Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 29. kapitola

Velké holky nepláčou - 29. kapitola

Isabella Swanová, všemi milovaná a opěvovaná hrdinka. Svobodná matka, pornoherečka. Chudinka.
Bože, jak já ji nenáviděla!
A jak moc jsem jí záviděla.

"Závist, ta odporná jímka našich zklamaných nadějí, nevyzrálých schopností, nedosažených úspěchů a podrážděných tužeb." Honoré de Balzac.

29. kapitola


Z mého snění mě vytrhlo až lehké zaklepání na dveře. Když jsem otevřela, věděla jsem, že mé plány zůstanou zas a jenom vzdušnými zámky. V přítmí chodby, přímo naproti mně, stála vysoká postava muže s ledově modrýma očima.

„Ahoj Marie, nepozveš mě dál?“

Vážně nečekal na to, až mu uvolním cestu a pustím ho dovnitř. Jednou rukou mě strčil zpět do bytu a tou druhou mi jednu vrazil. Modrý oheň v jeho očích se rozhořel naplno a než jsem se nadála, přistály mi v obličeji další dvě rány.

S rukami chránícími vlastní tvář jsem se rozběhla do kuchyně, která byla nejblíž, ale neudělala jsem ani dva kroky a tvrdě jsem dopadla na podlahu.

Bolel mě obličej a težce jsem se zalykala. Začala jsem si uvědomovat svůj vlastní strach.

„Ty děvko!“ zasyčel. „Vážně si myslíš, že mi můžeš utéct?!“ Místo odpovědi jsem se stulila do klubíčka, jako by mi to snad mohlo pomoci. Zadržovala jsem vlastní vzlyky, protože jsem se bála, že by ho to ještě víc rozčílilo. Bohužel, se ukázalo, že Leon nepotřebuje důvod ke vzteku. I přes ruce omotané kolem vlastního torza jsem cítila, jak mě kopnul. Nejdříve do břicha. A pak i do obličeje.

„Leone,“ zaslechla jsem varovný hlas Elisy, které jsem si před tím vůbec nevšimla. Na malou chvíli jsem si myslela, že se mě chce zastát, že i jí samotné tohle přišlo dost brutální. Doufala jsem v to. Tedy, než řekla to, co řekla. „Neudělej moc velký svinčík.“ Vzdalující klapot jejích podpatků mě ujistil v tom, že ona u toho nebude.

A následují kopnutí, které směrovalo do mého hrudníku mě utvrdilo v tom, že tohle je konec. Na dubové podlaze se rozlévala má vlastní krev. Byla rudá. Tak jako ta medvědí, ze které jsem před pár dny dělala muffiny.

„Teď už z tebe taková kráska není,“ informoval mě, když na mě shlížel. Všimla jsem si, že nebyl oholený a jeho vlasy potřebovaly umýt. Vypadal zanedbaně. A pomstychtivě.

Natáhl ke mně ruku a já se instinktivně stáhla víc do sebe. Cítila jsem jeho prsty, jak se pomalu ale pevně zamotávaly do mých vlasů.

„Leone…,“ vypravila jsem ze sebe prosebně.

„Pššt,“ zašeptal. „Zradilas mě, Marie. A za to si zasloužíš ten nejvyšší trest. Protože já si nemůžu dovolit, abys někomu řekla všechno, co víš.“

„Nic neřeknu,“ slibovala jsem. Dřepnul si a za vlasy mi vytáhl hlavu výš. Nad mým bolestným zakňouráním se jen blahosklonně pousmál.

„Bohužel ti nemůžu věřit,“ oznámil mi. „Ale v jednom si můžeš být jistá – naši dohodu dodržím do posledního puntíku.“ Chvíli jsem na něj nechápavě zírala, zatímco jsem se snažila přesně rozpomenout, jak ta nepsaná dohoda zněla.

Do teď mi na mysl nepřišlo nic jiného než to, jak moc velký strach mám a jak moc bych si přála žít.

Zřejmě jsem nebyla ta dokonalá matka, o kterých jsem četla v různých románech, protože do teď jsem na Nessie vůbec nepomyslela. Jen jsem se sobecky soustředila na sebe a na to, jak moc vyděšená jsem. Ale teď, když se mi vyzývavě díval do očí a kdy mi jeho ruka pomalu vytrhávala vlasy, jsem se cítila vystrašenější ještě víc.

„Je jen dítě,“ plakala jsem. „Jen dítě…“ Pláč mi stěžoval dýchání víc než bolest a hrůza. A přes slzy jsem pořádně neviděla. Avšak Leonův smích jsem slyšela naprosto zřetelně.

„Myslíš, že mi jde o toho tvýho parchanta, kterej stejně skončí v děcáku?“ smál se. A já plakala ještě víc, protože se mi nevysvětlitelně strašně ulevilo. Renesmé ho nezajímá.

Jenže má úleva netrvala dlouho. Leon vstal a vytáhl mě za vlasy na nohy. Kňourala jsem bolestí a snažila se s ním udržet krok.

Než mě hodil na kuchyňský stůl, zahlédla jsem svůj odraz ve skleněných dvířkách příborníkové skříně. Z nosu i úst mi tekla krev. Pravé oko mi natékalo a já si teprve teď uvědomila, že na něj špatně vidím. Vypadala jsem… Vlastně jsem vůbec nevypadala jako já.

Když jsem se ztěží otočila čelem k němu, věděla jsem, že teď mi už nic nepomůže. Leon držel v ruce kuchyňský nůž a rychle mě opět otočil zády k sobě. Zaklonil mi hlavu a ostří nože mi přiložil ke krku.

„Nikdy nebudu tvůj první,“ zašeptal zlostně. „Ale rozhodně budu tvůj poslední. O to se postarám.“ S tím mě od sebe odstrčil a já tvrdě dopadla na desku stolu. Bolel mě obličej i břicho. A při každém nádechu mi zramovaný hrudník zatemňoval mysl. Matně jsem si uvědomovala, že mi Leon stáhnul oblečení. Jen prudká bolest, která mi projela podbřiškem, mi dosvědčila jeho slova – budu tvůj poslední.

 

-oOo-

 

„Pojedeš s námi?“ zeptal se mě Emmett, když si oblékl mikinu. Bylo to potřetí za posledních sedmatřicet dní, co na mě promluvil. A já mu nedokázala dát kladnou odpověď. Ne, když jsem věděla, co udělal. „Fajn,“ zamumlal, „nemůžeš říct, že jsem se nesnažil.“ Na hlavu si narazil čapku a těsně se protáhl kolem mě směrem ven z naší ložnice.

Mezi mnou a mým manželem se vytvořila propast, která se každým dnem prohlubovala. Já nechtěla přiznat, že jsem udělala chybu. On nechtěl přijmout fakt, že mě zradil, když se postavil na stranu Isabelly.

Isabella Swanová, všemi milovaná a opěvovaná hrdinka. Svobodná matka, pornoherečka. Chudinka.

Bože, jak já ji nenáviděla!

A jak moc jsem jí záviděla.

Renesmé…

Renesmé byla… Nedokázala jsem ani popsat, jak dokonalá, úžasná a roztomilá byla. Bylo to to nejdokonalejší dítě, jaké jsem kdy viděla. Kdybych mohla mít děti, má dcera by byla přesně jako ona...

Jenže to se nikdy nestane.

Nessie mi nikdy neřekne – mami. Nikdy se na mě nepodívá tak, jak se dívá na Isabellu. Nikdy… Nikdy nebude mojí dcerkou.

Navždy pro mě bude jen neteří, která mi říká – teto zlatovlásko. Avšak to neznamená, že ji nemohu milovat jako vlastní. Ať už se to někomu líbí, nebo ne.

V poslední době jsem měla spoustu času na přemýšlení. Mezi vším tím povykem kolem svatby, kterou Isabella evidentně nechtěla, a Edwardovým pokrytectvím, kdy nechápal, že zmizením Chestera vše neskončilo, jsem si uvědomila, že mámou se budu chtít stát vždycky, že ta touha držet vlastní miminko v náručí nikdy nezanikne.

Ale teď, s příchodem Nessie do naší rodiny, jsem se s tím dokázala trochu smířit.

I když ve chvílích jako byla tato, jsem podléhala jistému splínu.

Když Edward s Nessie odjeli do kina, zatímco se ostatní vydali na lov, zabloudila jsem opět do Carlisleovy pracovny. Jeho trezor ukrýval něco, co mě vždy dokázalo rozněžnit. A co mi dokázalo dát naději.

Nebyla jsem ani v polovině, když mi zazvonil telefon. Byla to Alice a byla hysterická jako nikdy před tím.

 

Když jsem se nadlidskou rychlostí za bílého dne dostala do Isabellina bytu, nedokázala jsem pochopit, proč jsme byli tak hloupí.

Bylo to jak nějaký fyzikální zákon. Vhoďte kamínek do sklenice s vodou  - hladina se zvedne. Pusťte Isabellu někam samotnou – něco se jí stane.

Krev jsem ucítila hned, jakmile jsem vešla do cihlové budovy. Po čichu jsem se dostala k správnému bytu, z něhož se ozývala tři tlukoucí srdce. Jedno bylo blíž než ta další dvě. Dveře jsem neslyšně otevřela. To, co jsem ucítila, mě okamžitě donutilo nelidsky zavrčet. Krev. Spousta krve.

Než si mě ta žena dokázala pořádně prohlédnout, omráčila jsem ji. Než její tělo dopadlo na zem, našla jsem Isabellu. A uvědomila si, jako moc velký rozdíl je mezi mým a jejím lidským životem.

Já měla vše – lásku (i když teď vím, že to byla jen představa lásky) muže, kterého chtěla každá, před sebou pohádkovou budoucnost s dětmi a krásným obrovským domem se služebnictvem.

Na druhou stranu Isabella neměla nic. Její život byl jedna velká noční můra. Žádný lesk, žádné štěstí, žádná snadná cesta. Vše, co měla, ji stálo mnohem víc než jen peníze. A teď jí to stálo málem i život.

Neslyšně jsem se postavila za toho bastarda. Než stihl Isabelle zasadit poslední úder, zpacifikovala jsem ho.

Jednou rukou jsem ho odmrštila na kuchyňsku linku. Dala jsem do toho mnohem víc síly, než bylo nutné. Ale nedokázala jsem si pomoct. Měla jsem sto chutí ho zabít velmi pomalu a velmi bolestivě. Avšak tuhle výsadu jsem se rozhodla přenechat Edwardovi. Pevně jsem věřila, že tentokrát se smrtí toho hajzla váhat nebude.

Když jsem sehnala deku, kterou jsem Isabelle omotala kolem těla, zvedla jsem ji do náruče a opustila s ní ten byt. Než jsem stihla říct, že už je vše v pořádku, že může klidně spát, či omdlít, tiše vydechla:

„Anděl…“ Nemístně jsem se uchechtla. Proč mě ti, které vždycky nesu, nazvou andělem? Proč?!

 

-oOo-

 

V poslední době jsem bojoval sám s sebou. Ne jako upír s upírem, ale jako normální zdravý muž s mužem vychovaným na začátku dvacátého století. Od té doby, co mi Bella řekla ano, jsem se nedokázal držet zpátky. V hlavě se mi honily představy o tom, co všechno se bude dít po svatbě a co všechno se děje už teď. Stále jsem se snažil si moc neuvědomovat, jak moc šťastný jsem, ale… Bella bude mojí ženou. A já její muž.

Ignoroval jsem myšlenky všech okolo, protože jejich pocity byly spíš opatrné a nejisté. Zato já jistotou jen překypoval. Všechno už bude dobré… Bude svatba, pak stěhování a pak život. Dlouhý šťastný život, ve kterém mým jediným úkolem bude přesvědčit Bellu, aby se stala upírkou. A i když vím, že řekla Jacobovi, že o nesmrtelnost nestojí, byl jsem si stoprocentně jistý, že s Nessie dokážeme Bellu přemluvit.

Avšak teď, ve chvíli, kdy jsem ji viděl zramovanou v Rosalině náručí, jsem už nebojoval jako muž s mužem. Ale jako vegetariánský, naivní upír s krvežíznivým a pomstychtivým monstrem. Jediné, co jsem si ve svém stavu dokázal uvědomit, byl můj vděk Esmé a Jasperovi, že vzali Nessie pryč.

Bella byla zraněná. Nahá a v bezvědomí, ze kterého se každou chvilku probouzela a pak do něj opět upadala. S Carlislem jsme ji začali ošetřovat už v Rosalině náručí, ale jakmile nás Bella spatřila, začala panicky křičet a odstrkovat nás.

„Já to udělám,“ prohlásila Rose a položila Bellu na pohovku v obýváku. Krev, strach a hrůza se ve vzduchu mísili se smutkem a lítostí. Alice pomáhala Rosalii ošetřovat Bellu. Carlisle jim z druhé strany místnosti vysvětloval, co mají dělat, než ho Rose okřikla, aby byl zticha, že ví, co má dělat. Alice asistovala Rose a podávala jí to, co potřebovala ještě předtím, než si o to řekla. Já nedokázal udělat vůbec nic.

Nedokázal jsem se nedívat na rozbitý obličej a nehybné tělo, nedokázal jsem neposlouchat tichý dech a bubnující srdce, nedokázal jsem odolat vnitřnímu monstru, které volalo po odplatě.

Tiše jsem zavrčel a všichni, až na Bellu, se podívali mým směrem. Vyděsili se, že chci krev, která se vsakovala do naší pohovky.

Jediný Emmett mi položil ruku na rameno v uklidňujícím gestu. Jen on pochopil, že krev, po které lačním, není ta, která vytéká z Belly.

Tohle teď Bella nepotřebuje, spílal mi v duchu. Uklidni se!

Paradoxné to byla jeho manželka, která mě mlčky nabádala k pravému opaku.

Na co čekáš? Ptala se mě chladně. Cožpak tohle pro tebe není důvod sejmout si svatozář? To chceš stále předstírat, že nejsi to, co jsi?!

Znovu jsem zavrčel, tentokrát mnohem hlasitěji.

„Nechala jsem ti je v tom bytě,“ zašeptala Rose, zatímco čistila Belliny rány.

Na nic jiného jsem nečekal a vyrazil. Věděl jsem naprosto přesně, co udělám a jak to udělám. Nepociťoval jsem kvůli tomu jedinou výčitku svědomí.

Střechy domů mi pod nohami ubíhaly nevídanou rychlostí. Den se blížil ke svému konci a začalo se stmívat.

„To je pro nás nejbezpečnější část dne,“ řekl jsem a sledoval její zamyšlený výraz. „Nejpoklidnější čas. Ale svým způsobem také nejsmutnější… konec dalšího dne, návrat noci. Tma je tak předvídatelná, nemyslíš?“
„Mám noc ráda. Bez tmy bychom nikdy neviděli hvězdy.“

Byl jsem si jistý, že dnes Bella hvězdy pozorovat nebude. A Chester také ne.

 

-oOo-

 

Nepamatuji si, kdy jsem se probudila. Ani nevím, jestli byl den, či noc. Dokonce si ani nepamatuji, kdo u mě seděl. Pokud u mě vůbec někdo seděl.

Jediné, na co jsem si dokázala rozpomenout, byl ten pocit, kdy jsem si přála, aby už byl konec. Aby mě Leon zabil a já přestala bojovat proti pudu sebezáchovy. A pak se tam najednou objevila bytost rozzuřená jak anděl pomsty s tou nejkrásnější tváří, jakou jsem kdy viděla. V tu chvíli jsem necítila nic jiného než čirý vděk. Už si pro mě přišel. Už bude konec. Brzy…

A pak jsem se probudila v pokoji u Cullenových.

Od té doby uběhly už dva dny. Zůstávala jsem v té stejné ložnici. Většinu dne jsem proležela, protože, když jsem se nehýbala, skoro to nebolelo.

Mnohem horší než s mým tělem to bylo s mým vědomím. Znásilnil mě. Zbil mě. Někdy když jsem zavřela oči, všechno se mi za víčky znova přehrálo. To jsem se většinou budila spocená, uplakaná a vyděšená v náruči Rosalie.

Ano, slyšíte dobře – Rosalie.

Nevím, kdy jsem si uvědomila, že to byla ona, kdo mě zachránil, ale od té doby, jsem se v její společnosti cítila mnohem bezpečněji, než kdykoliv předtím. Nebyly z nás kamarádky. Vlastně jsem spolu ani nemluvily. Rose mi jen nosila jídlo a spravovala mě o novinkách.

Renesmé s Esmé a Jasperem odjela v ten den, kdy se mi to stalo, někam do Států. Jeli nám koupit nový dům a protože by bylo nemožné držet Nessie ode mě dál a k tomu ji vysvětlit, proč vypadám tak, jak vypadám, rozhodli se, že ji vezmou s sebou, aby jim pomohla s výběrem.

Edwarda jsem také neviděla. Když jsem se na něj zeptala Rosalie, řekla mi, že něco vyřizuje.

„Něco s Leonem?“ vyptávala jsem se dál. Chvíli se na mě dívala. Zřejmě se snažila zhodnotit můj stav a jestli mi její odpověď neublíží. Když jsem ani na okamžik neuhnula pohledem, přikývla. A pak ukázala na polévku na nočním stolku.

„Sněz to, než vystydne.“

Další dva dny proběhly skoro stejně. Jídlo - spánek – noční můra – jídlo – spánek – noční můra.

Po mé další panické příhodě jsem se rozhodla vstát. Rosalie mě od toho zrazovala, ale nakonec mi pomohla i se sprchou. Tělo mě bolelo mnohem víc, než jsem si myslela, že bude, ale alespoň jsem si připadala trochu víc silněji. I když jsem pak opět usnula. A opět se probudila vyděšená v Rosalině objetí.

„Dobrý,“ vydechla jsem, když jsem se přestala třást. Tyhle chvíle jsem nesnášela. Nikdy jsem se nedokázala na Rosalii podívat, protože jsem se strašně styděla. A z toho se mi chtělo opět brečet. Kdy tohle skončí?! Kdy si budu připadat zase jako já?!

„To nevím,“ odpověděla Rosalie; neuvědomila jsem si, že jsem to řekla nahlas. „Ale pořád jsi to ty.“ Nejistě jsem se na ni podívala a uvědomila si, že na mě hledí, stoprocentně přesvědčená o svých slovech. „Jen jsi teď… vyděšená.“ Dívala se na mě dlouhou chvíli, než se její pohled rozostřil, jako by se najednou zasnila za bílého dne. Když si pak uvědomila, že na mě zírá, sklopila hlavu a podívala se na obálku, co ležela na mé přikrývce.

„Co to je?“ zeptala jsem se, když Rosalie vytáhla nějaké fotky… s Nessie?

„Našla jsem je v trezoru. Nessie tam je nádherně roztomilá. Škoda, že jsme-“

„Můžu se podívat? Nikdy jsem je neviděla.“ Nečekala jsem, až mi je podá, a sama se po nich natáhla. Prohlížela jsem si jednu po druhé a nedokázala určit ten pocit, který se mi rozlil po těle. Radost? Smutek? Nostalgie? „Kdes je vzala?“ optala jsem se, když jsem si prohlédla poslední.

Rosalie pohodila rameny. „Edward je asi dostal od Jacoba. Je na nich jejich pach.“


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 29. kapitola:

 1 2   Další »
04.10.2014 [14:40]

KateDenali11Tak to byla ta nejlepší kapitola ze všech. Emoticon Emoticon Jsem ti strašně vděčná za to, jak jsi střídala pohledy. Když jsem si v perexu četla to o Belle, myslela jsem, že kapitola bude z pohledu Elisy, Rosalie mě ani nenapadla... No, spletla jsem se. Emoticon Bylo divné představovat si Bellu v náruči Rose, tak... nezvyklé. Emoticon Ale jsem ráda, že se to stalo tak, jak se to stalo. Emoticon
K.D.11 Emoticon

17. Danka28230
23.04.2014 [15:14]

Inoma, kapitola bola bolestne nádherná Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon .... Nemôžem povedať, že som toto čakala, po všetkom tom utrpení... Skôr som dúfala, že aj ke´d sa jej toto s Leonom prihodilo, tak na to zabudne, pretože bude umierať a Edward ju premení na upírku.... Z tohto sa ako človek podľa mňa nemôže dostať, je to veľa aj na "vola"..... Emoticon Emoticon Emoticon Samozrejme ale kapitola bola úžasne napísaná, prečítala som to jedným dychom a bola som sklamaná, že už som na konci Emoticon Emoticon ....
Zblíženie Rose a Belly ... no uvidíme, teraz ju síce Rose chápe asi jediná, ale..... no priateľstvo na život a na smrť z toho asi nebude...
Tak Ti prajem aby si si našla čas na písanie ďalšej kapitolky, veľmi sa na ňu teším!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. karen
21.04.2014 [14:14]

super kapitolka už se moc těším na další

15. Anamor
19.04.2014 [21:24]

Jsem moc ráda, že je Bella v pořádku. Sice to bude trvat, než bude úplně OK, ale Edward a Nessie jí určitě pomůžou.
Emoticon Emoticon Emoticon

14. hela1007
19.04.2014 [20:57]

uffff to byla nálož, ta holka si už zaslouží kousek toho zas... štěstí Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
koukej to zařídit Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13. 1ajjka1
18.04.2014 [20:45]

Chúďa Bella Emoticon Skvelá kapitola Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Rýchlo ďalšiu,prosím Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12. E.C.M.
18.04.2014 [19:35]

Nádherná kapitolka, čekání se vyplatilo i když Bella s Rosalie by mohly být kamarádky, protože ani Alice tohle pro Bellu nedělá, vše to zůstalo na ní. A přesto Alice s Bellou jsou nejlepší kamarádky, tak co dělá??? A kde je Edward? Snad se někde nemučí. Emoticon Jsem zvědavá, jak bude reagovat ne Edwarda, až se tam konečně ukáže, protože Bell souhlasila se svatbou jenom kvůli Nessi, ale teď když je po Leonovi, tak
bella nemá žádný důvod, vdávat se za Edwarda, on je moc pozitivní v této věci. Tak doufám, že jejich vztah bude zpět jenom k samým dobrým věcem a Bella si uvědomí, že bez Edwarda nemůže žít a vezme si ho dobrovolně a z lásky a ne jenom kvůli Renesmé, že chce mít tatínka a velkou rodinu. Emoticon

11. Lucka
18.04.2014 [16:08]

No to jsem zvědavá co Edward udělá všechno Leonovi, jestli si s ním nejdříve trochu pohraje a nedopřeje mu rychlou smrt. Že by si Rose už uvědomila, že nemá co závidět a být ráda za to co má. Z toho se bude Bella ještě dlouho vzpamatovávat.
Skvělé už se moc těším na další díl Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. Marvi
18.04.2014 [12:29]

MarviMyslela jsem si, že to nedopadne dobře, ale že její zachránkyní bude Rosalie? Tím si mě velmi mile překvapila Emoticon Emoticon Emoticon Teď když už jsou skoro všechny hrozby pryč, tak by i Bella konečně mohla dojít k svému štěstí. Jsem zvědavá jestli mě ještě něčím překvapíš, anebo ne. Nádherná povídka!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17.04.2014 [23:19]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!