11.09.2009 (19:00) • Spiritek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 805×
Já ještě nechci zemřít!!!! 2. část
Pohled Edwarda:
Smyslů zbavený jsem následoval vůni. V tom mě do nosu uhodil zápach kouře a já se zastavil.
Najednou mi došlo, co jsem se právě chystal udělat. Zabít člověka. Byl jsem ze sebe znechucený.
Ano jsem nestvůra. Bohužel to už se nezmění, ale proč mě tahle vůně zasáhla až tak silně? Většinou jsem se už uměl ovládat.
Začal jsem přemýšlet. A pak mi došlo, proč jsem se vlastně zastavil. Kouř. Cítil jsem kouř. Někde tu musí hořet.
Z lesa se ozval dívčí křik. Jak je možně, že ale neslyším ničí myšlenky? Znovu jsem se nadechl, ale tentokrát opatrně. Jakmile jsem znovu ucítil kouř, snažil jsem se podle něj vystopovat tu dívku, než bude pozdě.
Netrvalo mi to dlouho a já ji spatřil. Ležela schoulená na zemi a lapala po dechu. Byla obklopená plameny, které se k ní rychle přibližovaly. Neváhal jsem ani na sekundu.
Rozeběhl jsem se ke stromu a odrazil se od něj. Dopadl jsem těsně vede ní. Měl jsem málo času a tak jsem jí rychle popadl do náruče. Rozhlížel jsem se kudy ven, ale všude byl žhnoucí spalující oheň. Jediná věc, která mi dokáže ublížit a já jí jsem doslova obklopen. Skvělé.
Všechny keře a kmeny stromů hořely. Nebyla šance, že bych znovu vyskočil na strom a odrazil se. .
Přece není možné abychom tu takhle blbě zemřeli. Přece není možné, aby zemřela ona. Je tak mladá. V tu chvíli jsem spatřil malou skulinku, kam se oheň nedostal. Musel jsem ale skočit a měl jsem jenom jeden pokus. Risknul jsem to. Pěvně jsem sevřel dívku v náruči a pošeptal jí do ucha
„ Neboj se. Dostanu tě ven“
Pak jsem se rozeběhl a odrazil se. Chvíli jsem letěl vzduchem.
Ihned po dopadu na zem jsem vykřikl úlevou. „Ano!“ Dokázal jsem to.
A rozeběhl se ,co nejdál to šlo. Co nejdál od toho strašného žáru. Co nejdál od toho nebezpečí. Když jsem si už myslel, že jsme dost daleko, položil jsem jí do trávy.
Teprve až teď jsem si jí mohl pořádně prohlédnout. Byla krásná. Ne, byla nadlidsky krásná. Nemohl jsem z ní spustit oči. Teď jí ale musím odnést do bezpečí a potřebuje okamžitě lékaře. Musela upadnout do bezvědomí , než jsem se k ní dostal.
Znovu jsem jí vzal do náruče, ale stalo se přesně to, čeho jsem se nejvíc obával.
Hleděly na mě její nádherné hnědé oči a i když se okamžitě zase zavřely, dostal jsem strach.
Co, když jí ještě někdy potkám a ona mě pozná? Museli bychom se znovu stěhovat? Zavrtěl jsem hlavou. Teď s tím už stejně nic nenadělám a navíc jí musím rychle odnést. A tak jsem se rozeběhl k nám domů. Trvalo mi to sotva pár minut a už jsem stál před domem. Rozrazil jsem nohou dveře a rychle jí položil na pohovku. „Carlisle!!“zařval jsem. Ten se během pěti vteřin objevil přede mnou a spolu s ním i ostatní. „Edwarde, kde jsi byl? Vrátili jsme se, jakmile jsme tě nemohli najít.“ Pak si všiml té dívky a vykřikl.
„Bože můj!!“ „Prosím. Pomoz jí!!“ začal jsem na něj naléhat. „Co se stalo? Kde jsi ji našel?“ začal se rychle vyptávat. „V lese. Blesk nejspíš uhodil do stromu a začalo hořet. Požár se rozšířil skoro všude. Našel jsem jí tam uprostřed toho požáru. Jen tak tak jsme se od tamtud dostali živí. Carlisle řekni. Bude v pořádku?“ Pozorně jí začal prohlížet a já sledoval netrpělivě každý jeho pohyb. „Nadýchala se kouře.“Nakonec usoudil a já si oddechl. „Ale musíme jí odvést do nemocnice. Navíc se po ní určitě budou shánět rodiče. „Dobře“ přikývl jsem a již po třetí jsem jí vzal do náruče. Bylo mi to tak příjemnější. Věděl jsem totiž, že je konečně v bezpečí.
„Odnes jí do auta. Já za chvilku přijdu. Jen si něco vezmu v pracovně.“ Poslechl jsem a vyšel pře dům. Znovu jsem se na ní podíval. Nemohl jsem uvěřit, že něco tak krásného, může být zároveň tak zranitelné.Její hnědé dlouhé vlasy jí padaly do obličeje a tak jsem jí je zastrčil za ucho. Byla tak bledá, že jsem o ní začal mít znovu strach, jestli je v pořádku.
Otevřel jsem dveře od auta a položil jí na sedadlo. Pro jistotu jsem ji i připásal. (néé, že bychom někde nabourali)
Mezitím přišel Carlisle a sedl si na místo řidiče .Já si sedl k ní dozadu.
Celou cestu jsem z ní nespustil oči. O chvilku později jsme stáli před nemocnicí.
Znovu jsem si jí k sobě přitulil a nesl ji k recepci. Kde si ji převzali doktoři.
Byl jsem dost nervózní z toho, že jsem jí u sebe neměl. Naštěstí mě k ní zanedlouho pustili.
Vešel jsem k ní do pokoje a potichu za sebou zavřel dveře. Přisunul jsem si k její posteli židli a sledoval jí. Zajímalo by mě, jak se jmenuje? A co v tom lese vůbec dělala? Není obvyklé, že se dívka rozhodne jít sama hluboko do lesa.
„Edwarde…za chvíli se probudí. Měl by jsi jít, jinak jí , budeš muset vysvětlovat, co tam děláš . Jo a jen tak mimochodem. Carlisle říkal, že se jmenuje Isabella Swanová.“
Ozvala se mi Alice v myšlenkách.
Bella? Jmenuje se Bella? Krásné jméno. Dobře jsem si uvědomil ,že mám už jen málo času být s ní. Neodolal jsem a natáhl jsem k ní ruku. Něžně jsem jí pohladil po tváři a ruku pak zase stáhl.
Už se probouzí. Naposled jsem se na ní podíval a tiše se vykradl z pokoje.
Autor: Spiritek, v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Věř mi prosím-2.kapitola-2.část:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!