Přidala jsem další dílek. Má otevřený konec, ale myslím, že si to dokážete domyslet:D...
20.03.2010 (19:00) • Darkhope • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2074×
8. kapitola
Edward
Sedl jsem si vedle toho nádherného tvora a pečlivě si ji prohlédl. Dlouhé kaštanově hnědé vlasy, které se v jemných vlnách kroutily až ke konci zad. Byly sice neudržované, ale stejně krásné. Perfektní pleť, která měla velmi světlý odstín a tvořila kontrast s tmavými vlasy. Husté řasy, které rámují oči, byly stejné barvy jako vlasy, ale oči jsem ještě neviděl. Měla vlasy v obličeji, tak jsem vzal neposlušné prameny a dal jí je za ucho, ale její uši mne zarazily. Měli zašpičatělý tvar… divné.
Zavolal jsem Carlislea. Slyšel jsem jeho kroky na schodech. Jen co vešel, pochopil, co chci, protože také hned spatřil její ucho. První myšlenku měl stejnou jako já. Není to člověk, ale co to tedy je? Carlisle měl velmi velké množství otázek, ale jedna myšlenka mne opravdu zaujala. Carlisle přečetl mnoho knih mnoha žánrů, takže v několika z nich narazil na tvory, kterým se říká elfové.
Strážci lesa. To by trochu vysvětlovalo ten úkryt vysoko v koruně. Le nač dělat ukvapené závěry. Musíme počkat na její probuzení. Třeba si to, že je něco jiného než člověk, pouze namlouváme. Možná je to jen špatně vyvinutý boltec. Co my víme.
Carlisle šel hledat odpovědi v knihách, ale já se nemohl od té dívky odtrhnout. Prostě mě k ní něco přitahovalo jako magnet. Když jsem se vzdálil, bylo to jako kdybych nebyl úplný. I lov mi museli ostatní připomínat. Nikdy jsem neběžel dál než deset kilometrů od domu.
Pokaždé jsem lovil, co nejrychleji to šlo, ale stejně to trvalo minimálně půl hodiny. Všichni byli zaskočeni mou náhlou změnou chování, nikdo nevěděl co se děje… ani já ne.
Bella
Všude byla tma a ticho… uklidňující, ale zlověstné ticho. Chtěla jsem spatřit světlo, nebo alespoň něco jiného než jen temnotu, ale nic jsem nemohla nalézt.
Bloudila jsem tou tmou jako Bludný Holanďan mořem. Chtěla jsem slyšet ten sametový hlas. A stejně tak jsem chtěla znát jeho majitele.
Naděje, že tohle ještě někdy budu vnímat, mi dávala potřebnou sílu, abych nevzdávala hledání. Trvalo to dlouho, nevím přesně. Možná dny, možná týdny, možná však pouze hodiny. V té temnotě jsem ztrácela pojem o čase.
Až když jsem znovu slyšela ten nádherný hlas, temnota se projasnila. Ten hlas byl velmi vzdálený, ale dával mi novou naději, naději, že nejsem navěky ztracená v této temnotě.
Snažila jsem se jakkoli pohnout, ale najednou to nešlo. Vše na mě bylo moc složité. Jen jsem vnímala ten hlas. Byla v něm slyšet bolest, starost, ale také něco zvláštního – zajímavého. Nevím, co to bylo, ale bylo to krásné.
Měla jsem nutkání se toho hlasu dotknout. Nastřádala jsem všechnu sílu, co jsem měla a dala ji do ruky. Snažila jsem se toho hlasu dotknout, ale nebylo to dost síly. Alespoň jsem však rukou pohnula. Náhle se v tom hlasu, který ke mně mluvil, něco změnilo. Byla v něm radost.
To, že jsem cítila studený dotyk na své ruce, mi vlévalo do žil energii, kterou jsem potřebovala. Jen co jsem jí měla dost, otevřela jsem nesmírně těžká víčka. V tu ránu mi to došlo… jsem v nebi.
Nade mnou se skláněl anděl. Na tváři měl nesmělý úsměv a v očích naději. Vedle něj stál jiný anděl. Neměl vlasy jako ten první. Nebyly barvy zapadajícího slunce, ale slunce v poledni. Krásou neměl na toho prvního, ale vypadal moudřeji.
Přistoupil blíž a začal mluvit. Nerozuměla jsem mu vše, jen útržky, ale věděla jsem, že mluví stejným jazykem jako Sam. Vzpomněla jsem si na první větu, kterou mě Sam učil a zkusila jí říct.
„Já neumím tolik váš jazyk.“
Zkusili to jinak. Tentokrát jsem jim porozuměla. Řekli mi svá jména a chtěli vědět to mé. Váhala jsem, ale nakonec jsem jim ho řekla. Jsem v nebi, tak k čemu jim to bude. Možná nejsem v nebi…
„Jsem v nebi?“ ten mladší se zasmál, ale nevěděla jsem čemu. Co je na tom vtipného?
„Ne, jsi u nás doma. Byla jsi 2 dny v bezvědomí. Tady Edward a Rose tě našli zraněnou v lese.“
„Co jste zač. Nejste lidé, ti jsou jiní, Sam to říkal taky.“
„Máš pravdu, nejsme lidé, ale to ty také ne. Co jsi ty?“
„Sam říká, že jsem elf.“
„Kdo je ten Sam?“
Nevěděla jsem, jestli smím říct co je on, raději to říkat nebudu.
„Sam je z La Push.“ To jim bude muset stačit.
Ti dva se na sebe podívali a řekli najednou. „Vlci.“
Takže oni to ví. Nastala krátká chvíle ticha.
„Co jste teda vy?“
Nastala další chvíle ticha, ale tentokrát delší.
Doufám, že se vám kapitolka líbila a zanecháte komentík... potěší a pak se píše lépe:)
Autor: Darkhope (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek V korunách stromů, 8. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!