Tak je tu nový dílek. Konečně po menších potížích. Poděkujte Ajjince za tenhle díl. Jinak, teď se budu snažit přidávat víc, abych to vynahradila. :) Tak užívejte.
28.12.2009 (16:45) • anazuzik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1275×
Už věčnost jsem jiná!
9. kapitola
Moje autíčko tiše vrnělo když jsem se řítila domů po dálnici. Alice s Rose si zpívaly písničky, které zněly z autorádia.
Než jsme se nadály, byly jsme doma. Ani jsem nestihla otevřít dveře a už si mě někdo hodil přes rameno.
„Emmette! Okamžitě mě pusť!”
„Blázníš? Nesmíš se unavit, aby byla pořádná bouřka.” Už mě pokládal na sedačku. „Nechceš něco přinést? Jídlo, pití, medvídka?”
„A co kdybys dostal ránu do zadní části tvého těla?” Navrhla jsem.
„No tak, nebuď labuť, …” Můj pohled ho zastavil v půli věty a on radši se smíchem odběhl pomáhat s taškami.
Než jsem se nadála, bylo vše hotové a my mohli jet na lov a pak si zahrát. Jeli jsme ve dvou autech. Dohodli jsme se, že za dvě hodiny si dáme sraz u aut. Neváhala jsem a běžela za vůní laně. Moje zuby se automaticky zahryzly do krku, kde byla hlavní tepna. Vydala jsem se za zbytkem stáda. Cítila jsem, že pro dnešek je tohle moje poslední kořist, ale najednou se mi zdálo, jako by se na mě někdo díval. Nechala jsem kořist kořistí a otočila se. Jediné, co jsem viděla byly lístečky, pohybující se v poryvu větru. Ten bohužel odvál i pach. Rychle jsem se rozeběhla k našim autům. Můj dech byl zrychlený. Rychlostí bych se vyrovnala plnohodnotnému upírovi. Doběhla jsem k autům. Nikdo tu ještě není, sakra. Zády jsem se otočila k autu. Stála jsem tu už nějakou dobu a nikdo mě zatím nenapadl. Uvolnila jsem své postavení. Za pár minut přiběhla na mýtinku Esme. Netrvalo dlouho a my znovu vyráželi v autech. Nikomu jsem o mém incidentu neřekla. Jen Jasper na mě házel nechápavé pohledy.
Auta začala zpomalovat a já se podívala z okýnka. Viděla jsem obrovskou plochu prostoru. Samozřejmě, upíři potřebovali větší prostor. Všichni otevřeli dveře a vystoupili. Emmett už se hrnul ke kufru a vyndával míčky a pálky. Jasper šel zase označovat mety.
„Bello, tak pohni a předveď to svý kouzlo!” křikl na mě Emmett. Esme ho zpražila káravým pohledem. Já se jen zasmála a šla jsem se postavit doprostřed hřiště. Emmett a ostatní se mi drželi za zády.
„Radši běžte dál. Dlouho jsem tu schopnost nepoužívala.” Poradila jsem jim radši. Opravdu jsem si nebyla jistá, jestli to dokážu. Zavřela jsem oči a soustředila se na lehký větřík okolo mého těla. Pomalu se pod mou silou zvětšoval.
Cítila jsem každý mrak v okolí jako by byl mou součástí. Pomalu jsem je stahovala nad naši louku. Slyšela jsem za sebou užaslé vydechnutí. Otevřela jsem oči, neztrácela kontrolu a pomalu se otočila čelem k mé rodině. Všichni se na mě dívali nevěřícně. Více jsem se soustředila a spustila se bouřka. Déšť jsem radši odklonila nad město. Pomalu jsem stahovala svou moc, ale mraky zůstaly tak, jak jsem chtěla. S úsměvem jsem se rozhlédla.
„Já to zase dokázala!” Vykřikla jsem nadšeně. Ostatní viděli, že už nejsem soustředěná a uvolnili se. Projela mnou vlna nechápavosti. Oni se mě báli? Rozhodla jsem se to neřešit a plně jsem se ponořila do hry. Byla jsem v týmu s Rose, Carlislem a Emmettem. Ten se mě totiž nehodlal vzdát. Náš tým byl na pálce s Rose jsme jako prvního vyhnaly Emmetta. Ten odpálil míč s obrovskou silou a běžel. Až když byl na třetí metě tak Edward přiběhl s míčem. Hodil ho Jasperovi a ten se snažil Emmetta vyoutovat, on však doběhl na poslední metu a získal pro nás bod.
Takhle to šlo stále dokola, jednou vyhrávalo naše družstvo, jindy ne. Zrovna jsme byli v poli a na pálce byl Edward. Míč letěl obrovskou rychlostí do lesa, rozeběhla jsem se za ním. Když jsem ho chytila, běžela jsem rovnou na poslední metu. Jen jsem položila nohu na čtverec, Edward do mě narazil. Oba jsme odlétli několik metrů dál a kutáleli se.
Zastavili jsme se a Edward se pohotově zvedl. Celá rodina se k nám seběhla.
„Jsi v pořádku? Bello, je ti něco?” Všichni vyšilovali. Já to nevydržela a rozesmála se. Koukali se na mě jako na blázna. Později jim to taky došlo a začali se smát se mnou. Rozhodlo se, že zápas necháme nerozhodně a pojedeme domů. Už v autě se mi zavíraly oči, ale já bojovala. Nakonec jsem vydržela být vzhůru až do té doby, kdy jsme byli u domu. Otevřela jsem dveře a vystoupila. Kupodivu to šlo. Šla jsem do koupelny a dala si tam rychlou sprchu. Zase jsem šla do svého pokoje a řekla dost nahlas, aby to všichni slyšeli dobrou noc. Jen co jsem dala hlavu na polštář, spala jsem.
Byla jsem v lese a byla tma. Obklopil mě pocit beznaděje. Otočila jsem se a zaslechla nějaké funění. Přede mnou se objevil obrovský vlk. Začala jsem couvat, ale za mnou se taky ozvalo vrčení. Několik vlků mě obklopilo a já nemohla utéct. Začala jsem volat o pomoc, ale nikdo nepřicházel. Byla jsem sama. Vlci utahovali kruh. Sesypali se na mě a já neměla možnost nic dělat.
S trhnutím jsem se probudila. Celá jsem se třásla, oči vytřeštěné. Otevřely se dveře a já se lekla ještě víc.
Autor: anazuzik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Už věčnost jsem jiná 9. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!