Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V kaluži krve - 11. kapitola

V kaluži krve - 11. kapitolaVinšuju potěšující zprávu - nový dílek je na světě! Popravdě - nelíbí se mi, ale opravdu už nemám na to ho přepisovat... A kdybych to nechala na příště, nemuseli byste se vůbec dočkat, takže sem radši dávám tohle... Věřím, že někoho určitě potěší (viď, ty níže jmenovaná :D), ať je jakýkoli...
Opět moc děkuju Sharlot, jejíž nadšení mě popohání dopředu, je to taková moje hnací vrtulka... :D
Ke kapitole - dozvíte se, kdopak nám to B/Ellinku zastavil... A za konec mě opravdu zabíjet nemusíte, hrobeček si už kopu sama... N.

11. kapitola

„Bello…“ ozvalo se za mnou a já ztuhla překvapením. Takhle mi už dlouho nikdo neřekl…

„Bello!“ zaznělo znovu, naléhavěji, ale já se pořád neotáčela za tím hlasem. Setrvávala jsem ve stavu jakoby… mimo realitu. Jen vzdáleně jsem vnímala spěšné kroky mířící ke mně.

„Konečně!“ uslyšela jsem radostné zavýsknutí a následně mi v náručí přistálo něčí malé tělo. Stále jakoby se snách jsem objala tu drobnou postavičku a snažila se aspoň trošku vzpamatoval a začít normálně reagovat. Ne že by mi to zrovna šlo…

Ucítila jsem lehkou ránu na svém rameni. Zamrkala jsem a zaostřila před sebe. Teď už mi bylo jasné, kdo byl tím dotěrným neznámým…

„Vnímáš mě?“ zeptala se mě Jane pobaveně. A šťastně… Jiskřičky v jejích očích potvrzovaly její radost nad naším shledáním. Opět jsem musela zamrkat, nečekala jsem takovou reakci…

„Ale jistě. Copak bych si dovolila ignorovat tě?“ oplatila jsem jí rádoby vesele. Ale opravdu jenom rádoby…

„No to asi ne. Určitě ne! Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi tady,“ změnila téma na úplně jinou kolej. Zrovna ale na tu nechtěnou, aspoň ode mne. Počítala jsem, že s tím někdy vyrukuje, ale proč tak brzy?

„To já taky,“ zašeptala jsem. Slyšela to, poznala jsem to z její reakce – cukla sebou. Sice trošku, ale přece.

„Proč ti to trvalo tak dlouho? Čekala jsem na tebe.“ Vyčítavý tón se ani nesnažila zakrýt. Potlačila jsem odfrknutí a místo toho pokrčila rameny.

„Zdržela jsem se. Nečekané komplikace,“ ušklíbla jsem se. Nebyla to snad pravda? Navíc příjemná pravda…

Zakázala jsem si na to myslet, přemohla jsem se a všechnu svou pozornost věnovala osobě naproti sobě, tomu blonďatému ďáblíkovi, po kterém se mi tak moc stýskalo. Něco povídala, ale já nedokázala pochytat její slova. Nejspíš to poznala, protože už se jí slova neobjevovaly na rtech, mlčela. Pochopila jsem, že čeká, až něco řeknu.

„Promiň, co jsi říkala?“ řekla jsem to první, co mi přišlo na mysl. Nejspíš to nebyla nejlepší volba, protože se začala smát a hned poté, co se uklidnila, odvětila: „Nic důležitého.“

Zase nastala tichá chvilka. Příjemné nebo nepříjemné ticho? Těžko říct, asi od každého něco. Ale jak to ticho přerušit? Nebo přinejmenším narušit? Další ze záludných otázek. Nakonec to vyřešila Jane. Promluvila první.

„Proč si nešla dál? Proč si tu tak stála? Vypadalo to, že jsi nerozhodná… Nechtěla jsi znovu odejít, že ne?! Řekni ne, prosím,“ škemrala. Nemohla jsem jí zklamat, nemohla jsem říct, že se trefila… Proto jsem dodržela tradici a mlčela.

„Aha… Chápu. No, nechme to být. Proč tu ještě trčíme? Jdeme dovnitř, ne?“ opáčila vesele, čemuž jsem se podivila. Kam se poděl její výhružný tón, který použila předtím?

„Když já… nevím. Netuším, jestli se mi tam jít chce. Nevím, jestli jsem udělala dobře, že jsem přijela… Nevím, netuším…“

Neodpověděla, jenom mě objala. Byla jsem jí vděčná, tohle bylo stokrát lepší než rádoby uklidňující slova. Chtě nechtě jsem si musela přiznat, že tohle mi chybělo ze všeho nejvíc. Když už ne náručí milované osoby, tak náručí přítele, v tomhle případě přítelkyně… Chyběly mi chlácholivá gesta, které on s oblibou používal…

Nemysli na to, nemysli na něj! napomínala jsem se v duchu, ale přesto jsem s tím nedokázala přestat. Bylo tu tolik aspektů, které mi to ani nedovolily…

„Pojď. To bude dobré, neboj. Nemusíš mít z ničeho strach. Jsem tu přece já,“ usmála se mým směrem a přesunula se tak, že mě objímala kolem ramen. Natočila nás směrem k tajnému vchodu a pomalu, ale jistě nás k němu přemisťovala. Bez mé pomoci. Nebyla jsem si jistá, jestli bych dokázala ohýbat nohy, jestli bych dokázala jít sama. Nevěděla, netušila, nechápala… Prostě nic. Prázdno, ticho, tma.

„Klid, Ell, uklidni se. Nemysli na to, co se stalo předtím, nemysli na to, co se bude. Mysli na to, co se děje teď,“ uklidňovala mě značně neúspěšně Jane. Když zjistila, že se to minulo účinkem, rozkázala.

„Podívej se na mě.“ Vyhověla jsem jí. Dalo by jí odolat? Odpovím si sama – ne, nedalo.

„Jdeme dovnitř. Je tam spousta lidí, tak dobře – upírů, kteří tě rádi uvidí. Nejsem to jen já, ale i Alec, Felix, Demetri, Gianna – mimochodem, minule jsi nám ji pěkně vyděsila, jen co je pravda… Nemluvě o Arovi, Marcusovi a dokonce i Cauis se podřekl, že by byl rád, kdyby ses vrátila co nejdřív. A to je co říct, no uznej!“

Jak jsem říkala, nedalo se jí odolat. Udolala mě. Doslova. Připadala jsem si jako hadrová panenka, jako loutka, se kterou si může dělat, co chce… A to se mi nelíbilo, vůbec, opravdu vůbec…

„Pojď!“ Chytla mou paži a táhla mě za sebou takovou silou, že jsem divže nezanechávala za sebou rýhy v silnici, později na chodníku a nakonec v zahradní cestičce. Tohle byste do ní na první pohled neřekli…

Po pár minutách už jsem stála v chladném podzemí hradu. I když mi zima nebyla, otřásla jsem se. Být člověk, bojím se sem byť jen vstoupit. Ale, jak známo, já člověk nejsem. Už dlouho ne…

„Zamrzla jsi tam snad? Pohni sebou. Nebo ti snad mám pomoct?“ zazubila se ta blonďatá potvora a zamířila si to schody nahoru. V duchu jsem napočítala do desíti, na uklidnění, a následovala jejího příkladu, cestou počítající schody.

„Jsi pomalejší než šnek. Co je s tebou, proboha? Hlavu ti nikdo neutrhne, neboj. Felixe držíme pod zámkem, nebezpečí nehrozí,“ zachichotala se a opět mě chytla za ruku. Její vtipkování krásně uvolnilo atmosféru, cítila jsem se mnohem líp než před chvílí.

„Pospěš. Nachystáme jim takové překvapení, že se z toho ještě dlouho budou vzpamatovávat! Rychle, rychle! Musíme se proplížit do mého pokoje,“ spřádala plány a před každým rohem se rozhlížela, jestli tam někdo není. Mě táhla za sebou, zase. Kolikrát se to bude ještě opakovat?

Nakonec jsem se nechala táhnout zcela dobrovolně. Bylo to… vzrušující, přece jen, kolikrát se budete nenápadně plížit naprosto ztichlým hradem? Málokrát, i kdybyste na tom hradě bydleli tak jako já.

Do Janina pokoje jsme se dostaly až po hodině. Pořád někdo překážel v cestě, musely jsme obcházet, dávat pozor na každý krok… Ale stálo to za to. Sotva se za námi zavřely dveře, spustila se lavina smíchu. Tlumily jsme ji různými způsoby – od použití polštáře po kousání do ruky (popravdě, ne moc příjemná činnost) až po pěst v ústech… A bezúspěšně. Po několika minutách jsme to vzdaly a doufaly, že jsme se tímhle neprozradily. Snad si budou ostatní myslet, že to byl někdo jiný, jinak máme po překvapení…

Po uklidnění se Jane vykonala nálet – na mě. Nechala jsem ji, ať má aspoň trochu radost, ale bylo to zcela výjimečné. Jen ať si to užije, pořádně…

 

Po pár hodinách jejího hraní jsem stála přede dveřmi, oblečená v novém oblečení, učesaná, namalovaná. Nevěděla jsem, k čemu to bylo dobré, ale proč se jednou, jedinkrát nepodvolit. Bylo to vcelku… příjemné. V rámci možností, samozřejmě.

Jane vyšla ven a kývnutím ruky naznačila, ať ji následuji. Což mohlo znamenat jediné – vzduch je čistý. Nebo aspoň relativně čistý. Rozhodla jsem se věřit jí a vstoupila na chodbu. A to, co jsem uviděla před sebou, mě dokonale šokovalo, úplně jsem ztuhla překvapením…

<< 10. díl X 12. díl >>


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek V kaluži krve - 11. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!