Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je jen začátek - 28. kapitola

08.07.2013 (09:00) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 5239×

28.    VĚČNOST JE JEN ZAČÁTEK

Lesem jsem skutečně běžela jako neřízená střela a doufala jsem, že doma jim došlo, že nechci mít společnost a tak se za mnou nikdo nevydá. Nemohla jsem se dočkat, až na chvíli odeženu ty neskutečně nepříjemné myšlenky o odchodu, avšak jsem několikrát minula srnku nebo losa. Nechtěla jsem lovit nic tak primitivního, potřebovala jsem ze sebe dostat vztek na sebe, na city, které k Edwardovi chovám, a na to jsem potřebovala silnějšího bojovníka.

Měla jsem dokonce i takový praštěný nápad povědět o všem Candice. Proč bych vlastně nemohla? Když vynechám všechno o upírech, věčné lásce – Ne, nejde to.

Brzy na to jsem ucítila silnější vůni krve, velmi podobnou té lidské, a bylo mi okamžitě jasné, že jsem narazila na pumu. Lovení jsem neměla nijak obzvlášť v oblibě a jako hru jsem to brala jen tehdy, když jsem byla na lovu ve společnosti Emmetta nebo Jaspera. Největší legrace to byla ve společnosti Emmetta a Jaspera. Ale dnes jsem neměla náladu na nic, přála jsem si jen zapomenout, i když jen na chvíli.

Puma, která se mi, bohužel pro ni, připletla do cesty, evidentně také neměla chuť s někým dovádět nebo se prát, protože jakmile mě spatřila a ucítila, rozzuřeně s podtónem úzkosti zařvala a pokusila se o útěk, který byl samozřejmě v mé přítomnosti naprosto nemožný.

Jen tak bezděky jsem si vzpomněla, jak jsem, když jsem byla menší, měla takové období, kdy jsem hrozně moc chtěla koně. Většinou jsem se učila doma, takže jsem se moc s lidskými dětmi nevídala, ale když jsem jednou šla s mamkou nakoupit, aby hra pro lidi a na lidi byla účinnější, zaslechla jsem nějaké holčičky, jak si povídají o nové klisně, co jim přibyla do stáje.

Vzpomínky, ač to bylo v tu chvíli naprosto hloupé, nepodstatné, se mi čerstvě vynořily před očima a zatímco jsem je sledovala, vrhla jsem se na pumu.

„Můžu taky někdy jet na koni?“ zeptala jsem se zvědavě maminky a očima hodila po těch dvou dívkách, které stále klábosily o stáji, kterou navštěvují. Byly mi tři roky a vypadala jsem jako sedmiletá, což odpovídalo těm děvčatům. Perfektně bych mezi ně zapadla. Rodina byla pro mě samozřejmě nejdůležitější a nejraději jsem s ní trávila čas, ale potřebovala jsem kolem sebe i někoho jiného, než jen zamilované páry.

Už tehdy jsem to tak cítila, uvědomila jsem si náhle, zatímco jsem ukončila bitvu s pumou a zakousla se jí do krku.

Esmé zavrtěla lítostivě hlavou. „Nemůžeš, Bells.“ Otočila se k papírku, co měla v ruce. Psát si, co všechno potřebujeme koupit, mohlo být pro někoho snadnější, ale pro Esmé naprosto zbytečné. Ale věřila, že bude věrohodnější, když nákupy vezme se vším všudy.

Usmála se na kolemjdoucí ženu, která na ni zvědavě koukala.

„Proč ne?“ ptala jsem se nechápavě a pak jsem dodala šeptem: „Já bych ho přece nekousla.“

Mamce trochu cukl koutek; pravděpodobně jí to tenkrát připadalo roztomilé. „O to nejde, Bellí, ale… no, řekněme, že nás zvířata ve své blízkosti nemají úplně rádi.“

Už jsme o tom víc nemluvili, ale mně to stejně nedalo.

„Bell, pojď už domů,“ přemlouvala mě Rosalie, když jsme spolu byly jednou na lovu, asi tak dva týdny po mém vyptávání v obchodě.

Automaticky jsem na ni zavolala: „Jo, jo.“, ale pokračovala jsem v cestě lesem. Potřebovala jsem ty koně vidět a dotknout se jich, poznat, jak to Esmé myslela, když říkala, že nás nemají rádi. Jasně, bojí se nás, ale to přece jen, když vidí, že jsme pro ně hrozba. Já těm koníkům ublížit nechtěla, no, pohlazení přece není nic špatného.

Pak jsem je uviděla a hlava nehlava jsem se řítila k ohradníku na kraji lesa, kde stál krásný bílý kůň. Jakmile jsem k němu přiběhla, neváhala jsem a sáhla po něm. Jemně jsem ho pohladila po hřívě a sjela až k nozdrám. Pokračovala bych dál, když najednou zařehtal, odskočil ode mě, vzepjal se na zadních a s očima vyděšeně vykulenýma odcválal ode mě pryč.

Zamračila jsem se. Co to s ním bylo?

Zavrtěla jsem hlavou a odhodila bezvládné a vysáté tělo pumy stranou. Proč přemýšlím nad takovými hloupostmi? No, každopádně jsem aspoň na chvíli nemyslela na situaci s Edwardem. Ta vzpomínka na koně byla asi jen taková vložka do mého nešťastného rána.

Nespěchala jsem domů, takže jsem se otočila směrem k našemu domu a loudavým krokem se k němu blížila. Naštěstí jsem si zaběhla velmi daleko, takže s takovýmto tempem tam nedojdu v nejbližších dvou hodinách. Ne že by mi to snad vadilo…

Plížila jsem se lesem a smutnila. To bylo přesně to, co jsem nechtěla – mít čas na přemýšlení. Jako by mi srdce svírala železná ruka, která s každou ubývající vteřinou víc nabírala na síle a víc a víc mačkala ten protivný sval v mém hrudníku.

Och, bože, jak já ho miluju! Milovala jsem Edwarda víc, než kohokoliv jiného, víc, než vlastní život. Potřebovala jsem ho k životu; bez něho jsem byla jako člověk bez srdce – nepoužitelná, mrtvá.

Možná by bylo lepší, kdybych mu o svých citech vůbec neříkala, a až uběhne týden, prostě odešla. Jemu by bylo určitě líto, že jsem musela odejít kvůli němu, a já bych nechtěla, aby si něco vyčítal, vzhledem k tomu, že to naprosto nebyla jeho vina. Nemohl rozhodovat o tom, do koho se zamiluje. Já o to taky nežádala, přišlo to samo a já s tím už nic nenadělám. Jsem – o tom už jsem skálopevně přesvědčená – do něj zamilovaná věčnou láskou. Stejně jako Alice, Esmé a Rose do svých manželů.

Klopýtla jsem o kořen a zkřivila ústa. Nemotorná jsem byla pouze tehdy, když jsem byla rozrušená, nervózní nebo nešťastná. A všechno najednou… to byla vskutku vražedná kombinace.

Náhle jsem z dálky zaslechla hlasy, které se ke mně stále přibližovaly, a já hned zpočátku poznala, o koho se jedná, přestože by zrovna tihle dva měli poznat, že jsem nablízku kvůli mému zběsile bušícímu srdci.

„Kdybys viděl ty jejich obličeje,“ halekal pobaveně Emmett. „No, já se tvářil v tu chvíli naprosto stejně. Ale vážně, každý z nás je přesvědčený, že jste si to včera vyříkali.“

„Nevyříkali,“ odpověděl mu Edwardův hlas, který postrádal veškeré emoce. Jestli proto, že ho štvalo, co jsem udělala, nebo proto, že jsem ho tím zklamala a rozesmutnila, to jsem nedokázala posoudit a bála jsem se přiznat si, že mu je to možná naprosto jedno. „Ráno prostě vyskočila z postele a odešla do šatny.“

„Jen taková otázka, čistě jen ze zvědavosti,“ upozornil Edwarda Emmett. „Proč jste spolu vůbec spali, když se mezi vámi nic nezměnilo?“

„Já nevím – touha, chtíč. To může proběhnout i mezi lidmi, co se nemilují.“

Jako by mi srdcem projela ostrá čepel. Mezi lidmi, co se nemilují. Oficiální přiznání, že ke mně vůbec necítí stejnou náklonost, jakou já k němu.

„Slyšíš to?“ ozval se náhle Emmett. „Není to…“

V příští vteřině už oba stáli přede mnou a já neměla nejmenší šanci se setkání s nimi vyhnout. Ačkoliv jsem nestála o kontakt s Edwardem, nedokázala jsem se přinutit nedívat se na něj. V mých očích musel vidět to jezero bolesti, co obývalo mé srdce, protože se tak divně zarazil, ale pak se snad otřásl a jednal.

Než jsem stačila jakkoliv zareagovat, shodil mě k zemi, ruce si opřel po stranách mé hlavy, natiskl se na mě jemně tělem, a přestože to bylo skutečně jemné, jeho výraz rozhodně nebyl stejně něžný jako jeho pohyby. Oči měl černé zlostí a téměř nenávistně si mě prohlížel, v jeho očích ale byla bolest. Ne stejná jako moje, to jsem ani nedovedla posoudit, ale byla tam. Možná litoval, že se mnou spal…

„To takhle děláš často?“ vyprskl rozzlobeně. „Využiješ chlapa k tomu, aby se s ním vyspala, a pak ho odkopneš?“

„Já jsem o to nežádala. To ty jsi naléhal,“ odsekla jsem podrážděně. „Já se pouze oddala touze.“ Dotčená jeho předpokladem jsem se na něj zle podívala a vyhrkla první slova, co mi přišla na mysl, co mohla ospravedlnit moje činy a změnit jeho pohled na mě, neuvědomujíc si, co tím vlastně prozradím. „A ne, nedělám to často. S muži jsem nikdy nespala, to bylo jen dvakrát a pokaždé s tebou, pro tvou informaci. Nejsem žádná děvka, jak si myslíš, když jsem prožila milování pouze s jedním a tím samým mužem, navíc – „ Prudce jsem se zarazila, když mi došlo, co jsem vypustila z úst. No, do háje!

„Cože?“ vydoloval ze sebe, když dokázal vzít pod kontrolu jeho víc než překvapený výraz. Oči mu bezděky zjihly a já vůbec nechápala jeho reakce.

„Neber mě vážně, jsem pouze rozzuřená, tehdy občas plácám hlouposti,“ snažila jsem se to uhrát, ale bylo to zbytečné – on už věděl pravdu. Bůhví, proč jsem nechtěla, aby to věděl. Možná že by si začal nějak zakládat na tom, že mě připravil o nevinnost. Přestože takový typ kluka není, mužské ego dokáže divy.

„Já jsem byl… tvůj první?“ zeptal se něžně a pousmál se.

„Nebyl,“ odsekla jsem a využila chvíli jeho nepozornosti, abych ho ze sebe šikovně shodila, vyskočila na nohy a, ignorujíc Emmettův překvapený a vykulený výraz, rozeběhla se zpátky domů.

Slyšela jsem, že za mnou běží, a ještě jsem zrychlila. Tohle bylo vážně maximum, co jsem ze sebe dokázala dostat, ani předtím, když jsem se pokoušela o útěk, jsem nic takového nezvládla. Musím být opravdu zoufalá, pomyslela jsem si.

Doběhla jsem k domu a Edward už stál za mnou. Rychle jsem vešla dovnitř.

„Bello,“ oslovil mě Edward prosebně.

„Dej mi pokoj!“ odbyla jsem ho rozrušeně a vkráčela do obývacího pokoje, kde seděly Rose, Alice a Esmé u dotykového počítače a Carlisle, sedící v křesle s knihou v klíně. Edward mi byl samozřejmě v patách.

„Ne, já to chci vědět,“ stál si na svém ten dokonalý bídák, co si přivlastnil moje srdce, aniž by o tom věděl. „Je to pravda?“

„Co se děje?“ zeptala se Esmé zvědavě.

V tu chvíli vpadl do pokoje Emmett a přirozeně se hned ujal slova. „Ále – Edward právě zjistil, že připravil Bellu o věneček.“ Uchechtl se.

Zrudla jsem jako rak a chystala se propadnout do země, když se najednou Jasper, který scházel ze schodů, připojil ke konverzaci.

„A ví Bella, že udělala to samé?“

Zarazila jsem se a pomalu se na Edwarda otočila. „Cože?“ zopakovala jsem jeho údiv, když zjistil mé tajemství.

Edward se díval stranou a bylo vidět, že by nejraději odešel z místnosti. Očima jsem nevěřícně těkala z něj, po rodině a po místnosti. Nemohla jsem tomu uvěřit. On mi lhal stejně jako já jemu. Já jsem Edwardova první dívka!

„Proč jsi…,“ zašeptala jsem, ale pak se zarazila a odmlčela se s významným pohledem na členy mé rodiny. Všichni nás sledovali a zjevně čekali, že jsou přizváni k našemu osobnímu rozhovoru.

Carlisle se provinile pousmál. „Necháme vás o samotě.“

„Vážně?“ zeptal se Emmett překvapeně.

„Ano, vážně,“ utvrdila ho Rosalie, popadla ho za ruku a v příští sekundě už všichni zmizeli.

Podívala jsem se na Edwarda. „Proč jsi o tom lhal?“

Zadíval se mi do očí. „Proč ty jsi o tom lhala?“

Zmučeně jsem svěsila ramena a zavřela oči. Už jsem to nevydržela. Žádný týden, nebudu zbabělá a řeknu to teď a tady. Rozevřela jsem víčka a vzhlédla Edwardovi přímo do očí. „Já už takhle dál nemůžu,“ zašeptala jsem zoufale.

„Ani já ne.“

A pak jsem řekla: „Miluju tě, Edwarde.“ ve stejnou chvíli, kdy on vyslovil: „Miluju tě, Bello.“ Srdce mi šťastně poskočilo, já vykulila oči a cítila, jak se mi do nich derou slzy.

Na slova však nebyl čas, žádné ujišťování nebylo třeba, protože jsme si vzápětí padli do náruče a láskyplně se políbili. Cítila jsem, jak se spokojeně usmívá. Po tvářích mi stékaly slzy štěstí a ve chvíli, kdy jsme se od sebe odtáhli, jsem ho objala a zabořila mu obličej do hrudi, abych se zplna nadechla té odzbrojující vůně.

Jemně mi podtrhnul nohy rukou a vyhodil si mě do náruče, aby následně přešel k sedačce, na kterou se i se mnou posadil. Dívali jsme se vzájemně do očí a on mi něžně odsunul pramen vlasů z čela a utřel mokré cestičky na lících.

„Jak je to možné?“ zeptala jsem se šeptem.

„Pokládám si stejnou otázku,“ přitakal. „Odkdy? Vždyť všechno tvé chování nasvědčovalo tomu, že po mně pouze toužíš, ne mě miluješ.“

Opřela jsem si hlavu o jeho rameno. „Od toho večera, kdy jsme se poznali. Jenže když jsem potom poznala, že jsi vlastně z mé rodiny, bála jsem se.“

„Čeho?“

„Že tě nebudu dostatečně milovat, tak, jak si zasloužíš, že je moje láska stejně měnná jako ta lidská a že ti ublížím.“

„Proto ta scéna v těch kabinkách?“ zeptal se, jak si jednotlivé kousky dával do skládačky. Teď mohla jít pravda ven. Už nebyly žádné tajnosti, a přestože jsem vůbec nemohla uvěřit tomu, že mě vážně miluje, řekl mi to narovinu, stejně jako já jemu, takže už nemusím lhát, nemusím nikam odjíždět.

Přikývla jsem. „Doufala jsem, že tě od sebe odradím a ty si najdeš jiný objekt svého zájmu. I když se moc nezdálo, že bys o mě stál.“

„Už bylo pozdě, byl jsem v tom až po uši. A pokaždé, když jsi dala nějaký náznak toho, že se ti byť jen trochu líbím, jsem si dával příliš velkou naději, které v příští vteřině vyhořela, protože jsi zase udělala něco, co znamenalo naprostý nezájem o mou osobu.“

„Ale co to, co jsi říkal Emmettovi před chvílí? ‚Touha, chtíč. To může proběhnout i mezi lidmi, co k sobě nic necítí.‘“

„Ty jsi to slyšela?“ vyhrkl překvapeně.

„Přirozeně,“ pokrčila jsem rameny.

„Bral jsem to z tvého úhlu pohledu,“ vysvětlil. „Ale, Bello, jsi si naprosto jistá, že mě miluješ? Určitě se mnou chceš zahodit věčnost?“

„Ano. Zezačátku jsem se strachovala, že tě nebudu milovat dostatečně.“

„A teď?“

„Teď vím, že budu – navždy.“

Ač to bylo sladkobolně romantické, rozhodně mi to nevadilo. Zasloužili jsme si to oba po týdnech utrpení.

„Miluju tě,“ zamumlal mi do ucha a následně ho políbil.

„Miluju tě,“ oplatila jsem mu. Osobně jsem nesnášela, když parter oplatil tomu druhému lásku slovy ´já tebe taky´. Ne že bych snad někdy měla příležitost to otestovat…

Zvedla jsem varovně prst. „Počkat. Ten večer, co jsme si dohodli, že budeme přátelé s výhodami… Myslela jsem si, že se mi to zdá… Říkal jsi: ‚Tohle je jediná chvíle, kdy to můžu říct, protože spíš, a oni už to stejně ví. Miluju tě, Bello. Miluju tě tak moc, že mě to téměř zabíjí, vzhledem k tomu, že ty ke mně stejné city zjevně nechováš.‘ To – to nebyl sen?“

Chvíli na mě překvapeně zíral. „I tohle jsi slyšela?“

„Ano. Je jen velká škoda, že jsem byla tak skálopevně přesvědčená, že je to sen, jinak bychom už byli dávno spolu.“ Vzdychla jsem. „Možná si tě vážně nezasloužím.“

„Hlupáčku, to já si nezasloužím tebe.“

Srdce mi naráželo do žeber a bylo to jako by křičelo: Edwarde, Edwarde, Edwarde, miluju tě.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ opakovala jsem stále dokola. „Možná se mi to zdá a já se každou chvíli probudím. Víš, byla jsem připravená ti říct příští týden pravdu, a jakmile bys mi řekl, že ke mně nic necítíš, sbalila bych si věci a odstěhovala se od vás.“

„Proč?“ Obočí se mu starostlivě nakrčilo. Zvedl ruku a pohladil mě po tváři.

„Myslíš, že bych byla schopná zůstat tady a dívat se ti do tváře, když bych jistě věděla, že mě nemiluješ?“

Pousmál se a políbil mě na líčko. „Chápu to, také bych to nedokázal. Ale nemusíš si s tím dělat starosti, nikdy tě neopustím, nikdy nebudeš mít důvod k pochybám, že bych tě snad nemiloval.“

„Budu ti muset věřit,“ uznala jsem s úsměvem.

„Nic jiného ti ani nezbývá.“

Zamyslela jsem se. „Za chvíli tu budou, viď?“ poukázala jsem na naši rodinu. Přikývl. „Co pro ně připravit nějaké překvapení?“

Vydoloval telefon z kapsy svých džínsů a já sledovala, jak vyťukává zprávu: Už jsme si to vyříkali. Můžete přijít. A textovku následně odeslal Alici. Jo, taková jistota. Jelikož nevidí poloupíry, nemůže nikomu říct, co se tu děje, tak jí alespoň uděláme radost tím, že bude moci předat zprávu od nás.

Oba nás napadlo to samé, takže jsem za chvíli seděla sama v křesle s časopisem v rukou a Edward seděl u piana a hrál Esméinu oblíbenou.

„Jasper ale pozná, že už je konec hádek a trápení,“ prohlásila jsem.

Spiklenecky na mě mrkl. „Skončíme tu hru dřív, než něco stihne prozradit.“

Neuběhlo ani patnáct vteřin, když se ve dveřích obývacího pokoje objevil Emmett v doprovodu Rose, Alice, Jazze a mých rodičů. Všichni na nás koukali a evidentně čekali, že si budeme ležet v náruči a zasypávat se něžnými polibky. Hm, lákavé.

Viděla jsem Jasperův podezíravý pohled, Rosaliin nevěřícný, Esméin zmatený, Carlisleův obezřetný, Alicin zamyšlený, Emmettův překvapený…

„Tak tohle je to vaše vyříkávání?“ vyhrkl Emmett s naštvaným podtónem.

Usmála jsem se na něj a vstala. „Jo, přesně tak.“ Jenže jsem se neovládla, a když se Edward zvedl od piana a volným krokem přešel po místnosti, až se zastavil kousek ode mě, usmála jsem se taky na něj.

„Ehm, nechtěli byste nám něco říct?“ zeptal se Jasper nechápavě.

„Vlastně chtěli,“ pronesl Edward tím nejkrásnějším hlasem, chytil mě v pase a přitiskl k sobě. Pak mě políbil na temeno hlavy. To bylo víc než tisíc slov.

A pak nastal kolotoč. Esmé šťastně vzlykala a neustále se dívala na naše spojené ruce, Carlisle vypadal neuvěřitelně šťasten, stejně jako jeho manželka, že má celou rodinu pohromadě, Alice a Rose přímo zářily a kdyby mohly, určitě by už chystaly svatbu, a Emmett s Jasperem se na nás usmáli a začali mít dvojsmyslné narážky na to, jak nám ty naše noci vždycky prospějí.

Kolem byla nádherná atmosféra a nic ji nemohlo zničit. Ani čas ne, protože jsme měli věčnost. A díky našemu štěstí, díky mé lásce s Edwardem a mé rodině je pro nás věčnost jen začátek.

Prstýnky jsme si později samozřejmě taky vyměnili, ale to hlavní, co jsme si navzájem už dávno darovali a co už nejde vzít zpátky, ani kdybychom chtěli, byly naše srdce.

EPILOG - SPOLU A OTRAVNÍ NEŽ KDY JINDY

 „Já s nimi autem nejedu, počkej na mě, Rose!“ volal Emmett za svojí manželkou, která měla úplně jiný plán, než čekat na něj.

„To zvládneš,“ ujistila ho a vykoukla z okénka spolujezdce. „S Alicí pojedeme na nákupy a potřebujeme mít své auto.“

„Ale teď bych se tam ještě vešel,“ zakňučel Emmett.

„Miluju tě!“ zavolala ještě Rosalie a pak už auto zmizelo v zatáčce.

„Já s nimi jedu taky, tak mlč,“ postěžoval si Jasper a nasednul společně s Emmett na zadní sedačky Edwardova Volva. S nevolí jsem ukončila polibek se svým manželem, ale i tak jsem k němu stále byla přitisknutá. Uplynul už měsíc od té doby, co jsme si vyznali lásku, před dvěma týdny jsme se o víkendu vzali a oddal nás Eleazar. A od naší svatby jsme údajně byli pro naši rodinu ještě nesnesitelnější. Ale když pro nás bylo tak úžasné, že jsme zjistili, že se milujeme, že jsme teď nebyli schopni se od sebe odtrhnout. No, ono stačilo, že jsme to celému domu dávali každou noc najevo, ale ostatní na tom nebyli jinak.

Škola ubíhala nezvykle rychle. Dokonce i ty nudné hodiny, u kterých bych bývala ještě několika týdny usínala, se zdály hned zajímavější, když vedle mě seděl on, mého srdce šampion. Studenti přestávali být tolik zvědaví, ačkoliv před týdnem se jedna dívka ve frontě na oběd zvláštně zadívala na snubní prsten na mé ruce. Museli jsme být opatrní.

„Co budeme dělat dnes?“ zeptala jsem se Edwarda, když jsme se vraceli ze školy.

„Co budeš jenom chtít,“ zapřísáhl se a políbil mě do vlasů.

Takže jsme si oblékli plavky a šli do bazénu. Byla jsem si jistá, že sami moc dlouho nezůstaneme, tak jsem se rychle přitulila k Edwardovi a využívala těch chvil, kdy nás nikdo neruší. Byl to dokonalý život. Člověk by řekl, že s miminkem by to bylo ještě lepší, ale já si připadala příliš mladá na dítě, ačkoliv už mi bylo téměř sto let. Děti jsem nemohla mít, Edward také ne, na adopci nikdo z nás nepomýšlel, protože bychom nikdy nezahrnuli nevinné dítě do upířího světa.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem tiše mezi polibky. „Už jsem ti to říkala?“

„Dneska asi jen tak sto padesátkrát,“ přiznal pobaveně. „Taky tě miluju.“ Oba jsme se ponořili do našeho polibku a já si připadala tak úplná, tak šťastná, tak sama sebou…

„Hrdličky už tady vrkají, ale ani neví, že plánujeme… mokrou bitvu!“ ozval se hlas Emmetta a za chvíli na nás přistála vodou nasáknutá houba, pleskla o naše hlavy a my jsme se naštvaně podívali směrem k našemu bratrovi. Ukázalo se ovšem, že Emmett nebyl jediný, kdo něco takového plánoval. V plné výzbroji – totiž jednu houbu v každé ruce – stáli po jeho boku i Jasper, Alice a Rose. Carlisle s Esme se snažili tiše nepovšimnuti projít kolem nich, ale to už byli díky houbám zliti od hlavy až k patě.

No není to skvělá rodina?

Tak to je konec. :-) Doufám, že nejste zklamaní, a snad nejste moc zhnusení z těch limonádových řečiček, ale uznejte, že si to po tom utrpení zasloužili. Přečetli jste kolem 80 000 slov a já jsem jenom vděčná za čtenáře, kteří mě četli, a také za ty, kteří komentovali. Dále bych chtěla poděkovat za hlasy v povídce měsíce - a to hned několikrát. :-) Omlouvám se těm, co se nedočkali pohledu Edwarda, ale ve chvíli, kdy se na webu objevila první kapitola, už jsem měla celou story dávnou napsanou a nechtělo se mi přidávat další kapitoly, protože celá povídka měla být jen a pouze z Bellina pohledu. 

Snad u další povídky... :-) Odjíždím teď na dovolenou a jakmile se vrátím, plánuji vydávat již dokončenou povídku s názvem Každá sukně dobrá (viz. mé shrnutí). 

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je jen začátek - 28. kapitola: