Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je jen začátek - 26. kapitola

04.07.2013 (07:45) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3609×

26.    SOUHRA

Když mě Esmé zavolala k večeři a já procházela obývákem, Edward zrovna začal hrát na piano. Nemohla jsem jinak, než ho podezřívat z toho, že to udělal schválně. No, jestli čeká, že ho budu prosit, aby mě to naučil teď, tak to se nedočká, pomyslela jsem si nabručeně a předstírala, že tu dokonalou melodii vůbec nevnímám.

A nenechal toho ani po večeři a já nevěděla, jak tu hudbu ignorovat. Zkrátka to nešlo, a tak jsem si prostě sedla v obývacím pokoji do křesla, opřela si hlavu o opěrku, zavřela oči a poslouchala. Může si myslet, že odpočívám…

„Bello?“ oslovil mě po pár minutách mé klidné relaxace, kdy se mi podařilo konečně na nic nemyslet a jen se unášet ve spletitých tónech té složité skladby, kterou Edward hrál.

Rozevřela jsem víčka a zvědavě se na něj podívala. „Ano?“

„Chtěla bys…“ Vypadal dost nervózně, nemohl najít správná slova.

Pousmála jsem se a dokončila větu za něj. „Vzít první lekci hraní na piano?“

Opětoval mi úsměv a přikývl. Roztekla se štěstím – takhle nějak by v tuhle chvíli mohli diagnostikovat příčinu mého úmrtí. Přisedla jsem si vedle něj na krátkou dřevěnou lavičku a nejistě k němu stočila zrak, při čemž jsem se kousla do rtu.

Se zdvihnutým obočím a pobaveným úsměvem mě sledoval. „Vypadáš, jako bys viděla tenhle nástroj poprvé v životě.“

Pokrčila jsem rameny a odolávala nutkání vypláznout na něj jazyk jako malá holka. „Jen prostě nevím, co a jak.“

Za necelé tři minuty mi byl schopný vysvětlit, jak rozpoznám jednotlivé klávesy, a já všechny informace ukládala do svého poloupířího mozku. Trochu mě vyděsil, kdy přede mě po všem tom vyprávění, proč mačkat ty pedály dole, nebo co to je, jaká je tahle a jaká zase tahle klávesa nebo nota na papíře, předložil list s Esméinou oblíbenou.

Vypoulila jsem na něj oči. „To nemyslíš vážně, že ne?! Já – já na to asi ještě nejsem připravená.“

„Pomůžu ti,“ uklidňoval mě tím svým dokonalým hlasem a já se zachvěla. A když mě chytil za ruce a navedl prsty na klávesy, na kterých budu začínat, byl tam zase ten ohňostroj. Rozhodilo mě to, ale jen na chvíli, takže když se na mě potom povzbudivě usmál, zhluboka jsem se nadechla a pokusila se myslet na to, co mě teď naučil, a… hrála jsem! Skutečně. Nebylo to ani tak těžké, jak to vypadalo – tedy pro mě jako pro částečnou upírku – tudíž jsme ještě toho večera zvládli duel.

Kdyby se o upírech obecně netvrdilo – mezi upíry – že se rychle učí a jsou velmi chytří, nikdy bych nevěřila, že je to možné, ale v mé hlavě se začaly samy utvářet jakési tóniny. Zavřela jsem na chvíli oči, když jsem dohrála další ze skladeb, Tyčinky. Pak jsem oči znovu otevřela a, vědoma si Edwardova zvědavého pohledu,  položila jsem jemně prsty na klávesy a pokusila se přednést hudbu z mé hlavy přímo na pianu.

Edward překvapeně zamrkal. „To ty sama?“

Udiveně jsem zakývala hlavou a usmála se na něj. Mohla jsem si nalhávat, co jsem chtěla, ale nebylo pochyb o tom, že hlavní inspirací byl on. Skladba s něžnými, přesto vášnivými a dokonalými podtóny naprosto odpovídala Edwardu Cullenovi.

Bůh vedle mě se krátce zamyslel, a pak přidal do mého výtvoru své nápady. Já přidala zase další svoje a tehdy se zrodil náš první duet. Hráli jsme a hráli, občas jsem se zasmála, když dal nějakou vtipnou tóninu, načež se zasmál se mnou, já se přihlouple usmívala a on taky. Bylo to komické, ale nikdo si nemohl nevšimnout té šťastné aury kolem nás. A bylo to vážně uvolňující.

Dovedli jsme skladbu do konce a já se na Edwarda nevěřícně podívala. Pohled mi opětoval, ale pak se zadíval přes piano, někam před nás. Mrkla jsem stejným směrem.

Esmé s Emmettem stáli na schodech a překvapeně na nás zírali. Zrudla jsem jako rajče.

„Moc vám to spolu sluší,“ zašeptala Esmé a šťastně se usmála.

Po očku jsem se podívala na Edwarda, co tomu říká. S nakrčeným obočím se díval dolů, nevypadajíc, že by ho ta Esméina lichotka trochu uspokojila, nebo udělala šťastným, jako tomu bylo u mě, a to mi naprosto zkazilo náladu, takže jsem vstala a beze slova odešla do pokoje. Na tohle jsem neměla. Aby mi každý pořád říkal, že k Edwardovi patřím a on ke mně, a on na to reagoval… takhle? Ne, díky.

Třískla jsem dveřmi trochu víc, než bylo nutné.

„Ples, ples, ples, ples, pléés!“ prozpěvovala si Alice, když jsme vyšly z učebny, kde jsme měly právě čtvrtou hodinu, španělštinu. Domácí úkol – pět vět o jednom členovi rodiny – měl úspěch a já si vysloužila áčko. Alice samozřejmě také se svým Můj přítel, můj bratr.

Protočila jsem oči. „Můžeme o té hrůze prosím na chvíli nemluvit?“

„Vždyť jsem toho o tom dnes moc nemluvila,“ obořila se rádoby dotčeně.

Věnovala jsem jí nevěřící pohled. „Ne? Jenom, když jsi mě probouzela, pak, když jsme se potkaly na chodbě, taky u snídaně, cestou do auta a několikrát v autě, dále ve chvíli, kdy jsme přijely ke škole a ty jsi spatřila plakát upozorňující na tuhle událost, a když jsme se každý rozcházeli na jinou hodinu… A teď o tom mluvíš znovu.“ Věnovala jsem jí pohled typu měla jsem pravdu.

Vyplázla na mě jazyk. „Když já se prostě nemůžu dočkat,“ zatrylkovala. „Bude to naprosto báječné! Rose a Emmett, já s Jasperem a Edward s tebou!“

Zastavila jsem se v půli kroku a zůstala na ni se zvednutým obočím koukat. Jakmile jí došlo, že ji nenásleduju, otočila se ke mně a zvědavě nakrčila čelo.

„Co je?“

„Edward se mnou? Alice, my spolu nejdeme! Jasně jsme to dali oba včera najevo, takže nekuj žádné další pikle a nech nás už být!“

Povzdychla si a pohladila mě po paži. „Žádné pikle nekuju, abys věděla. Pouze jsem vás k sobě dala jako pár, protože… protože prostě proto.“ Uhnula pohledem stranou, ale zrovna zazvonilo, tudíž jsem neměla víc času na to ji podezírat.

Biologie. Edward. Jedna lavice. Bohužel, nebo bohudík?

Už tam byl, když jsem přišla. Seděl na svém místě a díval se z okna, a když jsem došla k němu a sedla si, mírně se pousmál a natočil ke mně hlavu.

„Jak se máš dneska?“ optal se mě mile.

„Docela fajn,“ odvětila jsem. „Co ty?“

„Taky se mám docela fajn.“

A pak jsme si povídali o hudbě, o filmech a o knihách. Učitel měl dneska nějakou zvláštní náladu, a tak nám dal za úkol udělat si výpisky z učebnice a ve dvojicích si zopakovat minulou látku, protože příští hodinu nás prý čeká test. S Edwardem jsme tedy nerušeně debatovali.

Oběd byl samozřejmě – a nečekaně – nasycen atmosférou blížícího se plesu. Několik holek sedělo v kroužku, vypadaly, že snad i oželely oběd, a vzájemně si posílaly telefony s fotkou svých plesových šatů. Kluci se plácali po zádech, když se chlubili s úlovkem na ples. Jen my jsme nevzrušeně seděli u jídelního stolu, hrabali se v jídlech a myšlenky znuděně nechali rozebíhat se různými směry. Až na Alici, přirozeně.

„… pojedeme jedním autem já, Rose a Bella a druhým vy, kluci. Škoda, že se toho plesu nemůžou zúčastnit i rodiče, bylo by skvělé, kdyby šla také Esmé s Carlislem. Mimochodem, Bells, doufám, že ti nevadí boty na podpatku? Nevadí, to jsem ráda, takže –„

„Zadrž, zadrž,“ zastavila jsem ji, než mohla ve své samomluvě pokračovat. „Šaty budou dlouhé, je nějaký důvod, proč bych nemohla jít v keckách?“ Bylo marné vůbec o tom uvažovat, ale za zkoušku nic nedám.

Vykulila oči zděšením. „Kecky? Na ples? K těm nádherným šatům, co jsem sehnala? Nikdy! Máš nádherné boty s podpatkem tak akorát a budeš přímo dokonalá.“

Obrátila jsem oči v sloup. „Jestli dneska ještě uslyším slovo o plesu, začnu být skutečně nepříjemná.“

„No, budeš to muset přežít vzhledem k tomu, že ten ples se koná právě dnes,“ zamumlal Jasper a věnoval mi lehce otrávený výraz; ani jemu se očividně nechtělo přetvařovat se před davem studentů a učitelů.

Nevěřícně jsem zamrkala. „Dneska? Páni, ani jsem si to jaksi… neuvědomila. Zkrátka, do toho plesu už bychom o tom plesu nemuseli mluvit,“ řekla jsem zamotaně. „Platí?“

Al vzdychla. „No jo.“

Úlevně jsem si oddechla, když ona zvedla prst: „Ale – až přijedeme domů, což bude někdy kolem třetí hodiny, už nebudeme mít moc času jen tak relaxovat. V osm začíná ples.“

„To vůbec není moc času, jenom pět hodin,“ zabrblala jsem sarkasticky.

Naštěstí jsem se dočkala klidu a o plese jsem opravdu už u oběda neslyšela. Když jsem šla s Jasperem na dějepis, chtěla jsem se do něj zavěsit, ale zaváhala jsem. Určitě to zase upoutá zraky všech a bůhví, co si budou myslet tentokrát… Pak jsem se v duchu okřikla: Měla bych být skutečně nezávislá na tom, co si budou ostatní myslet.

Pousmála jsem se a propletla si s Jazzem lokty.

Hodila jsem pochybovačný pohled po těch… šatech. Od Alice jsem dostala drobný pohlavek, načež jsem se na ni nechápavě podívala.

„No co je?“ zeptala jsem se rádoby nevinně. „Snad můžu projevit svůj názor, ne?!“

Zpražila mě nehezkým, obviňujícím pohledem, který jasně dával najevo, že ode mě čekala naprosto jinou reakci. „Měla bys projevit spíš vděk. Víš, kolik námahy mě stálo, než jsem je objevila?“

Vzdychla jsem. „Určitě spoustu, Al, ale přijdou mi, jako… jako pro princeznu.“ Poslední slovo jsem přímo vyprskla.

„Jsou dokonalé,“ uzemnila mě a ukázala na ně netrpělivě prstem. „A teď už si je obleč, za chvíli musíme vyrážet.“

„Jak mě chceš přinutit?“ zkusila jsem se z toho ještě vyvléknout, protože se mi tam skutečně nechtělo.

Přimhouřila oči a já děkovala bohu, že byl Edward společně s Emmettem a Jasperem poslán pryč, konkrétně se prostě proběhnout, aby nepřekážel a nesledoval nás v myšlenkách Alice nebo Rose – byla jsem si totiž naprosto jistá, že přesně Edwarda Alice použije, aby mě donutila tam jít. A nemýlila jsem se.

„Víš, jak bude parádní, až se kolem Edwarda začnou motat všechny ty forkské kravky? Na škole je spousta holek, co by ti nejraději zakroutila krkem, jen aby byl Edward volný.“

Naštvaně jsem zavrčela, stáhla šaty z ramínka a pokusila se do nich navléct. Alice mi u toho vesele rozprávěla a uklidňovala mě, když jsem nahlas říkala, jak třeba Edward dá přednost nějaké té huse…

„Padnou ti jako ulité,“ zhodnotila mě a nadšeně zatleskala. Odvrátila se ode mě, chvíli s něčím štrachala, a když se otočila zpátky, držela v rukou ty boty, o kterých tak básnila. Musela jsem uznat, že opravdu tak hrozné nebyly, ale znala jsem lepší – botasky. To mi ovšem nebylo dopřáno, když už jsem byla donucena jít si hrát na člověka na nějaký pitomý ples.

Boty byly stříbrné se světle modrými odlesky, přesně padnoucí k šatům. Dobře, trochu se mi líbily. Možná trochu víc…, ale za nic na světě bych se nepřiznala. Když mi podávala světle modré rukavičky, zaškaredila jsem se tak otráveně, že jsem očekávala, jak mi přistane další pohlavek, ale nic. Zmateně jsem se po Alici ohlédla.

Vedle ní stála Esmé a z druhé strany Rose, jejichž příchodu jsem si vůbec nevšimla, a všechny tři na mě koukaly tak procítěně, že jsem se bála, jestli se něco nestalo.

„Proč… na mě všechny tak zíráte?“ zeptala jsem se ostražitě.

Esmé, která vypadala, že bude plakat, se ke mně volným krokem rozešla a objala mě. „Jsi nádherná, zlatíčko.“

Usmála jsem se. „Děkuju, mami.“

„Ano, vážně ti to moc sluší, Bello,“ přidala ještě Rose.

Začervenala jsem se rozpaky a s několika hlubokými nádechy se otočila do pětikřídlého zrcadla, co měla Al v šatně. No, to jsem teda zvědavá –

Zarazila jsem se, když jsem se spatřila. Nikdy jsem nebyla sebevědomá, ale teď jsem musela uznat, že mi to sakra sluší. Vypadala jsem vážně skvěle. Nepotřebovala jsem ani make-up, samozřejmě, tvářenka byla naprosto zbytečná, protože jsem se červenala už tak dost, řasy jsem měla normálně dlouhé, husté, a rty přirozeně rudé. Vlasy byly s pomocí Rose a Esmé vyčesány do vysokého huňatého drdolu, ve kterém jsem měla obtočený jakýsi drát – skutečně je mi jedno, jak to Alice nazvala – po kterém byly posázené jemné perličky. Jedna lokna z každé strany se mi pohupovala podél tváře.

„Edwardovi dojdou slova, na to nemusím ani vidět do budoucnosti,“ okomentovala to znovu Rosalie a s přikývnutím se pousmála. Ona už oblečená byla – jak říkala Alice, šaty byly spíše svatebního rázu, ale toho si málokdo všimne, protože ten podtón v tom byl tak chytře schovaný, že by to poznala tak akorát Alice, což bude pravděpodobně fakt, jelikož je naše vědma nekupovala ve svatebním salónu, ale v obchodu s plesovými šaty.

Alice už taky byla nachystaná k odchodu, to jenom já jsem je zdržovala. Její šaty byly dlouhé, tmavě hnědé s kulatým výstřihem a tříčtvrtečními rukávy. Obě dvě vypadaly nádherně.

„Můžeme? Právě jsem napsala esemesku Jasperovi, že vyrážíme. Počkat… už jsou tady.“ Alice si pro sebe kývla a její zamyšlený výraz prokazoval známky soustředění. Pravděpodobně se snažila nemyslet na naše šaty a na nás v nich. Po několika minutách bylo vidět, že polevila a uvolnila se, protože se na nás podívala a už nás popoháněla k odchodu. Evidentně už byli dost daleko.

Rose vzala kabriolet a vyrazily jsme na cestu. Esmé, ačkoliv tohle nebyl první ples, na kterém jsme společně, byla pravděpodobně kousek od toho vytáhnout fotoaparát a několikrát si nás zmáčknout. Ne že by to potřebovala jako památku, když si nás takhle bude pamatovat navěky.

Jak jsem nad tím tak přemýšlela… Samozřejmě, že se něco změnilo. Teď jdu na ples já a Edward. Náhle mi bylo líto, že na nás kluci nepočkali, protože jsem věděla, jakou by to udělalo mamce radost, kdyby nás viděla stát vedle sebe, třebaže k sobě tak docela nepatříme.

„Už na nás čekají,“ oznámila Alice netrpělivě, když jsme dorazily na školní parkoviště. Ples se uskuteční ve velké tělocvičně, jediné větší místnosti v celém Forks, do které se vejde tolik lidí. Ani mě nepřekvapovalo, že tu není žádný taneční sál.

Vylezly jsme ven, na sobě kabáty, protože Alice trvala na tom, že nás prostě uvidí až přímo vevnitř. Aby to – cituji – mělo ten správný dramatický efekt. Předtím jsem nad tím obrátila oči v sloup, ale teď se to nezdálo jako tak špatný nápad. Konec konců, nebyla jsem si jistá, jestli jsem připravená na Edwardovu reakci. Tvrdé odmítnutí nebo přátelské přijetí. Vlastně, ani přátelské přijetí by mě nijak neuklidnilo, protože je tam stále to slovo přátelské.

Došly jsme ke klukům a já si prohlížela Edwarda, který si něco mumlal s Jazzem. Vypadal hříšně sexy a nebezpečně dokonale – prostě tak, jak to umí jenom Edward Cullen. Vlasy měl do typického rozcuchu, na rtech mu pohrával drobný úsměv a v tom obleku působil tak perfektně, že se mi podlamovala kolena. Náhle mi došlo, že vlastně vůbec nevím, jakou postavu zastupuje.

Naklonila jsem se k němu a pousmála se. „Za koho jdeš?“

„Za Romea,“ odvětil a pokřiveně se usmál.

Zmrzl mi úsměv na rtech. „Za Romea? Vážně? Náhoda, protože já jdu za Julii.“ Šlehla jsem pohledem do Alicina obličeje. Příliš okatě a nevinně se dívala stranou – velmi nenápadné.

„Kluci?“ řekla jsem, stále sledujíc tu malou proradnou chytrolínu.

„Hm?“ ozvali se všichni tři najednou.

„Mohli byste nás prosím nechat o samotě? Jděte klidně napřed, sejdeme se uvnitř.“

Odešli a já vybuchla.

„Děláš si ze mě legraci? Za Romea? Že mě to nenapadlo dřív, že ti nemůžu věřit, že určitě zase něco vymyslíš! Proč si to udělala, Alice? Já chtěla jít sama, ne s ním!“ Byla jsem naprosto nepříčetná, ale když ona mě tolik naštvala.

Alice rozhodně nepůsobila dojmem, že by na ni moje slova měla nějaký vliv. Měla založené ruce na prsou, bradu vystrčenou a nechala si křičet do obličeje.

„Posloucháš mě vůbec?“ vyhrkla jsem nevěřícně. „Víš co, ať si s tebou Jasper užije poslední večer – na konci plesu tě roztrhám.“

„Nebo mi poděkuješ,“ opáčila. „Už toho nech a pojď.“

No, to snad není možné! Tak já si tu vylívám vztek a snažím se posbírat ztracené nervy a jí je to naprosto fuk!

Zhluboka jsem se nadechla a po boku Alice a Rose se tedy rezignovaně vydala do sálu. Když jsme si u paní Copeové v šatně nechávaly kabáty, cítila jsem, jak na nás civí, ale nevěnovala jsem jí jediný pohled. A to to civění ještě zdaleka neskončilo…

Jakmile jsme se objevily uvnitř tělocvičny, všimnul si nás první člověk, který to zašeptal dalšímu a ten zas dalšímu, a tak dále… Zkrátka na nás za chvíli koukala celá tělocvična. U těch děcek bych to ještě pochopila, ale když si nás nestydatě a zvědavě prohlíželi i učitelé – když jsem viděla, jak trenér Clapp omámeně sleduje Rosalii… vůbec to nebylo příjemné.

Alice a Rose se hbitě propletly davem tancujících lidí a brzy jsem viděla, jak se svými manželi tancují uprostřed parketu na jeden z těch historických tanců. Kolem nich byl prostor. Ušklíbla jsem se; nikdo se nechtěl stavět s nimi do kontrastu.

Vedle mě se ozvalo odkašlání a já polkla. Na tohle jsem čekala.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je jen začátek - 26. kapitola: