý utěšující hlas. Držela se toho hlasu jako klíště, bojovala s tou temnotou a vnímala pouze onen hlas.

   Svět začal dostávat mírně našedlou barvu, která postupně přecházela v bílou, která byla tak nepříjemná, že dívka byla nucena otevřít oči a… pohlédnout do neuvěřitelné krásných karamelových očí, které ji starostlivě sledovaly.

   Dívka se usmála a těsně předtím, než se propadla opět do temnoty, neboť neměla dostatek sil udržet se při vědomí, zamumlala:

   „Miluji tě.“

 

   Milovala ho.

   Věděla to. A jeho to vyznání tak překvapilo, že nebyl schopen slov. A překvapovalo ho to pokaždé, když ta magická slovíčka vyslovila, jelikož nebyl schopen uvěřit, že ho – tu odpornou zrůdu – byl schopen někdo milovat.

   A ona to dokázala. Její srdce najednou tepalo jen pro něj a jeho mrtvé srdce se vždy mírně otřáslo, když si to opět uvědomil.

   Leželi zrovna v objetí na velké posteli. Její tvář ležela na jeho hrudi, hladil  jí vlasy a ona mu na kůži kreslila různé ornamenty. Přitom si uvědomovala to ticho, které vládlo v jeho hrudi. Žádný tlukot srdce…

   Už to byl týden, co se odehrála jejich svatba, svatba, která vyvolala takový rozruch… A už je to týden, co spěšně odjeli na líbánky a nechali vše na jejím otci, aby to dal do pořádku.

Jak se pak dozvěděli, svedl to na jediné – Edward, Séan, Charlotte a dokonce i Bella byli dle slov pana Swana a všech šokovaných svědků z kostela posedlí ďáblem, který se vkradl do jejich řad. Otec se tak své dcery zřekl a jen tiše doufal, stejně jako ostatní, že po jejich odchodu tato nákaza zmizí z Londýna.

   Sedm dní od té doby, co mu řekla miluji tě a říkala mu to každý den a vždy se smála překvapení, které se objevilo v jeho obličeji.

   A přesto ještě pořád nevěděla, co je zač.

   „Kdo jsi?“ vydechla.

   Cítila, jak se jeho tělo napjalo a jak jeho ruka ve vlasech na chvíli uvízla. „Kdo byli oni?“ dodala ještě a dál mu kreslila na hrudi. Snažila se tak zakrýt chvění svých prstů.

   „Opravdu to chceš vědět?“ zeptal se měkce a začal ji opět hladit po vlasech. „Nejsem dobrý, Bello, už jsem ti to říkal. A…“ nadechl se, „když ti to řeknu, možná… možná se mnou už nebudeš chtít mít něco společného… Možná si uvědomíš, že tohle všechno je špatné…“

   V hlase mu zaslechla nevýslovnou bolest. „Pšššt,“ zašeptala měkce a ustala v kreslení a položila mu jeden prst na rty. „To krásné nezmizí,“ řekla a pevně tomu věřila.

   Sledoval ji a cítil teplo, lásku, štěstí a radost. Tolik pocitů, které ovládaly jeho tělo, že nevěděl, co s nimi.  A věděl, že i když bude reagovat jakkoliv, pořád ji bude milovat… stejně jako ona věděla, že ať už se dozví cokoliv, pořád i ona bude milovat jeho. 

   „Řekni to,“ zašeptala měkce.

   Povzdechl si a odvrátil pohled. „Nejsem svatý, Bello… Jsem pravý opak tebe… Dělal jsem věci… neskutečné věci.“ Odmlčel se. „Nemám duši.“ Cítil, jak sebou při téhle zmínce trhla. „Já… zabíjel jsem lidi. Proto, abych sám přežil. Nejsem člověk… jsem to stejné monstrum, jako Charlotte a Séan. Jen,“ uchichtnul se a znělo to nevýslovně smutně, „jsem se naučil to v sobě potlačit. Ovšem,“ náhle se jí díval zpříma do očí, „nikdy nepopřu to, co jsem.“

   Dívala se na něj a v očích měla nevýslovnou lásku. Nic nemohlo změnit to, co k němu cítila.  Milovala ho, se vším, co tvořil. A nezáleželo na tom, co udělal, protože… protože ho milovala.

   A ani její víra v Boha a ve vše, co on sám představoval, nemohla tuhle lásku zničit.

   Pevně se mu zadívala do očí, položila mu jednu dlaň na tvář a pousmála se.

   „Jsi to, co jsi, Edwarde. Všichni jsme to, co jsme. A nikdo z nás nikdy nebude jiný. Zvolil sis svoji cestu, stejně jako všichni ostatní. A to, co se stalo… se stalo. Nezáleží na tom, jelikož minulost bude pořád jen minulostí, nedá se změnit. Takže…“ odmlčela se a pak se na něj vážně, odhodlaně podívala. „Pojďme tvořit naši společnou budoucnost a nechme minulost jít.“

 

 ---------------

 

   O rok později, přesně v den svých narozenin, poznala pravý význam Edwardových slov. Nikdy se k tomu rozhovoru a jeho původu nevraceli a brali si to, co jim život dával. Edward chodil s Bellou do kostela, na trh, chodil s ní snad všude. Tedy kromě chvilek, kdy zmizel na pár hodin a pak se vrátil a jeho oči vždy získaly světlejší barvu. Bella proti tomu nic nenamítala a užívala si společných chvilek.

   Ještě pořád nevěděla, kdo je nebo koho představuje. Ale byl to Edward. Milovala ho a on miloval ji, ač byla daleko od své rodiny a Londýna. Na tom už ale nezáleželo.

   A pak, jednoho večera, kdy spolu leželi a užívali si vzájemné blízkosti, zašeptala: „Chci být jako ty.“

   Několikrát se kvůli tomu hádali. A kolikrát! Spousta hádek, kdy on zatvrzeně odolával, ovšem ona, ona chtěla jediné – být s ním napořád, ať to stojí, co to stojí. Neslyšela jeho prosebný hlas, chtěla být s ním.

   Protože ať už jeho stav, jeho život, jeho existenci vnímala jakkoliv a možná i chybně a naivně, věděla až s přílišnou tvrdostí, že pokud nebude jako on, zemře sama. Zestárne a on bude stále mladý a krásný, jen v myšlenkách o několik vrásek a starostí starší. Milovala ho a pro život s ním byla ochotná udělat cokoliv. I zpronevěřit se své víře.

   A podařilo se jí to.

   Zmítala se v neuvěřitelné bolesti, kdy každá část jejího těla byla postupně spalována a ničena, zvládla to, a když pak otevřela své oči – sytě červené – a pohlédla na ustaraného Edwarda, věděla to, co věděla už dlouho před tím.

   Milovala ho.

   A teď už konečně věděla, že navždy. 

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Věřím - Epilog:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře