Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Valčík za úplňku - 7. kapitola

19.12.2009 (21:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2687×

Pohled Belly:

„Vstávej Bello, probuď se.“ uslyšela jsem z dálky a to mě vytrhlo z mého, nepříliš vydařeného snu, snu ze kterého jsem si pamatovala jen útržky – Edward stojící v lese, říkajíc mé jméno, jeho topazově zlaté oči, pak velký černý vlk, zřejmě Sam, který letěl vzdychel a zabrzdil se o mohutný strom, několik párů  velkých očí…

Pomalu jsem se probudila, sluneční paprsky mě šimraly na tváři. Pomalu jsem otevřela oči a usmála se.
„Jako diamant,“ zašeptala jsem, když jsem uviděla Edwarda v záři slunečních paprsků, na kterých se třpytil. Ale zarazil mě jeho výraz, neusmíval se jako obvykle, když jsem se probudila. Jeho výraz byl kamenný a nečitelný. Posmutněla jsem. Nechtěla jsem, ať je smutný, ať už to bylo kvůli čemukoliv. Natáhla jsem ruku, chtěla jsem se jí dotknout jeho dokonalé pokožky.
„Co… ?“ to bylo jediné co ze mě vypadlo. Moje ruka bylo až po loket umazaná od krve.
Jen jsem nechápavě zírala na mou ruku, nemohla jsem to pochopit.
„Co se to stalo?“ ptala jsem se sama sebe v myšlenkách, protože jsem nebyla schopna promluvit nahlas, ani otevřít pusu.
Po pár sekundách jsem si uvědomila, že ležím na zemi, nahá a přikrytá dekou, kterou jsem kolem sebe obmotala. A pak jsem spatřila i druhou ruku, na které bylo té krve vnad ještě více.

„Ta krev… moc krve,“ vypravila jsem ze sebe.
„Vysvětlím ti to,“ řekl a chtěl pokračovat, ale já jsem ho přerušila.
„Musím to dostat dolů…“ řekla jsem, téměř až hystericky a pak jsem i s dekou odběhla do koupelny a zamkla za sebou.
„Pomoc,“ zašeptala jsem když jsem pohlédla do zrcadla.
„Bello, jsi v pořádku?“ zeptal se mě Edwardův hlas starostlivým tónem.
„Já… já nevím,“ vysoukala jsem ze sebe a jen dál zírala na můj odraz v zrcadle.
Ta osoba, teda vlastně já, měla jsem kolem úst rozmazanou krev, byla i ve vlasech a nebylo jí zrovna málo.
„Co se sakra stalo?“ ptala jsem se sebe sama v myšlenkách a dotkla se zakrvácenou rukou mého obličeje.  Pořád dokola jsem si pokládala tu samou otázku, otázku na kterou jsem neznala odpověď. Netušila jsem ani v nejmenším co se stalo, ale bála jsem se. Vždyť jsem na rukou měla krev, něčí krev a na rtech taky. Po několika sekundách jsem si uvědomila, že se celá třesu, třesu strachem. Bála jsem se, bála se pravdy. Protože pravda nebude dobrá, bude krutá a zlá. Bála jsem se a nechtěla znát pravdu.
Rychle jsem se vlezla pod sprchu a chtěla jsem, snažila jsem se smít tu… krev.
Nejlépe to šlo z obličeje, ale téměř to nešlo z vlasů, byly do sebe slepené odporným červeným páchnoucím… něčím a to něco ne a ne dostat dolů. Jen jsem viděla jak krev obarvuje vodu na červeno a odtéká, té krve tam bylo tak moc.
Po několika minutovém, velmi usilovném mytí se mi to, ale podařilo smýt a vylezla jsem ze sprchy a vlasy si zabalila do ručníku.

Podívala jsem se do zrcadla, na obličeji už žádná krev nebyla. Jediné místo kde zbyla byly ruce. Snažila jsem se z nich tu krev umýt, ale ono to nešlo, ta krev pořád zůstávala za nehty. Nešla dolů, nešla, pořád tam byla. Drhla jsem
si ruce silněji a silněji, až ti bolelo, ale ta krev tam byla pořád.
„Slez už dolů, slez už saka dolů!“ křičela jsem v myšlenkách, ale nepomohlo to.
Tlačila jsem víc a víc, ale byla tam pořád. Z očí mi začaly téct slzy a sesunula jsem se na zem.
„Bello, Bello co se děje?“ ptal se Edward zpoza dveří starostlivě.
„Já… nic, jsem v pořádku, jestli se to tak dá nazvat.“ zašeptala jsem a rychle si utírala oči a pak se oblékla do trička a tepláků.
Odemkla jsem dveře koupelny a vešla do pokoje, kde na posteli seděl Edward. Pomalu a ještě trochu roztřeseně jsem šla za ním a sedla si vedl něj.

„Tak povídej,“ vydechla jsem celkem klidně a Edward mě chytl za ruku.
„Bello, pamatuješ si na tu… ehm, nehodu z minulého měsíce?“ zeptal se nejistým hlasem a já kývla.
„Ten tvor co tě napadl, to nebyl medvěd, nebo vlk. To byl vlkodlak – dítě měsíce,“ řekl a já se na něj tázavě podívala.
„Dítě měsíce, člověk, měnící se den před, během a jeden den po úplňku v… něco podobného vlkovi.“ řekl, podíval se mi do očí a něco v nich hledal.
„Takže ty mi chceš říct, že jsem se proměnila ve velké zabijácké zvíře?“ ptala jsem se roztřeseně.
Edward mi přikývnul a já potichu přemýšlela.
„Já jsem… Ehm, zabila jsem někoho?“ ptala jsem koktavě.
„Ne, ale… nakrmila ses,“ řekl.
„Co jsem jedla?“ zeptala jsem se vyděšeně.
„Srnu,“ řekl a podíval se mi do očí.
„Jedla jsem syrové maso…“ řekla a myslela jsem si, že omdlím a Edward přikývnul.„S krví…“ zašeptala jsem a můj žaludek už nebyl tak klidný jako před chvilkou.
„…s krví,“ odpověděl Edward a já utíkala na záchod rychlostí kulového blesku.
Rychle jsem si klekla k míse a vyprázdnila obsah svého žaludku. Když jsem uviděla to maso, krev bylo mi ještě hůř.

 
Po dvou minutách jsem usoudila, že budu schopna vstát. Opatrně jsem se postavila na mé třesoucí se nohy, spláchla záchod a vyčistila si zuby – dvakrát.
„Už jsi v pořádku?“ zeptal se mě opatrně Edward.
„Vypadám na to?“ odpověděla jsem otázkou.

V tom mi došla jedna velmi vážná věc…

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Valčík za úplňku - 7. kapitola: