Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 1. kapitola

Velké holky nepláčou - 1. kapitola

Tradičně Bella a Edward.
Netradičně malá Renesmé a alfa Jacob.
Poprvé dospělé téma.
Poprvé upozornění, že věkové omezení není jen žert.

,,Matka je kořen zapuštěný v hlubinách vesmíru, odkud čerpá své šťávy, kašna, z níž tryská živá voda, která je také živným mlékem, teplým pramenem, bohatým na omlazující síly."

                                                                             S. de Beauvoirová


Prolog:

Když jdou pytláci po své kořisti, postupují dle smysluplného plánu – prozkoumají terén, obhlédnou a zabezpečí možné únikové cesty, nastraží pasti. Teprve až po téhle důkladné přípravě se chopí zbraní a vydají se po stezce, která je přivede k jejich cíli. Ale aby se jim podařilo oběť zmást, nejdou k ní přímo. Vždyť útok ze strany očekává málokdo. A než se zvíře stihne vzpamatovat, stojí tváří v tvář tomu, kdo rozhodne o jeho osudu.

Je libo smrt, nebo život v zajetí?

Já si vybrala to druhé. Radši tohle, než žít bez ní… bez Renesmé.

 

1. kapitola

Nekřičel na mě. Vlastně od té doby, co mě odtáhl do toho malého kutlochu, kterému říkali šatna, na mě vůbec nepromluvil. A já se neptala. Věděla jsem, co ta slova – sjedeme to zostra – znamenají.

Ale já si tuhle možnost nepřipouštěla. Věřila jsem mu, když říkal, že to zvládnu. Že mi ta nevinnost, po které tak strašně dychtili a kterou mi neustále předhazoval, čiší z celého těla. Jenže se mýlil. Nebo to možná věděl a tohle byl jeho plán. Tak jako to ostatní…

Když se pytlák rozhodne svou oběť prodat, musí ji za každou cenu udržet naživu. Prvně přijde na řadu uspávací šipka, pak je zvíře spoutáno a odvezeno k novému majiteli.

Ale co když se lovec rozhodne si to zvíře nechat?

Postavil přede mě sklenku se zlatavým obsahem. Vedle ní položil zelenou tabletku. Nemusel mi přikazovat, abych si ji vzala; nedal by mi něco, co by mi výrazně ublížilo. Ještě jsem mu nevydělala ani cent.

Naše pohledy se střetly v zrcadle. Jeho zářivě modrý, vzrušený. Můj ztrápený, bolestný.

„Tohle si namaž mezi nohy.“ Do ledové ruky mi vložil černou tubu. Pak mě pohladil ve vlasech a prstem objel konturu mé tváře. Miloval můj obličej. Nevinná jako panna Maria, říkával. Dokonce i to, že mám dítě, si vysvětloval po svém.

Polibek do vlasů. Chlácholivý a radostný. Poslední pohled. Modrý a vítězný. Nepatrný úsměv. Chladný a vypočítavý. Pak jen jeho záda mizející ve dveřích.

Může mezi lovcem a kořistí potom všem vzniknout nějaký vztah? Dokážou ti dva vedle sebe koexistovat?

Odpověď zní ano.

Ale nejedná se o žádnou pohádku, kdy se pytlák vzdá své podstaty a zamiluje se do bezbranného jehněte.

Tenhle vztah je jiný. Možná stejně starý. Ale jiný.

Pán.

A otrok.

Alkohol mě příjemně omámil, znecitlivěl. Sice jsem si byla stále vědoma toho, co se stane, ale nedokázala jsem se toho bát. Možná to zapříčinila ta pilulka, možná mé zborcené odhodlání vzdorovat, ale čím déle jsem musela čekat v té malé místnosti, tím více jsem to chtěla. Čím dříve to přijde, tím rychleji to bude za mnou.

A já budu moct jít za Renesmé.

„Jdeme na to.“ Vešel dovnitř, v ruce držel župan, který jsem před tím nechala na jedné ze židlí. Vstala jsem a hbitě prošla kolem něj. Ten plášť jsem si nevzala. Oblékání by mě jen zdrželo. A stejně bych se za pár vteřin opět vysvlékala. Navíc jsem musela využít to nečekaně získané sebevědomí. Přijít tam, udělat to, co chtějí, a jet domů. Na to jediné jsem se dokázala v tom alkoholem a drogou zastřeném vnímání soustředit.

„Marie?“ zastavil mě. Proč mě brzdíš?! Chtěla jsem vykřiknout. Jenže tohle chování jsem si k němu nemohla dovolit. On věděl, jak mě zkrotit. A nepotřeboval k tomu ani bič, ani klec.

„Použilas to?“ Zamával na mě s ještě neotevřeným gelem. Zamračeně jsem zakroutila hlavou.  On se blahosklonně pousmál. Odšrouboval víčko a na dva prsty si vymáčknul průhledný gel. Přešel ke mně. Suchou ruku mi položil na bok, tou druhou mi zamířil klína.

Nestudilo to, jak jsem očekávala. Naopak to bylo velmi příjemné. Mazlavé, slizké, ale příjemné. Koncentrovaně mě sledoval; já mu pohled svorně oplácela. Zpod přimhouřených víček jsem dokázala vyčíst tu hrozbu. Opovaž se uhnout!

Moje mysl křičela hlasité ne. Úpěnlivě žadonila, aby na mě nešahal. Nechej mě, prosím!

Na venek jsem však poslušně stála a snažila se nevnímat, jak se mi zkrátil dech a jak mě polilo horko.

Moje tělo mi už nepatřilo. Vládla mu ta pilulka. Vládnul mu jeho dotyk.

Olíznul si rty. Pak pomalu vklouzával dovnitř. Nejdřív jeden prst, pak druhý. Zasténala jsem, když s nimi zahýbal nahoru a dolů. Usmál se; potěšila jsem ho.

„To bude, myslím, stačit,“ pověděl zhrublým hlasem, když jsem své zavzdychání zopakovala ještě dvakrát. Chtěla jsem ho prosit, aby nepřestával. Aby ještě pokračoval. Víc. Silněji. Rychleji.

Nevšímal si mě. Jakoby to, co se před chvílí stalo, bylo naprosto normální, běžné. Prsty si otřel do látkového kapesníku, který poté opět složil do úhledného tvaru a schoval do náprsní kapsy saka. Pak mě nasměroval ven ze dveří. 

Žádné zvíře si svého pána nevybírá. A žádné zvíře se nenechá zkrotit a vycvičit tou nejjednodušší cestou. K tomu je potřeba spousta trpělivosti, porozumění a empatie. Nebo pokud je mazlíček vybrán jen pro komerční účely, stačí najít jeho slabinu. Kůň se bojí ostruh, lev malého prostoru, ryba souše.

Jedno ale máme se zvířaty společné. Všichni se bojíme o své děti. A oni – ti zlí – to vědí.

Ta scéna vypadala pořád stejně – rozestlaná postel, na níž směrovala vysoká světla a hledáčky tří kamer. Celý ten „pokoj“ – velké lože s tmavými nebesy, starodávná komoda s kýčovitými úchytkami a křišťálový lustr – byl uměle naaranžován a připraven k tomu, aby vikomt Pierre využil svého práva první noci.

„Leone?“ Režisér, jehož jméno jsem zapomněla, sotva mi ho představili, si zavolal mého manažera. Ten mě jasným gestem popostrčil k posteli a odešel.

„Neboj, Marie,“ sametově nakřáplý hlas mi šeptal do ucha, zatímco horký dech mě pošimral na šíji. „Teď už to nebudeš muset hrát. Se mnou ti to půjde samo.“ Ta arogance a povýšenost se k tomu hlasu vůbec nehodily. Bohužel vzhled a pohled ano. Pierre, což nebylo jeho jméno, ale jen jméno role, si mě pevně přitiskl k sobě. I přes tu osušku, co měl omotanou kolem pasu, jsem jasně cítila, že už se nemůže dočkat.

Pohledem jsem vyhledala Leona. Stál naproti malému obtloustlému muži, který to tu měl na starosti, a něco mu vysvětloval. Jeho blonďaté vlasy svázané gumičkou do tenkého copu mi připomínaly Jamese. Dokonce i jeho postoj – výhružně nahrbený - se mu podobal. Jen ta dlaň, kterou položil na režisérovo rameno ve smířlivém gestu, ho odlišovala od toho nebezpečného zabijáka. I když… zrůda jako zrůda.

Chtěla jsem se odtáhnout a rozběhnout se pryč odsud. Jenže Leon měl zvláštní dar spoutat mě pohledem těsně ve chvíli, kdy se mě začínala zmocňovat panika. Přimhouřil oči a výstražně nakrčil čelo. Tohle jediné gesto odsunulo moje nově nabyté vědomí do pozadí.

Tělo mi ochablo a uvolnilo se. Lehce jsem se opřela o Pierrovu hruď a nechala ho, aby se mě dotknul.

Buď přítulná! Leon mi to vštěpoval pokaždé, když mi pomáhal s převlékáním se do kostýmů. Jenže teď už o kostýmy nešlo. Žádná krajka, ani satén. Naštěstí ani žádná kůže nebo latex. Aspoň v tomhle držel slovo.

„Hmmm,“ Pierre zavrněl. „Hodná holka.“ Pusa na rameno. Lehké plácnutí přes zadek. Pak přešel k posteli a ležérně se na ni položil. Lačně se usmíval a jednoduchým gestem mi dal najevo, ať jdu za ním.

Ještě poslední pohled na Leona. Ještě poslední zjištění, že z tohoto se nedostanu. Ještě poslední snaha ztratit vědomí. 

 

Říjen 2008

I přes další příval bolesti jsem v jejích očích zahlédla ten pocit zadostiučinění. S každým mým výkřikem z její tváře mizel ten pomstychtivý výraz. To, pro co si přišla, už měla na dosah ruky. Od začátku jsem věděla, že mi nepomůže. Že se bude jen dívat jak já a mé miminko postupně umíráme… Ale i přesto jsem doufala.

„Viktorie, prosím!“ zoufale jsem zakřičela s dalším stahem. Moje miminko za nic nemohlo. Já jsem ten důvod, proč je James mrtvý. Tak proč by mělo umřít nevinné dítě?!

Pomalými kroky přišla až ke mně. Nedýchala. Neudržela by se a to nechtěla. Přála si, abych umřela Edwardovou vinou. Aby mě zabilo jeho dítě. Aby mě zabil on.

Když mě Viktoria před dvěma týdny našla v prázdném domě Cullenů, věděla jsem, že je to můj konec. Co jsem nečekala, bylo to, že se o mě začne starat. Až později jsem pochopila její plán. Zabíjela nevinné lidi, aby mi tak sehnala krev, kterou jsem během těhotenství potřebovala. Kradla pro mě potraviny, abych neumřela hlady dřív, než začne porod. A pomáhala mi s hygienou, aby mě nebo dítě nezabila nějaká infekce.

Ale teď už neměla důvod mi pomáhat. A svým postojem mi to dala jasně najevo.

S další kontrakcí jsem začala tlačit. Nevěděla jsem, jestli už můžu, jestli už je ten správný čas. Ale moje síly byly značně omezené, a dokud bylo moje děťátko stále uvnitř mě, neměla jsem na výběr.

Stahy už nepřestávaly; všechny se shlukly do jedné nekončící bolesti. A já se snažila dělat to, co jsem se dočetla v jedné z Carlisleových knih. Nádech, zatnout čelist a přemoci ten tlak tlakem vlastním. Výdech. A znovu. Nádech, zatnout čelist…

Na Viktorii jsem se už nepodívala.

Slyšela jsem jen její zasyčení.

Pak se v dálce ozvalo vytí…

 

Pierre byl velmi hodný. Dával mi všechno, co jsem potřebovala. Držel mě a hladil. Jen ta dýka, kterou mi držel u krku, se mi moc nelíbila. Ale ve finále to bylo perfektní. Když do mě narážel a splašeně dýchal, vypadal úchvatně.

Měl pevná svalnatá ramena a v rukách měl ohromnou sílu. Líbilo se mi, jak mě drží za kotník. Prsty měl obmotané kolem mého nártu a silně jej tiskl. Byl živočišný, pudový. A já z toho ztrácela hlavu.

Uvědomovala jsem si, že moje vnímání je značně rozostřené, že to všechno, co se děje, je jen slabý otisk toho, co se děje ve skutečnosti. Ale mně se tenhle opar líbil. Konečně jsem se po tak dlouhé době cítila dobře. Uvolněně. A šťastně.

Vlnila jsem se v mráčku bílých peřin, nad hlavou ta nejkrásnější nebesa, jaká jsem kdy viděla. Žádný strop mého starého pokoje. Žádný chlad sálající z druhého těla. Jen teplo a pohodlí. A dech, horký a voňavý po mentolovém bonbonu.

Mírné brnění mě příjemně nutilo oplácet Pierrovi to, co mi dával. To chvění bylo tak zatraceně slastné, že jsem nechtěla, aby někdy skončilo. Zrychlené dýchání a suchá ústa mi znemožňovala cokoliv říct. Ale Pierre věděl, musel to vědět, co mi způsobuje. A rozhodně věděl, po čem toužím.

Zrychlil. Jeho stisk zesílil, jemně svraštil obočí a olíznul si rty. Sténal a prudce přirážel. Třásla jsem se s ním. A líbilo se mi to. Moc.

Z teplých přikrývek sálalo strašné horko. V uších mi znělo hlasité bití a někde v dálce se ozývaly hlasy, které započalo mužské stop. Nemohla jsem polknout ani promluvit. Nemohla jsem odtrhnout pohled od toho lehkého závěsu, který nade mnou jemně tančil ve vánku a zahaloval mé vnímání do příjemného oblaku. Nic mě nebolelo, nic mě netlačilo, nic mě nenutilo přemýšlet.

Nic mě netížilo.


Březen 2009

Už toho mám dost! Takhle to dál nejde! Všichni mě sice přesvědčují, že si Sam nic nedovolí, že by Nessie nikdy neublížil. Ale já mu to vidím na očích. Tu nenávist kdykoliv se podívá na mou holčičku. A tu bolest kdykoliv se podívá na svá dvojčata.

Jak můžou starší vědět, že loajalita ke smečce a novému alfovi je silnější než pud otce chránit své děti? Vždyť donedávna ani netušili, že se může ve vlka proměnit i žena…

A co teprve Emily? Copak si dosud nevšimli jejího mlčení? Toho, jak její dřív usměvavá tvář je teď plná vrásek a strachu? Toho, jak se obává, aby její syny nestihl stejný osud jako jejich otce?

Nastěhovat mě i s Renesmé do La Push, do domu Uleyových, vážně nebyl nejlepší nápad. Malá poloupírka a dva kluci s vlčím genem pod jednou střechou… Jinak než „horečkou“ to skončit nemohlo.

„Jaku, ještě dnes s Nessie odjíždíme,“ oznámila jsem mu, když si s malou hrál na koberci v mrňavém pokojíčku pro hosty. Na tento rozhovor jsem se už chystala pár dní; nemohla jsem to na něj jen tak vybalit. Ne potom, co nám oběma zachránil život. Navíc jsem musela vymyslet nějaký rozumný plán. Jacob s sebou trhl a vyplašeně se na mě podíval.

„Cože?!“ Strnule seděl na zemi, v náručí malou Renesmé. Nedokázala jsem ta slova zopakovat a tak jsem jen přikývla. V La Push už pro Nessie nebylo bezpečno. I když je její vlk vůdce.

„Bello, to přece nemůžeš… Nemůžeš mi ji odvézt,“ kroutil hlavou. „Navíc tě Charlie nechal prohlásit za nezvěstnou… Někdo tě uvidí a-“

„Proto mi pomůžeš dostat se za hranice.“

 

Ten bílý závoj se stále jemně vlnil. Zajímalo by mě, kde bral k tomu pohybu energii. Jeho tanec, tak vábivý a smyslný, mi bral dech. Bylo neuvěřitelné, že takhle obyčejná věc dokáže tímto jednoduchým gestem zaujmout a přitom nepůsobit jak pěst na oko. Byl prostě krásný, dokonalý a-

„Marie?“ Leon stál nade mnou, v ruce držel opět ten župan. A usmíval se. Šťastně a spokojeně. Skoro bych řekla, že bezstarostně.

„Nechtěla bys vstát?“ zeptal se. „Už je po všem.“ Pomalu jsem zvedla hlavu. Ještě jednou, naposledy, jsem se podívala na ten závoj nade mnou. Jakoby věděl, že se už neuvidíme, mi jedním ladným pohybem zamával na rozloučenou.

Pak jsem se porozhlédla okolo sebe. Nikdo se na mě nedíval. Tři lidé stáli u jedné z kamer a o něčem diskutovali. Jiní stáli v rohu a potichu si povídali. Pierre tu nebyl. 

Leon mi přidržel župan, abych do něj mohla lehce vklouznout a pak mě nasměroval k těm třem mužům u kamery. Když jsme se u nich s mým manažerem zastavili, ihned mě začali chytat za ruce a líbat na tváře. Neustále opakovali, jak jsem byla skvělá a že nedokážou uvěřit tomu, že to byl můj debut.

Leon mě nenechal promluvit. Všem třem za mě poděkoval a s tím nejvyšším se dohodl, že si později zavolají. Potom mě opět směroval do chodby, která vedla k šatnám.

Nechala jsem ho, aby mě držel kolem pasu a my tak mohli jít bok po boku. Bylo to příjemné, mít někoho, o koho se můžu opřít. Skoro jako by vedle mě byl on. Taky byl vysoký s atletickou postavou. Pod košilí se mu rýsovaly svaly a jeho ruce vládly ohromnou silou. Jen to teplo, které sálalo z jeho těla, mi docela vadilo. Měl by být studený. A tvrdý.

Věděla jsem, kde je moje šatna. Byly to ty třetí dveře vlevo, a proto mě překvapilo, když mě najednou strhl prudce doprava. Zaklopýtala jsem a jeho stisk kolem mého pasu zesílil. Skoro to zabolelo.

Nestihla jsem se ani zeptat, kam že to jdeme, když jsem najednou stála u umyvadla a Leon mi strčil dva prsty do pusy. Instinktivně jsem se odvrátila, ale jeho dlaň, která se najednou objevila v mých vlasech, mi v tom rychle zabránila.

„Nebraň se,“ syknul rozhořčeně a bříšky prstů mi pohladil mandle. Žaludek se mi nebezpečně zhoupnul a pak se celý jeho obsah natlačil do mých úst.

Přidržel mi hlavu nad umyvadlem. A já se mezi dávením a zvracením zmohla na tiché proč.

„Protože nechci mít z tebe feťačku,“ chlácholil mě, zatímco mi přidržoval vlasy.

 

Ten úžasnej trailer má na svědomí domcamerci (které tímto moc děkuji), takže chválu pějte na její adresu. ;-)

Jinak, doufám, že vás ten začátek moc neodradil, protože tohle byl ten nejslabší kalibr, jakého jsem v této povídce byla schopná...


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 1. kapitola:

 1 2 3 4 5   Další »
17.08.2014 [21:44]

KateDenali11Rozhodla jsem se pustit se do této povídky. Myslím, že věkové omezení tu bude často, ale na těchto stránkách už jsem četla různé věci, další omezení je jedno... Začátek povídky mě vskutku zaujal, hlavně se mi líbí to přirovnání k zvířatům. Dobrá práce. Omlouvám se za absenci smajlíků, ale tablet sem hàzí, co chce, tak to nebudu pokoušet.
K.D.11

47. Petronela admin
21.05.2013 [19:28]

PetronelaTak - už nesčetněkrát jsem viděla v administraci komentáře k téhle povídce a tak jsem se rozhodla jí dát šanci. Rozhodně to vypadá zajímavě, takže uvidím, jak se to bude vyvíjet dál Emoticon

21.01.2013 [15:01]

Danka2830Ty koksooooo !!!! Tak som unesená ! Vážne, vypadá, že to bude veľmi smutné a možno deprimujúce, ale je to úplne niečo iné. No idem do čítania síce s malou dušičkou, ale risknem to .
Emoticon Emoticon

02.09.2012 [22:50]

LenusilkaTuhle povídko jsem objevila už dávno, ale komentuji až teď.... Je hrozně pěkná a líbí se mi...

30.05.2012 [19:11]

Cornelia Emoticon

27.05.2012 [21:11]

SummerLiliINOMA?
tak toto bol ale iný začiatok Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon .
Absolútne šokujúci a navnaďujúci Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26.05.2012 [16:33]

tak tomu říkam tvrdej boj jsem zvědavá na pokráčko Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

41. Any12
26.05.2012 [11:10]

Any12Jo, tak tomuhle říkám něco! Emoticon Emoticon Emoticon
Inom, ty prostě víš, jak psát, aby to čtenáře přikovalo k židli. Bylo to prostě fantastické! Navíc se mi líbilo, že to bylo všechno tak pěkně zaobalené - myšleno způsob psaní, nikoliv děj Emoticon - a přitom mi z toho nabíhala husí kůže... Emoticon Emoticon Emoticon
Děj je skvělý, a já jsem vážně zvědavá, co z toho vytvoříš dál. Protože si jsem jistá, že to bude ještě pořádně složité... Emoticon
Jo, a bych nezapomněla - líbilo se mi to prokládání minulostí! Emoticon
No tak teď se vážně těším na pokračování! Jsem na tuto povídku opravdu zvědavá! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

40. Adus15
26.05.2012 [8:29]

Adus15No teda! To je LUXUSNÍ! Na tuhle povídku se těším už dlouho.
Takže rychle prosím POKRÁČOVÁNÍ Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

39. martty555
25.05.2012 [23:55]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4 5   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!