Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věřím - 2. kapitola

Věřím - 2. kapitolaTak je tu další dílek Věřím! Omlouváme se, že přidáváme dílky s tak velkou mezerou po sobě, snad to bude v budoucnu lepší! ;) No, myslím, že nemusíme plýtvat zbytečně časem. Čtěte a komentujte, Vaše ZabZa & Marketik

2. kapitola

 

Nikdo

 

Domů dorazila celá rozechvělá. Nevěděla, co si má o tom cizinci, jejím zachránci, myslet.   Měla v sobě směsici pocitů, které nedokázala rozlišit. Všechny se smíchaly v jeden jediný -  ohromení. Ještě pořád cítila jeho studený dotyk na svých pažích, cítila jeho vůni – vůni pomerančů a čerstvé trávy. A pak taky takovou jinou vůni, která ji připomínala vůni vody, ale trochu jiné... jako u moře.

Usmála se. Nikdy nebyla u moře, přestože o něm slyšela už mnohá vyprávění. O velkých plovoucích dřevěných lodích, plujících po té modré hladině. Jednou by se na moře chtěla podívat, chtěla by objevit všechno uvnitř té modře, cítit tu vodu mezi prsty a její vůni.

Vůni, kterou voněl on. Přestože u moře nebyla, tušila, že právě toto je ta vůně, která z onoho cizince vyzařovala. Takže si k jeho jménu rovnou připsala slovo námořník či něco takového.

Prsty, které se jí podivně třásly, chytla první knoflík svého dlouhého a hřejivého kabátku a začala rozepínat jeden po druhém, myšlenkami stále ještě v kostele. Měl uhrančivé oči. Vyzařovalo z nich temno, tajemno a něco, čeho se bála. Nevěděla, co to a jestli je to dobré a nebo špatné, ale něco v těch očích bylo a to jí lákalo ještě víc.

„Isabello?“ ozvalo se z vedlejší místnosti a dívka potřásla hlavou. Nesmí se nechat zmást. Nesmí sejít z cesty. To by bylo špatně.

„Ano?“ otočila se a podala kabát služebné, která ho pověsila na stojan u dveří. Přezula se do domácích bot, podívala se na sebe do zrcadla, aby se ujistila, že nevypadá nějak nevhodně, vzala si svoji malou tašku a vyšla vstříc teplé náruči domu.

Její otec seděl ve svém křesle jako obvykle. Měl tmavě hnědé, skoro až černé krátké vlasy, vystouplé lícní kosti a oči barvy moře, což u něho vyvolávalo dojem cizince. Na větším nose měl dané brýle a jeho oči brouzdaly po stránkách nejnovějšího vydání nově otevřených novin News Times, které mu, jako každý den, přinesl majordomus Garry.

Byl oblečen ve svém nejmilejším a nejpohodlnějším oblečení, ve kterém, ač bylo určeno výhradně na doma, vypadal jako velmi vážený muž, kterým ostatně i byl. Nohy měl dané na stoličce a jednu z nich měl obalenou v gáze. To byl taky důvod jeho nepřítomnosti na kázání.

Její otec byl kněz, někdo, kdo věřil v Boha a nevěřil v moderní techniku. Proto si kupoval News Times. Nezajímali ho novinky, spíše jen hledal něco, o čem by mohl mluvit s ostatními, kteří jeho názor zastávají, a bouřit se proti novotě.

„Dobrý den, tatínku,“ řekla dívka unaveným, monotónním hlasem a snažila se přimět k úsměvu, aby otce potěšila.

„Dobrý,“ zavrčel. „Jak byla na bohoslužbě?“ zeptal se s pohledem upřeným na jeden z článků. Bella neurčitě pokrčila rameny. „Vždyť to znáte,“ řekla a usmála se. „Bez vás to navíc nebylo ono,“ řekla spíše proto, aby otce potěšila. Ve skutečnosti jí bylo jedno, kdo odříkává bohoslužbu. Hlavní byl on, Bůh, který jí dodával sílu.

Její otec zamumlal něco na účet starého faráře Harryho, který ho zastupoval, pořád ještě zahleděný do článku v novinách. Dívka zavrtěla hlavou a povzdechla si. Její otec se zřejmě nikdy nezmění. Žil v domnění, že pokud slovo Boží nepřednáší on, tak to nikdy není ono.

„Byli přítomni všichni?“ „Jistě, otče,“ vzdychla a už se ani nesnažila zachytit pohled jeho očí, které se neodtrhly od novin. Posadila se tedy ke krbu a vzala do ruky vyšívání, které tu měla již od včerejška přichystané.

Skoro ani nevnímala služebnou, která jí beze slov nalila do šálku čaj a konvici zase přiklopila. Zamyšleně projížděla jehlou plátnem, naslouchala praskání ohně v krbu a nechávala se volně ukolébávat teplem, které z něj vyzařovalo.

Nakonec po pár minutách marného soustředění se na práci odložila vyšívání stranou a otupěle si vzala nejbližší knihu. Nemohla však ani číst. Tajemný muž jí stále nešel z mysli. Stále dokola si v mysli opakovala pohled jeho očí a zjišťovala, že to nebylo jen tajemství, které tam zahlédla – byla to i podivná, čistá prázdnota, temná jako dno studny.

Nebyl šťastný, tím si byla stoprocentně jistá. Byla v něm hluboká propast, kterou nedokázalo naplnit nic z toho, co cítil. Děsilo jí to, ale zároveň velmi zajímalo. Neznala nikoho, jako byl on. Znala se jen s lidmi, nejbližšími jejich rodině – rodiny soudce Petroffa, starosty Crowllyho, předsedkyně ženského klubu paní Bradyové a tak podobně. Samé vážené rodiny tohoto města.

Neznala ale osobně nikoho… jiného. Kohokoliv, kdo by nespadal do okruhu bohatých, vlivných a mocných lidí Londýna druhé poloviny devatenáctého století. Nikoho, kdo si musel na živobytí vydělávat rukama, nikoho, kdo si musel sám prát nebo chodit na nákup. Neznala obyčejné lidi ani obyčejní život. Ale proč, když si sama připadala naprosto obyčejná?

A on určitě nebyl z rodin, jaké znala. Měl v sobě divokost, která v sobě nesla stopy holé ulice a nutnosti se prát o vlastní život. Měl v sobě cosi… živočišného, animálního. Měl v sobě kus zvířete, které chtělo být zkroceno.

Podařilo se jí na chviličku si zdřímnout, než ji a jejího otce přišla služebná upozornit, že se již podává večeře. Trhaně se zvedla a málem narazila do otce, který kolem kulhal ke dveřím.

Rychle sklopila oči. „Promiňte, otče.“ „Nic se nestalo,“ řekl, aniž by se na mě podíval. Šla tedy poslušně krok za ním až do jídelny, kde už u židle čekal její bratr Michael. Ušklíbl se na ni, ostatně jako vždy, kdy byl otcem pozván na společnou večeři a musel se tak alespoň jednu či dvě hodiny chovat slušně.

„Dobrý podvečer, otče,“ pozdravil s přehnanou úctou. Otce to však samozřejmě netrklo. Pro něj byl Michael dokonalý mladý gentleman. To, že chodí do vykřičených domů a mastit karty do zaplivaných náleven, kde prohrával jeho peníze, už nevěděl. Spíše nikdo neměl tu odvahu mu to říct. A Michael samozřejmě nikdy neměl touhu mu to vyzradit a tak se tady vždy choval jako andílek.

Boží přikázání jí kázalo, aby ctila otce svého a matku svou. A to samozřejmě dodržovala. Otec byl i přes své malé vrtochy skvělý, milující člověk a maminka… Ta už byla v Božím království a shlížela na ně svýma krásnýma zelenýma očima.

O tom, že by musela bezmezně milovat svého bratra, který byl jen bezbožný zaprodanec a bezectný hříšník, jí však nikdo nic říkat nemusel. Opovrhovala jím stejně, jako každým, kdo žil bezbožným způsobem života.

 

---------------

 

Musela to pro ni být hodně nepříjemná večeře. Viděl jsem jí skrz vysoká okna, vedoucí do jejich jídelny. Připadal jsem si zase jako šmírák, možná ještě hůř – ale vidět do myšlenek jejího otce a bratra mi nakonec nepřišlo příliš jako vměšování.

Bylo vidět, že jí přítomnost jejího bratra nedělá moc dobře. Jedla pomalu a přesto skoro nic nesnědla. Když její bratr mluvil o svých studiích a o tom, co všechno dokázal a ještě dokáže, ani k němu nevzhlédla. Nepromluvila vůči němu ani jednou, zato on měl vůči ní neustále nějaké rádoby vtipné narážky, na které ale nereagovala.

Byl to hlupák každým coulem, domýšlivý a sobecký. Stačilo mi do jeho myšlenek nahlédnout jen párkrát a byl jsem dokonale znechucen a zhnusen. Takových floutků chodilo po Londýně spousta, ale bylo mi líto, že jednoho z nich musí zrovna ona mít v rodině.

Její otec… no, byl to zvláštní člověk. Nanejvýš morální, silně věřící člověk, který byl však slepý k potřebám vlastní rodiny. Jistě, miloval obě své děti. Ovšem nevnímal a ani nechtěl vnímat, co mu vlastní syn provádí za zády a naopak neviděl, že jeho dcera, tak milá a citlivá, po ztrátě matky potřebuje víc než jen peníze, kterými ji zahrnoval. Potřebovala cit. A potřebovala ho cítit.

Jistě, nebyl zrovna ten pravý, kdo by jí měl něco radit. Už tolik desítek let sám… a mrtvý. Kdo byl on, abych soudil druhé? Pro ni bych nebyl nic víc než zplozenec ďábla, pekelné dítě. Když ona pro mě byla… vším. Vším, na co myslím, vše, proč tu ještě jsem.

 

---------------

 

Když Michael konečně odešel, unaveně odmítla skleničku cherry a rychle zašla do svého pokoje s výmluvou na bolení hlavy. Nebyla to úplná lež a tím se uklidňovala, protože opravdu cítila tlak, který hrozil, že se rozroste v migrénu.

Odsunula připravenou knihu a přenesla si židli k oknu, které pootevřela. Potřebovala cítit čerstvý vzduch, i když byl trochu mrazivý. Zachumlala se do deky a v dlaních sevřela šálek s horkou meltou.

A v tu chvíli ho uviděla. Trvalo to jen vteřinu, ale byla si stoprocentně jistá. Překvapením upustila šálek a prudce se zvedla tak, že jí deka spadla z ramen zpět na křeslo. Ten pohled okamžitě pominul, ale Bella byla naprosto pevně přesvědčená, že to byl on.

Co teď? Zavolat otce? Garryho? Služebné? Zakřičet do ulice? Všechny možnosti zavrhla. Chtěla a toužila po jediném – vědět, co je ten fantom zač. Nahnula se tedy přes rám okna a přiškrceným hlasem zašeptala do noci:

„Kdo jsi?“

 

 

ZabZaMarketik



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Věřím - 2. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!