Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 17.kapitola

03.09.2009 (09:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2946×

17. kapitola - Miluju, ale koho?

Najednou tu byla sobota. Den jako každý jiný a přece byl v něčem jiný. V pondělí jsme měly s Alicí vyrazit na náš malý výlet do Milána s jednou docela důležitou ale ne moc vítanou zajížďkou do Voltéry. Alice se už nemohla dočkat. Od středy jsem Paula neviděla a vlastně ani Jacka. Myslela jsem si, že už odjeli, ale nechtělo se mi věřit, že by Jack odjel bez rozloučení. A taky, že ne.

Hned ráno jsem chtěla vyrazit ke Cullenům. René jsem řekla, že se jdu projít, aby jí nebylo divné, že chci jít přes celé město pěšky. Kdybych, ale věděla, co mě bude čekat, asi bych se rozhodla přece jen si auto vzít. Kousek za naším domem na mě totiž čekal Paul. Rozhodně jsem ho tady nečekala, ale rozhodla jsem, že mu dám šanci se, za ten incident v kině, omluvit.

„Ahoj Paule,“ pozdravila jsem ho jen, co si mě všimnul.

„Ahoj Bello. Potřebuju s tebou mluvit.“ Šel na to zpříma žádné zbytečné řeči. Dobře aspoň to budu mít o to dřív za sebou. Trochu jsem na něj ještě byla naštvaná, ale bylo mi jasné, že se na něj dlouho nebudu umět zlobit. Zvlášť, když se na něj podívám a on mí pohled oplatí, nebýt té červené řekla bych až skoro psím pohledem.

„Tak začni, nikdo ti neprání,“ dala jsem mu prostor, ale místo omluvy přišlo něco jiného, něco co bych rozhodně nečekala.

„Asi bys byla ráda, kdybych se ti omluvil za své chování v kině, ale to neudělám.“ Cítila jsem, že se mi začíná otevírat pusa úžasem. „Místo toho jsem ti chtěl říct, že jsem se do tebe zamiloval až po uši,“ dokončil a já myslela, že jsem snad špatně slyšela.

„Cože si?“ musela jsem, se ujisti, že to opravdu řekl.

„Zamiloval se do tebe.“ Být člověk, tak tohle neustojím.

„Ale …,“ nevěděla jsem, co mám na tohle říct, bylo to tak nečekané. Paul na žádné mé protesty nečekal, přešel těch několik kroků, co nás dělily, vzal mě do náruče a začal vášnivě líbat. Bylo to tak jiné. Neubránila jsem se tomu a začala mu jeho polibky vracet.

Něco uvnitř mě mi radilo, abych s tím hned přestala a co nejrychleji odešla, ale ta druhá část chtěla, abych tu zůstala a pokračovala. Co se to se mnou proboha děje? Vždyť miluju Edwarda. Jestli se to někdy dozví tak mi neodpustí. Přesto jsem nedokázala přestat, přesněji jsem se nedokázala donutit přestat. Rukama jsem zajela Paulovi do vlasů. Nevím, co se stalo potom, najednou jsem si nebyla vůbec jistá svými city k Paulovi ani k Edwardovi.

Když jsme se po dlouhé chvíli od sebe odtáhli, nevěděla jsem co dělat. Nakonec převážila část mé osobnosti, která mě už předtím posílala pryč. Na Paula jsem se už znovu nepodívala a utíkala jsem pryč. Bylo mi jedno kam, hlavně daleko odtud. Jedno mi bylo jasné, teď není vhodná chvíle jít za Edwardem. Nevím, co bych mu řekla. Jak by se asi tvářil na to, kdybych mu řekla, že jsem se zrovna dobrovolně líbala s Paulem? Rychle jsem tu myšlenku zahnala. Po tomhle by se, se mnou určitě rozešel.

Zastavila jsem se až po hodně dlouhé době, kdy jsem si byla jistá, že mě nikdo nebude rušit v mém přemýšlení ani samotě. To co se stalo před chvílí, se rozhodně nikdy nemělo stát. Sedla jsem si do trávy, složila hlavu do rukou a rozvzlykala jsem se. Jaká je strašná škoda, že nemůžu brčet, tolik by se mi ulevilo.

Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla a vzlykala, ale když jsem se konečně uklidnila, bylo určitě odpoledne. Slunce tady sice nesvítilo, ale to mi nebráni v tom, abych poznala, že odpoledne skutečně je. Vypadalo to tu skoro jako ve Forks.

Forks. Budu se muset vrátit. René bude mít určitě strach, když se tak dlouho nevracím. Zvedla jsem se a rozběhla se domů. Nevěděla jsem, kudy jsem přiběhla a tak jsem musela následovat svou pachovou stopu, naštěstí se zatím neztratila. Běžela jsem jak nejrychleji jsem uměla a za nějakou dobu jsem začala poznávat krajinu, kterou jsem probíhala. Byla jsem doma.

Na chvíli jsem se zase zastavila a zaposlouchala se. Něco upoutalo mou pozornost. Byl to rozhovor. Nevěděla jsem, ale kdo se s kým baví. Rozhodla jsem se to zjistit. Vydala jsem se k místu, odkud hlasy pocházely. Čím víc jsem se blížila, tím víc nabývaly hlasy na zřetelnosti i hlasitosti. Když jsem došla dost blízko, hned jsem svého rozhodnutí litovala. Přede mnou se rozprostírala malá loučka, na jedné straně stál Paul, kousek od něj Jackob a na druhé straně Edward a zbytek jeho rodiny.

Chvíli mi nedocházelo, co vlastně vidím, ale po chvíli jakoby mi v hlavě dosedl jeden dílek skládačky k druhému. No jasně, moje vize. Už tam vlastně chybím jenom já. Rozhodla jsem se, ale ještě chvíli počkat ať vím o čem je řeč.

„Nemiluje tě,“ slyšela jsem Edwarda. Musel mluvit na Paula, jinak mi to nedávalo smysl. Paul mu musel říct, co se mezi námi stalo.

„Lžeš. Kdybys tam byl dopoledne s námi viděl bys, jak se mýlíš, když si myslíš, že tě miluje,“ posmíval se mu Paul. „Bello, co kdyby ses přestala schovávat, přidala se k nám a řekla Edwardovi, koho doopravdy miluješ?“ Jeho slova mě naprosto vykolejila. Jak mohl zjistit, že tu jsem? Vítr přece nefouká, aby cítil můj pach. Bylo mi jasné, že nemá cenu zůstávat dál schovaná a tak jsem rozhrnula větve a šla se k nim přidat.

„Bello?“ Edward se na mě tázavě podíval. Všechny pohledy se na mě obrátily. Alice se na mě povzbudivě usmála, ale já jsem se nedonutila jí úsměv vrátit. Šla jsem k nim blíž, ale když jsem byla uprostřed, něco mě donutilo zastavit a já nevěděla co to je.

„Právě jsem Edwardovi říkal…“ nestihl dokončit svou větu.

„Já vím, co jsi mu říkal,“ odsekla jsme mu.

„Takže je to pravda?“ zeptal se mě se smutkem v hlase i v očích Edward. Neznatelně jsem přikývla, ale on si toho všimnul.

„Vidíš, říkal jsem ti to,“ vítězně se na Edwarda usmál.

„Mlč!“ už mě trochu štval.

„Bello, miluješ ho?“ tak to bych ráda věděla taky, Edwarde, pomyslela jsem si.

„Nevím, já …,“ nevěděla jsem co na to odpovědět, „… já se v tom nevyznám,“ řekla jsem nakonec sklesle a řekla jsem pravdu. Co to ve mně Paul svým polibkem vyvolal. Jenom zmatek, nevím, co cítím ani k jednomu z nich a přitom se zrovna teď musím rozhodnout.

Najednou jsem se opět zarazila. Vlastně ne, doslova jsem zmrzla na místě. No jo, další vize. Co to může být tentokrát?

„Edwarde, co vidí?“ zeptal se ho Carlisle, asi myslel Alici, protože mě Edward číst myšlenky nemůže.

„Nevím, je to zvláštní, ale nevidím nic. Přesně jako u Belly. Jako by byly na sebe nějak napojeny.“ V tuhle chvíli jsem byla ráda, že nevidí, co se odehrává v mé vizi. Alice se za chvíli probrala, ale já nadále nahlížela do budoucnosti. Byla jsem zase ve Voltéře. Byl tam Aro i Paul. Paul Arovi něco říkal a ten se usmíval. Musel mu svou zprávou udělat radost.

„Alice, co jsi viděla?“ ozval se Edward, hned jakmile Alice přišla k vědomí.

„Počkej, až se probere i Bella, potom vám to řeknu.“ Děkuju Alice.

„Co se s ní děje?“ ozval se ten, koho bych tu nejraději neviděla.

„Má vizi,“ odpověděl po nějaké době Carlisle. Asi mu přišlo nezdvořilé jen tak přehlížet jeho otázku.

„Vnímá co se kolem děje?“ asi ho to opravdu zajímalo.

„Ano, vnímá,“ odpověděl zase Carlisle.

„Bello, já půjdu, až se rozhodneš, víš, kde mě máš hledat.“ Jasně, že vím, u Ara, ty zrádný pse. Nechápu, jak jsem mu kdy mohla věřit a navíc se nechat takhle obloudit jeho jediným polibkem, když mám Edwarda. Pořád to nechápu, ale rozhodně k němu něco cítím, budu muset zjistit co to je.

„Emmete,“ ozval se zase po nějaké době Carlisle, „vezmi prosím Bellu a odnes ji k nám domů. Nevíme, jak dlouho to bude zase trvat.“

„Já to udělám,“ řekl Edward a šel pro mě. Než jsem se nadála, zvedl mě do náručí a rozběhl se domů. Tam mě posadil na něco měkkého, asi na sedačku. Seděla jsem tam a pozorovala, co se bude dít při mé návštěvě v Itálii. Aro vypadal spokojeně, ale potom jsem mu něco řekla a oba jsme odešli do jeho pracovny. V tom jsem se probrala.

„Co jsi viděla?“ zeptal se mě vesele Emmet.

„Počkejte prosím. Alice, můžeš jít se mnou ven?“ otočila jsem se na Alici, která celou dobu seděla vedle mě. Jenom kývla a zvedala se k odchodu. Napodobila jsem ji a šla taky ven. Zastavila jsem se až pěkný kus od domu, když jsem si byla jistá, že nás nikdo neuslyší.

„Kolik jsi toho viděla?“ otočila jsem se na ni, hned jak jsme zastavily.

„Moc ne. Byla jsi ve Voltéře a byl tam i Paul a Aro. To je všechno.“

„Dobře. Já toho neviděla o moc víc, jenom, že Paul mluvil s Arem a tomu se to, co se dozvěděl, asi líbilo,“ doplnila jsem zbývající kousek mé vize. „Nesmíme jim nic říct,“ řekla jsem hned.

„Proč? Měli by to vědět,“ odporovala mi.

„Je vidět, že se do Milána moc netěšíš, když jim to chceš říct.“ Věděla jsem, že se na tohle chytí.

„Co s tím má společného Miláno?“

„Hodně. Je v Itálii, a pokud nevíš tak i Voltéra.“ Konečně jí to docvaklo.

„Pořád tam chceš jet?“

„Teď víc než kdy jindy,“ odpověděla jsem rozhodně.

„A co Edward?“ tak tohle byla podpásovka.

„Já nevím. Bude to muset počkat, než se vrátíme z Itálie,“ řekla jsem rezignovaně. Nechtěla jsem to prodlužovat, ale teď si nejsem svými city jasná a bude asi nejlepší, když si v nich napřed udělám pořádky.

„Jak myslíš. Pokusím se na to nemyslet.“ Super takže, teď se to nikdo nedozví.

„Už se můžeme vrátit, řekni jim, že to bylo něco ohledně našeho výletu do Milána nebo si vymysli něco jiného, ale aby ti uvěřili.“

„Ty se mnou nejdeš?“ divila se.

„Ne, já musím domů.“ Najednou mi totiž došlo, že jsem nebyla doma celý den a to jsem se šla jenom projít. Jsem zvědavá, co na tu moji procházku řekne René. Alice si všimla mého zamyšlení.

„Neboj, René jsme volali, že jsi u nás.“

„Děkuju Alice, jsi skvělá kamarádka,“ objala jsem ji a vyrazila jsem domů. Cesta mi netrvala moc dlouho a už jsem stála před dveřmi. René nebyla doma. Na kuchyňském stole jsem našla jenom vzkaz, že šla s Alexem na večeři a abych na ni nečekala a připravila si něco na večeři. Hm, s tou večeří má pravdu na lovu jsem už dlouho nebyla. Ani jsem se nepřevlékala a vyrazila jsem zase ven. Ulovila jsem jenom dvě laně a běžela domů. Dala jsem si horkou sprchu a sedla si do mého houpacího křesla s rozečtenou knížkou.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 17.kapitola: