Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 33. kapitola

04.02.2017 (13:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2623×

33. kapitola

Nikdy jsem nebyla zapřísáhlá romantička. Dětství strávené s Renneé, která se hnala z jednoho vztahu do druhého, mě utvrdilo v tom, že romance nestojí za ty slzy a bolest, které vždy přicházejí po zlomeném srdci. Jenže dnešní den – Edwardův a můj svatební – romantický byl. A teď jej čekalo pokračování v podobě svatební noci.

Seděli jsme v Edwardově autě a jeli na sever, směrem do hor, pryč z města. Nedokázala jsem se rozhodnout, zda je to dobře, či ne. Edward chtěl mít soukromí. Mně na tom nezáleželo - tušila jsem, že při první manželské povinnosti selžu.

Ale rozhodla jsem se bojovat. S Edwardem to bude jiné. Už jsem věděla, že přestane, když ho od sebe odstrčím. A taky jsem věděla, že když ho požádám o to, aby odešel, tak mě nechá samotnou. Přesto jsem doufala, že tak daleko to nezajde. Ne dnes. Ne v tuhle noc.

Marně jsem se snažila vzpomenout si na to, jak jsem se připravovala na natáčení. Ale jako bych měla zrovna tyhle vzpomínky zahalené v nepropustné mlze. Je opravdu možné, že jsem to dřív dělala, aniž bych nad tím nějak přemýšlela?

„Je ti dobře?“ Edwardův hlas přerušil tiché vrnění motoru. Nevím, co ho donutilo zeptat se mě právě na tohle, ale faktem bylo, že mě ta otázka vrátila do reality. Bylo mi dobře?

Ne.

„Jo,“ přikývla jsem.

Pátravě se na mě zadíval a chytil mě za ruku. Nepropletl si své prsty s mými. Dlaní sjel k mému zápěstí a palcem mi přejížděl po pod kůží viditelných žílách.

„Poslouchej, jak tvoje srdce letí,“ zašeptal. „Třepotá se jako křídla kolibříka. Opravdu ti nic není?“

„Ne, je mi skvěle,“ lhala jsem dál a snažila se trochu usmát. Tak by to přece mělo být. Tohle si Edward zaslouží - šťastnou a nedočkavou nevěstu…

-oOo-

Věděl jsem, že mi lže. Ale nedokázal jsem se jí na to blíže zeptat.

Emmett měl pravdu – Bella měla strach. Viděl jsem to v jejích ostražitých očích a ve způsobu, jakým držela své tělo. Také můj instinkt to zaznamenal. Celá cesta autem byla prosycena atmosférou, kterou jsem znal; bylo to jako ty okamžiky na lovu těsně před tím, než oběť zjistí, že ji opravdu pronásleduji – panika, strach, smíření s tím, že neunikne…

-oOo-

„Už je ti tepleji?“ zeptal se starostlivě. Stála jsem tváří k hořícímu krbu a vstřebávala teplo ze šlehajících plamenů. Zároveň jsem se snažila nemyslet na výraz jeho tváře, když si uvědomil, že jeho blízkost ten chlad, který se mi vkradl do celého těla, jen umocňuje.

Nebyli jsme v hotelu. Edward mě chtěl mít jen pro sebe; nechtěl se rozptylovat myšlenkami cizích lidí, takže jsme si nakonec pronajali útulný srub vysoko v horách. Nato, že byl květen, byl zdejší vzduch mnohem chladnější, než jsem čekala.

„Už je to lepší.“ Otočila jsem se k němu a uvítala teplo, které se mi i přes vrstvu oblečení, okamžitě opřelo o záda.

Stál naproti mně, jeho obličej odrážel barvu ohně a taky něco, co mi nedovolovalo se pořádně nadechnout. Tohle byla naše svatební noc. Tohle byla ta chvíle, kdy jsme se měli jeden druhému plně odevzdat.

 A přesto jsme se ani jeden nedokázali pohnout.

Sanžila jsem se zklidnit své rozjitřené a panické myšlenky. Napadala mě spousta věcí, co bych měla udělat nebo říct, ale vše se mi pro tuto chvíli zdálo nevhodné. Věděla jsem jen to, že se svému strachu musím postavit čelem a že bych měla vzít věci do svých rukou. Zavřela jsem oči a snažila se zhluboka nadechnout. Vždyť to má být přece přirozené. Jako dýchání, ne?

„Jsi nádherná,“ zašeptal do ticha. Lehce jsem se pousmála. Jeho hlas mi pomáhal se uklidnit. Natáhla jsem ruku a otevřela oči zrovna ve chvíli, kdy se jeho dlaň dotkla té mé.

„Tobě to taky moc sluší.“ Tentokrát to byl on, kdo se usmál. Věděla jsem, že Edward první krok neudělá. Nechtěl na mě tlačit. A zároveň se bál o mé pohodlí.

Přistoupila jsem k němu blíž a octla se tak v jeho osobním prostoru. Jeho chlad ke mně pronikal i přes vrstvu svatebních šatů a obvazů, které mi stahovaly pošramocená žebra.

Takhle to bylo v pořádku. Cítila jsem kontrolu a pomalu jsem začala věřít, že to půjde. Vždyť jsme to přece jen my dva.

Edward mě neustále sledoval. Dokonce i poté, co jsem se postavila na špičky a zlehka mu rty přejela po hraně čelisti. Jeho jedinou reakcí byl ostrý nádech, který mě přiměl k tomu, abych pokračovala. Pomalu jsem si prolíbala cestičku až k jeho rtům.

„Bello,“ zamumlal. Ignorovala jsem ho a položila mu ruce na ramena. Nemohla jsem couvnout. Musela jsem mu i sobě dokázat, že to jsem stále já.

„Je to naše svatební noc,“ šeptla jsem mu do rtů. „Měli bychom-“

„Ale nemusíme.“

„Miluj se se mnou.“

„Podívej se na mě.“ Zarazila jsem se. Ale poslechla jsem ho. Pomalu jsem se od něj odtáhla a pohlédla mu zpříma do očí. Na co čekáš, Edwarde? Je to naše svatební noc, spílala jsem mu v duchu.

„Podívej se na mě jako Bella Swanová, ne jako Marie Masonová.“

Jeho slova zapůsobila doslova jako studená sprcha. Tohle neměl říkat. Měl se mnou nechat svést. Nebo mi vrátit polibek. Nebo mě obejmout. Nebo- „Bello, podívej se na mě!“

Odstoupila jsem od něj tak rychle, že jsem klopýtla a málem přepadla do krbu, kdyby mě nechytil. Nevěděla jsem, co mu mám říct. Chtěla jsem, aby se mě přestal dotýkat a zároveň, aby mě už nikdy nepouštěl. Chtěla jsem na něj křičet a zároveň jsem nenacházela správná slova. Chtěla jsem od něj utéct pryč a zároveň jsem chtěla, aby mi v tom zabránil.

„Miluji tě, Bello. Tebe! Tak tu buď, prosím, se mnou.“ Jeho slova, jako by přicházela z velké dálky. Slyšela jsem je, ale nedokázala jsem na ně reagovat. Potřebovala jsem dokončit to, co jsem si naplánovala. Potřebovala jsem vědět, že to půjde. Že to dokážu.

„Měli bychom se milovat,“ hlesla jsem. Copak to nechápal? Tohle byla naše svatební noc! Noc, na kterou budeme vzpomínat do konce věčnosti.

„Ale to přece děláme,“ pověděl a vzal si můj obličej do dlaní. „Milujeme se.“ Jeho oči se dívaly přímo do mých. „A na ničem jiném nezáleží. Nepotřebuji, abys mi dokazovala, jak moc mě miluješ. Já vím, že jednoho dne to půjde samo, aniž bychom byli pod tlakem svatební noci. A vím, že to bude úžasný. A hlavně vím, že u toho budeš ty. A ne Marie.“

Nedokázala jsem mu na to vůbec nic říct. Naprosto mě odzbrojil a kupodivu to ani nebolelo. Jen mi strhl pomyslnou masku a u toho mě něžně utěšoval krutou pravdou.

„Jak to můžeš se mnou vydržet?“ zeptala jsem se tiše. Teprve teď se na mě skutečně usmál. Ne nejistě, ale ani ne příliš sebevědomě.

„Protože pro mě není cesty zpět.“

Kdyby mi někdo někdy řekl, že svou svatební noc strávím ve flanelovém pyžamu zabalená v dece, asi bych si myslela, že je to vyšinutý blázen. Ale ono to tak opravdu bylo. Leželi jsme s Edwardem na zemi před krbem. Objímali jsme se, povídali si a přitom se sem tam nechali unést polibky a něžnými dotyky.

Bavili jsme se o budoucnosti a o Nessie. Vypravovala jsem mu o životě, jaký jsme s Nessie žili v LaPush, popisovala jsem mu každou vzpomínku, na kterou jsem si zrovna vzpomněla. Edward mi zase vyprávěl o svém lidském životě a o vzpomínkách, které mu nesebrala jeho přeměna. Vysvětloval mi, jaké by to bylo, kdybychom se potkali tenkrát v jeho době. Spolu jsme se smáli představám, že bychom chodili na procházky s dohledem a pili ledový čaj na verandě.

Oběma nám bylo krásně. Jen má lidskost se po nějaké době přihlásila ke slovu a já už nedokázala udržet otevřená víčka. Prosila jsem Edwarda, aby nepřestával mluvit – nechtěla jsem se téhle noci a jeho hlasu vzdát. Proto mi za zvuku praskajícího dřeva v krbu, šeptal do ucha pasáže z Romea a Julie. I když mám pocit, že, než jsem upadla do hlubokého a poklidného spánku, jsem ho slyšela broukat moji ukolébavku…

-oOo-

Charlie Swan nebyl hlupák. Věděl, že když se mu Will tak dlouho neozývá, není to proto, že by měl spoustu práce. Jeho starý přítel se mu prachsprostě vyhýbal. Telefony nebral, neodpovídal ani na e-maily, ani na zprávy. Nejhorší na tom bylo to, že Charlie si uvědomoval, proč to Will dělá. Jen si to nechtěl připustit.

Ale pokud se s jeho dcerou něco stalo, chtěl to vědět. Už to trvalo moc dlouho.

Opět byla noc a Charlie seděl na policejní stanici u svého počítače. Věděl, že sám nedokáže nic zjistit. Vyhledávání internetových dat nebylo jeho silnou stránkou. Zato vyhledávání lidí, kteří by tuto práci udělali, nechali si za ni zaplatit a pak mlčeli, bylo jeho parketou. Tak se také dostal k jistému muži, který si nechává říkat Seeker.

Charlie se nechtěl pouštět na vlastní pěst do Kanady. Moc dobře věděl, že si ho Will hlídá, aby náhodou nezmařil vyšetřování. Jenže od té doby, co se mu mladej Cullen se svou sestrou zjevili přede dveřma, věděl, že něco není v pořádku. Nebo spíš, že něco není v pořádku s těmi dvěma.

Na obrazovce Charlieho počítače pípnul nově příchozí e-mail. Seeker.

Internet na stanici jel mnohem rychleji než ve Swanovic domě. Soubory se také načítaly a zobrazovaly téměř okamžitě.

Bankovní účty, pojistky, rodné listy, řidičáky… Všechno s různými daty, různými jmény, ale vždy se stejnými osobami.

„Bello, do čeho ses to dostala?“ zaúpěl Charlie a vzal do ruky dokument, který si vytiskl z Bellina počítače dva dny po jejím zmizení.

-oOo-

Alice zrovna přenášela kytici ve skleněné váze, když ta vize přišla. A když odešla, zůstaly po ní jen střepy. Doslova.

„Charlie…“

Veliká omluva za tu víc jak roční pauzu. Ale ozval se život - konec rodičovské, nástup do školy, školky a do nového zaměstnání...

Tohle měla být poslední kapitola, ale nakonec jsem ji rozdělila, takže nás čeká ještě jedna a epilog. ;-)

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 33. kapitola: