Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věřím - 21. kapitola

28.12.2010 (14:30) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1377×

Přípravy na svatbu nabraly neskutečně rychlé tempo, ze kterého se Belle dělalo špatně od žaludku. Lucy jí přinášela stále další a další svatební šaty na výběr, střevíčky, závoje a šperky. Otec i bratr chodili po domě rozzáření a usměvaví tak, že se jim raději vyhýbala, jak jen to bylo možné.

Nemohla jíst. Nemohla spát. Nemohla se soustředit. Nemohla žít. Jen seděla ve svém pokoji, dívala se z okna a nepřítomně pozorovala dění na ulici, cizí lidi, kteří se hnali za vlastními záležitostmi a neměli tušení o jejím vlastním trápení.

Souhlasila se sňatkem. Dodržela slovo, tak, jak se sluší a patří. Za dva dny se bude vdávat, což je přesně to, oč mladým dívkám jde především. Tak proč se cítí tak mizerně?

Přitahoval ji. Líbil se jí. Vzrušoval ji. Ale zároveň se ho bála. Jeho podstaty, toho, co představoval i toho, co udělal. Bylo to proti Bohu a jeho vůli. Ale porušit dané slovo také. Tak komu se nakonec protiví? Bohu, nebo sobě?

---------------

Charlotta si urovnávala rukavičky, zatímco ji Séan nepokrytě mlsně pozoroval.

„Jste stále tak nádherná…“ přimhouřil uznale oči.

Podívala se na něj skrz odraz v obrovském zrcadle, před nímž stála, a pousmála se.

„Já vím.“

Séan se nepatrně ošil.

„Víte, chci, abyste věděla, že jsem nesmírně rád, že do toho jdete se mnou. Jen… no, napadá mě, že za celá ta dlouhá léta, co se známe, jste mi nikdy neřekla, proč vlastně Edwarda Masena tak nenávidíte.“

Charlottin pohled i úsměv ztvrdly v kamennou masku.

„Taky k tomu mám důvod. Nemusíte vědět vše.“

S těmi slovy se doupravila a vyšla z místnosti. Séan poslušně klusal za ní, tiše zaražený mocí, která z ní sálala. Tušil, že tu nepůjde o nějakou trivialitu. Teď mu ale došlo, že ji musel Edward opravdu hodně ranit…

---------------

Věděl jsem, že se Bella trápí. V rámci etikety jsem ale nemohl do jejích pokojů a ona vůbec nevycházela ze svých pokojů. Počasí se zlepšilo a tak jsem jí po Lucy poslal několik vzkazů, zda se za přítomnosti své služebné, otce či bratra nechce jít projít či vyjet na vyjížďku. Všechny nabídky ale bez vysvětlení odmítla.

Dokázal jsem si představit, jak se asi cítí. Tušil jsem, jaký vnitřní boj se v ní odehrává a jak moc se trápí. Já jí ale v tuhle chvíli nedokázal pomoci, i když jsem tak moc chtěl…

Zato Séanova slova mi nedodávala klidu v jiném slova smyslu. Byl to proradný šmejd, který byl schopen absolutně čehokoliv, aby dosáhl svého vítězství. Nebál se žádných intrik, lží ani podvodů a tentokrát se mu vše vlastní vinou nezdařilo natolik, že udělá cokoliv. Opravdu cokoliv. A Séan nikdy nemluvil do větru…

---------------

Bella se vzbudila ještě dřív, než jí Lucy přišla roztáhnout závěsy a pomoci s oblékáním. Ještě než však stačila otevřít oči, okamžitě si to uvědomila a žaludek se jí sevřel strachem, úzkostí a rozechvělým očekáváním.

Dnes byl její svatební den!

S očima vytřeštěnýma do šera pokoje tiše čekala, až Lucy přijde, protože neměla sílu sama vstát. Chvěla se po celém těle, bála se, v uších jí duněl zběsilý tep jejího vlastního srdce…

Pak se vše odehrálo až příliš rychle. Lucy jí přinesla snídani rovnou do pokoje, aby ji mezitím mohla kadeřnice učesat. Bella ale nebyla schopná nic pozřít, měla žaludek jako na vodě a hrdlo sevřené úzkostí.

Nedokázala se na sebe ani podívat do zrcadla. Líčidla odmítla, měla pocit, že kdyby na své tváři měla cokoliv navíc, nedokázala by už udržet svou masku klidu a zbláznila by se.

Nechala tedy Lucy, aby ji oblékla do všech nabíraných sukní, korzetu a nakonec do překrásných svatebních šatů, bílé saténové róby lemované holandskou krajkou a s perlami vyšitým živůtkem.

Bella ale nedokázala ocenit jejich krásu. Nevnímala je. Cítila jen jediné – obrovský strach, který pohlcoval celé její tělo, její srdce i duši, zatemňoval její mysl i zrak…

---------------

Čekal jsem před kostelem Nejsvětější trojice, kde se scházeli všichni svatebčané. Nikoho z nich jsem neznal, ale stačilo mi, jak na mě všichni pohlíželi. Směsice nedůvěry a dobré nálady v jejich očích vypadala poněkud děsivě.

Mně ale byli všichni ukradení. Rozechvěle jsem se těšil na Bellu, až ji zase uvidím a před oltářem uchopím za ruku, předříkám slib a pak konečně, konečně políbím…

Ale pořád tu byl Séan a jeho šílený, chorý mozek. Rozhlížel jsem se po všech těch lidských pošetilcích, kteří vůbec netušili, co se děje za jejich zády, mimo jejich chápání a mysl, která neměla ani potuchy o tvorech, jako jsem já nebo Séan.

O tvorech, kteří je viděli jen jako kořist…

---------------

Bella měla pocit, že čas ubíhá nepřirozeně rychle. V jednu chvíli se nechávala oblékat ve svých pokojích, pak se náhle ocitla v kočáře společně se svým otcem a nyní jako zázrakem stanula na nerovné dlažbě přímo před kostelem.

Všichni pozvaní hosté již seděli na lavicích uvnitř, jak viděla otevřenými dveřmi, ostatní okouněli přímo na ulici a v bezpečné vzdálenosti si šeptali a ukazovali na její šaty. Když jí otec pomohl vystoupit a pomalým, obřadným krokem ji vedl do kostela, halas a lomoz ulice utichl. Možná z úcty, možná v předtuše katastrofy…

---------------

Podle ministrantů jsem se směl otočit, až když začne havraník hrát. Snažil jsem se tak příliš nehledět na obrovský kříž s příliš realisticky vyobrazením ukřižovaného Ježíše přede mnou ani na muže v obřadním rouchu, připraveného předčítat z knihy náš slavnostní manželský slib.

Pak konečně zvuk varhan rozvibroval zvuk v celé hlavní lodi kostela. Natočil jsem se bokem, tak jak jsem byl poučen, poněkud nesvůj v novém obleku. A zůstal jsem zírat.

Byla tak… tak… nádherná! Vypadala jako anděl bez křídel, dokonalá, nevinná, čistá. A nešťastná. Stačil jediný pohled do jejích očí, kterými rychle uhnula, aby mi bylo jasné, že to, co se právě chystá udělat, není její svobodná vůle. Už ale nebylo cesty zpět.

Pan Swan ji přivedl až ke mně, její ruku vložil do mé a s úsměvem mě poplácal po rameni. Já měl ale oči jen pro Bellu. Byla okouzlující a… voněla. Neskutečně sladce voněla svou teplou lidskou krví, jejíž vůně zaplnila celý kostel. Ale ta její byla ta jediná pravá. I proto jsem ji musel chránit a neustoupit, ač jsem jí tím nyní působil bolest.

„Je-li někomu známa okolnost, jež brání tomuto svazku, nechť promluví nyní nebo mlčí na věky," vytrhl ho hluboký hlas ze zamyšlení. Stiskl Belle s lehkým úsměvem ruku, aby jí dodal odvahy, že brzy už bude po všem…

„Já takovou okolnost znám,“ ozvalo se náhle z poslední řady. Všichni se vyděšeně otočili a pohlédli na překrásnou ženu v přepychových šatech, jak se postavila a čněla s hlavou důstojně vztyčenou nad všemi ostatními.

Když se na ní upřely zraky opravdu všech, i můj a Bellin, pousmála se krutým úsměvem.

„Charlotto, to ne…“ vydechl jsem zděšeně.

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věřím - 21. kapitola: