Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V kaluži krve - 19. kapitola

V kaluži krve - 19. kapitolaPředposlední díleček a mě by moc zajímalo, co vy na něj. Proto se nebojte vyjádřit do komentářů, nekoušu ani nic podobného... :))
KK (ke kapitole) - co říct... Snad jen - čeká vás jeden velmi vysilující monolog. To v postatě vystihuje celou kapitolu... Příjemný čtení, N. :))
P.S.: opět pohled vypravěče

19. kapitola

„Tak je to Bella nebo ne?“

„Obávám se, že už ne, Emmette,“ vydechla trhaně dívka jménem Alice a rozvzlykala se. Její partner ji schoval ve svém náručí a zamračeně se díval na dveře, ve kterých před chvílí zmizela dívka, jejíž trápení si připisoval na svůj pomyslný seznam hříchů.

Kupodivu mu to nikdo nevyvracel. Kdo taky, když jediná osoba, která věděla, co se mu honí hlavou, nebyla schopná zachytávat svoje vlastní myšlenky, natož od těch ostatních… Jen zhypnotizovaně sledoval místo, kde před tím stála a nemohl mluvit, natož se pohnout. Jediné, co jeho mysl dokázala zaznamenat, byla jedna obyčejná věta: Je to ona…

Nakonec musela být poznámka o inteligenci kuřete odvolána. Přesně tohle si totiž mysleli všichni členové Cullenovic rodinky, jenom on to však dokázal říci nahlas. Spíš by zasloužil obdiv, než poznámky na jeho pochybné IQ. Někdy mu to extra pálilo, jako třeba teď. Opět položil velmi zajímavý dotaz…

„Co teď?“

Všechny hlavy se stočily k mladíkovi s měděnou kšticí. Odpověď čekali od něj, avšak nebylo jim vyhověno ani po pár dalších minutách. Onen chlapec byl takříkajíc mimo. Před chvílí po dlouhých, předlouhých letech ji opět viděl, což byla věc, ve kterou už ani nedoufal. A teď, když se to stalo, byl tak v šoku, že nebyl sto jí zabránit v odchodu, sevřít ji v náručí, omluvit se jí, vysvětlit jí to… Dokázal jen stát a civět, jiný výraz se na to ani nehodil.

„Edwarde, no tak…“ Zacloumala jím drobná žena s laskavým obličejem. Když k ní zvedl oči, které vypadaly jako zakalené, objala ho a začala mu štkát na hrudi. Mezi vzlyky ze sebe dokázala dostat pár nesrozumitelných slov, které v překladu do normální řeči mohly znamenat něco jako: „Holčička moje, konečně ji opět vidím. Jenže ona nás nesnáší… Rve mi to srdce, dceruška moje malá… My jí nechali samotnou, zatímco ona potřebovala naši pomoc… Tohle nám neodpustí… Nikdy…“

Po tomhle začala vzlykat ještě víc. To už si ji ale převzal moudře vyhlížející blonďák a utěšoval ji ve svém náručí. A chlapec s bronzovými vlasy se dostal do spárů své blonďaté sestry. Kdyby byl ve stavu, že by byl schopen vnímat, divil by se tomu, ale takhle? Bylo mu to jedno, nepozastavoval se nad tím…

„Dovol… Dovol mi, abych si s ní promluvila. Vysvětlím jí to, ale dej… dejte mi příležitost. Myslím, že ode mě to přijme lépe než od vás všech… Však víš, jak jsem se k ní chovala,“ promluvila na něj se sklopenou hlavou. Nešlo přeslechnout ten prosebný tón, který ho nutil přikývnout. Blondýnka, s příhodným jménem Rosalie, zavýskla, vtiskla rychlý polibek svému zbožňovanému manželovi a už se hnala ven. Vedla ji vůně, běžela tam, kde ji cítila a octla se v zahradě, v koutku, který byl vyhrazen pro pěstování růží. Na kraji, přímo u vysoké kamenné zdi se nacházela lavička, na níž seděla osoba, kterou hledala.

Té osobě, oblečené v černém plášti, se chvěly ramena, to bylo jasně znát. Bylo to, jakoby vzlykala. Být to někdo jiný, dalo by se to říct s jistotou, ale zrovna u téhle upírky? Té bezcitné mrchy, chladnokrevného zabijáka, té bez špetky svědomí? U ní to bylo více než nepravděpodobné, avšak všechno svědčilo, že se tenhle x-tý div světa opravdu stal.

„Bello,“ oslovila ji opatrně Rose, proplétající se mezi všemi těmi růžemi. Žena sedící na lavičce sebou trhla a podívala se jejím směrem. Oči měla podivně vykulené, jakoby jí opuchli. Na tváři měla imaginární slzy a i plášť vypadal jako mokrý. K její smůle jen vypadal…

„Co tu chceš? Dejte mi pokoj! Aspoň teď!“ zasyčela na ni nenávistně jmenovaná a opět sklonila hlavu. Blondýnku nenapadlo nic jiného než si sednout vedle ní a obejmout jí.

Objímaná ztuhla a nemohla uvěřit tomu, co se zrovna stalo. Zrovna ONA ji objímala?! Ta, která ji nemohla ani vystát?! Zrovna ona za jí přišla a jala se jejího utěšování? Nemožné, klamné, jako ze snu…

„Prosím, nech si to vysvětlit,“ požádala Rosalie tiše svou společnici. Ta jen zavrtěla hlavou, ale nechala se dál objímat. Rose to ani v nejmenším nevadilo, v průběhu let na ni změnila názor a navíc, teď tu byla hlavně kvůli tomu, aby ji utěšila a přesvědčila, aby ji poslouchala.
„No tak, bude to jenom minutka. Prosím, nech mě vysvětlit, proč jsem se tak chovala,“ prosila, úplně stejně jako předtím. A úplně stejně to taky dopadlo, dívka v její náručí jen rezignovaně pokrčila rameny a čekala, co jí poví hezkého.

„Když jsi tenkrát přijela, měla jsem obrovskou radost, že se konečně všechno přestane točit kolem nás. Že konečně někdo jiný upoutá tu nežádoucí pozornost a my budeme mít konečně klid. Jenže ty jsi nepřilákala jen pozornost všech lidí na škole, ale dokonce i mé rodiny. Na to jsem zvyklá nebyla. Jak to, že najednou nemůžou odtrhnout oči od té prapodivné holky? Ano, byla jsi překrásná, to se musí uznat, ale co jiného na tobě bylo tak extra, že každý druhý zahořel láskou k tobě? Co bylo na tobě tak extra, že jsi zaujala všechny okolo sebe, i když jsi nic nedělala? Tohle se mi nikdy nepovedlo, ani za lidského života, ani za tohohle. Vždycky jsem byla tou vyzdvihovanou kráskou, o které všichni tajně snili, ženy jí záviděly krásu, muži se mohli uvzdychat nad tím též. Ale ty… Měla jsi nějaké zvláštní kouzlo, které je lákalo k sobě. Přitáhla sis je jako ocelovými lany a já najednou stála na druhé straně barikády, sama, osamělá. Dokonce i Emmett několikrát naznačil, že si sexy! A rozhodně to nemyslel jako žert… Byla jsem z toho vyřízená, proto jsem tě tak nesnášela. Zájem sice pomalu opadával, ale moje rodina se o tebe zajímala čím dál víc. A pak se do tebe zamiloval Edward. On, ten chladný kluk, který odmítl každou, která mu přešla před cestu. Odmítl ji dřív, než vůbec stačila pomyslet na to, jak moc by ho chtěla. A pak začne usilovat o tebe… Myslela jsem, že se svět zbláznil, že se všechno spiklo proti mně. Ano, mysli si o mně, že jsem marnivá a povrchní. Je to pravda, ale hodně jsem se změnila za tu dobu, co s námi nejsi. A když říkám hodně, myslím hodně. Změnili se všichni, ale moje změna byla snad nejradikálnější. Přehodnotila jsem pohled na sebe samu.

Když jsme odešli, něco se ve mně zlomilo. Hned, jak jsme opustili stát jsem dostala nutkání se vrátit a chránit tě… Ale neudělala jsem to, poslouchala jsem svého bratra – poprvé a naposledy. Už nikdy jsem neudělala to, co po mně žádal, ale nedokázala jsem se vrátit sama od sebe a přesvědčit se, jak žiješ, jestli ses zařídila podle jeho přání. Bála jsem se, že mě odmítneš kvůli mému předchozímu jednání. A tak jsem čekala a čekala, vzpomínala na tebe a doufala, že se ti daří dobře. Tak jako všichni…

Jenže jednoho dne se Edward rozhodl, že už to dál nevydrží a rozhodl se vypravit za tebou. A v tom dostala Alice první vizi od té doby, co jsme odjeli, která se týkala tebe. Viděla malý, sněhem zasypaný náhrobek, ale jméno bylo vidět. Isabella Swanová. V ten den jakoby všichni členové umřeli. Zejména Edward. Troufám si říct, že v tu chvíli trpěl více než při přeměně. A my mu nemohli pomoci…

Od té doby jsme všichni jen živořili. Tohle nebyl život, ne bez tebe. Díky Alici vím, že Edward několikrát přemýšlel o sebevraždě, ale nutno dodat, že nebyl jediný. Alici šla hlava kolem, a co teprve chudák Jasper! Kdyby se nekoupal v bazéně viny a sebeobviňování, nejspíš by se z emocí kolem zbláznil. Ale on jakoby nevnímal, tak jako Edward.

Celá rodina byla mimo. Až jednou, není to dlouho, se Alice rozhodla vzít vše do svých rukou. Co ji k tomu vedlo, to těžko říct, to ví jen ona sama. Jestli měla nějakou vizi, nikdy jsme se to nedozvěděli. Nezmínila se ani slůvkem, prostě nás jen odtáhla do Volterry.

A tady jsme potkali tebe. Tebe, jíž jsme několik let pokládali za mrtvou. Byl to celkem šok pro nás všechny. Když jsem odcházela, Edward byl ještě ve stavu hlubokého šoku, dokonce dovolil, abych šla za tebou já. Já! Jindy nemožné, ale dnes ano. Esme a Alici musejí uklidňovat Jasper s Carlislem, vypadají, jako by se měly každou chvíli sesypat. A chudáček můj Méďa je úplně zmatený. Nejspíš jsem se z toho šokujícího setkání vzpamatovala první a to je důvod, proč tu sem. Přišla jsem tě požádat o laskavost. Vím, že budu chtít hodně, ale prosím, promysli si to dřív, než to zavrhneš.

Žádám tě, aby sis promluvila s Edwardem. Prosím, jen jeden rozhovor. Vím, že to bude pro tebe těžké, ale troufám si říct, že pro něj ještě těžší. Prosím, promluv si s ním.“ Těmito slovy zakončila svůj předlouhý monolog a podívala se na ženu, kterou objímala kolem ramen. Ta nejspíš zpracovávala všechno, co řekla, takže chvíli trvalo, než byla schopná vnímat. Aspoň částečně, protože pouze kývla a řekla: „Promluvím si s ním.“ Nic víc, nic míň. Jednoduše, stručně, jasně.

„Máš příležitost,“ poznamenala blondýnka po pár minutách ticha, když zpozorovala nově příchozí osobu. Nebyl to nikdo jiný, než její milovaný bratříček…

Když přišel těsně k nim, blondýna vyklouzla ze svého místa a vzdálila se. Nechtěla poslouchat jejich rozhovor, bylo by to neslušné, proto v rychlosti zmizela otevřenými dveřmi do hradu.

Osaměli. Byli tu jen oni dva, nikdo jiný. Bývalý pár, kterého osud znovu svedl dohromady. A teď tu byli, v tichosti, ani jeden nevěděl co říct. Dívka se ani nepokoušela o navázání rozhovoru, ale u chlapce to bylo jinak. Když po pár minutách promluvil, hlas se mu jen nepostřehnutelně klepal, ale pořád byl jemný jako samet, a hlavně – byl jistý.

„Takže teď už si s tebou smím promluvit?“

<< 18. díl X 20. díl >>


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek V kaluži krve - 19. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!