Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - 15. kapitola

wtf2


Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - 15. kapitolaTak, mám tu pro vás další kapitolu této povídky, dneska je to s podtitulem DĚKUJI TI, což samo o sobě hodně vypovídá a o čem vlastně kapitola bude?
Vicky se projeví jako správná kamarádka. Lucas si uvědomí jednu důležitou věc, která mu dokonale změní další život. Isa konečně řekne nahlas, to co ji už od samotného začátku hodně trápí, ale někoho tím zraní (nemyslím fyzicky)
Doufám, že se vám kapitola bude líbit a budete spokojení s její délkou i obsahem a dole mi necháte nějaký komentář, ať už kritiku, pochvalu nebo jenom radu, případně váš nápad, jak povídka skončí, protože, kdo si nevšiml, tak do konce zbývá jenom 6 kapitol

15. kapitola - Děkuji ti

Lucasův pohled:

Rozloučil jsem se s Is a vydal jsem se zase prázdnými ulicemi města pryč. Podzimní sychravé počasí zahnalo lidi do jejich příbytků a tak jsem jich moc nepotkal. Už jsem se mohl v klidu procházet po ulici, aniž bych měl neustále plnou pusu jedu a s tou chutí zakousnout se někomu do krku.

Sice jsem si zase připadal slabý jako moucha, ale byl jsem rád, že nemusím chodit temnými uličkami, abych měl jistotu, že nikoho nepotkám a rovnou ho na místě nezabiju. A to všechno jsem podstoupil kvůli Isa. Najednou ji nějak nemůžu dostat ze svých myšlenek a to není moc dobré, pomalu se mi do nich vkrádala už od chvíle, kdy jsem si poprvé přečetl její knihu a teď na ni nemůžu přestat myslet.

Zastavil jsem se až na konci města. Měl jsem štěstí, že dneska si na mě Edward nechtěl vylít zlost, že jsem šel znovu za Is, určitě ale věděl o tom, jak jsme se dohodli na zítra a bude nám to chtít nějak překazit, ale já jsem měla radost, že se mnou chce být. Ti všichni upíři, kteří se kolem mě motali posledních dvacet let, mi lezli na mozek a tak jsem rád, že můžu potkat někoho normální, kdo není mou potravou, s kým si budu moct promluvit a s kým se budu moct smát.

Při vzpomínce na Isu jsem se musel pousmát. Divil jsem se, jak může žít v bezprostřední blízkosti s upíry přitom se jich nebát.

„Čemu se směješ?“ ozval se Vicky hlas a tak jsem se rozhlédl kolem sebe, jestli ji ještě pořád můžu vidět. Nemusel jsem hledat ani dlouho. Stála u rohu poslední velké budovy skladiště a opírala se o něj. Usmál jsem se a ona se pohnula směrem ke mně.

„Jenom jsem si na něco vzpomněl. Jak se dneska máš?“ zeptal jsem se zvědavě, dneska jsem měl dobrou náladu a chtěl jsem, aby ji měli i lidé v mém okolí.

„Docela to ujde. Jak tak hádám, asi mě pořád vidíš, co?“ na její otázku jsem jenom přikývl, „zajímalo by mě, jak je to možné, že mě můžeš vidět jenom ty a nikdo jiný, je to už tak dlouho,“ povzdechla si a když jsem došel až k ní, vydali jsme se bok po boku do té malé zapadlé chatrče.

„Proč to tak je nevím, ale nesmíš zapomínat, že pořád nevím, jak přesně vypadáš,“ připomenul jsem jí skutečnost, že pořád vidím jenom obrys, přestože teď už byl jasnější než včera. Celkově nabývala víc na sytosti.

„Jo, to vím, ale myslíš, že by to mohl být tvůj dar?“ nechápal jsem, kam svou otázkou směřuje. Proč se ptá na můj dar? Vždyť já ho ani neznám, dvacet let žiji v tomhle podivném světě, do kterého jsem se dostal kvůli svému nadání a pořád jsem ho ještě nepoznal, nevěděl jsem, kvůli čemu se ze mě stalo to, co se ze mě stalo.

„Určitě jsem ti to už jednou říkal, já svůj dar neznám a i kdyby tohle byl můj dar, nevíš, k čemu by mi byl dobrý? Kromě tebe nevidím nikoho víc a jediné, o čem vím je, že mi Edward nemůže číst myšlenky,“ dodal jsem a zaslechl, jak se uchichtla, „a čemu se teď směješ ty?“

„Ale ničemu, jenom, to že ti Edward nemůže číst myšlenky je jenom kvůli mně. Není to žádný tvůj dar, kdybych chtěla, tak je hned teď uslyší a asi by tě roztrhal na cucky, kdyby věděl to, co já,“ dořekla a znovu se zasmála.

„A co víš?“ zeptal jsem se zvědavě.

„To, co si ty neumíš přiznat. Zamiloval ses do Is, no, a kdyby se to Edward dozvěděl, asi by z tebe na místě zůstala jenom hromádka popela.“ Takže ona si myslí, že jsem se do Is zamiloval? Co je to za nesmysl? Jak já bych se do ní mohl zamilovat, je sice sympatická a je mi s ní dobře, ale je to jenom kamarádka.

„Já do ní nejsem zamilovaný,“ odporoval jsem jí.

„Jen se nedělej, dokud jsi mě nemohl vidět, a já tě sledovala na každém kroku, viděla jsem ten tvůj skelný, zasněný pohled, když jsi hleděl na Isu. A já tohle poznám, i když to tak možná nevypadá i já jsem kdysi milovala,“ povzdechla si.

„Takže ty si opravdu myslíš, že jsem se do ní zamiloval?“

„Nejen, že si to myslím, já to dokonce i vím,“ trvala si na svém a já jsem nad jejími slovy začal přemýšlet trochu jinak než před chvíli. Díval jsem se na chvíle strávené s Is trochu jiným pohledem a musel jsem si tu skutečnost přiznat. Skutečně jsem se do ní zamiloval.

„Děkuju,“ poděkoval jsem Vicky.

„A za co prosím tě?“ zeptala se překvapeně.

„Že jsi tu se mnou, že si mi pomohla si uvědomit vlastní city a hlavně, že chráníš moje myšlenky a tak vlastně i můj život, protože jak jsem měl možnost Edwarda poznat, asi bys měla pravdu a za chvíli by ze mě zbyla vážně jenom hromádka popela,“ připustil jsem pravdivost jejích předešlých slov.

„Tak dobře, za to bych poděkování přijmout mohla,“ usoudila a to už jsme přicházeli k tomu starému skladu. Na obličej mi dopadla první kapka, a když jsem se podíval na nebe, viděl jsem ho zatažené a vlastně byla jenom otázka času, kdy se pořádně rozprší. Jako by to mělo něco zvěstovat. „Pojď se schovat, nebo zmokneš,“ zavolala na mě Vicky už zevnitř.

Nechápal jsem tu její změnu. Najednou se ke mně chovala úplně jinak, dokonce bych si troufl říct, že se ke mně chovala jako ke kamarádovi. Vešel jsem tedy za ní a sedl si na zem a v tu chvíli jsem zaslechl, jak začaly dopadat kapky na plechovou střechu.

„Vím, že nemáš ráda otázky, ale… víš… tvoje chování ke mně se změnilo, no… a mě by zajímalo proč,“ vyřkl jsem otázku, kterou se zaobírala moje mysl.

„Nevím, možná to, jak jsem se k tobě chovala ze začátku, bylo jenom proto, že jsem měla strach, je to už hodně dávno, co jsem naposledy s někým mluvila a někomu důvěřovala, přesto mám z té důvěry strach a tak ti nemohu říct všechno, přesto si myslím, že to chápeš,“ promluvila a já zahlédl její obrys, jak přešla ke mně a sedla si naproti. Nevěděl jsem, proč tak zanevřela na všechny v okolí, ale nemělo cenu se ptát, pokud bude chtít, tak se mi svěří sama.

„Takže bych měl být tvou důvěrou poctěn?“ zeptal jsem se a viděl jenom, jak přikývla. Usmál jsem se na ni a tak jsme si dál povídali. Nedozvěděl jsem se o ní o nic víc, než jsem věděl od chvíle, kdy jsem zjistil, že je tu se mnou, ale nějak to pro mě přestávalo mít význam. Poznal jsem ji, jaká je teď a najednou mě ani nezajímalo, jaká byla před tím, než se jí stala ta hrozná věc, o které nechce mluvit. Myslím, že to i ona vycítila a proto ke mně pojala důvěru.

Celou noc a polovinu dopoledne propršelo, seděl jsem stále na zemi a povídal si s Vicky. Ona když se rozpovídala, tak tu pusu jenom tak nezavřela. Vyprávěla mi, co posledních několik let dělala, neřekla mi přesně, kdy to bylo, ale mě to nezajímalo, opět jsem se v její společnosti cítil dobře. Lišila se od Isy to sice ano, ale i tak jsem se s ní hodně nasmál.

„Nezapomeň, že jsi dnes domluvený s Is,“ připomněla mi, když venku ustal déšť.

„Máš pravdu, měl bych jít, přece jen nevím, do kdy bude se Samem,“ uznal se a pomalu si stoupl. Vicky si taky stoupla a vyšla se mnou před sklad. Až venku jsem si uvědomil, že ji vidím ještě o něco jasněji, její tělo začínalo nabývat víc tvaru, ale obličej byl stále nejasný, „Zdá se, že jsi byla hezká,“ poznamenal jsem.

„Zase mě vidíš jasněji, je to tak?“ souhlasně jsem přitakal, „No někteří to o mě tvrdili, měla jsem hodně ctitelů, ale moje srdce ukradl jenom jeden,“ dodala.

„To ti věřím, jenom škoda, že stále nevidím i tvůj obličej. Přesto ale už teď vím, že jsi musela být opravdu moc hezká, protože jsem někde slyšel, že obličej, je okno do duše a jak jsem tě zatím mohl poznat, nejsi zlá a to co se v minulosti stalo, nebyla tvoje chyba.“

„Moc mluvíš, měl bys jít,“ doslova mě vyháněla. Copak má asi v plánu? To jsem mohl jenom hádat, protože jsem si byl jistý, že by mi na to neodpověděla.

„Už jdu, měj se zatím pěkně, uvidíme se později,“ rozloučil jsem se s ní a pomalým krokem, který jsem používal už skoro běžně, jsem se vydal k Ise.

***

Zastavil jsem se před jejím domem a zaslechl trochu smutný smích. Hned jsem poznal jeho majitele, patřil Ise, rozhodně ji muselo něco trápit a teď, když jsem si i já sám přiznal, že jsem se do ní zamiloval, mě to trápilo taky. Nechtěla jsem, aby se trápila.

Dveře do domu se otevřely a vyšel z nich Sam, ještě se však obrátil na Is a pohladil ji po tváři. Ta se na něj jenom smutně usmála a Sam na ni povzbudivě mrknu.

„Pamatuj Is, žádná kaše se nejí tak horká, jako se uvaří. Tátovi možná jenom ruply nervy a ty hádky na něj už byly moc, třeba jenom potřebuje trochu klidu a myslí si, že když se rozvede, tak ho získá, ale uvidíš, že si to nakonec rozmyslí a budete zase jedna velká a šťastná rodina,“ povzbuzoval jí a já jsem pochopil, proč jsem ze včerejšího deště měl zvláštní pocit, Is musela plakat taky.

„Moc ti děkuju, Same, jsi opravdový přítel,“ objala ho kolem pasu. Začínal jsem na něj žárlit a přitom jsem neměl důvod, Isa mi nepatří a navíc je Sam jenom její kamarád. Stál jsem na protějším chodníku a pozoroval jejich loučení. Byl jsem tím natolik zaujat, že jsem si nevšiml, že ke mně někdo přišel.

„Co ty tady děláš?“ zeptal se mě Edward.

„Co bych dělal, čekám, že se Isa rozloučí se Samem a potom jdu za ní,“ odpověděl jsem mu prostě.

„To, že jsem ti minule dovolil její návštěvu, ještě neznamená, že za ní budeš moct chodit pořád,“ obořil se na mě, ale já jsem se na něj s klidem podíval.

„Isa sama chtěla, abych za ní přišel a pokud to bylo její přání, měl bys to akceptovat,“ svými slovy jsem Edwarda zřejmě ještě víc naštval, ale neměl na to, co říct, protože musel uznat pravdivost mých slov, nemohl přenést přes srdce, že Isa se mnou tráví čas ráda.

„Já její rozhodnutí akceptuju,“ odsekl mi a přešel cestu. Isa právě dovírala dveře, když ho zahlédla a tak mu s poněkud smutným a utrápeným úsměvem na rtech otevřela. Vydal jsem se hned za ním, přece si nenechám pokazit odpoledne, které mi slíbila.

Když k ní Edward došel, políbil ji na rty a já jsem měl co dělat, abych na něj nezavrčel. Jakmile se od ní odtáhnul, Isa si všimla i mého příchodu a zčervenala jako rajče, přesto jí to moc slušelo.

„Edwarde, nevěděla jsem, že dneska přijdeš,“ promluvila, když už jsem stál vedle nich a chvíle ticha, která hned nastala, nebylo zrovna příjemná.

„Já vím, ale chtěl jsem tě vidět,“ odpověděl bezelstně.

„A není to jenom proto, že ti Alice řekla, že dneska přijde i Lucas, že ne?“ přesně tohle mě taky napadlo. Zvědavě jsem se tedy podíval na Edwarda, chtěl jsem vědět, jak na tuhle otázku zareaguje, protože podle mě, má Is pravdu.

„Alice mi sice o Lucasovi řekla, ale to už tě nemůžu přijít navštívit jenom tak?“ je to bezvadný herec, to se musí uznat. Zahrál to bezvadně do autu, to jo, ale co teď budeme dělat? Chtěl jsem být s Is sám, „Ty sis asi přišel pro odpověď, nebo ne?“ otočil se teď Edward na mě.

„Ne tak docela, přišel jsem se na Isu podívat,“ odpověděl jsem a ona se na mě usmála, což se samozřejmě Edwardovi moc nelíbilo. Panebože, proč je tak žárlivý?

„Tak už jsi ji viděl a můžeš jít,“ snažil se mě vypoklonkovat Edward.

„No tak, Edwarde, byla jsem s Lucasem domluvená…“ zabránila mu v mém vyhození a já se na něj vítězně usmál, „… pojďte oba dovnitř, myslím, že musím mluvit s vámi oběma,“ dodala nakonec a tak jsem se vydal za ní a ve dveřích se srazil s Edwardem, ani jeden jsme nechtěli uhnout, ale nakonec jsem to vzdal, přece jen se tvrdí, že moudřejší ustoupí a je taky fakt, že rám dveří by to nevydržel.

„O čem s námi chceš mluvit?“ zeptal se Edward, když si sedl na pohovku. Já jsem zůstal stát na druhé straně místnosti u okna a pozoroval Is. Nesedla si vedle Edwarda, ale posadila se do křesla, ruce si opřela o opěrky a zhluboka se nadechla.

„Takže, Caius by měl za několik dnů přijet, jak si to oba představujete? Jak to podle vás dvou má proběhnout?“ zeptala se a připadalo mi, že ona přesně ví, jak to celé má dopadnout a tohle je jenom čistě řečnická otázka.

„No, jak by to mělo dopadnout, proměníme tě, jak jsi sama chtěla a Caius odejde,“ promluvil jako by nic Edward.

„A ty si myslíš, že mu moje přeměna bude stačit? Navíc, teď se ještě nemůžu stát upírkou, to co se děje s mámou a tátou není zrovna nejlepší chvíle na to, abych odešla jen tak z domu a řekla ´Sbohem, už se nikdy neuvidíme, ´“ naznačila rukama uvozovky a já jsem věděl, že má pravdu, ani její matce ani otci by to moc nepomohlo.

„Máš pravdu, ale jak to tedy bude?“ souhlasil Edward a já si Is stále prohlížel, podle mě má nějaký plán, jinak by tu takhle klidně neseděla, ale rozhodně to musel být dokonalý plán, protože v něm neviděla nejmenší chybičku, zato já jsem hodně pochyboval, nechtěl jsem o Is přijít, ať už v jakémkoliv smyslu.

„Myslím, že by nebylo od věci, kdyby s námi Lucas byl, až přijede Caius,“ hned jsem tedy přikývl, že to není špatný nápad, stejně jsem byl rozhodnutý stát někde v dohlednu, kdyby se schylovalo k boji, že bych zasáhl.

„Souhlasím i Isou,“ dodal jsem raději nahlas.

„Pokud si oba myslíte, že je tvoje přítomnost nutná, nebudu nic namítat, ale pokud si s námi jenom hraješ a chystáš se nás zradit, pamatuj, že to s tebou nedopadne dobře,“ začal mi hned vyhrožovat Edward.

„Edwarde!“ okřikla ho Is, „Lucas nám chce pomoct a ty mu hned vyhrožuješ,“ líbilo se mi, když se postavila na mou stranu.

„To mi jenom tak uletělo, promiň Lucasi,“ omluvil se mi nahlas, ale jasně jsem viděl, že by byl ochotný jenom při nejmenším náznaku zrady mě rozcupovat na malé kousíčky a vlastnoručně rozdělat i oheň.

„Tak je to správně,“ usmála se Isa a dál jsme jenom probírali takové podrobnosti, jako kdy by měl Caius přijet, co Alice viděla ve svých vizích a tak všechno možné, když v tom se Edward zvedl, vytáhl z kapsy bundy telefon a začal s někým na druhé straně mluvit.

„…Dobře, hned jsem tam,“ zaklapl telefon a už se nakláněl k Ise, aby ji mohl políbit, „budu teď muset odejít, ale večer ještě přijdu,“ dal jí pusu na tvář, přehodil přes sebe bundu a odcházel.

„Takže jak tak vidím, rozhodla ses pro věčný život po jeho boku, co?“ dodal jsem si odvahy a zeptal se, když za Edwardem zapadly dveře a já měl jistotu, že mě už neuslyší. Isa však s odpovědí vyčkávala, jako by nad ní přemýšlela, dokonce se na malou chvíli zachmuřila a na čele jí vznikla ta malá vráska.

„Pro věčný život ano, ale nevím, jestli po Edwardově boku,“ promluvila pomalu a já jsem se na ni překvapeně podíval, nechtělo se mi věřit vlastním uším, že by s ním neměla být a já možná dostal šanci.

„Proč to tvrdíš?“

„Pokud ti to povím, budeš mi muset slíbit, že to nikomu nepovíš,“ podívala se mi do očí a já se začal v těch jejích oříškových utápět, přesto jsem byl zvědavý, proč si to všechno myslí.

„Slibuju.“ toužil jsem se dozvědět to její malé tajemství, které před Edwardem tají.

„Víš,… nezapomeň, že ti to říkám jenom proto, že tě považuju za přítele,“ upozornila mě ještě jednou a já tím byl velmi potěšen, „no,… ono se to špatně vysvětluje,“ zkousla si ret, ale potom hned pokračovala, „mám asi ten samý dar, co měla Bella, víš, jak to myslím, že jo?“ nechápal jsem její otázku a tak jsem záporně zavrtěl hlavou, Isa si jenom povzdechla. „Vitím ve snech budoucnost, už se dvakrát splnilo to, co se mi zdálo a tak proto si myslím, že moje nekonečno nestrávím s Edwardem,“ dodala a bylo na ní vidět, že si oddechla, že to mohla někomu povědět.

„Takže, ty…“

„Ano, vidím budoucnost, viděla jsem i tu chvíli, kdy jsme spolu byli v parku, viděla jsem dokonce to, že by se naši měli rozvést a před nějakým časem jsem viděla i příjezd Caia,“ vysvětlila.

„Proč jsi to nikomu z Cullenů neřekla?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Ono to není tak jednoduché. Už od chvíle, kdy jsem se objevila v jejich životech, jsem měla pocit, jako by mě s Bellou srovnávali… vlastně ono to nebyl jenom pocit, on to byl fakt a jenom Jasper věděl, jak mi to ubližuje, no a kdybych… kdybych jim řekla to o těch snech, asi by mě znovu začaly s Bellou srovnávat, pořád to dělají, sice už méně, dokonce mě konečně přestávají oslovovat jako ji, ale pořád to není ono. Aro ve mně pořád hledá svou dceru, Edward svou přítelkyni a ostatní členové rodinu buď sestru, kamarádku, anebo stejně jako Aro dceru a to já prostě nejsem… mám svoji vlastní rodinu, přestože to teď tak nevypadá. Jak už jsem jednou Edwardovi řekla, já nejsem Bella,“ zastavila příval slov a čekala, jak na ně zareaguju.

„Asi to pro tebe bylo hodně těžké, co?“ zeptal jsem se a sedl si na pohovku, natáhl jsem ruku a položil ji na tu její.

„Ani si neumíš představit jak,“ povzdechla si.

„To opravdu neumím, máš pravdu,“ tolik jsem jí chtěl pomoc, ale nevěděl jsem, co bych měl udělat.

„Víš, že jsi první, komu jsem tohle všechno řekla a je to docela fajn, když nemusím své pocity pořád před všemi tajit?“ podívala se mi do očí a na tváři se jí objevil malý náznak úsměvu. Už se tolik netrápila a já jsem z toho měl radost.

„No, a když jsi mluvila o těch snech, tys viděla, s kým bys měla věčnost strávit?“

„Viděla, a to je to, proč se cítím tak mizerně. Ne proto, s kým jsem tam byla, protože mi bylo jasné, že to tak bude nejlepší, ale je mi hrozně, když si uvědomím, že budu muset ublížit Edwardovi,“ znovu si povzdechla, ale ještě mi ani jediným slůvkem nenaznačila, kdo by s ní měl tu věčnost prožít.

„Myslím, že to pochopí, vždyť nikdy nebude sám, má svou rodinu a ta ho vždy podrží, ať se stane cokoliv,“ měl takovou rodinu, jakou jsem mu mohl jenom tiše závidět.

„Snad máš pravdu,“ povzdechla si, opřela si hlavu o opěrku a zahleděla na strop.

„Asi bude nejlepší, když už půjdu. I tak se musí Edward hrozně zlobit, že jsem tu s tebou zůstal a já bych tě rozhodně chtěl ještě někdy vidět,“ řekl jsem po nějaké době, co už jsme tam jenom tak seděli a ani jeden jsme moc nemluvili, nějak nebylo o čem mluvit. Slova byla asi zbytečná, no a já se stejně nedozvěděl, s kým Is nakonec zůstane.

„Ne, klidně tu ještě zůstaň,“ promluvila hned a já jsem byl rád, že mě tady chce, „tedy pokud nikam nepospícháš. Víš, nechci být teď sama, tady je to tak tiché a mě to nutí pořád nad vším přemýšlet,“ znovu si povzdechla a já ji chápal.

„Pokud si myslíš, že to nebude Edwardovi vadit, tak zůstanu rád,“ souhlasil jsem.

„Edward do toho nemá co mluvit!“ odsekla mi a hned na to se omluvila „Promiň, nechtěla jsem na tebe tak vyjet, ale když mi každý připomíná Edwarda a to, jestli se mu líbí, že jsem v něčí společnosti nebo ne. Tohle mě taky trochu štve.“

„To je v pohodě, chápu tě.“

„Víš, s tebou si připadám v klidu. Nevím, jak to děláš, ale jenom tvoje přítomnost mě dokonale uklidňuje. Tedy, není to jako, když na mě Jasper zapůsobí svým darem, ale tohle je takové přirozenější,“ vysvětlovala a já se uvnitř tetelil blahem.

„Mě je s tebou taky neskutečně dobře, skvěle se s tebou povídá, jsi milá společnice a navíc s tebou není nuda,“ vrátil jsem jí kompliment a přitom jsem toho chtěl říct o tolik víc. Tolik jsem jí chtěl říct, jak moc jsem se do ní zamiloval, ale nemohl jsem, ne teď, teď bych jí jenom přidělával další starosti.

„Teď si ale děláš legraci,“ podívala se na mě nedůvěřivě.

„Nedělám, vážně je mi s tebou dobře,“ obhajoval jsem svoje slova. Isa se zvedla z křesla a sedla si vedle mě na pohovku. Byl jsem jí tak blízko, všude kolem mě se vznášela její opojná vůně, ale já jsem se nedokázal na nic soustředit, hleděl jsem do těch jejích oříškových očí a nedokázal se toho nabažit.

„Lucasi…!“ natolik jsem se zahleděl do jejich očí, že jsem dokonce přestal vnímat skutečnost, že na mě mluví. Teď měla na tváři úsměv od ucha k uchu a mávala mi rukou před očima.

„Promiň, jenom jsem se trochu zamyslel,“ omluvil jsem se jí.

„To vidím, sedíš tu mimo už dobrých pět minut,“ utahovala si ze mě.

„Vždyť už jsem se ti omluvil,“

„Jo, já to beru, jenom, že si na mě hleděl takovým zvláštním způsobem… no ale to je jedno,“ mávla nad tím rukou a ani já jsem to nechtěl dál řešit. Co když na mě poznala, že jsem se na ni díval s láskou? Budu si muset promluvit s Vicky, takhle to dál nejde a ona mi určitě nějak poradí.

„Víš, asi bude nejlepší, když teď půjdu, ale rozhodně se ještě zastavím,“ slíbil jsem a stoupl si k odchodu. Is se hned postavila taky a chystala se mě vyprovodit ke dveřím. Zapnul jsem si bundu, aby ostatní lidi nepřekvapovalo, že jdu v takové zimě s bundou rozepnutou jako na jaře a ještě jsem se chtěl rozloučit s Is, tak jsem se k ní otočil a…

A najednou jsem cítil její rty na těch svých. Ten teplý dotek jejích vláčných rtů na svých byl tak příjemný, že jsem neodolal a zapojil se do té hry.

„Promiň,“ začal jsem se omlouvat, když se Isabella odtáhla.

„Ne, ty promiň, tohle jsem neměla dělat,“ odporovala mi Isa.

„To sice ne, ale i tak bych se měl omluvit já. Byla to hloupost, nechci tím říct, že to nebylo pěkné, to bych rozhodně lhal, ale když…“ nemohl jsem jí říct, že mě to bude hodně bolet, až už ji nikdy neuvidím a stále budu mít v paměti tento polibek.

„Já jenom, že…“

„Co?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Víš, asi bych ti měla říct, s kým jsem v tom snu trávila věčnost. Nechtěla bych, aby to v tuhle chvíli nějak narušilo naše přátelství, ale… byli jsme tam spolu,“ zašeptala do ticha a já jsem se opět zatetelil radostí. Isa se mi nedívala do očí, hlavu měla skloněnou a tak jsem jí ji zvedl a donutil ji podívat se mi do očí.

„Jestli by se tím mělo něco změnit, nebude to rozhodně k horšímu,“ usmál jsem se na ni a Isa mi úsměv nejistě opětovala, „tím jsem chtěl říct, že se mi líbíš, možná i víc, než bys měla a protože je mi s tebou hrozně dobře, a proto by mi nevadilo s tebou prožít klidně tu celou věčnost,“ vysvětlil jsem jí to a Isa se na mě trochu překvapeně a trochu udiveně. Nemohl jsem odolat jejím pootevřeným rtům a tak jsem ji ještě jednou dlouze políbil. „Ještě se na tebe přijdu podívat,“ usmál jsem se na ni a odcházel pryč.

Vicky mi nebude chtít věřit, až jí povím, jak nádherně se to vyvinulo. Jenom doufám, že nebude na straně Edwarda, protože se mi tak nějak zdá, že ho zná víc, než chce přiznat, ale nikdy nebyla vhodná příležitost se ji na to zeptat, ale jednou mi poví pravdu. Třeba tehdy, až ji konečně uvidím celou, až se jí budu moct podívat do tváře a až uvidím její oči a úsměv.

***

Zrovna jsem se chystal k Ise, když mě zarazil její hlas, s někým se doma bavila a tak, přestože jsem nechtěl být k ní indiskrétní, počkal jsem, dokud nezjistím, s kým mluví, což jsem se hned dozvěděl.

„…Edwarde, myslela jsem si, že to nebudu muset říkat, ale už to pochop! Já nejsem Bella, jsem Isabella Montenegrová. Nejsem Arova dcera, ta zamřela před dvaceti lety ve Voltéře, já žiju, je mi osmnáct a jsem úplně jiná,“ řekla nahlas a já si teprve teď uvědomil, že se mu to dneska chystala říct, chtěl jsem odejít, ale něco mě nutilo zůstat a poslechnout si jeho reakci.

„Takže ty si myslíš, že tě beru jako Bellu?“

„Ne jenom jako Bellu, ty prostě nebereš ohled, že já nejsem ona,…“ na chvíli bylo ticho, ale potom pokračovala, „… promiň, Edwarde, ale tak to je. Já nejsem Bella, nikdy jsem jí nebyla a ani být nemůžu.“ Mohl jsem se teď jenom dohadovat, jak moc to Isu bolí.

„Já… nikdy jsem si nemyslel… že jsi Bella. Věděl jsem, že jsi jiná a je mi líto, pokud ti přišlo, že tě s ní srovnávám, to jsem nechtěl.“

„Edwarde, já jsem ti tím nechtěla ublížit. Vím, jak moc ses snažil, abych neměla pocit, že mě srovnáváte s Bellou, ale ty nevíš, jak to pro mě bylo těžké, prostě nejsem tak dokonalá jako ona. Aro ve mně pořád hledal svou ztracenou dceru, Emmett také často zapomínal, že jsem prostě jenom člověk a ne poloupír a Alice a Chiara, to je vlastně to samé. Jediný, kdo mě trochu chápal, byl Jasper, ale to bylo taky jenom díky jeho daru.“ teď Edwardovi říkala něco, co mu hned od začátku jejich vztahu tajila.

„Nevěděl jsem, jak to cítíš,“ přiznal Edward, „kdybych to věděl…“

„Ne, myslím, že ono by se na tom stejně nic nezměnilo. Je to ve mně, a v tom, že prostě nejsem Bella.“ Na Isině hlasu bylo poznat, že se jí hodně ulevilo, že je to venku, ale taky se tam ozývala bolest.

„Možná máš pravdu, možná by se nic nezměnilo, nebo právě naopak všechno mohlo být úplně jinak. Přesto si myslím, že to nemění nic na věci, že jakmile sem přijde Caius budeš u nás klidně…“ zhluboka se nadechl a stálo ho hodně přemáhání, než to řekl nahlas, „klidně i s Lucasem,“ mé jméno jenom přecedil přes zuby.

„Moc děkuju,“ poděkovala a já už zaslechl kroky a tak jsem raději rychle zmizel, nemusí mě tu načapat, jak poslouchám za dveřmi.

„Řekla jsi mu to?“ zeptal jsem se, když jsem ten večer přišel, přestože jsem to už předem věděl.

„Ano, ale nemůžu říct, že to vzal zrovna dobře, hodně ho to bolí, ale i přesto mi nabídl, abychom byli při příchodu Caia u nich doma,“ odpověděla smutně.

„Dokážu si to představit, nejdřív přišel o Bellu a teď i o tebe a to jenom kvůli tomu, že jsem se do tebe sobecky zamilovat.“ Přešel jsem přes pokoj a sedl si vedle Is na postel. Doma zase nikoho neměla, teď to tu bylo jako v nějakém zakletém hradě, jak se sama Is vyjádřila, neustále tu panovalo ticho.

„Ne, to nebylo jenom kvůli tobě. Myslím, že by se to stalo i tak. Já bych toho přetvařování, že mi nevadí, jak mě srovnávají s Bellou, jednou asi nechala a dopadlo by to stejně, tohle mě totiž unavovalo a oni to neviděli,“ povzdechla si a položila si sklesle hlavu na mé rameno. Pohladil jsem ji po zádech a nevěděl, co na to víc říct.

„Hlavně si to nevyčítej, Edward i jeho rodina to určitě pochopí,“ aspoň v to jsem doufal, doufal jsem, že nám Edward nebude dělat problémy a vezme rozchod sportovně.

„Snad ano,“ špitla a pak už jsme změnili téma, nechtěli jsme si připomínat, jak moc se blíží Caiuv příběh, ale nějak to nešlo a tak jsme raději sešli do obývacího pokoje, kde Is vybrala nějakou romantickou komedii, sedl jsem si na pohovku, Is si lehla na mé nohy a spolu jsme si užívali této chvíle. Ještě den a bude po všem.

***

Přišel jsem ke Cullenům a Is tam už byla, seděla zhrouceně na pohovce a nepřítomně zírala před sebe. Nikdo v domě si mého příchodu nevšiml, až teprve, když jsem promluvil, se na mě Is podívala, poté vyskočila na nohy a běžela ke mně. Padla mi kolem krku a rozvzlykala se. Edward si mě nepřátelsky měřil, ale nahlas nic neřekl. Hladil jsem Is po zádech a snažil se ji utišit.

„Is, copak se stalo, no tak…“ stále mi vzlykala do košile.

„Lucasiii…“ nedokázal jsem ji nijak utišit, „…oni se rozvádějííí…“ kvílela a já jsem konečně zjistil, odkud vane vítr. Když pro ni Edward jel, asi se museli její rodiče znovu hádat a teď to na ni dopadlo, ale to nebylo zrovna nejlépe, dneska měla být Is silná, musela se postavit Caiovi se vztyčenou hlavou.

„To bude dobré, Is, uvidíš, že se nerozvedou,“ konejšivě jsem ji hladil po zádech, přestože jsem si tím taky nebyl zrovna jistý. Sem tam jsem tu jejich hádku zaslechl a nikdy to nebylo zrovna příjemné hádky, tedy odkdy jsou hádky příjemné co?

„Nee, táta mi to řekl…“ popotáhla a zase jí stekla další slza. Zvedla hlavu a podívala se na mě zarudlýma očima. Určitě musela vidět, jak mě bolí vidět, když se trápí, ale nemohl jsem nijak svému obličeji poručit, aby se tvářil veseleji, když nás čekalo tolik zlého a já pořád nevěděl, jak se Caius zachová. Přesto jsem se pokusil na ni povzbudivě usmát a Is se mi to snažila oplatit, ale stejně jako mě, ani jí se to moc nepodařilo. Potom se však ke mně natáhla a políbila na rty, na malou chvíli jsem se ztratil z té neskutečně těžké přítomnosti.

„Is, za chvíli tu budou!“ zavolala od někudy z domu Alice. Is se ode mě odtáhla a s povzdechem jsme se vydali za Alicí. Všichni Cullenovi byli v obývacím pokoji, ale nebyli tam sami. U okna postávala Vicky, mračila se na prostranství před domem a vyhlížela Caiuse a jeho gardu. Za ten týden jsem je viděl skoro celou, ale stále jsem neviděl její obličej.

„Neboj, nic se nestane,“ promluvila a já nepatrně přikývl. Vicky potom začala nervózně pochodovat po pokoji a já ji pohledem následoval. Nikdo si mě moc nevšímal, od chvíle, kdy jsem se dal dohromady s Is, mě tu spíš jenom trpěli, ale někdo mi přece věnoval pozornost. Edward, kdo jiný, že, nějak nemohl rozdýchat, že se do mě Is zamilovala a ho nakonec nechala, což tak docela nechápu, když ani dýchat nemusí. Zase, teď není čas na vtipy ani na černý humor, musím se soustředit.

Najedou, Alice znovu zavelela a my se všichni přesunuli před dům, Caius s gardou se tu měli do dvou minut objevit. Postavili jsme se do takového volného uskupení, nikdo z nás nechtěl bojovat, ale pokud to bude nevyhnutelné, jsme rozhodnutí Isu ochránit a myslím, že všichni dokonce i Aro.

Naproti mně najednou stála moje dosavadní upíří rodina a mí dávní přátelé se na mě nechápavě dívali. Museli vidět moje zlaté oči a ruku omotanou kolem Isina pasu. Isa při pohledu do jejich karmínových očí zalapala po dechu, ale i přesto na sobě nedala znát nějaké větší znepokojení.

„Zklamal jsi mě, Lucasi,“ promluvil melodickým hlasem Caisu a zavrtěl hlavou, což znamenalo jen jediné, nehodlal mi za moje činy nijak poděkovat, tedy pokud nebyla poděkováním smrt a pokud možno co nejhorší. Nechápal jsem jeho krutou povahu, už to, co provedl Belle, bylo strašné a teď se chystá provést něco podobně hrozného. Postrčil jsem Is kousek za mě a čekal, kdy přijde první útok a taky od koho.

Najednou jsem uviděl ten jeden z nejtmavších plášťů, který mají jenom Arovi tedy teď už Caiovi oblíbenci a podle škodolibého úsměvu na tváři jsem hned poznal Jane a hned jsem také tušil, co bude následovat. Všichni z Cullenů museli vědět, co teď bude následovat, ale nikdo nestačil nijak zareagovat. Janin úsměv se ještě více rozšířil a to znamenalo jenom jediné – bolest.

Ale ona se žádná nedostavila a Jane se přestávala pomalu usmívat, stejně tak pohasínal úsměv na Caiově tváři. K Jane přistoupil její bratr a najednou se k nám začala blížit jako mlha jeho moc, přesto se asi jeden krok přede mnou zarazila, jako by se dostala k nepřekonatelné bariéře a nemohla dál. Ani jedno z dvojčat nevěděli, co se děje, ale já jsem to věděl hned.

„Děkuju,“ pošeptal jsem a cítil pohledy všech Cullenů na své osobě. Nikdo nevěděl, že kromě nich je na naší straně ještě jedna osoba, kterou jsem mohl vidět jenom já a tak jí nikdo nemohl dostatečně poděkovat.


Opět doufám, že se kapitola líbila a necháte nějaké komentáře

Do konce povídky zbývá 6 kapitol

Stejně jako u minulé kapitoly i tady bude platit podmínka, že další kapitola přibude pokud tu bude aspoň 7 komentářů a pokud bych mohla poprosit tak trošku delší, ráda bych totiž znala váš názor a taky pocity, které jste měli při čtení. Já vím, že si vymýšlím, ale byli byste skutečně hodně laskaví. Moc Vám předem děkuju Vaše Petronela =o)

Předchozí kapitla oooo Shrnutí oooo Další kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - 15. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!