Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vánoční modlitba 3/4

15.12.2013 (14:15) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2007×

Třetí neděle adventní byla mrazivá a prosluněná. Skleněné květy jistě musely na promenádě zářit v pestrobarevných duhových odlescích. Isabella je však vidět nemohla. S obtížemi se pohybovala po domě. Většinu času trávila ve svém pokoji, ale když páni rodičové odešli na mši svatou, odebrala se do salonu a netrpělivě vyhlížela jejich návrat.

Byly to dva dny, co si s monsieur Masenem vyměnila psaní, a od té doby neměla o ničem zprávy. Souboj již jistě dávno proběhl, ale jaký byl výsledek?

Slova v dopise, která četla stále dokola, jí na klidu nepřidávala. Zejména tíživá pro ni byla poslední věta Proto buďte klidná, souboj odmítnout nemohu, ale život Vašeho snoubence neohrozím.

Jak se může někdo účastnit souboje a předem být rozhodnut ušetřit svého soupeře? Znamená to snad, že chce sám obětovat život? Představa, že by monsieur Masen padl, byla pro ni nesnesitelná. Ale psal zároveň, že chápe cenu lidského života, nemůže tedy ani obětovat svůj, nebo ano? Nejistota ji drásala. Když k tomu ještě uvážila, že důstojnický výcvik napovídá spíše v majorův prospěch, nebyla schopná skoro ani dýchat.

Nebylo to však jediné, co ji trápilo, ale domněnka monsieur Masena o tom, že je major Whitlock jejím snoubencem, se zdála nyní více než malicherná. Přesto, když psaní obdržela, chtěla vše okamžitě uvést na pravou míru a napsat další list. Její matka ji však zadržela.

„K čemu by to bylo dobré? Nic na jeho rozhodnutí tím stejně nezměníš. Nás čekají větší starosti.“

„Jaké, mamá?“

„Musíme zařídit, aby se o ničem nedozvěděl otec, jako policejní ředitel nemůže dopustit, aby se nějaký souboj vůbec konal. V případě prozrazení by to uškodilo oběma pánům,“ strachovala se madame Swanová.

„A nebylo by rozumnější vše prozradit a uchránit tak jejich životy?“

„Domníváš se, že by to pro ně nemělo jiné následky? Majora Whitloka by jistě čekal vojenský soud za porušení zákona a monsieur Masen by také byl nějakým způsobem perzekvován. Raději ani nechci pomyslet, jak se jim prudkost mládí může nevyplatit do konce života.“

Mladá dívka neměla ani zdání o složitosti světa zákona a proto raději dala na radu své matky. Přesto ji chvílemi zmáhaly pochybnosti, zda je opravdu nejvhodnějším řešením vše tajit. Sama si však díky bolavému kotníku nemohla nic počít. Nezbývalo jí než se modlit, doufat a čekat, jak vše dopadne.

Zpráv se nemohla dočkat a co chvilku se dívala ven, zda se matka s otcem již nevracejí. Odcházeli brzy ráno, ale po mši přeci ještě museli na promenádě pozdravit všechny ty nenechavé měšťany, kteří je jistě zdržují.

Hodiny začaly odbíjet poledne, když se dveře do domu konečně otevřely.

***

V klidu si pohovořit, bez přítomnosti pána domu, se dámám Swanovým podařilo až po obědě, kdy byly zanechány v salonku, zatímco se monsieur Swan oddával své obvyklé nedělní siestě.

„Povídejte, viděla jste ho? Je v pořádku?“

„Uklidni se, má milá. Není třeba přitěžovat tvému zdraví,“ usmála se na ni madame Swanová a nalila jim čerstvý čaj.

„Jak mě můžete tak trápit?!“ zanaříkala její dcera.

„Inu, není nic, co bych ti mohla říci, takže se není třeba plašit.“

„Jak? Tomu nerozumím.“

„Naše výzdoba v plném slunci je ještě krásnější než kdy dřív, proto se divím, že si ji oba pánové nechali ujít,“ pronesla madame Swanová pohoršeně.

„On nebyl v kostele? Proboha, byl raněn? Snad jste alespoň mluvila s doktorem Cullenem.“

„Drahoušku, uklidni se. Neviděla jsem monsieura Masena ani majora Whitlocka. Nevíme, co se stalo. Když se na to ptáš, ani doktor Cullen se dopoledne neukázal.“

„Jistě se mu něco stalo a jeho strýc o něj pečuje,“ zahořekovala Isabella. „Ach, mamá, nikdy si neodpustím, jestli se mu něco stalo.“

Dva dny se snažila být silná a nedat na sobě nic znát, ale únava z nejistoty a strach o život Edwarda Masena ji přemohly a ona se rozplakala.

„Holčičko, dokud nic nevíme, není nutné ronit slzy,“ snažila se ji utěšit matka, která ji objala. Ale žádná slova ji nedokázala uklidnit.

***

Možná to bylo mrazivým počasím, že si dnešní neděli policejní ředitel pospal déle, než bylo jeho zvykem. Nikdo mu to neměl za zlé, ba právě naopak. Madame Swanová doufala, že se vše uklidní dřív, než se její choť vzbudí.

Tma přišla brzy, jak to v zimní době bývá. Překvapivé ale bylo, koho přivedla do domu Swanových.

„Doktore Cullene, tak ráda vás vidím,“ zahlaholila paní domu od dveří. „A nejdete sám!“

Sotva to Isabella zaslechla, hrníček čaje jí vypadl z rukou, horká tekutina jí potřísnila šaty a ona úlekem vykřikla.

„Mademoiselle, stalo se vám něco?“ ptal se jí ten, na kterého nebyla schopná přestat myslet.

„Monsieur Masen,“ vzdechla a chtěla se postavit, aby jej přivítala. Poraněný kotník ji pochopitelně ovšem zradil a kdyby ji pohotově nezachytil, jistě by byla potupena pádem.

„Měla byste se ještě šetřit,“ doporučil jí a pomohl posadit se zpátky do lenošky.

„Promiňte, děkuji. Já jsem nechtěla, nezlobte se,“ rozpačitě brebentila, ani netušila co.

„To je v pořádku, mademoiselle. Přivedl jsem strýce, aby vás pro jistotu ještě prohlédl. Právě se vrátil domů a hned jsme spěchali za vámi.“

„Opravdu?“ podivila se radostně.

„Mademoiselle Swanová, jak se vám daří?“ ptal se doktor Cullen, který teprve vešel do salonku v doprovodu madame Swanové.

„Děkuji vám, monsieur Cullene, již lépe,“ odpověděla zdráhavě.

„Odpusťte, mademoiselle, ale neřekl bych,“ pronesl starostlivě monsieur Masen. „Vaše noha vás ještě neunese a nerad bych, kdyby se něco zanedbalo.“

„Ale já naprosto věřím vašemu úsudku. Mohl jste strýce nechat po cestě odpočinout,“ oponovala mu. Ovšem bez úspěchu, neboť ostatní přítomní byli pro opětovné důkladné vyšetření jejího poranění. Nezbývalo nic jiného, nežli se podvolit.

„Otok se nezdá být velký,“ usoudil doktor Cullen.

„Myslím, že se již zmenšuje,“ přitakala horlivě Isabella.

„Přikládáte studené obklady?“

„Ano, doktore. Sama je Isabelle chystám,“ odpověděla madame Swanová.

„To je dobře. Domnívám se, že snad již koncem týdne budete moci jít na procházku,“ usmál se doktor na svou pacientku.

„Až koncem týdne?“ opakovala nešťastně. „Ale u Weberových má být ples a Angela se těšila, že...“ nedopověděla, styděla se za svou lež. Nebyla to Angela Weberová, kdo se těšil na tanec, nýbrž ona sama. Doufala, že když je monsieur Masen v pořádku, bude s ním moci prožít další waltz, a třeba i jiný tanec.

„Neříkejte, že jste si oblíbila plesy,“ ptal se jí doktorův synovec s úsměvem.

„Já ani nevím,“ odpověděla v rozpacích.

„Vidím, že máme hosty,“ ozval se od dveří pán domu. „Vítejte, pánové!“

Hovor přítomných se začal točit kolem cesty doktora Cullena do Seattlu a následně okolo příprav na vánoční večer.

„Snad nebudete večeřet o Štědrém dnu sami v domě. Co jsem slyšela, tak Mary Brovenová je sice dobrou hospodyní, ale mizernou kuchařkou. Musíte přijít k nám,“ rozvášnila se madame Swanová.

„Děkujeme za pozvání, ale nechceme vás obtěžovat,“ namítl doktor Cullen.

„Ale jaképak obtěžování. Řekni, můj drahý, nebude to příjemné zpestření přivítat pány u našeho štědrovečerního stolu?“ obrátila se na svého manžela.

„Zpestření to bude jistě zajímavé, jen jestli to tak budou vnímat i naši hosté,“ zamumlal monsieur Swan. „Není nutné spěchat s odpovědí, doktore Cullene. Má choť je trochu unáhlené povahy.“ Policejní ředitel vyndal ze skříňky pod oknem jakousi malou krabičku. „Už jste někdy ochutnal doutník, doktore?“

„Dosud jsem neměl možnost.“

„Je to opravdu jedinečný požitek. Mohu vám jeden nabídnout?“ Pán domu předložil před doktora Cullena krabičku s doutníky dosud téměř plnou.

„Drahý, nezlob se, ale pokud opravdu chcete holdovat této neřesti, budu vás muset důrazně požádat, abyste tak činili na čerstvém vzduchu,“ ozvala se přísně madame Swanová.

„Ale, Renée, to nemůžeš myslet vážně. Venku přeci mrzne,“ ošíval se policejní ředitel.

„Právě proto vás co nejzdvořileji žádám, abyste s tím šli ven. Nemohu pak větrat celý týden jako při poslední ochutnávce.“

To byl pro pány silný argument a s pochopením se odebrali na zahradu. Dámy tak osaměly v přítomnosti doktorova synovce.

„Monsieur, nyní nám konečně můžete říci, jak se věci udály. Byl snad major Whitlock postřelen?“

„Já držím dané slovo, madame,“ odpověděl odměřeně. „Major Whitlock je živ a naprosto zdráv. Divím se, že vás již nepřišel navštívit.“

„Ale jak je to možné? Zrušil snad souboj?“ divila se madame Swanová.

„Nikoliv. Řekněme, že mezi námi došlo k gentlemanské dohodě,“ odpověděl monsieur s úsměvem.

„Opravdu?“ hlesla Isabella. „Nic se vám nestalo?“

„Domníval jsem se, že máte větší starost o svého snoubence,“ podivil se.

„Ale on není můj snoubenec. Chápu, že jste mohl dojít k tomu mylnému dojmu, ale věřte mi, nikdy o tom ani nebyla řeč,“ vysvětlovala mu naléhavě.

„Vskutku?“

„Ano, monsieur Masene, dosud žádný muž nepožádal o ruku mé dcery,“ pronesla madame Swanová významně.

„Skutečně vám ještě žádný muž nenabídl splnění vašeho snu?“ řekl zadumaně s upřeným pohledem do Isabelliných očí.

Zalil ji ruměnec a netušila, co odpovědět.

„Dojdu uvařit čerstvý čaj,“ přerušila nastalé ticho madame Swanová.

Po jejím odchodu se ticho v salonu prohlubovalo. On se na ni stále soustředěně díval a ona netušila, kam s očima. Když už to nemohla vydržet, pronesla rozpačitě:

„Známe se tak málo, monsieur. Už znáte všechna má tajná přání.“ Konečně se odvážila na něj pohlédnout. „A já o vás nevím skoro nic.“

„Nemám tajemství, kterými bych se chtěl chlubit. Nejsou tak čistá a krásná jako ta vaše.“

„Ale přesto existují a já bych je ráda znala. Nevěřím, že nějaké z nich může být tak hrozné,“ odpověděla mu s povzbudivým úsměvem.

„Mademoiselle,“ pronesl tak naléhavě, až zatajila dech. „Tak rád bych naplnil veškerá vaše očekávání, ale nemohu zničit váš život, který teprve začal.“

„Nevěřím, že byste mi mohl jakkoli ublížit,“ pokoušela se ho přesvědčit.

Přistoupil k lenošce, na které seděla.

„Nechci vám ublížit, ale už moje přítomnost ve vašem životě je pro vás nebezpečná.“

„Tomu nevěřím.“

Něžně ji uchopil za ruku. „Blíží se Vánoce. Snad ode mne nebude příliš troufalé, když do té doby si dovolím být vaším přítelem. Byl by to pro mě překrásný dárek.“ Zlehka jí políbil ruku.

„Isabello, je vám dobře?“ ptal se starostlivě. Až nyní si uvědomila, že nedýchá.

„Ano, totiž, ano.“ Lehce zatřepala hlavou, aby posbírala ztracené myšlenky.

Zářivě se usmál a postavil se.

„Vaše matka říkala, že ráda čtete. Mohu vám nabídnout nějaké vybrané kousky z naší rozsáhlé knihovny.“ Mluvil najednou tak povzneseně, že ani nemohla uvěřit, co se stalo sotva před malým okamžikem.

„Budu vám vděčná.“

***

Tak začaly nevinné návštěvy monsieur Masena u mademoiselle Swanové. On jí vždy přinesl velice zajímavou knihu, kterou ona do druhého dne přečetla, a pak se bavili o jejím obsahu. Byly to rozpravy vskutku podnětné a nejeden učenec by se u nich poučil o hloubce dívčího srdce nebo o rozsáhlých souvislostech nejen děje, ale i autorova života či charakteru jeho doby, kterými posloužil mladík.

Když neměla Isabella návštěvu či nečetla, byla myšlenkami stále s ním, proto sotva postřehla, když jí matka předávala jakési psaní. Zamyšleně jím založila rozečtenou knihu a pokusila se vstát, aby pomalu nabyla ztracenou jistotu v chůzi.

Otok se téměř vytratil a kotník ještě trochu bolel, ale ona se nemohla dočkat, že půjde s monsieur Masenem na procházku. Vyprávěl jí o jakési malebné louce, kterou našel uprostřed lesů.

„Isabello, přišla tvá návštěva,“ uvedla madame Swanová monsieur Masena do salonu.

„Vidím, že již obstojně chodíte,“ konstatoval s úsměvem.

„Ještě to není ono, ale snad bych již brzy mohla zase vyjít ven,“ oplatila mu úsměv a dobelhala se k lenošce.

„Neměla byste léčbu uspěchat. Nic vám přeci neuteče.“ Pomohl jí dosednout.

„Tím si bohužel nejsem tolik jista. Sliboval jste mi své přátelství jen do Vánoc a již v neděli je poslední advent a v úterý pak Štědrý den. Tolik bych si přála vidět to místo, o kterém jste mi vyprávěl.“

„Dobrá tedy. Bude-li příhodné počasí a vaše matka dovolí, zítra vás tam vezmu.“

„Opravdu?“ zaradovala se. „A kudy se tam jde? Divím se, že jsem to místo sama nenašla.“

Počalo se vyprávění, ve kterém v myšlenkách procházeli celé široké okolí města Forks. Skoro měla dojem, že by dovedla louku najít sama.

„Dočetla jste již Zkrocení zlé ženy?“ ptal se poté, co skončili pomyslnou cestu po okolí.

„Ano, ale ještě jednou jsem si chtěla přečíst závěrečná slova Kateřiny.“ Otevřela knihu, kterou měla položenou vedle sebe na lenošce, a počala z ní číst:

„Co poddaný je dlužen knížeti,

to žena svému choti dlužna jest;

a zlá-li jest a vzpurná, kyselá

a neposlušná vůle poctivé,

čím jiným jest než buřič ohavný

a zrádce na tom, kdo ji miluje?“

Zapálení, s jakým dívka četla, bylo pro monsieur Masena více než jen poutavé. Ve svých představách si již často pohrával s myšlenkou, jaké by bylo stát se manželem mademoiselle Isabelly. Jaká by byla manželka? Nyní to viděl zcela jasně – oddaná a milující, vždy ochotná poskytnout svému choti potřebnou oporu. Jak krásné by bylo prožít s ní obyčejný lidský život! Ale to bylo právě to, co nemohl, a proto se snažil všechny myšlenky vedoucí tímto směrem zaplašit. Vždyť ona touží nejen po muži, ale i dětech. Chce zestárnout a na kolenou chovat vnoučata. To jí on nikdy nemůže dát. Jak by tedy jen mohl přijmout to, co ona svému muži nabízí.

„Nuž, nechme choutek, vzdor to ubohý!

Spíš ruce klaďte muži pod nohy.

Když můj choť velí – dokážu to nyní:

zde ruka moje – ať jej šťastna činí!“ dočetla s vášní sobě vlastní. Ještě se celá klepala pod sílou slov, která vyřkla, a věděla, že tak by nejraději posloužila monsieur Masenovi. Jakýsi list jí přitom vypadl z knihy.

„Chodí vám snad milostná psaní?“ ptal se jí s úsměvem, když jí list podával.

„Prosím?“ ptala se zmateně. V mysli byla stále ještě Kateřinou a on jejím Petruciem. Konečně si všimla, co drží v ruce, a psaní od něj převzala. „Ani nevím, kdo mi píše. Úplně jsem na ně zapomněla.“

„Mohu vám ještě nalít čaj?“ zeptal se galantně a dřív než se dočkal odpovědi, dolil jí šálek.

„Je to od majora Whitlocka. Proto mamá tolik naléhala, abych jej otevřela. Zavoláte ji, prosím?“

„Jistě a zároveň se i rozloučím.“

„Uvidíme se zítra?“

S vážnou tváří přikývl.

Monsieur Masen byl již pryč, když se s obsahem dopisu seznámili všichni obyvatelé domu Swanových.

Vážená mademoiselle Isabello,

omlouvám se, že se mi nepodařilo dříve Vám poslat zprávu. Byl jsem povolán zpět k pluku v neodkladné záležitosti.

Doufám, že se Vám již daří lépe a brzy se budete těšit plnému zdraví. Snad mi i věnujete jednu ze svých procházek. Ano, doufám, že se brzy budu moci vrátit do Forks. Jsem přímý muž, a proto jistě pochopíte mé záměry, když Vás požádám, abyste mě vyslyšela v jisté záležitosti. Nečekám však od Vás písemné odpovědi. Raději bych vše ponechal na dobu našeho opětovného shledání.

S úctou a přáním brzkého uzdravení

major Jasper Whitlock

***

Druhého dne byla Isabella v dobré náladě. Napomáhalo tomu sice mrazivé, zato však slunné ráno. Těšila se, že tak nic nebrání monsieur Masenovi ve splnění jeho slibu a ukáže jí své oblíbené místo schované v lese. Věřila, že jako vždy ji přijde navštívit po obědě, jen tentokrát místo hovoru nad knihou je bude čekat společná procházka. Noha ji téměř nebolela, nebylo tedy nic, co by jim v tom mohlo zabránit.

Že jde o politováníhodný omyl, zjistila ještě v dopoledních hodinách, kdy na dům Swanových zaklepal malý Thomas Snowly se vzkazem od doktora Cullena. „Doktor se velice omlouvá, ale potřebuje pomoc svého synovce v neodkladném případu.“

Všechna euforie z prosluněného dne dívku opustila. Ani oběd jí nechutnal. Tvářila se, jako by za nezdar dnešní procházky mohli snad všichni okolo.

„Drahoušku, nechceš se jít projít sama? Třeba se pak s tebou vrátí i dobrá nálada,“ navrhla jí matka. A protože byla Isabella poslušnou dcerou, poslechla.

Procházky svobodné ženy bez doprovodu sice nepatřily k tradičním konvencím, přesto nebylo nic neobvyklého, když si Isabella vyrazila sama do přírody. Snad se rodiče domnívali, že jako dcera policejního ředitele je pod ochrannou rukou zákona na každém místě na světě.

Nejprve se bezcílně potulovala po známých cestách. Nechtěla chodit příliš daleko, netušila, kolik toho bude schopna ujít. Přeci jen skoro týden byla doma. Přemýšlela nad vším, co se jí za těch uplynulých několik dní přihodilo. Nad záhadnými slovy Edwarda Masena a jeho podivným chováním. Opravdu bude jejím přítelem jen do Štědrého dne? A co potom? Zmizí z jejího života nebo se bude tvářit cize jako před tím podivným soubojem? Co to vlastně znamená, že potyčku s majorem Whitlockem vyřešil gentlemanskou dohodou? Dopis, který od majora dostala, jí na klidu nepřidával. Toužila být dobrou manželkou a matkou mnoha dětí, a kdyby se do jejího života nepřimotal monsieur Masen, jistě by neváhala a majorovi by dala bez váhání své slovo, ale teď?

Ach, jak by ráda vyměnila to společensky přijatelné oslovení monsieur za prosté Edward. Líbilo se jí jeho jméno, stejně tak i jeho zjev, mluva a s jakou lehkostí dokázal hrát na klavír nebo tančit. Co by dala za jeden tanec, kdy by ji vedl on. Jak je vůbec možné, že dříve nechovala k plesům takové nadšení? Škoda že přišli o ples u Weberových. Další příležitost bude až na Nový rok. To už je po Vánocích! Najednou dostala strach, že si s ním již nikdy nezatančí. Do Vánoc zbývají čtyři dny. Jen čtyři dny, kdy se může těšit jeho společnosti.

„S dneškem jich mohlo být pět,“ povzdychla si a rozhlédla se okolo sebe. Byla překvapená, jak hluboko do lesa zašla. Stromy okolo ní byly povědomé, jako by je viděla již včera. Tu se rozpomněla na hovor s Edwardem o tom, kudy se jde na loučku, kterou jí chtěl ukázat. Cítila se sice unavená, ale vzrušení z blízkosti toho místa jí dodalo sil.

Vítr, do té doby jen lehký vánek, začal zesilovat. Musela si dát ruku před oči, aby vůbec viděla na cestu. Kdyby se ještě přidal sníh, jistě by zvážila návrat domů, ale nebe bylo stále slunečné.

Les začal řídnout a ona si byla jistá, že ji od vytouženého místa dělí jen pár sáhů. Přesto měla pocit, že jestli se vítr nezmírní, nebude schopna tam dojít. Kupodivu se jí to i tak podařilo a ona se ocitla u stromu, který patřil k řadě lemující zasněžený holý palouček.

Chtěla se opřít o strom, ale dříve než tak učinila, vítr ji na strom přitlačil. Díky vichru se jí nedařilo pořádně rozhlédnout. Měla dojem, že má snad z únavy vidění a nebo jí cosi přivátého kalí zrak. Raději oči zavřela. Až po chvilce, kdy se vichřice změnila na lehký větřík, podívala se znovu na místo před sebou. Palouček byl dokonale kulatý, pokrytý čerstvým sněhem a v jeho středu cosi zářilo.

Stejný úžas a bázeň jako ona museli pociťovat pastýři, když se jim zjevil anděl nedaleko Betléma.

Ležící postava se zvedla a ona poznala, o koho jde. Slova se jí vytratila z úst, když k ní pomalu přicházel. Za jeho zády se mihl jakýsi stín. Dravé zvíře, nejspíš ještě zmatené vichřicí, si vybralo svůj cíl a skočilo.

„Edwarde,“ vykřikla. Bála se, že puma útočí na něj. Ve zmatku si neuvědomila, že za cíl měla sloužit ona. Jen jeho rychlý zásah ji ochránil.

Vše se událo v takovém chvatu, že ani netušila, jak k tomu došlo, když najednou před ní stál zářící monsieur Masen s tváří od krve.

***

Jak vypadá gentlemanská dohoda podle monsieur Masena:

Byl již pozdní večer, den po nehodě mademoiselle Swanové. Byla to doba, na které monsieur Masen trval, ostatní rozhodnutí ponechal na majoru Whitlockovi. Alespoň se to tak zpočátku jevilo.

„Jaspere, ještě to zvaž. Když na to přijde někdo z pluku, tvá hodnost bude to nejmenší, co můžeš ztratit,“ nabádal majora Whitlocka jeho přítel.

„Já vím, ale nemůžu mu dovolit, aby se k ní choval tak nestoudným způsobem.“

„Nevím o nikom, ke komu bych se choval tak, jak říkáte,“ ozvalo se ze stínů a tu před dvojicí mužů stál monsieur Masen se svým doprovodem.

„To tvrdíte vy,“ procedil důstojník mezi zuby.

„Pánové, snad není nutné přistupovat k tak radikálnímu řešení,“ pronesl nově příchozí cizinec.

„A vy jste kdo?“ měřil si major ostře doprovod svého soka.

„Monsieur Cullen je můj strýc a dnes i sekundant.“

„Mým sekundantem je desátník McCarty,“ představil major Whitlock svého společníka v uniformě. „Můžeme začít?“

„Zde jsou pistole,“ desátník otevřel dřevěné pouzdro.

Monsieur Masen se s úsměvem podíval na zbraně a pak se otočil na svého vyzyvatele. „V naší rodině jsme dávali přednost kordu. Snad vám nebude vadit, když zvolíme tradičnější způsob souboje?“

„Kordy?“ podivil se major.

„Jistě nám postačí šavle,“ ukázal monsieur Masen na šavli, kterou měl major připnutou u boku. „Pokud váš přítel dovolí, půjčil bych si jeho.“

Desátník se rozpačitě podíval na majora Whitlocka. Ten měl ovšem z návrhu radost. V pluku patřil mezi nejlepší šermíře, nenašel se nikdo, kdo by ho porazil. Vítězství měl tedy jisté.

„Nemám námitek,“ pronesl vyzyvatel. „Emmette, dej mu svou šavli.“

„Edwarde, jsi si jistý?“ ptal se doktor v obavách o svého synovce. Neměl však starost o jeho život, nýbrž o jeho svědomí.

„Carlisle, věř mi. Nikdy bych ji nemohl zklamat.“

Již to nešlo zvrátit. Dva mladí muži stáli naproti sobě s šavlemi v rukou a kroužili okolo sebe jako supi nad mršinou. S nenávistí propalovali jeden druhého pohledem a čekali, kdy se ten druhý konečně odhodlá k prvnímu výpadu.

Byl to major Whitlock, který nevydržel sílu napětí a učinil útok. Jeho snaha byla však odražena takovou silou a rychlostí, že téměř ani nepostřehl soupeřovu čepel. Pár kroků dozadu při krytí, prudká rána a jeho šavle ležela na zemi, stejně jako on kousek od ní.

Překvapeně a se strachem vzhlédl k vítězi.

„Není nutné vše dovést ke konci. Postačí, když pochopíte, že bych nikdy neučinil nic, co by mohlo mademoiselle Isabelle uškodit.“ Monsieur Masen vrátil šavli majiteli a pak se opět obrátil na majora, který stále v šoku seděl na zemi. „Místo vašeho života vás žádám o přísahu.“

„Jakou?“ polkl major naprázdno.

„Budete mademoiselle Swanové tím nejlepším manželem a dopřejete jí tolik dětí, kolik jen bude chtít,“ monsieur Masen si hluboce povzdechl a zahleděl se kamsi do dáli. „S nabídkou k sňatku nebudete prodlévat.“

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vánoční modlitba 3/4: