Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vědma - 3. kapitola

25.06.2019 (10:00) • Safirka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 770×

3. kapitola

Podívala jsem se Edwardovi do očí. Super, nyní se prozradím a to jenom kvůli jednomu člověku. Co se to se mnou děje?

„Klid,“ zašeptala jsem.

Jeho oči se setkaly s mými a já věděla, že pouze jedno slovo ho nezastaví. Proto jsem mu bleskurychle vrazila facku, aby se probral. Asi jsem se zbláznila. 

Vrátila jsem se do své klasické pozice a ohlédla se po třídě. Všechno se stalo tak rychle, že si toho nikdo nevšiml. Dech se mi zpomalil a já se uklidnila. Ohlédla jsem se na upíra vedle sebe a ušklíbla se. Ani on nevypadal, že by právě hodlal někoho zabít.

Nechápavě na mne civěl, jako by se snažil pochopit, co se tady vlastně stalo. Když si uvědomil, co dělá, vybral si jako objekt zájmu lavici. Osobně nevím, co mu na ní přišlo tak zajímavého, ale bylo mi to upřímně jedno.

Okamžitě, jak zazvonilo, jsem vyběhla ze třídy, ale zarazila jsem se, protože přede mnou stál Edward. Tak-tak jsem se zastavila a nesejmula ho. 

„Kdo jsi?“ ptal se zvědavě.

Chtěla jsem odseknout něco ve stylu - kdo je zvědavej, bude brzo starej -  ale udržela jsem se.

„To se dozvíš, až přijde správný čas,“ odpověděla jsem a utekla.

Uff. To bylo o chlup. Kdybych tam zůstala ještě chvíli, určitě by to ze mě vymámil.

Neměla jsem co dělat a tak jsem se rozhodla, že se půjdu projít. Proměnila jsem se v pumu a rozběhla se.

Bloudila jsem lesem a probírala se zážitky, které se mi staly za posledních pár dní. Když jsem znovu ucítila jejich pach. Tak sladký a prosycený všemožnými vůněmi. S úsměvem na tváři jsem se za ním vydala.

A pak jsem uviděla dva z Cullenovic rodinky. Emmetta a Edwarda. Zřejmě byli právě na lovu, protože se jeden druhého ptali, co bude k jídlu. Bylo mi jasné, že vegetariánská bagetka to nebude.

Potom jsem udělala neopatrný krok vpřed a způsobila hluk, který by normální člověk jistě neslyšel, ale upír ano.

Emmett měl zřejmě velkou žízeň, protože se na mne vrhl celou svou silou. Naštěstí jsem ani já nebyla zcela bezbranná.

Povalil mě a kutáleli jsme se dál a dál. Snažil se do mě zakousnout. Vzpamatovala jsem se z předchozího překvapení a odstrčila ho od sebe tlapami.

Edward stál opodál a sledoval nezaujatě náš souboj, protože věděl, že ho Emm se svojí sílou jistě vyhraje. Jaké bylo ale jeho překvapení, když jsem ze sebe toho upíra odhodila jako hadrovou panenku.

Ten dotyčný seděl nyní na zadku a nechápavě na mne zíral. Já jsem na něj ještě zavrčela a hrdě odcházela pryč. Pak jsem zakroutila hlavou a říkala si jen: Upíři. Hm.

Pohled Edwarda

Viděl jsem, jak Emmetta přemohla nějaká kočička a svíjel jsem se u toho smíchy.

Emm seděl na zadku a zlostně na mne koukal. V jeho myšlenkách jsem četl, že chtěl vraždit a to konkrétně mne. Ale nakonec tak neučinil. Jen po mně metal z očí blesky a potom odkráčel s nosem nahoru jako nějaká nafrněná slečinka. To mě rozesmálo ještě víc a celou cestu domů jsem se řezal smíchy.

Ale pak mě přešla dobrá nálada a já musel myslet na tu zvláštní dívku ve škole. Jak mohla vědět, že jsem se na ni chtěl vrhnout? A jak mohla mít dost síly na to, aby mi vlepila facku, aniž by si toho někdo všiml? Musela by být leda upír, ale ona ani náhodou tak nevoněla. Právě naopak. Po Belle je to druhé největší lákadlo na téhle škole. Vzpomněl jsem si na Jasperovi pocity. Kdyby se najednou nedostavila ta zvláštní uklidňující vlna, o které nám vyprávěl, tak by to nedopadlo dobře.

Musíme prostě zjistit, co je zač. Zítra ji pozvu k nám domů. A jestli to nepřijme, tak ji budu sledovat. Na chvíli jsem se za sebe styděl, ale potom jsem si řekl, že to přece dělám pro rodinu a výčitky jsem hodil za hlavu.

Ta holka mě opravdu štvala, musel jsem na ni neustále myslet. Nevěděl jsem, co s tím a tak jsem sedl k pianu a hrál. Naštěstí to zabralo a já se odreagoval.

Pohled Leonie

Druhého dne jsem ke škole dorazila opět mezi prvními. Byla tam jen Bella a pár jiných lidí, které jsem neznala.

A k mému velkému štěstí začalo sněžit. Milovala jsem sníh. Začala jsem tančit ve sněhu a na vše ostatní jsem zapomněla. Skákala jsem mezi sněhovými vločkami. A za chvíli jsem byla celá bílá. Potom jsem to zakončila tím, že jsem vyskočila vysoko do vzduchu a chytila jednu sněhovou vločku do pusy. Dopadla jsem před svoji kamarádku, která na mne jenom uchváceně zírala.

„Páni,“ podařilo se jí promluvit.

„Ále to nic není,“ protestovala jsem, ale ve svém nitru jsem jí děkovala za všechen její obdiv a chválu.

Najednou jsem si ale všimla, že mne sleduje pár zlatých očí, které kupodivu patřily Edwardu Cullenovi. Aby věděl, že jsem si ho všimla, udělala jsem pukrle a usmála se. On jenom zvedl jedno obočí a přestal na mě zírat.

„Tak pojď, Bell,“ zavolala jsem na svoji přítelkyni a chytila jsem ji za ruku, aby neupadla na náledí, a běžely jsme na hodinu.

Ve třídě se Bella oklepala jako mokrý pes a já se jí zeptala: „Co je? Nemáš ráda sníh?“

„Ne, znamená to, že je moc zima na to, aby pršelo. A navíc ve filmech jsou sněhové vločky vždy jako malé bílé hvězdičky, ale tady padají chuchvalce.“

„Chuchvalce?“ ptala jsem se udiveně. „ Já naopak vidím spoustu malých krásných hvězdiček nalepených na sebe,“ dodala jsem zmateně.

Potom jsem se usmála.

„Po hodině se na to půjdeme podívat a uvidíme, kdo měl pravdu,“ zašeptala jsem o hodině k Belle.

Ona jenom pokývala hlavou a dál to už neřešila.

Vyšly jsme ven. Nandala jsem si černou rukavici a hledala nějako samotnou vločku. Nakonec jsem zahlédla jednu opravdu nádhernou. Vyskočila jsem a chytla ji.

Mé ruce se přizpůsobily venkovní teplotě a tak nehrozilo, že by ten malý kousínek sněhu roztál.

„Tak vidíš, není nádherná?“ zeptala jsem se a ukázala Belle vločku.

Slyšela jsem, jak zalapala po dechu.

„Mělas pravdu, je opravdu překrásná.“

Po těchto slovech jsem byla naprosto spokojená a sfoukla náš objekt zájmu pryč.

Potom jsem dala své přítelkyni ruku kolem ramen, abych ji tak zahřála, protože moje teplota se mění podle toho, jak potřebuji, a měla jsem strach, aby Bells neprochladla.

Při biologii mě najednou přemohla obrovská bolest a tak jsem se vymluvila učiteli a šla jsem ven na čerstvý vzduch.

Odběhla jsem k lesu, aby mne nikdo neviděl. Objala jsem kmen jednoho stromu a pak jsem se ponořila do něčeho, co se mělo stát již za několik minut. Viděla jsem auto. Klouzalo po silnici, jako kdyby dostalo smyk. A řítilo se…přímo na Bellu.

„Néé,“ vykřikla jsem a srdceryvně zaječela. „Proč?“ zařvala jsem do nebe. Nahromadil se ve mně obrovský vztek a spolu s ním i moje pravá síla. Otočila jsem se a jednou rukou jsem přerazila smrček v půl. „To snad ne. Proč zrovna ona? Proč si vybereš vždy ty, které mám ráda? Co jsem ti udělala?“ Původně jsem šeptala, ale ke konci jsem již ječela.

Osud je neměnný. Nic s ním neudělám, když jsem se o to jednou pokusila, tak…

Nemysli na to Leonie, říkala jsem si v duchu. Otřásla jsem se při ošklivých a chmurných vzpomínkách, otočila jsem se na strom, který jsem před chvílí tak hrozně poničila. Vypadal hrozně. Vykukovala z něj spousta třísek. Zvedla jsem druhou polovinu, která se povalovala na zemi. Pak jsem zůstala rukou na kmeni a strom jsem vyléčila.

Došla jsem na sekretariát, abych se omluvila, že mi není dobře a odešla jsem. Nechtěla jsem vidět až Bella…

Pohled Edwarda

Pozoroval jsem Bellu, takže jsem si ani nevšiml, že se ta její nová kamarádka vypařila. To mne trochu udivilo, neviděl jsem nic zvláštního. Pokrčil jsem rameny a dál se tím nezaobíral. Když Jasper ucítil moji nejistou mysl, tázavě se na mne podíval, ale já jen zatřásl hlavou a díval se jinam.

Po poslední hodině jsme šli všichni k autu. Hnědovlasá dívka, objekt mého zájmu, stála u svého auta. Najednou mě Alice chytla za ruku a já v duchu zděšeně vykřikl: Ne!!!

Bella stála u svého auta a nic netušila o dodávce, která se na ni zezadu řítila. Rozběhl jsem se k ní svou upíří rychlostí a rukou zastavil tu plechovku, která se k Belle hnala. Zároveň jsem ji chytil, protože padala. Vyděšeně na mne zírala. Položil jsem ji na zem a rychle utekl.

Pohled Leonie

Už jsem byla u sebe v jeskyni a balila se, ale najednou se přede mnou objevil přelud a já zjistila, že budoucnost se trochu změnila. Zvědavost mne přemohla a já se musela jít podívat. Bála jsem se toho. Co když se mýlím, co když…

Ale nakonec jsem se rozběhla a vysokou rychlostí utíkala ke škole.

Dorazila jsem tam a nestačila jsem zírat. Edward se postavil mezi mou přítelkyni a blížící se auto. A potom utekl. A běžel přímo ke mně. Ajaj. Prů...švih.

Díky, že jste byli ochotní to číst a došli až sem. 

Autor: Safirka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vědma - 3. kapitola: