Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je jen začátek - 20. kapitola

27.05.2013 (20:15) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3882×

20.    PŘÁTELÉ

Už chtěl promluvit, ale já ho zarazila, když jsem si vzpomněla na jednu věc, která mi vrtala hlavou.

„Než začneš, chci se tě na něco zeptat… Ta melodie, cos mi zpíval, než jsem usnula… tu jsi složil ty?“ Potřebovala jsem vědět najisto, že se mi to opravdu zdálo. Jeho slova mi ale stále zněla v hlavě. Miluju tě, Bello…

Na moment zaváhal a já pocítila ostrý příval naděje, že to třeba bylo skutečné. Že mě miluje.

„Ano, složil. Je to ukolébavka.“

„Aha,“ vydechla jsem a hlavou se mi ronily zběsilé myšlenky. Nevypadal, že by chtěl v diskuzi na toto téma pokračovat, a mně už bylo hloupé se ptát, pro koho ta hudba je, a tak jsem se šoupla na posteli, abych byla proti němu, nohy si zkřížila do tureckého sedu a bradu si podložila rukama, aby se mi lépe poslouchalo.

Edwardovy oči byly upřené do mého obličeje, když začal se svým vyprávěním. Pohled jsem mu trpělivě a zároveň zvědavě opětovala.

„Narodil jsem se v Chicagu v roce 1901. Můj otec byl Edward Masen, oddaný své práci coby voják. Matka se jmenovala Elizabeth a byla to velmi vnímavá žena. Chtěl jsem být přesně takový, jaký byl můj otec, tudíž jsem měl plnou hlavu myšlenek na sebe jako statečného vojevůdce.

Psal se rok 1918, když uhodila španělská chřipka. Otec zemřel hned při prvním úderu, ale matka se mnou vydržela až do posledních chvil. Hodně jí záleželo na tom, abych přežil – byla ochotná udělat cokoliv. Vlastně její zásluhou jsem to, co jsem.“ Pousmál se.

Nechápavě jsem nakrčila obočí. „Jak to?“

„To, co udělala, mi řekl Carlisle, protože právě on je můj… stvořitel. Moje matka, když ležela na smrtelné posteli, ho chytila za ruku a z posledních sil ho poprosila, aby mě zachránil. Řekla, že ví, že to dokáže. Carlisle byl samozřejmě překvapený, že o něm ví pravdu, a poslechl ji. V tom zmatku si nikdo nevšimnul, že mé tělo zmizelo. Carlisle mě odnesl domů a proměnil mě.“

To je hodně stručné, pomyslela jsem si, ale chápala jsem, že o tom nechce mluvit. Vlastně nikdo z rodiny nechtěl. Já jsem se do tohoto světa narodila, ale oni se museli vzdát všeho, co milovali, protože jim jejich podstata nedovolila, aby pokračovali ve svém dosavadním životě.

Užuž jsem se chtěla zeptat, co bylo dál, když se zhluboka nadechl a pokračoval.

„V roce 1921 – byli jsme zrovna v Ashlandu – Carlisle potkal Esmé. Jsem si jistý, že tenhle příběh jsi slyšela už nespočetkrát.“ Usmál se. „Carlisle znal Esmé už z dřívější doby, kdy ji jako mladou usměvavou ošetřoval zraněnou nohu. Proto ho tehdy překvapilo, když ji viděl smutnou, zoufalou, jak se toulá sama po potemnělých ulicích. Šel zrovna z noční, když ji spatřil. Bydleli jsme tehdy jen kousek od toho místa, kde bezcílně bloumala, tudíž jí nabídl šálek horkého čaje. Samozřejmě že přijmula – jak by ne, potřebovala se někomu vyzpovídat ze ztráty miminka, jež zemřelo měsíc a kus před tím, než se znovu setkali s Carlislem. Tehdy jsem se raději rychle vypařil z domu…“ Krátce se zasmál, a když si všiml mého nechápavého výrazu, významně se na mě podíval se zvednutým obočím.

Uchechtla jsem se, když mi to došlo.

„A pak? Když jsem se narodila – odešel jsi, viď?“ naléhala jsem, protože jsem toužila znát důvod jeho jednání. Třeba utekl za nějakou dívkou, aby mohl být s ní…

„Ano. Celé Esméino těhotenství – no, těch pár týdnů – jsem Carlisleovi se vším pomáhal. Přišlo mi, že kdyby nečekali tebe, musel bych ihned odejít, protože… byli tak šťastní, připadal jsem si jako vetřelec.“

Bylo mi ho tak líto, že jsem ho nevědomky popadla za ruku a začala ho hladit po dlani, načež jsem si pohrávala s jeho prsty. Pousmál se na naše spojené ruce.

„Na porod jsme samozřejmě byli připraveni. Hned, jak ses narodila, Carlisle Esmé proměnil. V začátcích, kdy jsme si nebyli jisti, jestli je Esmé připravená se s tebou setkat, jsem většinu času s tebou strávil já. Vyprávěl jsem ti,“ – zachechtal se – „všechno možné a ty jsi mě pozorovala těma svýma čokoládovýma očima a mně vždycky přišlo, že mi rozumíš – že mě chápeš.“

„Tak co se tedy stalo?“ zeptala jsem se zmateně. Proč rovnou nezůstal? Mohlo to být všechno jednoduší… Nebo možná taky ne. „Potkal jsi… někoho?“

Zavrtěl hlavou. „Ne. Esmé nad sebou získala kontrolu za velmi krátkou dobu – asi tři týdny. Vrátila se zpátky i s Carlislem, který mi tě nechal na starost, k nám domů. Od té chvíle to bylo… zvláštní. Přestože jsem věděl, že lidé nejsou, byli jim tolik podobní. Chovali se jako mladý manželský pár, který pečuje o své první miminko, což také byla pravda. Pořád se usmívali, běhali kolem tebe a vyměňovali si zamilované pohledy.

Chápej, že ten pocit, že jsem vetřelec, se znásobil a já musel odejít. Nechtěl jsem být na obtíž, a přestože mi oba dva pořád opakovali, že chtějí, abych zůstal, nedokázal jsem to. Toulal jsem se po světě, dokonce jsem i pár let učil na střední škole – později i na výšce. Jenže mi chyběl Carlisle i Esmé… a jedno roztomilý malý škvrně, které se mi dostalo pod mou mramorovou kůži.“ Usmál se na mě a já zčervenala.

„Když jsem se potom vrátil, už jsi tam nebyla, a do rodiny přibyli Emmett s Rose a Alice s Jasperem. Lehce jsem zapadl zpátky do starých kolejí. Víš, co bylo divné? Že se snažili na tebe přede mnou nemyslet… Pokaždé, když jsem byl v jejich blízkosti, přemýšleli nad čímkoliv jiným, jen ne nad tvojí tváří.

No, a nedávno mě Alice poslala pro šaty pro ni a Rosalii do New Yorku. Konec příběhu.“

Chvíli jsem na něj zamyšleně koukala, a pak mi došlo, co mi v jeho vyprávění chybělo.

„Počkat,“ vyhrkla jsem. „Ty jsi do té doby nikdy nepotkal žádnou… dívku?“ Kousla jsem se do rtu.

„Ne nikoho, s kým bych chtěl strávit zbytek věčnosti,“ pokrčil nenuceně rameny, ale za jeho lhostejným pohybem se skrývalo jakési napětí.

„Vůbec nikoho?“ naléhala jsem šeptem, když se mi do myšlenek zase vkrádala ta slova – Miluju tě, Bello… Sklopila jsem pohled, abych se mu nemusela dívat do očí.

Chvíli mlčel a já bojovala s nutkáním podívat se na něj. Nakonec promluvil dřív, než mě mohla touha přemoci.

„Nikoho, kdo by o mě stál,“ odvětil tiše. Nechala jsem oči přilepené na našich rukou, a on začal rychle mluvit, aby to zamluvil. „Samozřejmě, že pár upírek bylo. Ehm… jo, několik, ale žádná z nich…“ nebyla ty, domyslela jsem si sladkobolně zamilovaný konec věty, co mě v duchu napadl, „…mě nezaujala, a když ano, nezaujal jsem já ji.“

„Aha,“ pípla jsem.

„A ty?“ zeptal se. „Ty jsi potkala někoho?“

Napjala jsem se. „Nikoho, kdo by o mě stál,“ zopakovala jsem nakonec jeho frázi a jemně se pousmála. „Ale také jsem měla pár upírů… Jednou to byl dokonce i člověk, ale náš vztah skončil dříve, než mohl začít,“ lhala jsem a zjišťovala, že se ve lhaní velmi zlepšuju. „Nebylo to ono. Mám raději upíry.“

Nastalo trapné ticho. Přišlo mi, že mu muselo dojít, že to nikoho, kdo by o mě stál znamenalo hodně. Mohl tím totiž klidně myslet mě, protože já tím jistojistě myslela jeho. Jenže to tak rychle zamluvil, že už nemělo cenu to znovu vytahovat. Zkusila jsem to tedy jiným směrem…

„Víš,“ zašeptala jsem a sledovala, jak bere mou ruku do dlaní a pohrává si s mými prsty teď on, „já už se s tebou nechci hádat.“

„Já už taky ne,“ přitakal. „Takže… přátelé?“

Tím mi úplně vyrazil dech. Přátelé? To myslí vážně. Právě jsme si tu – dobře, trochu víc nepřímo a on ke mně možná necítí víc, než sourozeneckou lásku, pokud vůbec tu – téměř vyznali lásku a on mi nabídne přátelství?

„Ehm, jo, jasně,“ zaskřehotala jsem. Odkašlala jsem si. „Přátelé.“

„Ovšem s jistými výhradami,“ připomenul s odlehčeným smíchem. „Přátelé, kteří se smí líbat, když budou v blízkosti nějací otravní lidští zvědavci, a kteří se smí utěšovat, když bude ten druhý zoufalý, tím, že se k sobě budou mačkat jen proto, aby se necítili sami. Souhlas?“

Tak tohle to pro něj znamenalo? Že potřebuji jeho objetí jen proto, abych nebyla sama? Nemiluje mě, tam to byl jen pouhopouhý sen, uvědomila jsem si tu bolestivou pravdu.

„Souhlas,“ řekla jsem. Byla jsem v té chvíli, kdy bych nejraději utekla ven z pokoje, doprovázená pocitem zoufalství, smutku, bezmoci a méněcennosti. Ale neřekl to před chvílí? Kteří se smí utěšovat, když bude ten druhý zoufalý, tím, že se k sobě budou mačkat… Přesně tohle před chvílí vypustil z těch nádherných rtů, tak proč bych to hned nemohla využít?

„Tohle tedy nevadí?“ vypálila jsem najednou a poukázala na jeho náruč.

Zavrtěl hlavou a pátravě se mi podíval do obličeje. Uhnula jsem pohledem a stulila se v jeho kamenném objetí, připravená rychle usnout, abych se vyhnula realitě, i když jen na krátko.

„Jsi snad zoufalá?“ zeptal se pobaveně.

Mlčela jsem.

„Smím vědět důvod? Řekl jsem něco…?“ vyptával se náhle bezmocně.

„Ne,“ utnula jsem ho. „Jsem jen unavená, nic víc. A nechci se cítit sama.“ Poslední větu jsem pronesla nanejvýš ironicky, ale nebyla jsem si jistá, jestli to z mého tónu poznal.

Sen se mi díkybohu žádný nezdál, i když jsem měla v noci chvíli pocit, že někdo stojí u postele, protože jsem slyšela vzdálené hlasy, ale byla jsem příliš ponořena do spánku, abych byla schopná rozeznat slova.

Ráno mě probudil melodický hlas, který mě promlouval, že musím vstávat, aby stihla školu, a jeho majitel mě hladil po vlasech. Možná bych se spokojeně usmála a zavrněla, kdyby ten, kdo mě budil, byl Edward.

„Zlatíčko, opravdu musíš vstávat,“ napomenula mě Esmé znovu a strhnula mi teplou peřinu z těla.

Zabručela jsem. „Dej mi ještě pět minut,“ prosila jsem a bůhví proč jsem se snažila udržet ve spánku. Měla jsem takový ten pocit, jako bych chtěla pokračovat ve snu, jako by mě čekala zrovna ta nejlepší část, když jsem se probudila – jenže jsem měla bezesnou noc, takže jsem pravděpodobně vděčila pouze únavě.

„Žádný pět minut,“ řekla Esmé nekompromisně. „Už tak je dost pozdě. Všichni už vyrazili napřed.“

„Jestli už všichni vyrazili, nemám se jak dostat do školy,“ konstatovala jsem do polštáře a snažila se poslepu nahmatat peřinu, kterou mi mamka vzala.

„Edward čeká dole,“ oznámila mi.

Rázně jsem otevřela oči a nadzvedla se na lokty. Peřina přistála u mých nohou, ale ta už mě nezajímala. Edward – to bylo to, co v tuto chvíli zaplnilo celou mou mysl. Protože je úterý, znamená to, že je taky škola, z čehož vyplívá – předstírání. Netušila jsem, kde se ve mně bere ta neskutečná radost a nedočkavost. Evidentně to pramenilo z toho faktu, že budu moct Edwarda líbat – kdykoliv.

Vyskočila jsem z postele a se zářivým úsměvem jsem svou přirozenou rychlostí vlétla do koupelny, kde jsem se rychlostí blesku osprchovala, naházela na sebe Alicin model – tentokrát světle modré džínsy s tmavě modrou halenkou, která odkrývala jedno rameno – a běžela dolů do kuchyně.

„Jestli stačí říct, že čeká Edward, pokaždé když nebudeš chtít vstávat, pak to tedy beru na vědomí,“ prohodila se smíchem Esmé a předložila přede mě voňavé jahodové toasty.

Nevěděla jsem, kde je Edward, a doufala jsem, že nezmizel. A jak jsem tak o něm přemýšlela… došlo mi, co se stalo včera večer. Jak prohlásil, že jsme přátelé. Jo, přátelé, kteří se líbají a utěšují v objetí, ale i tak jsme byli pouze přátelé. Možná bych mohla zkusit nějakou zaručenou taktiku, aby chtěl být víc, než jen kamarád.

Rozloučila jsem se s Esmé a vyběhla z domu ven. Edwardovo auto už čekalo nastartované, takže jsem do něj rychle vskočila a mohli jsme vyrazit.

„Jak ses vyspala, kamarádko?“ zeptal se s hřejivým úsměvem. Musí dodávat to protivné oslovení?

Nehnula jsem ani brvou, abych na sobě nedala znát, jak moc mě to ranilo, jen jsem mu oplatila úsměv. „Skvěle, kamaráde. Co ty?“ dodala jsem pobaveně.

„Příjemně,“ odvětil.

„Jezdíš jako drak,“ utrousila jsem, když jsme vjížděli na školní parkoviště. Byla jsem si jistá, že kdybychom z domu vyjeli ve chvíli, kdy zazvoní na hodinu, stihneme být ve třídě ještě před příchodem učitele.

Pousmál se a zastavil vedle červeného kabrioletu. Sahala jsem po klice, ale on mě chytil za ruku a položil mi ji do klína. Nechápavě jsem se po něm otočila, ale to už vylézal z auta, svižným klusem ho obíhal a otevíral mi dveře. Překvapeně jsem zamrkala – tohle gentlemanské gesto už udělal několikrát, ale tady přede všemi mě velmi šokovalo – a chytila se jeho nastavené ruky, načež jsem ladně vylezla z Volva. Usmála jsem se na něj a šeptem poděkovala.

„Vy jste jak z nějakého filmu,“ zahlásil se smíchem Emmett.

Otočili jsme se za jeho hlasem. Stál opřený o kapotu auta kousek od nás; ani jsem si ho nevšimla. Alice s Rose a Jasperem se na nás usmívali vedle Emmetta. Všichni jsme společně, s úsměvem na tváři, jako by bylo všechno špatné za námi a my prožívali jen další den z naší šťastné a nekončící věčnosti, vyrazili ke škole.

Edward mi obmotal ruku kolem pasu a přitisknul si mě k sobě pevněji, čímž samozřejmě přinutil mé srdce ke sprintu. Alice s Jazzem se drželi za ruku před námi a Rosalie s Emmettem k sobě byli natisknutí ve stejném objetí jako my a kráčeli ještě před nimi.

„Ty jo, to by chtělo ještě červený koberec,“ ozvalo se obdivně z davu přihlížejících studentů. Byli kousek dál, ale my je slyšeli.

Pousmála jsem se a podívala se na Edwarda, který mi úsměv oplatil a vtisknul mi do vlasů polibek. No, musela jsem uznat, že herec to byl výborný. Zastavili jsme pod stříškou a Alice se rychlým polibkem loučila s Jasperem. Rosalie s Emmettem teď měli hodinu spolu, takže ti k sobě zůstali přimknutí a jen čekali, až se k nim připojí Jasper, který šel na vyučování s nimi.

Alice odstoupila od Jaspera a netrpělivě si podupávala nožkou.

„Jo, jasně,“ vyhrkla jsem spěšně, když mi došlo, že čeká na mě, a odtrhla jsem se od Edwarda, načež jsem k němu zase byla přitáhnuta zpátky, když mě hodil na svou hruď, aby mě mohl ještě rychle políbit. Usmála jsem se. Alice mě doslova odtáhla od něj do učebny španělštiny s podivným výrazem. Teprve když jsme dorazily ke dveřím, úlevně si oddychla a obličej se jí rozzářil.

„Dnes sedíme spolu,“ oznámila mi s širokým úsměvem.

Zmateně jsem nakoukla do třídy a spatřila Jessiku, jak sedí vedle té holky, se kterou obvykle sedávala Alice. Moje místo bylo volné.

Zaslechla jsem i hlasy.

„…neřekla mi pravdu,“ řekla Jessica nabručeně.

„Je to přece její věc,“ opáčila ta druhá dívka.

„Angelo, jestli chceš, jdi si k ní sednout, ale hlavně už do mě přestaň hustit ty otravný řeči o soukromí,“ vypálila na ni naštvaně Jess. „Stačí mi to od Mikea. Copak nechápou, že je to jak z nějaké telenovely? Že tomu prostě jen chci přijít na kloub?“

„Nechci s ní sedět. Myslím, že si zaslouží trochu si od těch zvědavců odpočinout,“ odvětila Angela a mně se hned zalíbila. „Jen už bys ji měla nechat na pokoji, ty paparazzi.“

Vzdychla jsem a podívala se po Alici. „Myslíš, že se to časem zlepší? Teď, když už ví, že jsme spolu.“

Al se dívala do země s lehce nepřítomným výrazem. „Zlepšilo by se to úplně, kdybyste spolu skutečně byli.“

„Alice,“ zaskučela jsem. „Přestaň s tím. Chtěla jsem radu od kamarádky, ne od poradkyně přes vztahy.“

„Možná jsem obojí,“ opáčila. „Věř mi, že byste už nic nemuseli řešit, kdybyste si dali od předstírání pohov.“

„Máme se spolu rozejít? Vždyť jsme spolu krátce…“

Obrátila oči v sloup. „Ne, ty trubko, ne rozejít. Dát se dohromady, řekla bych, tím pravým způsobem. Žádná výpomoc, jen čistá láska.“

„Jenže ta není,“ zašeptala jsem.

„To nemůžeš vědět,“ řekla tiše a významně se mi podívala do očí. Co-že? Vykročila do třídy a hnala se ke svému místu.

„No tak to ne!“ vyhrkla jsem, když jsem k ní došla, odhodlaně jsem se postavila před ní a vyčkávala. „Ani na mě nezkoušej nějakou ignoraci! Jak jsi to myslela?“

„Nijak,“ pípla, ale když viděla můj pohled, rezignovaně vzdychla. „No dobře, zkrátka… Jasper mi řekl, že co k němu cítíš. Miluješ ho, Bello. Stejně jako…“ Zarazila se, jako by si něco uvědomila, a pokračovala jinak – tím jsem si byla jistá. „Stejně jako Esmé miluje Carlislea, Rose Emmetta a já Jaspera – a naopak. Přesně takhle ho miluješ.“

„Ale on mě třeba ne,“ vysvětlila jsem hodně tiše, že neměl nikdo šanci zaslechnout mě. Povzdechla jsem si a posadila se vedle Alice na své místo. Periferním viděním jsem si všimla, že se na mě tak zvláštně dívá, ale nechtěla jsem jí pohled opětovat. Bůhví co by mi zase nalhávala a snažila se vtlouct do hlavy…

Pan Clinton byl přesný jako hodinky. Se zazvoněním vešel do třídy a hned začal dnešní výuku. Mé místo tentokrát pohledem nepřejížděl. Často mě zamyšleně pozoroval, a teprve když mi to začalo vadit a podívala jsem se mu zpříma do očí, uhnul pohledem a pokusil se na mě už nedívat.

Ke konci hodiny nám zadal úkol. Měli jsme si do příště – pátek – připravit krátké povídání o rozsahu tak pěti vět o jednom členovi naší rodiny. Na mě a Alici se obzvlášť podíval, ale nic nepoznamenal.

Ušklíbla jsem se a společně s Al vypochodovala do třídy.

„Tak co, budeš psát o mně, nebo o Jazzovi?“ zeptala jsem se pobaveně. Možná mě Clinton pozoroval tolik právě proto, že ho zajímal můj vztah s Edwardem. No, pomyslela jsem si posmutněle, možná si říkal, co na mě propána ten Edward vidí. Nemohla jsem se v ničem rovnat Alici, Rose nebo Esmé. Byla jsem průměrná. A jestli jsem někdy okouzlila nějakého lidského kluka… byla to prostě jen náhoda.

„Já budu psát o Jasperovi, protože ty budeš psát o Edwardovi.“ Vítězně se usmála.

Podezíravě jsem přimhouřila oči. „Kam tímhle míříš?“

„Vůbec nikam,“ protáhla se spikleneckým úsměvem. „Jen si hrozně ráda poslechnu tvůj popis jeho osobnosti – ne že bych ho už jednou neslyšela – a jsem si jistá, že ostatním se také bude líbit.“

„Jasně, jasně, ty vědmo,“ odbyla jsem ji se smíchem. „Běž už.“

Krátce se zasmála a otočila se k odchodu. Pár kroků ode mě se ještě ohlédla přes rameno a zavolala: „A užij si tělocvik.“

A odpověď pro Lunu: Kapitoly nemají žádný daný čas, kdy je dávám ke schválení. Většinou jsou odstupy tak sedm dní. :-) Slibuju, že se budu snažit dávat je častěji. ;)

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je jen začátek - 20. kapitola: