Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - 7.kapitola

04.11.2009 (12:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2026×

7. kapitola – Slyším ji, ale nevidím

Šel jsem setmělou ulicí a byl zabrán do myšlenek na Isabellu, když v tom dolehl k mým uším tichý vzlykot. Obvykle bych si s tím nelámal hlavu, ale ten kdo vzlykal, byl někde blízko mě, ale i když jsem se několikrát otočil, nikoho jsem neviděl. Když už jsem se chystal znovu otočit, zaslechl jsem odněkud tichý hlásek.

„Ty mě slyšíš?“ zeptala se překvapeně.

„Kdo jsi?“ moje otázka ji musela překvapit, protože jsem zaslechl zalapání po dechu. Pořád jsem se, ale nepřestával rozhlížet kolem sebe. Bylo to tak zvláštní mluvit s někým kdo je někde blízko vás, možná dokonce před vámi a vy ho nevidíte, přestože nejste slepí.

„To není možní, nikdo mě neslyší.“ řekla podrážděně. No, spíš to vyštěkla, ale kdyby ji nikdo neslyšel tak by to znamenala, že se bavím sám se sebou. Ale já se vážně bavím sám se sebou. Proboha, co se to se mnou děje.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se znovu, ale už mi nikdo neodpověděl. „Lucasi, začínáš bláznit, už mluvíš sám se sebou.“ Zuřil jsem na sebe a pokračoval dál v cestě po setmělé ulici. Po několika prošlých ulicích jsem si uvědomil, že přemýšlím nad tím hlasem a vůbec nevnímám, kam jdu natož, kam jsem měl původně zamířeno. Zastavil jsem se a rozhlédl se po ceduli s nápisem ulic. Sakra kam jsem o až došel. Byl jsem skoro na konci města a cíl mé cesty se nacházel v centru. Vydal jsem se tedy zpátky. Před jejím domem jsem se zastavil, protože tam stálo Edwardovo auto. Nechtěl jsem znovu letět vzduchem, jako tomu bylo včera, ale dneska bych už byl připravený, přestože jsem si byl jistý, že ve městě by mě nenapadl.

Šel jsem znovu na střechu, kde poslední dobou trávím skoro všechen čas. Tedy v noci. Sedl jsem si na atiku a čekal, dokud Edward neodjede. Isabella ho šla vyprovodit ven a na rozloučenou se políbili. Vítr foukal od nich, takže jsem měl jistotu, že mě Edward neucítí a já nebudu odhalen. V tom se vedle mě opět ozval ten naříkavý hlas.

„Řekneš mi konečně, kdo jsi?“ div jsem nevyštěkl, na dotyčnou co podle všeho seděla vedle mě.

„Ne!“ řekla uraženě a smutek a bolest z jejího hlasu jenom čišely.

„Proč brečíš?“ potřeboval jsem si být jistý, že nejsem blázen mluvící sám se sebou.

„Do toho ti nic není.“ ozval se znovu ten ubrečený hlas.

„Tak mi aspoň řekni, jak se jmenuješ. Jak ti mám říkat?“ snažil jsem se o dívce s tak pěkným hlasem dozvědět něco víc, ale ona nechtěla, abych se dozvěděl něco víc.

„Nijak, nemůžu ti to říct.Caius…“ takže ona zná Caiuse? To znamená, že je upírka?

„Ty znáš Caiuse?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Né!“ ozval se bolestný výkřik. Zřejmně jsem narazil na nějaké bolestné místo. Třeba je to upírka s nějakým darem. Třeba ten dar je její neviditelnost, ale proč bych s ní dokázal mluvit jenom já? Vždyť tvrdila, že ji nikdo neslyší.

„Jak dlouho jsi už neviditelná?“ promluvil jsem znovu k mé neviditelné společnici, ale na místě, kde se měla podle všeho nacházet, jsem už nic neslyšel. V tu chvíli jsem si také všiml Edwardva odjíždějícího auta. „Copak jsem vážně blázen?“ promluvil jsem si už jen sám k sobě. Co jí asi Caius musel udělat, že jen jeho jméno ji tak vyděsí a vyvolá další příval slz. Nechápal jsem to. Seděl jsem pořád na střeše a sledoval stín pohybující se v Isině pokoji, ale z mysli mi nešel ten sametový hlas, se kterým jsem se bavil. Kdo je ta dívka, co tu byla? Co se jí stalo? Nevím. Ale byl jsem rozhodnutý to zjistit.

Ráno jsem zaslechl, jak Isabella s někým telefonuje. Zpozorněl jsem, když jsem zjistil, že mluví s nakladatelem.

„Tady Isabella Montenegrová.“ ozvala se do telefonu. Mluvila s nějakým panem Jenkinsem, zdejším nakladatelem. Měla zájem o podepsání smlouvy na další knihu, ale nechtěla mu prozradit, o čem bude. Doufal jsem, že neudělá tu chybu, aby pokračovala ve své první knize. Potom bych opravdu neměl na výběr. Teď ještě jsem mohl Caiusovi lhát, že to byla opravdu jenom náhoda, ale kdyby pokračovala a zmínila třeba i mě, musel bych zakročit.

„Dobře, odpoledne se u vás zastavím. Nashledanou.“ Ukončila hovor a vydala se znovu do školy. Měl jsem celý den volno. Do školy jsem nemohl a navíc jsem potřeboval na lov. Hlas jsem celou noc neslyšel a začínal si myslet, že se mi to opravdu zdálo.

Bylo opět pod mrakem. Typické podzimní počasí. Vydal jsem se po ulici, po kterých ještě nechodilo mnoho lidí, a vydal jsem se z města. Nevěděl jsem, jak dlouho budu muset zůstat a sledovat Isino chování ani její vztah k Cullenům a jejich novým členům z Voltéry a tak jsem potřeboval změnit svůj jídelníček, abych se mohl pohybovat po okolí, kde Isa bude, aniž bych ohrozil naše tajemství. Se značnou nechutí jsem se vydal k nejbližšímu lesu. Zbystřil jsem sluch, aby se ujistil, že v blízkosti není žádný člověk, který by mi moje počínání překazil, a když jsem si byl jistý, mohl jsem se soustředit jenom na lov.

Krev. Lákavá tekutina na svlažení ohně v mém hrdle, ale nevoněla tak krásně jako ta lidská. Měl jsem, ale neuvěřitelné štěstí. V Kanadě se ještě najde spousta šelem, které mají krev mnohem chutnější než nějací býložravci. Fuj! Musel jsem se nutit do toho, abych se neotočil a nešel hledat nějakého člověka, zvířecí krev mi vůbec nevoněla.

„Ale jaká to změna.“ ozval se někde za mnou ten hlas, když jsem skolil a dopil jednoho medvěda, který se zrovna chystal sám na lov, aby se mohl potom uložit k zimnímu spánku.

„Už jsi tu zase?“ řekl jsem otráveně a snažil se zaregistrovat, odkud její hlas přichází.

„No, jo. Trochu mě ta samota nudí a tak když mě slyšíš. Říkala jsem si, že bych s tebou přece jenom mohla mluvit, ale nechtěj o mně nic vědět.“ řekla hlasem, který nepřipouštěl námitky a tolik mi připomněla, Jane a její typicky Volturiovský přístup k upírům z gardy. Prostě byla na mě povýšená.

„Řekni mi, jak se jmenuješ.“ To bylo jediné, co jsem potřeboval vědět.

„Ani mě nenapadne. Pokud to bude chvít vědět, odejdu.“ začala vyhrožovat.

„Jak myslíš, mě tvoje společnost chybět nebude, ale tobě moje ano.“ naoko jsem s její podmínkou souhlasil, ale byl jsem rozhodnutý zjistit, kdo je.

„Říkej mi Victorie.“ řekla po chvíli.

„To není tvoje jméno.“ tím jsem si byl naprosto jistý, nepřišla mi jako člověk nebo kdo byla, co se tak snadno vzdává.

„To ti může být jedno.“ odsekla.

„Dobře, budu ti říkat Victorie.“ Řekl jsem nahlas „Stejně nechápu proč děláš se svým jménem takové caviky.“ Zašeptal jsem si spíš pro sebe, ale musela stát zřejmě hodně blízko, protože to zaslechla.

„Nedělám žádné caviky, prostě chci žít.“

„Aha, tak slečna chce žít, ale to musí být opravdu těžké, když ji nikdo nevidí, ne?“ rýpl jsem si do ní. Nějak jsem v její přítomnosti, přestože jsem ji neviděl, nedokázal být takový gentleman, jako obvykle. Možná tón jejího hlasu mě pokaždé popudil, abych na ni byl takový nepříjemný.

„Já za to nemůžu, to oni …“ a znovu se rozvzlykala.

„Promiň, to jsem nechtěl.“ už jako člověk jsem nesnesl, když v mé přítomnosti dívka brečela, prostě jsem citlivý. Hned jsem se jí tedy omluvil a doufal, že brečet přestane, ale ona nepřestávala. Tolik jsem ji chtěl obejmout a utěšit, ale jak jsem mohl, když jsem ani nevěděl, kde stojí? Tušil jsem, že je někde přede mnou, ale kde přesně? Na malý moment se přede mnou objevil nějaký obrys, ale stejně rychle jako se objevil, tak i zmizel. Přesto jsem se vydal tím směrem.

„Kam jdeš?“ zeptala se překvapeným a trochu vyděšeným hlasem.

„Něco jsem tam zahlédl.“ Odpověděl jsem prostě a pořád jsem šel k místu, kde se ten stín objevil.

„Hned se zastav!“ vykřikla naštvaně a výhružně. Nehodlal jsem ji poslouchat, a dál jsem šel k místu, kde byl před malou chvílí stín. Z těch míst se ke mně potom ozvalo i výhružné zavrčení. Aha, tak to přece byla Victorie.

„Dobře, už stojím.“ řekl jsem a ona se na chvíli uklidnila, tedy nevím to jistě, ale přestala na mě vrčet.

„Jak jsi to udělal?“ zeptala se a v jejím hlase se ozvalo překvapení a… to snad ne! Dokonce tam byla i radost.

„Udělal co?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Jak jsi věděl, kde stojím?“

„Viděl jsem tam nějaký stín, který ovšem hned zmizel a když jsem se vydal zjistit, co to bylo, začala si na mě vrčet.“ odpověděl jsem jí na její překvapenou otázku.

„Jaký je tvůj dar?“ změnila najednou téma našeho rozhovoru.

„To snad není možné. Neuběhne den, aby se mě někdo neptal na můj dar. Řeknu to ještě jednou a naposledy. Já to nevím!“ proč všechny zajímá můj dar? Copak je to tak důležité? Nikdo ve Voltéře se nikdy nezajímal o můj dar. Věděl jsem, že nějaký mám, jinak by mě tehdy neproměnili, ale jakmile jsem se stal jedním z nich, začali mě jenom trénovat v boji. Nikdo se neptal na můj dar, jako teď Victorie a před tím i Edward.

„Kdo ještě chtěl znát tvůj dar?“

„Edward Cullen.“ Řekl jsem celé jeho jméno a potom zaslechl, jak zalapala po dechu. Muselo ji to hodně zaskočit „Znáš ho? Zeptal jsem se pro změnu překvapeně já.

„Ne.“ řekla, ale hlas se jí při tom krátkém slově zachvěl tak, že jsem okamžitě pochopil, že mi zase lže.

„Jak myslíš. Vím, že mi lžeš. Vím, že se nejmenuješ Victorie, ale to je jedno. Vím, že znáš Edwarda Cullena a možná dokonce i tu jeho povedenou rodinku, ale to je mi taky jedno. Jenom mi už konečně přestaň lhát. Možná protože jsem jediný, kdo tě slyší a možná i vidí, ti můžu pomoct, ale ty mi to nechceš usnadnit a ani mi trochu pomoct. Fajn dělej si, jak uznáš za vhodné, já jdu.“ Byl jsem na ni naštvaný. Nesnáším, když mi někdo lže, a ona mi zatím neřekla ani jednu pravdivou větu. Otočil jsem se a rázným krokem jsem se chystal vrátit do města. Stejně se už blížilo poledne. Strávil jsem tu víc jak tři hodiny a to jsme se jenom dohadovali.

Čekal jsem, že mě zavolá zpátky, ale nedočkal jsem se. Vlastně proč by mě měla volat zpátky. Jsem jenom jediný, s kým se může bavit, ale jinak není důvod, aby mě volala zpátky. Šel jsem normální lidskou rychlostí a doslova se kochal krásou tohoto chladného města. Ve Voltéře jsem nikdy tohle neviděl. Tam jsem mohl chodit ven jenom v noci a to ještě na stráž. Nikdy jsem si ani to město nemohl prohlédnout a teď jsem měl tolik času.

Isabella je sice pro Caiuse nebezpečná, ale nikdo nevěří, že ta kniha je opravdu psána podle skutečnosti. Nikdo nevěří, že upíři skutečně existují. Možná před několika staletími by v to lidé věřili, ale teď ne. Teď si knihu možná rádi přečtou, zaujme je, ale rozhodně nebudou věřit, že je psána podle skutečnosti. Toho se Caius obával nejvíc, ale teď mi to přišlo naprosto hloupé.

Došel jsem až k jednomu polorozpadlému domu, kde jsem si nechal všechny své věci. Nikdo z města to tady neznal, a pokud ano, nechodili sem. Nebyl tu cítit ani závan lidského pachu naznačující jejich přítomnost. Vytáhl jsem z tašky Isabellinu knihu a znovu se do ní začetl. Od chvíli, kdy jsem ji poprvé sevřel v dlaních jsem ji přečetl už hodně krát, a přestože jsem ji znal nazpaměť a mohl bych ji v klidu odříkat slovo po slově, pokaždé jsem si ji raději znovu otevřel a nechal se unášet do minulosti, kdy jsem sám byl ještě člověkem, toužícím něco dokázat. Do minulosti, kde jsem si nemusel dávat pozor na lidi, do minulosti bez upírů.

Pomalu se blíží konec prázdnin a my se znovu stěhujeme. Je to už podruhé v mém životě. Poprvé to bylo, když jsme se stěhovaly k máminu novému příteli. Tentokrát to však nemá tak veselý důvod. Právě naopak.

„Co to čteš?“ ozval se někde za mnou zase její hlas.

„Nebude tě to zajímat. Napsala to jedna dívka, kvůli které jsem právě tady.“ Odpověděl jsem a pro jistotu jsem kolem dokola ukázal knihu.

„O čem to je?“

„O dívce poloupírce, o Belle. Její otec byl nejmocnější upír a vládl vlastně všem upírům. O její lásce k jinému upírovi a následně její smutné smrti. Ten upír, co ho milovala, nesl její smrt těžce, ale nakonec přece jen najde štěstí v náručí obyčejné dívky.

„Kdo to napsal?“

„Isabella Montenegrová.“ Odpověděl jsem a čekal, co řekne dál, ale když už se znovu neozvala, měl jsem podezření, že odešla.

Předchozí kapitola ooooo Další kapitola

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - 7.kapitola: