Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost - X.kapitola - Přicházejí

bella první lov


Věčnost - X.kapitola - PřicházejíHrozně se omlouvám, že mi to trvalo tak dlouho... Zase jedna z hóóódně dlouhých kapitol o ničem xD Přesto doufám, že se bude líbit... Prosím názory =*

10.kapitola - Přicházejí

Pořád jsem na něj třeštila oči, když mě Edward starostlivě stiskl a zároveň zavrčel jeho směrem. Zatřepala jsem hlavou snažíc se vnést do zmatených myšlenek trochu smyslu. Tak zaprvé, on je tady. Za druhé, pořád nás pronásleduje Irina a ti ostatní. A za třetí, musím Jacobovi přestat říkat on. Ok, takže za prvé, Jacob je tady. Ale co tu, sakra, dělá?

„Ne, to ani náhodou," vyštěkl náhle Edward v odpověď na Jacobovu nevyslovenou otázku. Vlk nahrbil hřbet, ohrnul ret a vydal táhlé hluboké zavrčení. Ten zvuk byl natolik podobný Edwardovu vrčení, když nechal na povrch vystoupit tu ‚upíří část', až jsem se hrůzou nevědomě zatřásla. Edward mě políbil do vlasů a pak se znovu otočil na Jacoba.

„Ne," zasyčel znovu výhružně Edward, „opravdu si nemyslím, že teď se proměnit do lidské podoby je nejlepší nápad. Sám moc dobře víš, že by to ničemu nepomohlo. Navíc, Bella je teď v nebezpečí." Jacob vypadal pořád trochu zdráhavě, ale jakmile můj manžel pronesl poslední větu, jako kouzlem se narovnal, kývnul hlavou a odspěchal do lesa.

„Počkej!" vykřikla jsem a natáhla po něm ruku. Edward mi ve vteřině přitiskl ledovou ruku na pusu, aby ztlumil můj hlas, ale škoda byla vykonána. Zdálo se mi, jako bych v dáli zaslechla mnohonásobné hlasité cvaknutí zubů. O-ou.

Ale Edward nevypadal vystrašeně. Naopak, po dlouhých hodinách napětí se teď evidentně uklidnil a na tváři se mu rozzářil široký úsměv. Zírala jsem na tu změnu naprosto bez dechu. On je vážně úplně na hlavu.

Usmál se na mě s výrazem tak radostným, že jsem začala přemýšlet, jestli vážně v dětství nespadl na hlavu: „Teď už je to v pořádku. Nemusíš se bát."

Nakrčila jsem obočí: „Nebojím se o sebe! Proč vlastně ta náhlá změna? Copak on," pohodila jsem hlavou k lesu a v duchu jsem si nadávala, že pořád nemůžu vyslovit Jacobovo jméno, „není taky hrozba?"

„Už ne," zase se zakřenil a zdálo se, že nevnímá přibližující se šelest listů v temném lese, „teď už tě mám pojištěnou."

Přestože jsem měla žaludek zkroucený do nervózního uzlíčku, nedalo mi to a pleskla jsem ho se smíchem po hlavě. Bylo to zvláštní, ale jakmile si Edward myslel, že je všechno v pořádku, tak jsem se cítila v klidu. Jako kdyby na sebe převzal Jasperovy schopnosti. Musela jsem se sama sobě zasmát. Ledaže by... Ne, to není možné. Ale zase by to vysvětlilo Edwardovo přesvědčení, že všechno dobře dopadne. Radši jsem přesunula tohle přemýšlení na jindy a vrátila se do reality.

„Teď prosím nemluv, pokud to není naprosto nutné, ano?" prohodil Edward tiše táhnouc mě na kraj lesa, kde jsme se schovali pod rozložitý smrk, jehož větve sahaly až k zemi, takže jsme nejspíš nebyli vůbec vidět. Protože jsme byli proti větru, tak byla aspoň malá šance, že bychom mohli mít na své straně moment překvapení. I tak jsem se v duchu modlila, aby se vítr nenadále neobrátil a nenavál moji vůni našim pronásledovatelům přímo do citlivého nosu.

Edward se ke mě sklonil a zašeptal mi do ucha: „Zatím nebyla šance si promluvit o noci. Neudělal jsem ti nic?" Bez hlesu jsem zavrtěla hlavou. Až teď jsem si uvědomila, že pokud mi něco udělal, tahle honička by vůbec nemusela vzniknout. Jakoby vycítil moje sebeobviňující myšlenky, zvedl mi něžně bradu a políbil mě. Nevěděla jsem, jestli se pouze snažil odvézt mé myšlenky, nebo se prostě měl chuť mě líbat, ale rozhodně to zafungovalo: po chvíli jsem nevěděla ani jak se vlastně jmenuji, natož abych si pamatovala, na co jsem myslela před pár minutami. Po chvíli se s hladovým leskem v černých očích odtáhl a pousmál se nad mým dychtivým výrazem. Měla jsem chuť se na něj vrhnout, ale barva jeho očí mě zarazila. Když měl takhle tmavé oči, musel být na lovu před více než dvěma týdny. Nejspíš teď pro něj bylo líbání se mnou jako by pil vařící kyselinu. Kdesi za námi se ozvalo tiché vlčí zasyčení. Ušklíbla jsem se: Jacoba nejspíš žárlivost ještě pořád nepustila.

Tak tiše, že ho Jacob nemohl zaslechnout, mi přímo zavrněl do ucha: „Musím přiznat, že se tahle noc dostala do desítky mých nejlepších. I když jenom ta první půlka." Usmála jsem se a provokativně mrkla. Sakra, kde se ve mě bere škádlení, když po nás jdou pomstychtivý upíři. Edwarda zřejmě moje reakce taky pobavila, protože sklonil hlavu a dusil smích v dlaních. Pak se narovnal a vypadal, že konečně dává pozor na blížící se nebezpečí. Vzápětí se ale se smíchem narovnal a znovu mě vášnivě políbil. Vrčení se ozvalo blíž, hlasitěji a dvojitě. Došlo mi, že se pouze snažil naštvat Jacoba. Musela jsem se pousmát. Pořád se chová jako malé, žárlivé a pomstychtivé dítě. I když jsem už byla jeho žena, pořád bral Jacoba jako soka. Ale... Vážně jsem slyšela dvojí vrčení? Vždyť tu byl jen Jacob. Nebo ne? Další otázky bez odpovědí.

Edward najednou ostražitě zvedl hlavu a kmitl očima mezi mnou a protější stranou mýtiny. Zřejmě už byli dost blízko, aby mohl slyšet jejich myšlenky. Pak se jeho ústa stočila do širokého úšklebku, když jeho vnitřní sluch zaslechl něco, co mým uším zůstávalo skryté. Když jsem se na mě s povytaženým obočím podívala, nahnul se ke mě a tiše řekl: „Rozhodují se, ze kterého směru zaútočit. Cítí tě tady, ale cítí taky mě a jim neznámý pach. To je Jacob a..." Odmlčel se, jakoby řekl něco, co neměl. Okamžitě jsem začala něco tušit. Jacob tu není sám. A Edward říkal, že je to pro upíry neznámý pach, takže to musí být další z vlkodlaků. Bylo mi líto, že jsem se ve své domněnce o přítomnosti Cullenových zmýlila, ale na druhou stranu se jim aspoň nic nestane. Zato vlkodlaci. Kdo tu s Jacobem mohl být? Seth? Embry a Quil? Ať to byl kdokoliv, byl v nebezpečí.

„Bello?" zatřásl se mnou Edward a já za ním uviděla Jacoba, „Bello, už přicházejí. Musím jim jít naproti. Zatímco jsi spala, s Jacobem jsme vymysleli nějakou strategii. Bude tě tu hlídat. Já jdu. Miluju tě." S tím mě políbil na čelo a vylezl z našeho dočasného zeleného úkrytu. Na chvíli se mi otevřel výhled na mýtinku. Jarně zelenou trávu rozčesával vítr a suché listí, které od podzimu zůstalo skryté pod rozlehlými korunami stromů, vířilo ve fascinujících útvarech nad zemí. Ale mě nezajímala příroda. Uprostřed prostoru bez stromů stál Edward a nějaký vlkodlak, kterého jsem si nedokázala spojit s žádným mě známým člověkem. Musel tedy být proměněný teprve nedávno. Netrpělivě přešlapoval na místě a každou občas zvedl pískově zbarvenou hlavu a projížděl pátravým pohledem jiskřivých smaragdových očí temné stíny mezi stromy. Na to, jak byl na vlkodlaka malý, měl dost sebejistý postoj. Každou chvíli obrátil pozornost na Jacoba, který teď seděl vedle mě, jakoby ho kontroloval a těkal podezíravým pohledem mezi jím a mnou. Nikdy jsem neviděla takhle starostlivého kamaráda.

„Tak rád tě znova vidím," ozval se Jacob tak tiše, že kdyby se nenahnul až ke mně, tak bych ho neslyšela, „měl jsem strach, že ti něco udělá." Zjevně se pořád zcela nezbavil té potřeby chránit mě před mým manželem. Kývla jsem na souhlas. Chtěla jsem se ho zeptat na tolik věcí, ale když jsem měla zakázáno mluvit, tak jsem ten výslech musela odložit. Jacob se ušklíbl, jakoby mohl vidět tu bitvu, která se tiše odehrávala uvnitř mě. Ukázal rukou k nejnovějšímu přírůstku jejich smečky a  otevřel v úsměvu pusu, ale nestihl nic říct. Edward se najednou ocitl vedle mě a výrazně zakroutil hlavou směrem k Jacobovi. „Přicházejí," zašeptal a pak se bleskurychle vrátil na své stanoviště uprostřed loučky. Jenom to jediné slovo mě roztřáslo.

Jakmile jsem začala dávat pozor, uslyšela jsem je. Pohybovali se tak rychle, že jejich přítomnost prozrazovalo jenom šustění jejich plášťů ve větru. Pár vteřin jsem slyšela jenom šumějící stromy a zpívající ptáky. Pak ale zpěv ustal a já zaostřila na vzdálenější konec mýtiny. Ze stínů se vynořila pevně semknutá skupinka upírů. V čele šla ladně vysoká blondýnka, se kterou jsem se jedinou už setkala: Irina, oděná do lehkého výletnického oděvu a s pevnými běžeckými botami na nohách. Oblečení měli všichni v podstatě stejné, až na upíra, který se držel vzadu a pořád čenichal kolem jako slídící pes. Ten měl na sobě potrhaný sváteční smoking potřísněný krví a bosýma nohama šoupal nervózně trávou. Jediná Irina měla světle hnědé oči, všem ostatním, Marie a jejímu příteli i nomádovi, zřejmě vegetariánská strava nestačila, takže jim teď oči zářili karmínovou červení. Otřásla jsem se, když jsem pomyslela na ty lidi, kteří jim posloužili jako zásobárna živin. Vedle Iriny zaujala místo Maria, která se pořád držela za ruku s tím neznámým upírem. Jakmile jsem si ho prohlédla pořádně, spatřila jsem na něm podobné jizvy, které hyzdili Jasperovy paže a krk. Křečovitě svíral Mariinu paži a hladově třeštil rumělkové oči naším směrem. Na jejich prohlížení jsem měla jenom chvíli, pak Irina zvedla hlavu, prohlédla si mýtinu a zmateným pohledem spočinula na Edwardovi a vlkovi, jež stál po jeho boku. Přestože ona Setha na svatbě viděla, nejspíš nedokázala pochopit vlkovu přítomnost. Zatímco ona dala znát jenom lehké překvapení, její společníci na vlkodlaka poulili v hrůze rudé oči.

„Rád tě znovu vidím, Irino," začal formalitou vstřícně Edward, „ačkoli je mi líto, že je to za takovýchto okolností."

Oslovená si posměšně odfrkla: „No jistě, na to tě vždycky užilo, Edwarde. Nejradši zabíjíš lidi nudnýma kecama, viď? Tvá druhá nejlepší schopnost je kamarádíčkovat se se smradlavými prašivými psi. A třetí je chránit malá neschopná lidská děvčata odsouzená k záhubě, že ano?" Zřejmě zasáhla jeho slabé místo, protože mu na krku vystoupily šlachy, jak zatnul soustředěním čelist. Ale stále zůstával klidný. Zato vlk po jeho boku vycenil zuby a napjal se ke skoku za nepřestávajícího zuřivého vrčení. Pak, přestože se zdálo, že se nic nezměnilo, se zvíře rezignovaně posadilo na zadní tlapy a vyčkávalo.

„Možná máš pravdu. Opravdu Bellu miluju a budu ji chránit, i kdybych při tom měl zemřít. Ano, přátelím se s vlkodlaky, kteří jsou teď našimi spojenci. Ale v tom prvním nemáš pravdu: kdyby bylo po mém, už bych s vámi bojoval."

„Dobře tedy," ozvala se Maria, malá nenápadná dívka, a odhrnula si půvabným pohybem uhlově černé vlasy z čela, „proč už nezačneme boj? Začínám se trochu nudit." Při poslední větě si začala nevšímavě prohlížet černě nalakované nehty.

Edward zdvořile zvednul ruku, když se nomád napjal po vůni mé krve: „Rád bych prve slyšel, proč jste tu. Irininy důvody už známe. Ale jaké jsou vaše pohnutky? Mario? Iane? Marku?"

„Och, jak skvělá otázka," opáčil ironicky chlapec vedle Marii a vycenil bělostné zuby, „ale myslím, že je na ni zřejmá odpověď. Maria se chce pomstít za to, že od ní Jasper utekl, ale když on není k dispozici, spokojí se s vámi. A já ji nenechám bojovat samotnou. A pokud vím, Mark se chce prostě najíst, nemám pravdu?" Ošoupaný nomád pořád nervózně mlčel. Pak, když zaregistroval, že na něj všichni zírají, se vzpamatoval a zavřískl na Irinu: „Říkala jsi, že to bude lehká kořist! Tvrdila jsi, že sám nic tak rychle neseženu! Ale když ji chrání čtenář a vlk, zase tak rychle to nebude, ne? Zradila jsi mne, ksakru! Jsi jenom špinavá malá lhářka! Radši půjdu lovit jiného člověka, který nemá ochranu." Na to naposled zoufale zavrtěl hlavou a jako vítr vběhl do lesa. Ještě chvíli byla vidět jeho mihotavá postava a po chvíli se ztratil mezi stromy. Tváře Marii a Iana se zkroutily hrůzou ze srovnání šancí, kdežto Irina dále držela nečitelný výraz a řeč jejího těla zračila její touhu vrhnout se Edwardovy po krku. Celou napjatou atmosféru doplnil náhlý štěkavý smích malého vlka. V podstatě se jim vysmíval.

„Dobře, dobře, takže se vyrovnaly počty," usmál se uvolněně Edward. Nepochyboval o vítězi.

Irina se provokativně usmála: „Ano, to jistě. Ale stále si myslím, že tyhle sáhodlouhé rozhovory k ničemu nevedou. Mám návrh: co takhle nechat žvanění na jindy a rozhodnout tenhle spor silou?" Jacob vedle mě si nervózně poposedl.

Edward se místo odpovědi napjal a tiše zavrčel. Vlk okamžitě vyskočil na všechny čtyři a zaujal bojovnou pozici. Stáli tam prosti sobě, vlk a upír - vegetarián a tři upíři toužící po mé krvi, přestože jeden z nich pil krev zvířecí. Zůstali bez hnutí, jako by byli vytesání do mramoru a jediným zvukem bylo neutichající vrčení. Pak najednou Irina vyskočila do vzduchu. Vedle mě se ozvalo rozzuřené zavrčení a najednou už jsem vedle sebe Jacoba necítila. Na vteřinku jsem vzhlédla. Červenohnědý vlk právě vybíhal z našeho úkrytu na pomoc Edwardovi a jeho plavému pomocníkovi. V hrůzné předtuše nadcházejícího boje jsem pevně semkla víčka.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost - X.kapitola - Přicházejí:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!