Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - 11. kapitola

24.11.2009 (19:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1639×

11. kapitola - Vzdalující se postava

Ráno jsem ani nevylézala z postele, když jsem zaslechla mamku, jak vstává do školy. Nakoukla mi i do pokoje a já jsem raději dělala, že spím. Dneska jsem neměla nálady na hádky a vlastně jsem nevěděla, co ji mám po včerejšku říct. Táta se v noci nevrátil a mamka nakonec celou noc prospala na sedačce.

Když asi po půl hodině odešla, šla jsem si uvařit zase teplý čaj. V krku mě oproti včerejšku škrábalo mnohem lépe, ale abych mohla mluvit před sálem plným lidí, jsem se opravdu necítila. Vzala jsem si další práše a lehla si na sedačku a zapnula televizi. Dávali nějaký zábavní sitcom, ale vůbec se mi to nelíbilo, nechápala jsem, čemu že se tam ti lidi smějí, když někdo ze sebe dělá úmyslně hlupáka. Radě jsem se rozhodla pustit si něco více duchaplného a tak jsem šla prohlédnout naši skromnou sbírku filmů.

Nebyla jsem ani v polovině, když se ozval domovní zvonek. Koukla jsem se na hodiny, ale už bylo pozdě, aby to byl Edward, který už dneska musel do školy. Zavázala jsem si župan a vyšla na chodbu, nejdřív jsem se chtěla podívat, kdo tam je a tak jsem nakoukla do kukátka, ale dotyčný stál zády ke mně a tak jsem ho nepoznala. Odemkla jsem dveře, a když jsem otevřela, začala jsem toho litovat.

„Ahoj, Is.“ pozdravil mě s mírným úsměvem na tváři Lucas.

„A-ahoj.“ vykoktala jsem ze sebe a překvapeně jsem ho sledovala. Umí si to pěkně načasovat, pokaždé se u mých dveří objeví ve chvíli, kdy není Edward nikde na blízku.

„Neboj se, chtěl jsem si s tebou jenom promluvit.“ Začal, ale já jsem pořád stála ve dveřích a překvapeně ho sledovala. „Můžu dál? Opravdu ti nic neudělám.“ Zdráhala jsem se pustit si upíra do domu, ale pokud by mi chtěl něco udělat, asi by se tak zdvořile neptal. Po počátečním zaváhání jsem přece jenom ustoupila a pustila ho dovnitř. Počkal, než za ním zavřu dveře a potom šel za mnou do obývacího pokoje. Sedla jsem si na sedačku a naznačila mu, že si má taky sednou. Na křeslo na opačné straně obývacího pokoje, bylo mi jasné, že na vzdálenosti nezáleží, jelikož je mnohem rychlejší než já, ale měla jsem alespoň zdánlivý pocit bezpečí.

„Tak, proč jsi tedy tady?“ zeptala jsem se ho a měřila si jeho uvolněné tělo sedící na křesle. Musela jsem si přiznat, že je docela pěkný. Tak a dost! Musela jsem se zarazit hned na začátku a raději jsem odvrátila pohled, ale myslím, že si toho i tak všimnul.

„Chtěl jsem s tebou mluvit.“ zopakoval znovu důvod své návštěvy.

„Tak spusť, poslouchám.“ vyzvala jsem ho a čekala, s čím přijde.

„Cullenovi ti asi řekli, proč jsem tady?“ věděl, že tu vím, ale jeho slova vyzněla do otázky a tak jsem na souhlas přikývla. „Ale ani oni, neví všechno.“ Dodal zamyšleně a podíval se znovu na mě. Pohled jsem mu opětovala a trochu mě překvapila barva jeho očí. Neměl totiž čočky a oči i přesto nebyly červené, nabíraly odstín podobný tomu, který jsem viděla v prvním snu, který se mi o něm zdál. Chvíli jsme se tak navzájem sledovali, když se zvedl. Zalapala jsem po dechu, ale Lucas si mě nevšímal, přešel k oknu a otevřel ho. Do pokoje se dostal závan ledového podzimního větru a tak jsem přes sebe přehodila raději ještě deku. Už tak mi stačilo, že mám zápal plic, nechtěla jsem, abych chytla něco horšího. Lucas i nadále stál u okna.

„Cco tedy nevědíí?“ zeptala jsem se a snažila se všemožně zahřát. Lucas musel slyšet, jak mi drkotají zuby o sebe a tak se na mě znovu podíval, po chvíli se zase odvrátil a okno přivřel, přesto jsem cítila, jak do místnosti proudí studený vzduch.

„Nevědí, že Caius o nich zatím neví.“ Otočil se znovu na mě, ale zůstal stát u okna.

„Jak je to možné, že o nich neví a ty jsi tady?“

„Neřekl jsem mu, že jsou tu. On ví jenom o tobě.“

„Proč jsi mu to neřekl?“

„Nevím… možná je to tím, že jsem nebyl dlouho venku z Voltéry, dvacet let je dvacet let, říkej si, co chceš, nebo jenom tím, že jsem tě chtěl nejdříve trochu víc poznat. Caius nařídil.“

„Pořád mi to přijde divné. Když Caius nevěděl, že jsou tu Cullenovi, proč ho tolik znepokojila ta moje kniha?“

„Víš toho příliš moc. Měl jsem zjistit, jak ses ten příběh dozvěděla.“

„Ale mně se o tom zdálo, až jak knížka vyšla, tak jsem poznala Cullenovi.“ snažila jsem se mu všechno vysvětlit, jak se to popořadě seběhlo. Já jsem přece nemohla tušit, že to všechno byla pravda. Nemohla jsem tušit, že upíři skutečně existují. Nechtěla jsem, aby mi jejich příchod tolik změnil život.

„To vím taky, ale Caiusovi to stačit nebude.“ Takže on to ví, asi musel mluvit s Edwardem. Vlastně ano, málem jsem se plácla do čela, jak mi to najednou došlo, přece spolu mluvili na moje narozeniny, které se tak úplně nepovedly, tehdy se venku něco stalo a já do teď nevím, co.

„Ví, že se spolu teď bavíme?“ tohle byla hodně důležitá otázka.

„Ne, on ani neví, že o mně víš. Podle něj budeš buď upír, nebo mrtvá.“ poslední slovo znělo tak hrůzostrašně až jsem se trochu otřásla. Nebylo to jenom zimou, která mi nepřestávala být, bylo to i tím, že jsem tu s upírem, který mě má zabít, a normálně se s ním bavím.

„A proč tedy ještě žiju?“ zeptala jsem se naprosto pitomě.

„Nevím, ty bys byla raději mrtvá?“ jeho naprosto šokovaný výraz mě pobavil. Musela jsem se nad tím usmát, ale přitom na jeho otázce nic vtipného nebylo. Nasadila jsem zase vážný výraz a odpověděla.

„To asi ne, ale jenom mě zajímá, proč neposloucháš Caiusovi příkazy. Přece by tě mohl potrestat, kdyby se to dozvěděl, ne?“ neodpověděl mi hned, chvíli váhal, jako by mi chtěl něco říct, ale potom si to zase rozmyslel a otočil se k oknu, aby se mohl zase nadechnout. Tušila jsem proč. Je pro něho těžké cítit vůni mé krve a nezabít mě. Živí nebo aspoň se živil lidskou krví.

„Pokud se brzo nevrátím, někoho sem pošle.“něho, a rovnou sám sebe, ne? Vzpomněla jsem si na dnešní sen a znovu jsem se otřásla. Jak už jsem si jednou pomyslela, nesmí to být pravda, i když ne všechno by se mi nelíbilo. Třeba to Lucasovo objetí přestože jenom ve snu bylo opravdu příjemné. Sakra už dost. Ještě že nemůže číst myšlenky, třeba by moje slyšet mohl, ale zdá se, že je číst nedokáže, takže jsem se zase uklidnila.

Ani jsem nestačila zareagovat další otázkou a už jsem slyšela zvonek u dveří. Copak je dneska návštěvní den u Montenegrů? Zuřila jsem v duchu a šla otevřít. Dotyčný u dveří nebyl vůbec trpělivý. Já ti dám, budeš muset koupit nový zvonek! Pomyslela jsem si a pokračovala v cestě do chodby. Z toho zvonku mi začalo pištět v uších. Ať konečně přestane nebo mu ten prst urazím! Konečně jsem došla do chodby a otevřela. Zvonek najedou, utichl a já zírala na toho dotyčného, kvůli kterému jsem málem přišla o sluch.

„Co tady děláš? Nemáš být ve škole?“ opravdu pitomá otázka.

„Mám, ale Alice měla vizi, a jak vidím, ani se nespletla.“ řekl a významně se podíval za mě. Otočila jsem se a viděla Lucase, jak za mnou přišel do chodby.

„To je v pořádku, Edwarde.“ snažila jsem se ho uklidnit, když jsem se na něj znovu podívala a viděla ten naštvaný obličej. Byl ještě víc naštvaný, než když zuřil na Emmeta, který se mě pokusil unést a řekl mu, že ho miluju.

„Ne to není v pořádku, jasně jsem mu něco řekl a on to ignoroval.“ zuřil dál a naprosto přestal vnímat okolí. Musela jsem ho zatáhnout dovnitř, protože se přestával ovládat a na ulici se objevil zase soused. Tak to mi tedy vážně dneska chybělo.

„Edwarde, počkej, Lucas mi nechtěl nic udělat. Chtěl se mnou jenom mluvit.“ Nikdy mě nenapadlo, že bych se ho někdy zastala, ale teď jsem opravdu musela.

„Nezastávej se ho, prostě porušil to, co jsem mu řekl, že porušit nesmí!“ už na mě i na Lucase řval. Položila jsem mu ruce na hruď, ze které se ozývalo vrčení, ale ani to nepomohlo, podíval se sice na mě, ale hned pohled upřel znovu na Lucase. Vůbec jsem ho nepoznávala.

Kdyby mu mohl číst myšlenky a Lucas myslel na něco hrozného, dokázala bych to pochopit, ale takhle… Nechápala jsem jeho chování. Vždyť Lucas mi přišel jenom vysvětlit jak je to s ním a že mě nehodlá zabít, tedy aspoň prozatím. A, přece musí vidět jeho medově se zbarvující oči.

„Edwarde!“ doslova jsem na něho zakřičela. Překvapeně se na mě podíval a vyčkával, co mu řeknu. „Uklidni se! Lucas mi nic neudělal a ani neudělá.“

„Nevěřím mu.“

„Ale já ano!“ zase se na mě nevěřícně podíval. Já jsem vážně řekla, že mu věřím? Až troch pozdě mi došlo, co jsem řekla, ale asi si to vážně myslím, během toho našeho rozhovoru jsem neměla nikdy pocit, že by mi lhal.

„Věříš?“ vyštěkl to slovo, a když jsem jenom němě přikývla, otočil se a spěšným krokem se vydal k autu.

„Edwarde, počkej!“

„Když mu tak moc věříš, tak já tu být nemusím.“ Řekl až mrazivě klidně, nasedl do auta a odjel pryč. Zůstala jsem stát na chodníku před naším domem jenom v županu a zírala jsem za Volvem, které bylo stále menší a menší až mi nakonec úplně zmizelo z dohledu. Přesto jsem stále stála na ulici a nemohla přinutit nohy jít do domu. Nakonec se mě dotkly něčí chladně ruce, na malý okamžik jsem si myslela, že se Edward vrátil, ale potom mi došlo, že je tu ještě jeden upír.

„Měla bys jít domů.“ promluvil potichu a pomohl mi, abych přišla na to, jak se chodí. Vyšla jsem ty tři schůdky a vešla do domu. Byla jsem naštvaná, ale zároveň zklamaná z Edwardova chování. Copak mi vůbec nevěří?

„Nech mě na pokoji. Ty za to vlastně můžeš. Můžeš za to, že je na mě Edward naštvaný!“ vyjela jsem teď i na něj. Asi jsem ho svým výstupem nepřekvapila, ale už jsem zahlédla i jeho záda, jak pomalu odchází z domu. Stála jsem u dveří a viděla, jak sešel schůdky a vydal se někam po ulici opačným směrem než Edward. No super, teď jsem si rozhádala všechny.

Odploužila jsem se do obývacího pokoje. To ten den začíná opravdu skvěle. S povzdechem jsem si sedla zpátky na sedačku a dívala se otevřeným ven dovnitř. Najedou mi bylo jedno, jestli je to okno otevřené, zima mi byla pořád, ale já jsem byla myšlenkami úplně jinde a tak jsem ten lezavý chlad, který se mi od nohou kradl do celého těla, ani moc nevnímala.

Z téhle agónie mě vytrhl zase zvonek. Běžela jsem otevřít, div jsem se nepřetrhla. Doufala jsem, že se Edward vrátil, ale jaké bylo moje zklamání, když za dveřmi stál táta.

„Zapomněl jsem si klíče.“ řekl omluvně a už si zouval boty a sundával šál. Díky svým vlastním problémům jsem úplně zapomněla na to, že táta nespal dneska doma.

„Kam jsi včera odešel?“ zeptala jsem se a snažila se o to, aby to neznělo jako by se ho ptala žárlivá manželka.

„Přespal jsem u jednoho kamaráda z práce a pak šel rovnou do práce.“ Odpověděl mi naprosto upřímně a zamířil si to do koupelny. Já pro změnu do kuchyně. Od rána jsem nic kromě toho čaje neměla a tak jsem se rozhodla udělat aspoň nějaký vývar, protože ne jen já, ale i táta vypadal nějak přepadle.

Polévka se stihla v pohodě uvařit, než táta přišel z koupelny. Z tváře mu zmizelo to dvoudenní strniště a i ty kruhy pod očima, které značily, že toho ani přes svou snahu moc nenaspal, trochu vybledly. Usmála jsem se na něj a naložila mu plný talíř jeho oblíbené polívky. Sama jsem si také naložila pořádnou porci a spolu jsme zasedly k příjemně kouřící polévce.

Odpoledne se u nás zastavila Alice. Na nic se neptala a už mě vedla do pokoje. Viděla, že táta okupuje obývák, kde sledoval nějaký zápas, na který jsem se s ním dívala a tak rovnou zamířila ke mně nahoru.

Sedla jsem si na postel a čekala, kdy začne ta přednáška o tom, jak jsem nezodpovědná, být sama s cizím upírem, ale nic takového se nestalo. Jenom si sedla na židli a chvíli mě pozorovala.

„Já jsem to věděla, že to tak dopadne.“ řekla nakonec smutně.

„Tys viděla, že se pohádáme?“ zeptala jsem se naprosto překvapeně, i když už bych na to měla být zvyklá.

„Jo, jakmile se Edward zvedl v průběhu španělštiny, protože viděl moji vizi ohledně tvého setkání s Lucasem, vystřelil ze školy a já až potom viděla tu vaši hádku.“

„Teď je už doma?“

„Tam jsem ještě nebyla. Šla jsem sem rovnou po škole.“

„A to nebude žádná přednáška?“

„Ne, kdyby se ti Lucas chystal něco udělat, viděla bych to, ale já jsem viděla jenom to, jak spolu mluvíte a ty ses dokonce usmála.“ vypověděla mi celou svou vizi a potom si povzdechla „Ten Edward je ale hlupák.“ Přesně moje slova, ale já jsem za to do jisté míry mohla taky.

„Ale já se mu omlouvat nebudu, to mu vyřiď.“ řekla jsem napruženě, když jsem si vzpomněla na naši hádku.

„Můžeš mu to říct sama.“ řekla a potutelně se usmála.

„Ne, já za ním nepůjdu.“ mám přece svou hrdost, nebudu se u něho platit a prosit o odpuštění.

„To jsem taky nemyslela.“

„Tak co…“ nestihla jsem ani nic doříct a dole se dneska snad už po sté rozezvonil zvonek, ale už i ten zvuk mi přišel jaksi váhavý. Vstala jsem z postele a vykoukla ven, na ulici stálo zaparkované Volvo. Chtěla jsem jít dolů, ale to už mi Edward klepal na dveře.

„Dále.“ vyzvala jsem ho a za chvíli vešel dovnitř. Na tváři měl hrozně sklíčený výraz a já jsem se mu ani nedivila, to co předváděl… no nic, teď už je to jedno.

„Alice, můžeš nás nechat o samotě?“

„Jasně!“ určitě to viděla, jinak by tak bezstarostně neodcházela.

„Is, asi bych… asi bych se ti měl omluvit.“ začal Edward, když se za Alicí zavřely dveře. Věděla jsem, že uslyší, o čem se bavíme, i kdybychom šeptaly tak jsem nechápala, proč tu nemohla zůstat.

„Já, taky se ti omlouvám.“ tak když už se omluvil on první tak jsem se mu omluvit mohla i já. Překvapeně se na mě podíval.

„Proč? To já jsem se zachoval jako naprostý magor.“

„No to sice jo…“ souhlasila jsem a usmála se na něj „… ale měl si o mě strach a to tě omlouvá.“

„Takže už se nezlobíš?“ zeptal se s takovým smutným výrazem na tváři, že prostě nešlo se na něj víc zlobit. Vstala jsem z postele a přešla těch několik kroků, co nás dělily. Vklouzla jsem do Edwardovi otevřené náruče a konečně se zase cítila klidná a naprosto v pohodě. Zajímavé co dokáže pouhé objetí.

Zvedla jsem hlavu a podívala se do teď už usmívající se tváře.

„Jsem ale blázen co? Ale já se o tebe hrozně bojím.“

„Já vím, ty můj blázínku.“ řekla jsem a dala mu pusu. „Ale, už se nemusíš bát, aspoň pro tuhle chvíli.“ Snažila jsem se ho ještě víc uklidnit.

„Lucas něco říkal, když jsem odešel?“

„Ne, já jsem ho vlastně vyhodila.“ moje odpověď u něj vyvolala záchvat smíchu a zdola jsem zaslechla také Alicin zvonivý smích. Táta jí musel říct něco, co ji pobavilo, jinak by mu asi přišlo divné, kdyby se začala smát jenom tak z ničeho nic.

„To je dobře, to je dobře.“ šeptal mi do vlasů.

„Ty ses dneska rozhodl, že mi nedáš ani jednu pusu?“ zeptala jsem se naoko uraženě a trochu se od něj odtáhla. Svou otázkou jsem ho překvapila, ale potom si mě přitáhl zpátky do náruče a nádherně mě políbil. Stále si ale musel dávat pozor na své ovládání. Když už se přestával ovládat, odtáhl se. Společně jsme si sedli na postel a Edward si položil hlavu na má prsa a poslouchal, jak splašeně ubíhá mé srdce. Pokaždé tvrdil, že je to zvuk, který by poznal i v místnosti se stovkami lidí.

Milovala jsem ho.

Předchozí kapitola ooooo Další kapitola