Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je jen začátek - 12. kapitola

24.02.2013 (20:45) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 4067×

12.    ČÁSTEČNÉ USMÍŘENÍ

Za celý oběd jsme spolu už nepromluvili a já se hrozně bála, jaké jsou jejich nové spekulace. Bůhví, co si o mně teď myslí. Hodina, která byla po obědě, byla moje poslední, za což jsem byla moc vděčná. Měla jsem ji s Jasperem, což už mě tolik nepotěšilo.

Před učebnou dějepisu mi dal Jasper přednost, takže když jsem vplula dovnitř, jako první jsem si všimla, že něco není v pořádku. Nestalo se nic převratného, ale všichni na nás koukali, šeptali si a nevěřícně vrtěli hlavami. Nechápala jsem, co jsme s Jazzem udělali, že si to vyžádalo tolik pozornosti.

Sedla jsem si k němu do lavice a hned se na něj otočila pro vysvětlení.

„Co se děje?“ zeptala jsem se zmateně. „Moc jim nerozumím.“

„Uvažují nad tím, proč není Edward ve škole. Většinou jsou to dohady, že jsi… na něj protivná a odmítáš ho.“

Vykulila jsem oči. „Jak je to sakra napadlo?“

Jasper se ušklíbnul. „No, když tě včera bránil, všichni si všimli, že mezi vámi je něco víc. Nebo to tak podle nich aspoň vypadalo. Té zrzce si prý dnes řekla, že s ním ale nechodíš a ať už ti dá pokoj, což samozřejmě vyvolalo domněnky, že jsi hrozně namyšlená. Lidé si toho hodně domýšlí, takže to neber osobně.“

„Jsou to hlavně holky, co?“ uhodla jsem a kysele se usmála.

Jazz se pousmál. „Jasně, že jo. Team Edward.“ A tiše se zachechtal. „Nechápou, jak – cituji – můžeš tak dokonalého muže odmítnout.“

Sklopila jsem pohled. „Ani já to nechápu,“ zamumlal jsem bezděky tiše.

„Co?“ vyhrkl Jasper.

Kousla jsem se do rtu. Kruci. „Co?“ opáčila jsem a vykulila nevinně oči. Asi stěží na něj můžu zahrát, že se přeslechl. „Promiň, já… jsem dnes nějak mimo.“

„Zase,“ utrousil Jasper, ale otočil se vpřed a už se k tomu nevracel.

Dějepis byl nudný, ale to bych mohla říct u každého předmětu. Dopodrobna jsme probírali občanskou válku a já si všimla, že Jazz občas krčí čelo a mhouří oči, jak se snažil učitelův výklad porovnávat s vlastními zážitky.

Jakmile zazvonilo, začala jsem se rychle zvedat, abych mohla sourozencům ujet. Nechápala jsem své chování. Tolik jsem se na ně těšila, a teď, když jsem s nimi, se jim téměř vyhýbám.

„Spěcháš?“ houkl na mě Jasper, když mi v mé zbrklosti vyklouzla učebnice z rukou.

Ohnula jsem se pro ni a uklidila do kabelky. Podívala jsem se na něj. „Já? Ani ne, jen…“ Najednou mi přišlo úplně nesmyslné vymlouvat se, že jsem mimo. Když s nimi budu, nic se nestane a navíc budu šťastnější. Zakroutila jsem s úsměvem hlavou. „Promiň. Nespěchám.“ Počkala jsem na něj a potom jsme se společně vydali k parkovišti.

U aut už byl zbytek; Rose se opírala o mé auto, Alice o své a Emmett seděl v otevřených dveřích na sedadle spolujezdce v Porsche, ruku na volantu, a když nás zahlédl, jednou zatroubil. No samozřejmě! Měl by vědět, že ne všichni stojíme o pozornost.

Obrátila jsem oči v sloup a nekomentovala to. Usmála jsem se na všechny a opřela se vedle Rose. Jasper šel k Alici a zabořil obličej do jejích vlasů.

„Co chcete – „

„Můžu s tebou mluvit?“ ozval se vedle nás povědomý dívčí hlas a přerušil tak mou otázku. Ohlédla jsem se po rušiteli a spatřila Jessiku, jak na mě očekávaně kouká a nervózně těká pohled mezi mými sourozenci. „Bello?“ oslovila mě, jako by chtěla ujasnit, s kým to mluví.

Překvapeně jsem zamrkala. „Jistě.“ Na zvědavý pohled Rosalie, ke které se brzy přidali i ostatní, jsem odpověděla pokrčením ramen. Vůbec jsem nevěděla, co mi může chtít. Snad to nebude o… Ach ne. Prosím, prosím. Aspoň pár hodin ho nechci řešit. Ne že by se z mé hlavy dal nějak vystrnadit…

Poodešla jsem s ní stranou, založila si ruce na prsou a kývla bradou, aby začala mluvit. „Co máš na srdci?“ Opravdu jsem se snažila neznít otráveně a sarkasticky, ale tohle je můj život a já nechci, aby mi do něj nějací žárliví a protivní teenagery zasahovali.

Jess očividně pod mým tónem znejistěla, ale nijak ji to nezviklalo v jejím rozhodnutí promluvit si se mnou. „Chci slyšet pravdu.“

Čekala jsem, co přijde dál. Mlčela a dívala se na mě.

„Pravdu o čem?“ zeptala jsem se.

„O Edwardovi, samozřejmě.“

Vykulila jsem oči. „Prosím?“ Kdo si myslí, že je?

Jessica pohodila rameny a zvedla bradu. „Myslím, že si to zasloužíme všichni vědět. Všichni jsou tu zvě – „

„Poslyš,“ skočila jsem jí rozladěně do řeči a nevěřícně se usmála. „Nikdo si nezaslouží vědět pravdu o mých soukromých věcech. Edward je teď na velmi krátkou dobu mimo město. Jel na návštěvu k příbuzným – soukromé důvody. Pokud jste zvědaví, máte smůlu. Já vás také nežádám, abyste se zpovídali z vašich problémů, rodinných situací nebo jakkoliv absurdních záležitostí. Takže dejte laskavě mně a mé rodině pokoj.“ Zhluboka jsem se nadechla a spokojeně přikývla. „Myslím, že je to všechno, co jsem chtěla říct.“

„Ale já chtěla – „

„Je mi úplně jedno, co jsi ty chtěla. Ty nemáš právo v tomhle momentě něco po mně chtít.“ Poplácala jsem jí rádoby chlácholivě po rameni, usmála se a prošla kolem ní zpátky k ostatním, stále kroutíc hlavou.

Emmett, teď stojíc vedle Rose, potlačoval úsměv, ale když viděl můj kyselý, nevěřícný výraz, propukl v hlasitý řehot. Jasper se chechtal s ním, jak jinak. Alice a Rose se pobaveně usmívaly a koukaly někam za mě. Moc jsem se chtěla otočit, abych viděla, jak se teď asi Jessica, když se moje rodina svíjí v křečích smíchu, ale neudělala jsem to. Chtěla jsem ji už úplně hodit za hlavu.

„Přestaňte se smát,“ varovala jsem je. „Vůbec to není vtipné; pořád mi lezou do soukromí.“

„Hezky si ji setřela, ségra – pojď si plácnout,“ vyhrkl Emmett, ještě jednou se zachechtal a nastavil dlaň. V jedné chvíli mě napadlo, že ho do té ruky udeřím tak, jak bych to udělala normálně, ale pak mi došlo, že by asi nebylo nejlepší na přeplněném školním parkovišti vydávat hromové rány. Normálně jsem si s ním plácla, a když se znovu krátce zasmál, tiše jsem se zachichotala.

Alice zvedla ruku, abychom jí věnovali pozornost. „Dostala jsem nápad, co bychom mohli dělat odpoledne.“

Obrátila jsem oči v sloup. „Nákupy už znovu neabsolvuju.“

Udělala dotčený obličej a teatrálně se chytla za srdce. „To jsem vůbec nemyslela. Jak tě to mohlo napadnout?!“ Ale neřekla nic dalšího a mně by bylo i bez toho divadélka jasné, že jsem její plány odhadla správně.

„Tak co jsi teda měla na mysli, Alice?“ zeptal se jí Emmett s uličnickým úsměvem.

„Měla jsem takový skvělý návrh,“ mluvila pomalu, jak v duchu přemýšlela, co by mohla skutečně navrhnout. „No,“ prohodila nakonec. „Myslela jsem, že bychom byli na chvíli praví středoškoláci a zahráli si flašku, ale to je vlastně hloupý nápad, protože nejsme všichni.“

„Jak to myslíš?“ obořila jsem se a přimhouřila naštvaně oči.

„Přesně tak, jak to říkám,“ odsekla.

Vzdychla jsem si. Snaží se nás dát dohromady. Není nad to mít sourozence dohazovače. Nechtěla jsem už v tomto rozhovoru pokračovat, akorát by to vedlo k další hádce.

„Takže co tedy budeme dělat?“

„Alice, díky,“ zamručel Emm kysele. „Teď se nebudu moct dočkat flašky. Neměla jsi o tom vůbec mluvit.“

Přemýšlivě jsem se kousla do rtu. „Vždyť si ji můžeme zahrát,“ navrhla jsem s malou nadějí. Když si ji zahrajeme dnes, není moc velká šance, že ji budeme hrát znovu, až se Edward vrátí. Měla bych z krku tu pitomou hru a plánující sourozence

Jasper s Emmett naráz zavrtěli hlavami, načež Jasper vysvětlil: „Když bude úkol a budeš muset někoho políbit, mělo by to být férové a každý si políbí toho, s kým je.“

Holky po nich šlehly pohledem a já stiskla rty do úzké linky, abych se nezasmála. Ony si myslely, že bych se snad s jedním z nich líbala, nebo co? Pak mi ale došlo, co Jazz ve skutečnosti řekl.

„Co? Já ale nejsem s nikým, takže by to stejně nemělo smysl. Můžeme hrát bez líbání.“

Všechna legrace byla rázem pryč. Všichni se podívali stranou, v obličejích výmluvné výrazy.

„Když se s ním líbala předevčírem, tak ti to nevadilo. Navíc jsi s ním trávila noc, takže je to vlastně úplně jedno. Ke všemu… je to jen hra, což by ti mělo být dost povědomé,“ řekl Jasper.

Zavřela jsem oči. „Můžeme se – prosím – o tom dnes už nebavit?“

Ticho, které následovalo, jsem si vyložila jako souhlas. Otevřela jsem oči. Když zaregistrovali můj pohled, pokrčili rameny. Doufala jsem, že to opravdu dodrží a dnes už o tom znovu nebudeme mluvit.

„Můžeme?“ ujistila se Rose.

Přikývla jsem a nasedla do svého auta společně s ní. Byla jsem ráda, že se na mě už příliš nezlobí. No, předpokládám, že Carlisleovi to také budu muset vysvětlit, stejně tak Esmé. Na to jsem se moc netěšila.

Pustila jsem autorádio a počkala, až vyrazí Alice první. Těch pár lidí, co se ještě na parkovišti zdrželo, pozorovalo žluté Porsche a moje Ferrari, jak se neskutečnou rychlostí vyřítilo vpřed. Zírala jsem před sebe a nevěděla, jestli bych měla něco říct. Nechtěla jsem zase začít to nepříjemné téma, ale v poslední době… vlastně od té doby, co jsem se vrátila, se stejně nedalo o ničem jiném mluvit.

Rosalie to nakonec vyřešila za mě.

„Mohli bychom se podívat na film,“ navrhla najednou.

Překvapeně jsem se po ní otočila. „Jo,“ odpověděla jsem pomalu a nejistě. „To bychom mohli.“ Znovu jsem chtěla říct, že klidně můžeme uskutečnit původní plán – flašku – ale už jsem o tom opravdu nechtěla mluvit.

Zbytek cesty už jsme nepromluvili. Když jsme dorazili domů, Esmé byla pryč, Carlisle ještě v práci, ale na stole v obývacím pokoji ležel papírek. Dostala jsem se k němu první a ostatní mi zvědavě nakukovali přes rameno.

Edward volal, psala a mně se sevřelo hrdlo. Je v pořádku. Pravděpodobně se vrátí už zítra. Alice nám prý poví, až se rozhodne. Už si nemáme dělat starosti. Nikdo z nás. Esmé

Na slově nikdo se zarazila, to bylo vidět, podle kostrbatého písmena n, jak nevěděla, jestli to slovo chce skutečně napsat. Bylo mi hned jasné, proč váhala. Kvůli mně.

Zdrceně jsem odložila papírek na sedačku a svalila se do křesla, načež jsem si obličej zakryla dlaněmi. Náhle jsem ucítila studený dotyk na ruce a další na vlasech. Vzhlédla jsem a spatřila lítostivé, starostlivé tváře Alice a Rose.

„Bello,“ začala Al.

Rychle jsem ji přerušila. „Ne, já jsem v pohodě. Jsem jen trochu unavená.“

„Tahle výmluva už je stejná od pondělí. Vymysli si jinou, nebo se nepřetvařuj,“ dala mi moudro Rose a měla pravdu. Věděli, že jsem lhala, a nic víc vědět nepotřebují, takže už si nemusím vymýšlet další lži. Už to není třeba.

Vzdychla jsem. „Nejsem unavená. Jen je mi líto, že odešel kvůli mně.“

Obě si sedly na postranní opěrky křesla a objaly mě kolem ramen.

„Ráda bych řekla, že to není pravda, ale je to dost očividné,“ promluvila Alice tichým hláskem, jak musela říct to, co nechtěla. „Už se tím netrap a pojď na to dnes zapomenout.“

Překvapilo mě, že to sama navrhla. Věděla jsem, že už na mě nikdo z nich není tak naštvaný, jako na začátku dne, ale tohle bylo přeci jen citlivé téma pro obě strany a já byla určitě ta poslední, koho by měla utěšovat.

„Tak co si tedy pustíme, když jste se rozhodli pro odpoledne u televize?“ ozval se za námi hlas Emmetta a já jsem se vylekaně napřímila. Zamrkala jsem, abych odehnala slzy, které se mi tlačily do očí, a otočila se na něj.

Pokrčila jsem nenuceně rameny. „Vyber, co chceš.“

Emm si ďábelsky promnul ruce. Měli jsme tu miliony filmů, takže rozhodně bylo, z čeho vybírat, ale on vypadal, že už to měl dopředu promyšlené. Váhal mezi nějakým filmem o upírech, abychom se prý pobavili, a fantasy filmem Spiderman. Když přejížděl titulky filmů, vypadal u toho jako malé děcko, které se nedokáže v obchodě rozhodnout, která hračka se mu líbí víc.

„Já opravdu nevím,“ podal ovladač Jasperovi a teatrálně vzdychl. „Buď bych koukal na všechno, nebo na nic.“

Zasmála jsem se. „Půjč mi ten ovladač, Jazzi, prosím.“ Natáhla jsem se pro zmiňovaný předmět, který mi bratříček podával, a dala se sama do výběru. Proskákala jsem žánry a zastavila se u katastrofických. „Co třeba Titanic?“ Aspoň budu mít pořádný důvod brečet a nebudou si myslet, že se vymlouvám.

„Klidně,“ souhlasili.

Během filmu jsem si několikrát nadávala, proč jsem ten film chtěla pustit. Při romantických scénách mi tekly slzy z očí – zase – a moji sourozenci se na mě podezíravě koukali a zjevně kontrolovali, jestli nejsem zralá na psychiatra. Při smutných scénách, které byly až u konce nebo když vyprávěla starší verze Rose, jsem bulela taky. Od momentu, kdy Rose vyskočila z člunu, aby zůstala s Jackem, jsem řvala až do konce. Cítila jsem, že na mě Jasper nechává působit svůj dar, a trochu mě to uklidnilo… dokud se neobjevila další smutná chvíle a já se nerozplakala znovu. Když jsem před očima neměla Edwarda, tak jsem viděla umírajícího Jacka. Skvělé.

Právě běžely závěrečné titulky a já smrkala do kapesníků, jejichž balení mi přinesl Emm s ostražitým pohledem v půlce filmu, když klaply dveře a do obýváku se přiřítila Esmé s vykulenýma očima, plnýma zděšení.

„Co se to…?“ Její oči zakotvily na obrazovce a ona chápavě přikývla, načež nás všechny obdařila káravým semknutím rtů. „Titanic. Zdá se vám, že romanticko-katastrofický film je teď vhodný?“ Esmé se na mě podívala, když jí došlo, že to řekla přede mnou. „Teda…“

„Vybírala to Bella,“ prásknul Jasper.

Mamka se na mě vyjeveně podívala a pozorovala mé slzy.

Pokývala jsem hlavou. „Hrozně dlouho jsem ho neviděla.“ Hrozně dlouho jsem ho neviděla… opakovala jsem si tu větu v hlavě několikrát, načež mi došlo, že tím můžu myslet i někoho jiného, než film. Celý den! V neděli mi to ještě tak nevadilo, ale teď už jsem v tom až po uši, takže je to silnější. Celý den a pár hodin, celou noc! Rozvzlykala jsem znovu a zase zabořila nos do kapesníku.

„Pardon,“ zašeptala jsem, když jsem si otírala oči.

Esmé se na mě lítostivě usmála, přešla ke mně a objala mě. „On se brzy vrátí.“

Přestože jsem o tom právě přemýšlela, v první chvíli mi nedošlo, o čem mluví. „Kdo?“ vybafla jsem na ni a zmateně se odtáhla.

Ještě zmateněji k sobě stáhla obočí. „Edward přece.“

Zavřela jsem oči. „Myslela jsem ten film. Že už jsem ho dlouho neviděla.“ Kdyby tak tušila, že se trefila do černého.

„Ou,“ vyhrkla Esmé a hryzla se do rtu. Chvíli se na mě koukala, zjevně přemýšlela, co říct, načež se ohlédla po ostatních a pousmála se. „Tak už jste se zjevně usmířili,“ konstatovala spokojeně.

Emmett přikývl. „No… jo. Došlo k malému nedorozumění. Bella…“ Hodil po mně pohled, jestli to smí říct. Trhla jsem hlavou. „Bella nám o tom lhala. Ze svých důvodů.“

Esméino obočí vylétlo vzhůru. „Jakých důvodů?“

„Osobních,“ vložila jsem se do konverzace. Všichni se na mě podívali, a když jsem jim pohled oplatila, klopili pohled k zemi. Došlo mi, že by rádi něco řekli, ale nechtěli se hádat, takže si raději své názory nechali pro sebe.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je jen začátek - 12. kapitola: