Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - 8.kapitola

13.11.2009 (20:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2189×

8. kapitola – Zdravotní sestřička

S mámou jsem se moc nespletla. Opět měla problémy s tím, že u Cullenů trávím více času než doma s rodinou a kdesi cosi. Nechápu, že ji to ještě pořád baví. Já jsem toho měla plné zuby.

„Paní Montenegrová, Bella u nás opravdu nepřekáží. Alice i ostatní mí sourozenci si ji velmi oblíbili.“ snažil se uchlácholit mamku Edward. Ta ho jenom spražila zamračeným pohledem a dál se věnovala mně. Tušila jsem, že si mě vychutná, až Edward odejde.

A taky jsem se moc nemýlila. Sotva jsem se promrzlá vrátila zpátky do bytu po tom, co jsem se dlouze loučila s Edwardem, se do mě máma pustila.

„Is, tohle už přestává všechno. Jsi u Cullenových víc doma, než tady. Paní a pan Cullenovi už z toho musejí být nešťastní.“

„Mami, Esme a Carlisle jsou moc hodní a sám Edward ti říkal, že jim to nevadí. Proč bych nemohla trávit čas se svým klukem u něj doma?“ štval mě mámin postoj. Vždyť je Edward můj kluk, tak proč bych s ním nemohla trávit čas.

„Já si prostě nepřeji, abys k nim chodila.“ dodala máma svůj rozsudek a já šla málem do kolen.

„Mami, ty mi budeš zakazovat chodit k mému klukovi domů?“ Zeptala jsem se nevěřícně. Má vlastní máma mi bude v mých osmnácti letech něco zakazovat? Tak to ne.

„Jsem tvá máma, mám na to právo.“

„Já ti ho taky neupírám, ale já už jsem dospělá. Můžu o sobě rozhodovat, jak chci. A abys věděla, právě teď odcházím ke Cullenům a budu tam spát.“ oznámila jsem vztekle své mámě a práskla dveřmi do pokoje. Popadla jsem svou tašku, rychle do ní hodila peněženku a doufala, že bude Alice připravená na mou dnešní návštěvu. Vylezla jsem z pokoje a málem vrazila do mámy, která celá brunátná stála před dveřmi pokoje. Prošla jsem okolo ní a začala si obouvat boty.

„Isabello, okamžitě se sem vrať!“ Zařvala vztekle máma.

„Ne, jsem dospělá a ty mi nebudeš zakazovat navštěvovat, či spát u mého kluka a jeho rodiny, kterou jsem si moc oblíbila a oni mě. Dobrou noc.“ rozloučila jsem se a vypadla z bytu. Doufala jsem, že Alice můj zběsilý útěk viděla, protože jsem si v tom vzteku a spěchu zapomněla vzít bundu. Vyšla jsem před dům a smutně jsem pohlédla na prázdnou silnici, na které nestálo jako obvykle krásné stříbrné Volvo s ještě krásnějším majitelem. Povzdechla jsem si a s pažemi omotanými okolo těla jsem se vydala po silnici směrem k domu Cullenových. V hlouby duše jsem doufala, že mě Alice přeci jen musela vidět a brzy pro mě někoho pošle, ale čím déle jsem šla, tím víc jsem tu naději ztrácela.

A přeci po deseti minutách strastiplné cesty, během které jsem stačila promrznout na kost, mě ozářila stříbrná světla. Auto okolo mě projelo, ale záhy udělalo smyk a zastavilo přímo vedle mě. Řidič stáhl okýnko a já jsem nevěřícně zírala do Emmettovy tváře.

„Tak nastup, ty tulačko.“ zazubil se na mě Emmett a otevřel mi dveře svého jeepu. Vděčně jsem do jeepu naskočila a rychle za sebou zavřela dveře.

„Kd-d-de je Ed-d-d-ward?“ vykoktala jsem ze sebe.

„Není ti ziminka?“ zasmál se Emmett, ale ihned zapnul topení. „Šel s ostatními na lov, doma jsem jen já a Alice, ale neboj se, on se ti náš Edík vrátí. Do tý doby ti budu dělat společnost já.“ mrkl na mě laškovně a já se modlila, aby Edward dorazil, co nejdřív, protože večer jen s Alicí a Emmettem bych taky nemusela přežít.

„Teda Is, ty jsi ale zlobivá holčička. To se dělá takhle utíkat z domova?“ nasadil Emmett přísný tón, ale ihned se autem rozlehl jeho hurónský smích a já myslela, že přijdu o sluch. Konečně po deseti minutách cesty, kdy jsem se na předním sedadle jeepu natřásala jako želatina, z čehož měl Emmett samozřejmě ohromnou legraci, zastavil auto před obrovským domem Cullenů. Vylezla jsem celá rozlámaná z auta a rázovala si to k domu, Emmett mě předešel a galantně mi otevřel dveře.

„Vedu naši ztracenou dceru!“ zavolal do domu a po vteřině se objevila Alice s vážným výrazem na tváři.

„Is, jak jsi mohla takhle odejít z domova?“ zeptala se mě Alice a z jejího hlasu čišelo opravdové překvapení.

„Alice, jsem dospělá. Máma mi nebude zakazovat návštěvy mého kluka, to vážně ne.“ ohradila jsem se vztekle.

„No dobrá. Pojď do postele, uvařím ti horký čaj.“ změnila Alice téma.

„Ale já nejsem nemocná.“ ohradila jsem se.

„Ale budeš, pokud si okamžitě nepůjdeš lehnout.“ oponovala mi Alice a já nemohla jinak, než ji poslechnout. Došla jsem do Edwardova pokoje a na posteli našla čisté pyžamo. Zavřela jsem se v koupelně a pustila na sebe horkou vodu. Moje zmrzlé tělo pomalu roztávalo pod uklidňujícími údery vody. S nechutí jsem nakonec vodu vypnula a vylezla ze sprchy. Hned jsem si zalezla do pyžama, ale i přes horkou koupel jsem začala popotahovat a pčíkat.

„No super.“ Alice měla vážně pravdu. Rychle jsem si zalezla do studené postele a snažila se zahřát. Nakonec jsem začala kašlat. Přemýšlela jsem, kde je Alice s tím čajem, když se rozrazily dveře.

„No, konečně Alice. Už jsem si myslela, že si na mě zapomněla.“ zasmála jsem se tomu, jak hloupé bylo, že by Alice na něco zapomněla a otočila jsem se ke dveřím. V tu chvíli mi klesla brada a následně jsem vyprskla smíchy. Ve dveřích stál Emmett a na sobě měl šaty, které nosí sestřičky, na hlavě bílou čapku s červeným křížem a dokonce silonky. Bože, kde jen tohle vyhrabal. V rukou nesl podnos s čajem, z kterého se jen kouřilo, ale k mé smůle tam leželo i něco jiného. Sestřička Emmett, ke mně přistoupila a strčila mi do pusy teploměr. Jenže já jsem se smála, a tak mi brzy teploměr vypadl z pusy.

„Teda, vy jste ale zlobivý pacient.“ mrkl na mě lišácky Emmett a svůdně se pokusil natáhnout pro teploměr. K jeho smůle to však vypadalo ještě směšněji, že jsem na něj vyprskla čaj, kterého jsem se právě napila.

„Is! Ničíš mi můj obleček. Co by Rose řekla, kdyby mě teď takhle viděla? Celého mokrého.“ urazil se Emmett a vytrhl mi hrneček z ruky.

„To, že jsi mokrý, není to nejhorší, Emmette Cullene, ale proč máš na sobě proboha tohle oblečení?!“ ozvalo se ode dveří, kde stála napružená Rosalie a já nemohla jinak, než se začít zase smát.

„Ale Rosalie. Bella je nemocná! Vidíš, má horečku, 42 °C.“

„Emmette to bude nejspíš tím, že ten teploměr mácháš v horkém čaji.“ opáčila jsem během svého záchvatu smíchu.

„Ty se mi moc nesměj.“ řekl uraženě Emmett a zastrčil mi teploměr zpátky do pusy. Následně odkráčel se zdviženým nosem z místnosti. Rosalie se na mě omluvně podívala a následovala svého praštěného manžela.

Pak se ve dveřích objevila osoba, na kterou jsem čekala nejdéle a moc se na ni těšila. Edward.

„Is, co tě to napadlo, takhle odejít z domu. Měla jsi mi zavolat.“ káral mě Edward, ale nedala se přeslechnout radost v jeho hlase, když mě měl u sebe. Vyndala jsem si teploměr z pusy a promluvila.

„Máma mi nebude zakazovat, se s tebou vídat.“ odpověděla jsem a doufala, že tím je tohle téma uzavřené.

„Tak dobrá.“ Povzdechl si Edward a vzal mi teploměr z ruky. „Is, máš horečku, a to dost vysokou. Počkej, dojdu pro Carlisla.“ vypadalo to, že Edward mluví spíš sám pro sebe, ale smutně se na mě zadíval. Než odešel, vzala jsem si od něj teploměr a vážně, 39,8 °C. Teprve teď jsem si všimla, že mám na čele kapky potu a celkově mi začínalo být pořádné horko. Po chvíli se objevil Edward s Carlislem, který usoudil, že by to mohl být zápal plic, ale to bude vědět až po vyšetřeních, která mi udělá zítra v nemocnici. Usoudili, že by mi měli zchladit tělo, takže se hned v místnosti objevila Esme s prostěradlem, které namočila v ledové vodě.

Edward se rozhodl, že se o mě postará, a tak si od Esme, která s Carlislem následně odešla z místnosti, převzal prostěradlo.

„Ehm, Edwarde? Nemohli bychom to prostěradlo vynechat?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ne nemohli. Musíme ti srazit horečku.“

„A nešlo by to jinak?“ zeptala jsem se a v očích mi zaplanuly jiskřičky. „Třeba bys mohl…“ tu větu jsem nedokázala dopovědět, ale zdá se, že Edwardovi svitlo.

„Nevím, jestli je to rozumné.“ vrtěl Edward záporně hlavou, ale i jemu se ta představa líbila.

„Prosím.“ upřela jsem na něj svůj pohled a doufala, že bude mít alespoň podobné účinky, jako když se on takhle podívá na mě. Zabralo. Edward si povzdechl a odhodil prostěradlo do rohu místnosti. Svlékl si tričko a kalhoty, které na sobě měl a lehl si ke mně do postele. Přitulila jsem své hořící tělo na jeho chladné tělo. Okamžitě jsem se začala třást. Čekala jsem, že to bude nepříjemné, cítit na holé kůži něco studeného, ale vědomí, že je to Edward ty nepříjemné pocity potlačovalo. Edward si mě přetáhl na sebe a zabořil mi svůj obličej do vlasů.

„V pořádku?“ zeptal se starostlivě.

„Víc než to.“ odpověděla jsem, ale hned na to jsem zrudla. Zavřela jsem oči a užívala si ten slastný pocit, cítit Edwarda tak blízko. Jenže nebyl by to Emmett, kdyby zase neperlil.

Najednou se rozrazily dveře, v kterých stál Emmett s foťákem, který bleskově cvaknul a ozářil mě. Zrudla jsem, když mi došlo, jak to vypadá, když Edward i já jen ve spodním prádle ležíme na sobě.

„Haha. Náš Edík už není panic.“ křičel na celý dům Emmett a z Edwardovi hrudi se ozvalo zavrčení. „Teda Edwarde, já myslel, že máš Isu zchladit, ne ji ještě víc rozhicovat.“ smál se dál Emmett a uhýbal polštářům, které po něm Edward házel.

„Vypadni Emmette.“ procedil skrz zuby Edward a hodil po něm poslední polštář.

Předchozí kapitola ooooo Další kapitola

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - 8.kapitola: