Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je jen začátek - 23. kapitola

22.06.2013 (20:15) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3625×

23.    ZMĚNY

Nedívej se na něj, nedívej se na něj, napomínala jsem se ustavičně a doufala jsem, že jakmile začne film, opravdu se konečně podívám jinam. Ale zatím jsem po Edwardovi stále střílela pohledem a prohlížela si jeho dokonalou tvář – od nádherných, tajemných, něžných a jiskřivých očí, až po dokonale tvarované rty – a neskutečnou postavu. Má tak božské svaly, napadlo mě náhle.

Emmett přejel úvodní reklamy a upoutávky a počkal, s prstem připraveným na tlačítku play, až se ostatní přidají. Esmé domývala nádobí, o které mi zakázala se dnes postarat s tím, že zítra jí můžu pomoci. Carlisle byl s ní a fascinovaně si ji prohlížel, jako by dělala něco mnohem zajímavějšího než jen běžnou domácí činnost. Alice seděla v křesle, nohy zkřížené do tureckého sedu a nepřítomně se hrabala prsty v Jasperových vlasech. Její manžel totiž seděl na zemi, opřený zády o předek křesla, hlavu v Alicině klíně. Rosalie si právě dosušila ruce nahoře v koupelně; předtím krátce pracovala na svém autě a ruce měla špinavé od kolomazi. Doletěla do obývacího pokoje jako neřízená střela a posadila se na sofa vedle Alicina křesla, dělajíc kus volného místa pro Emmetta. Edward, samozřejmě, seděl vedle mě na delší sedačce, ale vůbec nedával najevo, že by si nějak všiml mé přítomnosti.

Emmett si povzdechl a přesunul se k Rose, zatímco já stále pozorovala Edwarda. Seděl naprosto přirozeně, klepal si prsty o stehno, při čemž se chvilkami tak jemně pousmíval. Neskutečně mě to frustrovalo. To, že nevím, nač myslí. Nebo na koho.

Sledovala jsem bedlivě jeho ústa a já sama jsem si bezděky zkousla spodní ret a naklonila hlavu na stranu, jak jsem se zasnila. Naprosto nevědomky jsem se k němu naklonila blíž a pořádně nasála tu lahodnou vůni. Ani tehdy nepostřehl, že sedím vedle něj.

„Můžeme začít,“ zaslechla jsem tátův hlas a odvrátila jsem se rychle od Edwarda. Dívala jsem se, jak si Esmé sedá vedle mě a Carlisle vedle ní, načež si proplétají ruce a Emmett spouští film.

Mýlila jsem se. Film mě nedokázal rozptýlit. Edward ovšem obrazovku sledoval s dostatečnou dávkou zájmu, a tak jsem se nechtěně znovu odtrhla od jeho dokonalé tváře a těla a začala sledovat film, který měl nedávno velmi velký úspěch u diváků. Pravděpodobně to bude o Sněhurce…

Bylo to docela zajímavé a líbilo se mi to, ale film měl smůlu, když vedle mě seděl bůh, co si nárokoval veškerou mou pozornost. Snažila jsem se sledovat obrazovku, ale pohled mi občas ujel k němu. V půlce filmu jsem si periferním viděním všimla, že se na mě dívá valná část mé rodiny s pozdviženým obočím.

Ohlédla jsem se po nich a oni se okamžitě podívali jinam. Připadala jsem si trapně a zároveň rozzlobeně. Proč pořád kontrolují, co dělám? Nasupeně jsem se otočila zpátky k obrazovce, ale moje odhodlání mi moc dlouho nevydrželo.

Vzdala jsem to a sledovala ho. Obličej jsem měla natočený k televizi, takže nemohl mít zdání, že moje oči mu jistojistě propalují díry do toho jeho dokonalého obličeje. Než jsem dokázala své spontánnosti zabránit, nadzvedla jsem se a posunula se blíž k němu. Svou chybu jsem se pokusila zakrýt tím, že jsem si vyšvihla nohy na druhou stranu, aby si myslel, že jsem si pouze chtěla udělat pohodlí.

Náhle střelil očima do mé tváře a zaklesl se do mě pohledem. Nebylo úniku, a ani jsem se o něj nepokoušela. Únikovou cestu jsem ztratila v ten moment, co jsem si uvědomila, že ho miluju. Možná už předtím, kdo ví.

A jakmile jsem se vpíjela do těch nádherných zlatých očí, vyskočila na povrch ta starost, která mi nedala pokoj zrovna ve chvílích, kdy bych si skutečně odpočinout potřebovala. Co když se mu nelíbím vůbec? Protože pokud ho nepřitahuje ani moje tělo ani moje osoba, potom to všechno opravdu dělá jen kvůli sourozenecké výpomoci, což by se naprosto hodilo k Edwardovu charakteru: štědrost, laskavost, obětavost.

A jsem schopná přežít takový „vztah“?

Za celých těch pár vteřin, co jsem se prala se svými obavami, jsme vůbec nepřerušili oční kontakt. Jenže jak jsem přemýšlela nad věcmi, co mě skutečně rozesmutnily, oči se mi zalily slzami.

„Co se děje?“ vyhrkl šeptem Edward starostlivě.

Sklopila jsem pohled a hřbetem ruky si utřela oči. Hned jsem hledala výmluvu: „Je mi líto, že umřela ta Sněhurka.“

Emmett se uchechtl a já se na něj podívala. „Jsi si jistá, že jsi sledovala stejný film? Sněhurka právě zabila zlou královnu.“

„Teda,“ opravovala jsem se rychle, „myslela jsem lovce.“ Jejich zaražené pohledy, přimhouřené oči a nechápavě zvednutá obočí utvrdila v tom, že i tentokrát jsem úplně vedle. „Trpaslík?“ Rose se pousmála a já pochopila, že jsem se konečně trefila. Chyběl kousek a musela bych začít litovat té královny a to by je asi moc nepřesvědčilo o mém duševním zdraví. „Je mi líto trpaslíka.“

„Jo, jasně,“ pronesla skepticky Alice a hodila rychlý pohled po Edwardovi.

Z reproduktorů se ozvala závěrečná píseň.

„Bylo to pěkný film, nemyslíte?“ zeptala se Esmé ve snaze zachránit situaci a mě od protivných otázek.

Vrhla jsem na ni vděčný pohled.

„Víte, co mě napadlo?“ vyhrkl Carlisle.

„Jo,“ utrousili Edward a Alice posměšně a zakřenili se.

Táta je ignoroval. „Mohli bychom si pustit nějaká rodinná videa.“

Samozřejmě všichni souhlasili, ne že bychom si všechny rodinné akce a každý den naší nekončící věčnosti nepamatovali do posledního detailu, ale zkrátka jsme se chtěli zasmát při šaškárnách, co vyváděli Emmett s Jasperem, usmát se nad nadšenými a šťastnými výrazy, když jsme občas slavili Vánoce, nebo Emmettovy narozeniny roku 1935, či narozeniny mé, které jsme oslavovali naposledy, když mi bylo třicet, čímž veškeré oslavy skončily a následovaly svatby, svatby a zase jenom svatby.

Jasper si sednul k televizi, dávajíc tak najevo, že se rád ujme vyměňování videí. Věnoval Emmettovi a Rosalii významný pohled a vytřídil všechny jejich svatby kromě jedné, aby to bylo vyrovnané a my tu nemuseli trávit celou noc.

„Dnes 28.8.1992 se naše Bella vydává sama do úúúžasného New Yorku, aby si odpočinula od své rodiny,“ zahlásal právě Emmett v dalším videu, které následovalo po svatbách, do kamery a namířil hledáček na mě, jak házím kufry do auta.

Já – ve videu – jsem se na něj otočila a obdařila ho zoufalým pohledem. Nesnášela jsem, když mi vyčítali, že od nich odcházím, byla jsem v těch chvílích tak bezmocná, že jsem měla sto chutí si všechno rozmyslet a zůstat s nimi. „Hele, víš, že to není pravda. Chci jen zkusit žít chvíli sama.“ (A taky bych nevydržela pořád sledovat tu jejich lásku, vzhledem k tomu, že jsem byla a stále jsem sama – ale to jsem samozřejmě neřekla. A mimochodem, jak se teď ukázalo, to byl téměř stejný důvod, proč je opustil Edward.)

„Měla bys zůstat,“ přemlouvala mě Esmé.

„Jo, měla,“ přitakala Rose. „Vždyť brzy se určitě vrátí Edward.“

„Třeba bude stát v cestě osud, on se zastaví v New Yorku a my tam na sebe narazíme,“ pronesla jsem na obrazovce s úsměvem.

Zalapala jsem po vzduchu, jak jsem si najednou oživila paměť. Co jsem to jen řekla! Úplně jsem na tuhle zpropadenou větu zapomněla, navzdory tomu, co jsem před chvílí říkala o dokonalé paměti.

Cítila jsem, jak se na mě Edward podíval, ale nedokázala jsem mu pohled opětovat. Byla jsem příliš rozrušená, příliš šokovaná.

Jazz vyměnil kazetu a tentokrát on sám účinkoval jako hlasatel akce „Bellin pokoj“.

„Pozítří se má vrátit Bella z New Yorku, a tak Esme s Alicí s Rose zařizují pokoj pro naši malou sestřičku. Vypadá to ještě na hodně práce, takže Bella bude zatím spát u Edwarda, který se vrací z New Yorku zítra. Naše módní profesionálka totiž zase potřebuje něco extra, tudíž se musel chudák Edward do toho velkoměsta vydat sám, aby nakoupil šaty, které si Alice přeje.“ Jasper přejel kamerou tři zmiňované ženy, jak se dohadují u velkých desek, které má Esmé v rukou, a všechny do nich zadumaně zírají. Obzvlášť zachytil, jak Alice vyplázla jazyk při zmínce o tom, že potřebuje něco extra.

Video skončilo a Jasper vypnul beze slova televizi, načež se k nám obrátil, snažíc se nedívat přímo do mého obličeje. „Myslím, že pro dnešek už bychom si měli dát pauzu.“

„Souhlasím,“ zašeptala jsem nakřáplým hlasem. „Dobrou noc.“ Zvedla jsem se a s rychlým pohledem do Edwardových očí jsem zmizela do našeho pokoje.

Pro dnešek toho opravdu bylo dost.

Středa byla… zvláštní. Škola probíhala jako normálně, ale něco se změnilo mezi mnou a Edwardem. Neuvědomovala jsem si, proč se to děje, ale nechtěla jsem se s ním líbat. Teda – samozřejmě, že jsem chtěla, ale už mi nepřišlo jako skvělý nápad využívat toho, že předstíráme, že spolu chodíme. Chtěla jsem s ním být doopravdy.

Možná za to mohly ty včerejší videa, možná dnešní ráno… Ať tak či tak, kromě propletených prstů, letmých dotyků a občasného polibku by lidé kolem nás mohli mít podezření, že jsme snad cizí lidé.

Jak jsem tak seděla na obědě, hypnotizovala jídlo a myšlenkami mimo se v něm šťourala, do hlavy se mi vetřela vzpomínka na dnešní ráno.

Rozloučila jsem se s Esmé a vykročila ven, když jsem viděla, že se do Edwardova Volva nahrnuli Emmett s Jasperem. Zůstala jsem zmateně koukat. Není poslední dobou náhodou zvykem, že s ním jezdím jen a pouze já?

Jazz pochytil mé zmatené emoce a okamžitě se na mě podíval.

Nervózně se podrbal na zátylku, jako by nevěděl, co říct. „No… Bello, my dnes jedeme s Edwardem. Doufám, že ti to nevadí. Chceme probrat nějaké podrobnosti ohledně lovecké výpravy příští týden, víš.“ Pokrčil omluvně rameny a zaplul na sedadlo spolujezdce.

I Emmett mi věnoval omluvný pohled a zmizel v autě.

Ačkoliv mi právě vysvětlili, co se děje, nechápala jsem to. Podrobnosti o lovu přece mohli domluvit přes den, nebo o obědě.

„Zapomněl jsem ti to říct,“ ozval se za mnou Edwardův hlas, který byl – možná – neúmyslně chladný. „Dneska jedu s nimi. Můžeme si chvíli odpočinout od předstírání.“

Otočila jsem se na něj a pohlédla mu do obličeje. Byl naprosto zproštěn emocí, ale jeho oči prokazovaly jisté známky bolesti a rozhodnosti… Moje zmatenost se stupňovala.

„Aha,“ pípla jsem tiše.

A pak mi věnoval takový pohled, který mě děsil až do morku kostí. Nejvíc mě ale vyděsil tam, kde se nachází mé srdce. Protože ten pohled nebyl nasycen pouze Edwardovou bolestí, což mě mučilo víc, než cokoliv jiného, byl také plný Edwardova zklamání, zuřivosti a určité dávky nenávisti. Nebyla to ta nenávist, která by mě donutila plakat a plakat, až by mi vyschly oči, byl to takový jiný druh. Jako bych Edwardovi něco provedla neúmyslně… Co jsem mu udělala?

„Uvidíme se později,“ zašeptal a odešel k autu.

S očima rozšířenýma strachem a překvapením jsem sledovala jeho auto, dokud nezmizelo mezi stromy. V té chvíli jsem ucítila dotek na paži a vmžiku jsem věděla, že mě moje maminka přišla uklidnit.

Přirozenou rychlostí jsem se obrátila a vpadla jí do náruče. Neplakala jsem, jen jsem vydýchávala předchozí zážitek. Avšak, plakat se mi chtělo, moc a moc, ale nedokázala jsem to. Byla jsem tolik ráda, že tu není Jasper, jinak by se z dávky mé bolesti zbláznil. Pravděpodobně jsem trpěla tak, že už na to ani slzy nestačily.

Maminka mě houpala se strany na stranu a hladila po vlasech.

Odtáhla jsem se od ní a podívala se do jejích zlatavých starostlivých očí. „Mami,“ oslovila jsem ji váhavě, „co dělal v noci?“

Esmé nakrčila obočí a chtěla zjevně říct, že nic neobvyklého, ale pak se její čelo vyhladilo a ona vzdychla: „Hrál na piano a o něčem horečnatě přemýšlel. Celou noc. Dokážeš si to představit? Dříve většinou četl, chvíli hrál, koukal na nějaké filmy, nebo si povídal s námi, když jsme měli čas, ale nikdy za celou noc nedělal jednu činnost. Nikdy.“

Přejela jsem si znaveně rukou po obličeji a zmučeně zasténala.

„Co je?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nic, jen asi přišel na věci, kvůli kterým změnil určitá rozhodnutí.“

„Například?“

„Například naši dohodu,“ poznamenala jsem a zhluboka se nadechla. „Předstírání ho omrzelo a mě koneckonců také. Bude asi nejlepší tu komedii ukončit.“

„Chcete se rozejít?“ vypískla Esmé a v příští vteřině se vedle ní zjevila Rose s Alicí.

Obrátila jsem oči v sloup. „Nikdy jsme spolu nechodili, mami. No…,“ zamumlala jsem a kývla hlavou k Alicinu žluťáskovi, „jedeme? Už to chci mít za sebou.“

Nespokojeně jsem se zamračila. Krucinál, vždyť jsem si to rozhodla já sama! Ale asi je to tak doopravdy lepší… Nechci předstírat, on evidentně také ne, a jelikož ke mně zjevně nic necítí, nebudu naivní a doufat, že se v něm při té stupidní hře něco zlomí a on se do mě zamiluje.

Náhle mi na mysli vytanuly pohledy, které mi věnovaly Jasper a Emmett. Oni už se nesnaží dát nás dohromady. Nikdo už se nesnaží. „Rozcházet se s ním nebudu, nechci zase trpět ty otravný teenagery, ale ať ode mě nečeká nějaké lísání. Od teď jsem soběstačná, rozumně uvažující, Edwarda nepotřebující žena, která dokáže přežít bez přítomnosti jednoho chlapa, který je, mimochodem, láska její existence…

Dobře, dobře, to poslední vynechám, protože i teď jsem po něm občas pokukovala a moje židle k němu byla přisunuta blíž, než obvykle. Ale to se mohlo dát vysvětlit jako součást hry.

Odložila jsem vidličku, rozhodnutá vzdát pokusy o to pozřít nějaké jídlo. Vzdychla jsem, opřela si lokty o stůl a podepřela si bradu. Všimla jsem si, že Alice má nějakou blbou náladu, a mohla jsem snadno uhodnout, z čeho pramenila. Měla ruce založené na prsou, bradu jemně vystrčenou a naštvaně zírala někam před sebe s hlavou sklopenou. Pravděpodobně si už uvědomila, jak je zbytečné snažit se nás dávat dohromady.

Jasper s Emmettem také koukali do prázdna a v jejich obličejích se zračil smutek. To jim je všem vážně tolik líto, že nejsme spolu?

Jediná Rosalie pozorovala mě pátravým, lítostivým pohledem, a když se naše oči střetly, pousmála se.

Uhnula jsem pohledem, když v tom ke mně dolehly hlasy.

„Vůbec se k sobě nemají tak, jako včera,“ poznamenala nějaká dívka pár stolů od nás.

Někdo zamručel. „Hm, možná se rozešli, i když je to zvláštní – včera vypadali jako z filmu. Všichni to viděli, byli naprosto dokonalí a vypadali, jako by ten druhý pro ně byl to nejdůležitější v životě, což se moc nevidí.“

Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se soustředit na cokoliv jiného, než na ty otravné dohady, co se právě roznesly jídelnou. Ten, kdo neřešil nás dva, povídal o plesu, ale stejně se k nám dostali – uvažovali, jestli spolu půjdeme, nebo ne.

Ukázalo se, že Alice prostě nedokáže moc dlouho mlčet, a tak přerušila to ticho, které bylo zjevně některým nepříjemné.

„Dnes nepůjdu na poslední hodinu, musím si něco zařídit v Port Angeles,“ oznámila nám jmenovaná.

Všichni jsme zamručeli, protože jsme přesně věděli, co si ona zařizuje v Port Angeles. Konkrétně to bude v nákupním centru v některém z drahých značkových obchodů.

Všimla jsem si, jak se Jasper mračí, načež se k Alici zmateně naklonil. „Nechceš, aby jel někdo s tebou? Já se klidně dobrovolně nabízím.“ Usmál se.

Alice mu úsměv oplatila a vlepila mu rychlou pusu na rty. „Díky, Jazzi, ale u tohohle musím být opravdu jen já.“

„Dobře,“ zamumlal a natáhl se pro další polibek.

I mně bylo divné, že už druhý den nechce doprovod a dělá takové tajnosti, ale nechtěla jsem se vyptávat. Koneckonců, kdyby chtěla, svěřila by se. A já jsem rozhodně ten poslední člověk, co by ji chtěl připravovat o soukromí.

Periferním zrakem jsem zaregistrovala, že Jasper, když se Alice otočila jinam, kývnul hlavou k Edwardovi a ten mu to oplatil pokrčením ramen. Alice evidentně dokázala velmi dobře skrýt své myšlenky.

Když jsem šla na šestou hodinu s Jasperem, nabídl mi jako pravý gentleman rámě. Tohle gesto vyvolalo u přihlížejících hodně zmatku a kolem nás se zvedla vlna šepotu. Většinou to byly otázky typu: „Ona začala chodit s Jasperem?“, „Oni se rozešli?“, „Chodí teď spolu Alice a Edward?“

Krátce jsem se zasmála a věnovala Jazzovi pobavený pohled. I on se smál. Třešničkou na dortu bylo, když mi podržel dveře od třídy a vyměnili jsme si úsměv, než jsme oba zapadli dovnitř místnosti. Samozřejmě, že ani tohle nezůstalo bez ohlasu.

Trochu zmatku jim jen prospěje, pomyslela jsem si.

Posadili jsme se na místo, a jakmile začala hodina a učitel neúnavně mluvil o nějaké nepodstatné válce, Jasper mi šeptal, co říká špatně, nebo jaké to bylo. Ne že bych ten příběh neslyšela už mnohokrát, ale bylo zajímavé si to porovnat s učitelovým vyprávěním.

Chybělo deset minut do konce hodiny; zatímco normální učitel by nám dal zbytek volno na dělání úkolů, tichého povídání si, nebo čehokoliv jiného, tenhle učitel nám pustil dokument o tématu dnešní hodiny. A ani tento drobný detail nezabránil studentům, aby mezi sebou diskutovali na téma: Cullenova rodina.

„To teď u nich doma musí být docela dusno,“ zahlásil někdo a další se přidali.

„Jaké to asi musí být? Chodit s nevlastním bratrem a po čase přeskočit k jinému.“

„Nedokážu si představit, jaké mezi nimi teď vládne napětí.“

„Možná si ty sourozence takhle přehazují…“

„Fuj, to je nechutný, Jimmy. Ani oni nejsou tak zvrácení, aby je něco takového vůbec napadlo.“

Uchechtla jsem se a zavrtěla nevěřícně hlavou. Jsem zvědavá, co bude říkat těm drbům Alice, až je uslyší. Nebo Edward.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je jen začátek - 23. kapitola: