Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Už věčnost jsem jiná 8.kapitola

16.12.2009 (16:45) • anazuzik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1527×

Už věčnost jsem jiná!

8.kapitola

Byl tam. Moje noční můra. Jason, upír který na mě ve Volteře neustále zkoušel jeho schopnost přemisťování a strašně ho bavil můj strach. Až jsem na něj jednou zaútočila. Od té doby je můj nepřítel.
Snažila jsem se poslat Alici vizi, ale v rozrušení to nešlo tak lehce.
„Rád tě vidím, Isabell.” Řekl mi jízlivě.
„Jasone, co tu chceš?”
„No řekněme, vyřídit si účty.” Jakmile to řekl, tak se přesunul za mě a chytil mě pod krkem.
„To bude za to, jak jsi mě ponížila a zaútočila na mě. Věř mi, že to bude bolet.”
Vyvinul větší tlak na můj krk a mě se nedostávalo kyslíku. Druhou rukou sjel k mému pasu a prsty mi zlomil žebro. Nemohla jsem vykřiknout. Pustil mě a já spadla na zem. Zvedl nohu a pomalu se blížil k mému hrudníku. Čekala jsem bolest, ale jeho noha se přesunula a plnou silou mi dupl na nohu. Ozvalo se ošklivé křupnutí. Bolest byla nesnesitelná. Dýchala jsem ztěžka, žebro mi to ztěžovalo. Znovu mě zvedl a s rukou pod krkem mě přitlačil zády na strom.
Najednou se někde za mnou ozvalo vrčení. Nejen jedno, a já poznala, že to je má rodina. Na Jasonovi bylo vidět, že neví, co dělat. Nakonec mě doslova odhodil na vedlejší strom a já se bouchla do hlavy. Jason se dal na útěk a já viděla, jak se Edward, Emmett a Jasper vydávají za ním. U mě se objevil Carlisle. Hučení v mé hlavě nabíralo na intenzitě a bolest tomu nepomáhala. Cítila jsem Carlislovy prsty na mé hlavě a když je odtáhnul, byly od krve. Začal něco říkat Rose a Alici. Ty za chvíli odběhly a po nich i Esme. Carlisle si sundal bundu a opatrně mě s ní přikryl. Hučení pomalu odeznívalo.
„C… Carlisle.”
„Pšt, nemluv. Kdyžtak jen mrkej. Už mě lépe vnímáš?”
Jednou jsem mrkla. Alespoň tohle nebolelo.
„Za chvilku přiveze Rose auto a dostaneme tě domů. Bude to v pořádku. Bolí tě něco?”
Znovu mrknutí.
„Poslal jsem Alici pro něco na zpevnění té nohy. Jakmile budeme doma, dám ti něco proti bolesti. Vydržíš to teď?”
Přemýšlela jsem chvilku a myslím, že ano. Mrknutí.
Alice se zjevila vedle Carlisla. Ten ihned začal zpevňovat má zranění. Alice se mě snažila přivést na jiné myšlenky.
„Alice, pozor na tu krev. Teď Bello tě zvednu a musím ti ovázat hrudník. To může být… nepříjemné.”
Mrkla jsem a Carlisle s Alicí mě opatrně posadili. Šílené bodnutí v mém hrudníku mě donutilo rozkašlat se. Tím se bolest zhoršila. Carlisle mi hrudník rychle obvázal a tak se bolest zmírnila. Moje hlava však nemohla pobrat tu změnu polohy a točila se.
Slyšela jsem kvílení brzd, asi Rose. Za chvilinku přiběhla k nám a obličej se zkroutil soucitem a bolestí, jakmile na mě pohlédla. Zimou jsem se trochu začala třást.
„Dostaneme jí rychle domů, ať ještě neprochladne.” S těmito slovy už mě Carlisle opatrně zvedal ze země a snažil se vyrovnávat každý svůj pohyb. Položil mě až na zadní sedačce Jeepu a nasedl za mnou tak, abych se o něj opírala a moc se nehýbala. Rose s Alicí rychle nastoupily a auto se rozjelo. Rose se opravdu snažila jet opatrně, ale skákání auta přes kořeny nebylo to pravé.
Za pár minut jsme byli doma, kde už vyhlížela Esme. Carlisle mě rychle vyndal a nesl do jeho ordinace. Něco mi píchnul a já se cítila malátná, až jsem usnula.

***
Slyšela jsem okolo sebe pravidelné pípání. Pokusila jsem se otevřít oči, ale víčka se zdála tak těžká. Po pár pokusech se povedlo, ale světlo, které bylo nade mnou mě oslnilo, takže jsem oči zase zavřela. Ozvalo se klapnutí a skrz víčka nepronikalo tolik světla.
„Bells? Slyšíš mě?”
Pomalu jsem odlepila víčka od sebe a uviděla nad sebou tvář Rose. Její oči byly černé žízní.
„Carlisle.” Zavolala potiše. Jmenovaný otevřel dveře a jakmile mě uviděl, už byl u mě.
„Bello, jak ti je? Bolí tě něco?”
Odlepila jsem od sebe rty. „Je mi fajn.” Nepoznávala jsem svůj hlas. Tahle věta byla něco mezi vzdychnutím a slabým šepotem. „Co se stalo s Jasonem?” Tahle otázka mě trápila.
„To byl ten upír, co tě napadl?” Jen jsem kývla a napjatě čekala.
„Toho Emmett, Edward a Jasper zničili.” Oddychla jsem si.
„Proč ti chtěl ublížit?” Zeptala se Rose.
„Byl ve Volteře, neustále si mě dobíral a já to nevydržela a zaútočila jsem na něj svou schopností. Pod tím náporem vzteku ho to dost poranilo a od té doby se chtěl pomstít. Až tady mě našel a já nebyla dost rychlá.” Pípání na monitoru se zrychlovalo, tím rozrušením ze vzpomínek.
„Bello, uklidni se. Je to v pořádku. Odpočiň si, musíš nabrat sílu.”
Poslechla jsem a zavřela oči.

Probudila jsem se a slyšela jsem hlasy. Jen okrajem mysli jsem zaznamenala, že jsem ve svém pokoji.
„Myslíš, že ji to vrátí do toho stavu?”
„Nevím Esme. Ale když o něm vyprávěla, bylo v ní tolik bolesti a to ne fyzické.”
„Kdo ví, co všechno jí ve Volteře potkalo. Muselo to být strašné.”
Vzpomínky se draly na povrch, ale já jim to nedovolila. Zase jsem zavřela oči a po chvíli se otevřely dveře. Cítila jsem zhoupnutí postele a někdo mě chytil za ruku. Podle vůně Alice. Pomalu jsem odlepovala víčka od sebe.
„Ahoj! Ráda tě vidím s otevřenýma očima.” Začala hned povídat.
„Ahoj, já tě zas nerada vidím tak žíznivou. Proč nejdete na lov?”
„Nikdo nechce z domu. Ne než budeš v pořádku.”
„Netrpte kvůli mně ještě víc. Já jsem v pořádku.”
„Ani moc ne Bells. Máš zlomená žebra a nohu a silný otřes mozku. Víš jaký jsem měla strach, když jsem měla tu vizi. A jaký měli o tebe strach ostatní?”
Neodpověděla jsem. Dala mi tak moc námětů na přemýšlení. To bych opravdu někomu chyběla?
Někdo zaťukal a ve dveřích se objevila celá rodina. Všichni měli starostlivé výrazy. A v Edwardových očích bylo ještě něco, co jsem nedokázala poznat. Nechtěla jsem, aby se trápili.
„Ahojte.” Jak jinak přerušit to ticho? Nikdy mi tohle slovo nepřišlo tak trapné a ubohé.
„Zlatíčko, jsem tak ráda, že jsi v pořádku.” Věnovala jsem Esme úsměv a poté se pozdravila se všemi. Byla jsem ráda, že jsem tu s nimi.
„A jak jste mě omluvili ve škole?”
„Že jsi měla autonehodu. Emmett se docela vyžil na důkazech.” Odpověděl mi Jasper.
„Bello, chtěl jsem se zeptat, jak rychle se asi hojí tvá zranění.”
Věděla jsem to naprosto přesně. Arovy pokusy. „Asi dvakrát rychleji než člověku.”
Carlisle si pokýval hlavou a bylo vidět, že se všem ulevilo. Zase zavládlo ticho.
„Nechtěla bys něco k jídlu?” Esme mi navrhla úplně úžasnou věc. Až teď jsem si uvědomila, jaký mám hlad.
Usmála jsem se na ní. „Kdybys byla tak hodná.”

***
Uběhl týden a půl a já už měla dlahu jen na noze. Nikdo se nevracel k tomu incidentu a já jim byla vděčná. Alice viděla, že dnes mi Carlisle sundá dlahu, takže mě donutila slíbit, že půjdu na zítřejší nákup. Ve škole si mě stále všichni kluci všímali a holky mě vraždily očima. Po dalším takovémhle dnu jsem jen unaveně sedla na sedačku.
„Proč nemůže být bouřka?! Už dva měsíce jsem si nezahrál baseball!” Fňukal vedle mě Emmett a mě hned napadlo, co zítra po nákupech budeme dělat. Bude sobota, to mají otevřeno jen do 12 a tak si můžeme zajít na lov a zahrát.
„Emmette, nezapomněl jsi na někoho,” zeptala jsem se ho s úsměvem.
„Ne, proč?”
Chvilku jsem se soustředila a nato se venku zablesklo. „Pro tohle.” Odpověděla jsem jednoduše.
„No ségra, já tě miluju! Jdeme hrát ne?”
Všichni slyšeli náš rozhovor a jediná Alice zasáhla.
„No to teda ne! Bella nesmí být na nákupy unavená! Až zítra. Ona už to vymyslela. Prvně zajdeme na lov a pak budeme hrát.”
Emmett od té doby nebyl k udržená. Neustále se koukal na hodinky a vyháněl mě spát. Asi dvacátou výzvu jsem uposlechla, byl to normální čas jít spát.

Vůbec se mi nezdálo, že bych spala a už mě chtěl někdo vytáhnout z postele. Nevšímala jsem si toho a peřinu si přetáhla přes hlavu. Najednou to dobírání ustalo. Ale jen do té doby, než mi peřina zmizela. Vymrštila jsem se do sedu a uviděla vysmátou Alici.
„Hlavně že ses pobavila.” Řekla jsem jí namíchnutě. Někdo, kdo nevstává ani nespí nemůže vědět, jaké je takovéhle probuzení. Odešla jsem do koupelny a tam byla kupička oblečení. No jistě, věděla, jak zareaguji. Oblékla jsem si ty umělecky seprané džíny, dlouhé tílko a zapínací mikinu. Cítila jsem z kuchyně snídani, tak jsem se tam vydala. V domě bylo pusto. Kde všichni jsou?
„Esme je s Carlislem v nemocnici a Emmett, Jasper a Edward jeli napřed.” Zavolala na mě Alice. „A pospěš si, ať nám něco nevykoupí. Rose, pojď sem!” Byla k nezastavení. Jakmile jsem dojedla, už mě tahala do auta.
Ve středisku byla k nezastavení. Naštěstí už zbývala jen hodina do zavírací doby. Alice došla k dalšímu obchodu. Spodní prádlo.
„Alice, Rose, já na vás počkám v kavárně.”
„Nene, ty jdeš taky!”
Zatáhly mě do kabinky a dávali mi jednu soupravu za druhou. Začalo to saténem, pokračovalo krajkami až k velmi odvážným oblečkům. Ale nenechaly si nic vymluvit. No co, kdyžtak to dám někam do rohu šatny. Prodavačky už po nás koukaly a já věděla proč. Zavírací doba.
Konečně se za námi zavřely dveře a my se rozjely s plným autem domů. A já se těšila na rodinné odpoledne.

Autor: anazuzik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Už věčnost jsem jiná 8.kapitola: