Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř mi prosím - 12.kapitola

24.09.2009 (20:00) • Spiritek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 859×

Dvě pozvání , jenom jedna kladná odpověď

Pohled Belly:

Jen co jsem se probudila, jsem byla na nohou. Kupodivu mi zase jednou nedělalo vstávání problémy. Oblékla jsem si modré tričko s dlouhým rukávem a kapuci a k tomu černé kalhoty. Pak jsem zamířila do koupelny a udělala si ranní hygienu. Jen co jsem byla hotová jsem se šla nasnídat. Po snídani jsem se rozloučila s rodiči a jela do školy. Jen co jsem zaparkovala před školou a vystoupila, už vedle mě stála Angela.

„Ahoj Bello!“ zakřenila se.

„Ahojky“.

„Máš ten úkol z Angličtiny? Já ve všem tom zmatku včera na něj úplně zapomněla. Nedala bys mi ho opsat?“ zaškemrala.

. „Co za to?“ ušklíbla jsem se. „Hmm…zaplatím ti oběd?“  „Néé já nechci, abys za mě něco platila.“Zamítla jsem.

„No tak tě 250x poprosím.“ „Ok platí.“ Zasmála jsem se. Myslela jsem si, že si dělá srandu jenomže asi nedělala. „Prosím, prosím, prosím, prosím, prosím…………………….“ Zvedla jsem oči v sloup a šla s ní na hodinu. Mělo sice zvonit až za deset minut, ale třída byla už plná.

„Angelo?“   „…..prosím, prosím, prosím , prosím, prosím………..“ opakovala stále dokola. No skvělý. To byl ale nápad. Ted si s ní ani nemůžu popovídat dokud to neřekne 250x. Po chvilce k nám přišel Mike. Jakmile ale uviděl Angelu, zatvářil se nechápavě.

„Co to dělá??“ zeptal se. „Prosí o domácí úkol z Angličtiny“ odpověděla jsem s úsměvem. Mike se znovu na ní podíval a zasmál se, ale pak se obrátil na mě.

„Bello?“   „Ano?“ zvedla jsem k němu oči. Vypadal, že se stydí.„No tak mě ehmm napadlo, že bys noo mohla jít se mnou zítra třeba do kina, nebo tak něco.“ Jen co to dořekl se na mě zadíval s nadějí v očích. No skvělé. Nesnáším odmítání. Já ho nechci zranit, ale jak mu to mám říct?

„ No Miku… zaskočil jsi mě… jáá.. nevím jak ti to vysvětlit…“  „Aha chápu. Asi už něco máš. Ale to nevadí, tak někdy jindy.“ Smutně se pousmál a odešel „No tos mě asi špatně pochopil.“ Zašeptala jsem si už jen tak pro sebe. Bože jak mu to mám vysvětlit? „….prosím, prosím , PROSÍM!!!“ vykřikla Angela, takže si  hned vynutila zase mojí pozornost. „Teda Ang já ti něco řeknu. Jsi úplnej magor.“ Povzdychla jsem si.

„Ale stejně mě máš ráda.“ Objala mě kolem krku a zatvářila se jako andílek. Znovu jsem zvedla oči v sloup. V tu chvíli zazvonělo a do třídy vešel učitel. Angele jsem tajně podstrčila pod stolem úkol z Angličtiny a pak začala konečně dávat pozor.

„Děkuju.“ Zašeptala

Po hodině jsme se musely dočasně rozloučit a já se vydala do učebny fyziky. Což znamená, že budu příštích padesát minut sedět vedle Edwarda.

Jen co jsem vešla do třídy, hodila na mě skupinka holek naprosto nepříčetný pohled. Mezi nimi jsem i rozeznala Amy Sillerovou. No to zas bude hodina. Edward tu ještě nebyl  a tak jsem si sedla do lavice a začala si něco kreslit na papír. Ani jsem se neodvážila na tu skupinku holek ještě podívat. O chvilku později se vedle mě ozvalo „Ahoj“ leknutím jsem sebou trošku trhla a jakmile jsem se podívala na Edwarda,  znovu jsem se  uklidnila.

„Ahoj“ odpověděla jsem a usmála se. „ Kreslíš ráda?“zeptal se a já zrudla jako rajče. Okamžitě jsem ten papír uchopila a chtěla ho uklidit do desek.Ale on mě chytil za ruku“Ne. neschovávej to. Je to krásné.“Rukou mi projela elektřina a na chvíli mě to vyvedlo z míry. Podívala jsem se na naše ruce, kde se dotýkaly a pak jsem se mu dlouze zahleděla do očí. Zdálo se, že je stejně vykolejený jako já. Skoro jako by se to stávalo zvykem. Dívat se navzájem do očí. Jako bychom čekali, že v očích toho druhého najdeme odpovědi na své otázky.  Ani jsme si neuvědomili, že mi stále svírá ruku v té svojí. Sice jeho ruka byla neuvěřitelně studená, ale mě jeho dotyk pálil. Nebyl to nepříjemný pocit. Jen nový.

Musela jsem zamrkat, abych si uvědomila, že nejsme sami a že na nás zírá asi jen celá třída.

V tu chvíli si i Edward všimnul, že mi stále svírá ruku a ihned jí pustil.“Já…já …Promiň.“ zašeptal.

„Nemusíš.“ Řekla jsem si pro sebe tak potichu, aby to neslyšel.

„Jo a děkuju“ řekla jsem a poukázala na svůj výkres. Pousmál se.„Chodíš někam na výtvaru?“

„Chodila jsem. Ještě ve Phoenexu. Ale tady už není moc kam.“

„Je to tu malé co?“ souhlasně jsem přikývla. „Kdybys chtěla, můžu tě tady klidně provést. Znám to tu dobře. Teda pokud chceš.“ Tak tímhle mě zaskočil ještě víc, než Mike.

„ To by bylo fajn.“ Dostala jsem ze sebe. Doširoka se mu roztáhl úsměv. „Zítra je sobota. Neměla bys čas?“ „No jo. Zítra by se mi to hodilo.“ Oplatila jsem mu úsměv.

„Tak co třeba v jedenáct před tvým domem? A mohli  bychom se pak někde zastavit na oběd.“Navrhl  „To zní skvěle. Dobře, domluveno.“ V břiše jako bych měla tisíce motýlků.Nemůžu uvěřit, že s ním strávím celý zítřek. Už teď jsem nervózní,ale hrozně jsem se těšila.

Pak s příchodem učitele celá třída ztichla. Jenomže já se za celou hodinu nedokázala pořádně soustředit. Očima jsem stále těkala k Edwardovi. A zdálo se, že nejsem jediná. Párkrát se stalo, že jsem se střetla s jeho očima. Připadala jsem si trošku trapně a tak jen co skončila hodina, se mi značně ulevilo. Jen co jsem ale překročila práh učebny, mě srazila Angela.

„Bello, Bello, Bello. Mám úžasnou správu. Teď mi přišla smska, že jsem vyhrála dva lístky do kina na nějakej film.“ zajásala „Jé to je bezva Ang. Na kdy to je?“ oplatila jsem jí se stejným nadšením. „Zítra ve tři odpoledne.“ Vyhrkla.  „A jé.“ „Co se děje??“

„Ang promiň. Já už něco na zítra mám. Je mi to fakt líto.“povzdychla jsem si. „Ach jo. A já se tak hrozně těšila.“ Zatvářila se ztrápeně. „Co máš tak neodkladnýho?“

„Já totiž jdu tak nějak zítra ven s Edwardem. Chtěl mi ukázat město.“ Řekla jsem nevinně. „No to si děláš srandu!!“vykřikla.“ Pššššt!!!“ zasyčela jsem na ní. „A néé nedělám.“  „Bell. Na to si potřebuju sednout a hned.“  „A vydržíš, než dojdeme na Angličtinu?“  „Pokusím se. To on ti to nabídnul sám, nebo ses ho zeptala první??“  „To on.“ Odpověděla jsem krátce. „Bello, já z tebe dostanu infarkt. Jak se ti to povedlo, že se Edward Cullen takhle rozhoupal???“

„Věř, že já sama netuším.“ „No jo, ale s kým já teď půjdu do toho kina?“

„Zkus pozvat Bena“  ďoubla jsem si do ní, protože vím, jak se jí Ben líbí.

„Ne to nejde. On by se mnou v životě nešel.“  „Ang, jak vidíš tak i u mě se zázraky dějí, tak proč by ne u tebe??“ „Myslíš, že mám?“

„Určitě a když to nevyjde, tak  můžete přece jít i jen jako kamarádi. Nemůžeš na tom nic pokazit. Věř si.“ Povzbudivě jsem se na ní usmála.

„Tak dík. Já to teda zkusím.“ souhlasila

…………..  Na obědě

„Bello, on půjde!! A ne jako jenom kamarád, ale bude to rande!!!“ vykřikla a skočila mi kolem krku. „To je skvělé! Moc ti přeju Ang.“   „Díík, ale jsem hrozně nervózní“ postěžovala si. „No myslím, že nejsi jediná.“ Tomu jsme se obě najednou zasmály.

Jen co jsme se naobědvaly, jsme šli spolu na parkoviště.

„Tak přeju hodně štěstí na zítřek.“ Popřála mi „Tobě taky a doufám, že ti to vyjde. Takže až v Pondělí?“ „Asi ano, tak se měj.“řekla a objala mě. „Bude se mi stýskat…..ty dva dny.“  „Neboj to vydržíš.“zasmála se. Naposled jsem jí zamávala a vyjela z parkoviště.

Doma jsem propadla panice. Jako každá holka, jsem nevěděla, co si vzít na sebe. Navíc to bude poprvé, co někam půjdu sama s klukem. Po dlouhé hodině jsem si konečně vybrala modré džíny, tmavě modré tílko a přes něj černou mikinu s tříčtvrtečním rukávem. K tomu jsem si přihodila ještě černé conversky. To všechno jsem si složila vedle postele na zítřejší ráno. Když máma zavolala na večeři, seběhla jsem dolů do kuchyně.

„Ahojky. Co je dneska k večeři?“ zeptala jsem se mamky. „Tvoje oblíbené lasagne.“

„Mami? Nevadí, když bych se na celý zítřek vypařila? Někdo mi chtěl ukázat město.“

„Počkej! Kdo je ten někdo?“šibalsky se usmála a já zrudla. „No jeden kluk od nás ze třídy.“

„Aha. Takže kluk říkáš?“ mrkla na mě. „Mami! Nezačínej s tím zase.“ Pak se ale do toho vložil i táta.

„Hlavně měj u sebe mobil a dávej na sebe pozor. A jestli ti něco udělá, tak si ho osobně podám.“ Zaskučela jsem. „Tati, ty taky? Nebojte budu na sebe dávat pozor a navíc mi chtěl jenom ukázat město. Tak si z toho prosím vás nevyvozujte něco víc. Děkuju.“ Naštěstí toho pak už nechali a tak jsem se mohla v klidu najíst. Hned po večeři jsem vklouzla do pokoje . Převlékla jsem se do pyžama a lehla si do postele. Snažila jsem se pochopit mé pocity z Edwarda. Vždy když se mě dotkne, když se usměje, když na mě promluví, nebo když se mi zadívá do očí. Proč tak reaguju? Co on pro mě vlastně znamená?  Možná něco víc, ale já… stejně bych neměla u něj šanci. Nemůžu ani doufat.

Po chvíli jsem upadla do neklidného spánku.

Pohled Edwarda:

Netuším co se to zase stalo, ale jakmile jsem se jí dotkl, projel mnou neuvěřitelně silný elektrický proud a já se opět ztratil v jejích hlubokých hnědých očích.

Když jsem si uvědomil, že jí držím ruku už příliš dlouho jsem jí pustil a vykoktal

„Já…já …Promiň“ Co mě ale zarazilo bylo, když zašeptala „Nemusíš.“

Normální člověk by to neuslyšel, ale já přece jenom člověk nejsem. Cítila to co já? Ten zmatek v sobě? Možná. Zatraceně proč jí jediné nemůžu číst myšlenky??

„Jo a děkuju.“ Řekla teď už o něco hlasitěji. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil proč mi děkuje, ale když mi poukázala na výkres, tak mi to konečně došlo.

Rozhovor pak pokračoval dál a já se zmínil o tom, že Forks je mále město. Když ale ona přitakala, netušim co mě to popadlo, ale já se jí zeptal, jestli to tu nechce ukázat. Přeci je tu jen týden, ale ani jsem nečekal, že odpoví kladně.

Jenomže ona mě opět překvapila a souhlasila! Myslím, že jsem byl momentálně nejšťastnější upír na zemi. Nemohl jsem tomu ani pořádně uvěřit. Pak jsme se ještě domluvili kdy a kde se sejdeme. Po chvíli přišel do třídy učitel, ale já ho ani nevnímal. Jediný koho jsem teď vnímal byla jedině Bella. Celou hodinu jsem po ní stále pokukoval a několikrát jsem se střetl i s jejíma očima. Snažil jsem se ale i zároveň ignorovat vražedné myšlenky všech holek ve třídě, které si samozřejmě našich pohledů všimly.

Když skončila hodina, potkal jsem na chodbě Jaspera. Vyjeveně na mě koukal.

„Z čeho jsi tak neuvěřitelně šťastný? V životě jsem u tebe tolik štěstí nepociťoval.“ Poslal mi v myšlenkách, ale já se jenom usmál, což ho zmátlo úplně. Budu mu to muset vysvětlit na obědě.

A taky, že ano. Hned jak jsem vcházel do jídelny, mě zastavil Jasper.

„Tak povídej.“vyhrkl nedočkavostí.

„No zkrátka zítra Belle ukážu město, protože to tu ještě pořádně za ten týden nezná.“ A Jasperovi zablýsklo v očích pochopení. „Aha tak to ti přeju a doufám, že ti to vyjde.“ A poplácal mě povzbudivě po zádech.

Jen co jsme si s Jasperem sedli k sourozencům ke stolu, na mě Alice mrkla a z široka se usmála. „Všechno vím a neboj se, dopadne to dobře.“

„Dík“ pošeptal jsem jí. Byl jsem jí vděčný za to, že mě v tom tak podporuje.

http://cullenovi.webgarden.cz/moje-fanfiction

Autor: Spiritek, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř mi prosím - 12.kapitola :