Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Už věčnost jsem jiná 5. kapitola

08.12.2009 (15:45) • anazuzik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1425×

Už věčnost jsem jiná!

5. kapitola

Ráno jsem se probudila a slyšela hrát klavír. Ty líbezné tóny mi byly naprosto neznámé, ale byla jsem okouzlená. Hudba byla melancholická a přesto tak radostná. Kdo to hraje?
Jako v mátohách jsem se oblékla a vydala se za zvuky piána. Nemusela jsem chodit daleko, bylo v místnosti vedle obýváku. Váhala jsem u dveří. Mám zaťukat?
Nakonec jsem rovnou vešla. Uviděla jsem Edwarda, který hrál a Esme, tvářící se nanejvýš spokojeně. Oba zvedli hlavu a usmáli se. Hudba nepřestávala proudit. Posadila jsem se na lavičku vedle Edwarda a vzpomínala na můj lidský život, kdy jsem klavírní hudbu milovala a taky hrála. Váhavě jsem položila prsty na klávesy a dokreslovala píseň jemnými vysokými tóny. Cítila jsem na sobě pátravé pohledy, ale já je nevnímala. Jen jsem se soustředila na ten nádherný souzvuk našich ruk. Píseň se přesunula do romantičtější melodie. Blížila se ke konci a my jsme zpomalovali. Poslední akord dozněl a já se pousmála.
,,Ty umíš hrát zlato?” Esme byla zmatená, tohle o mě nevěděla.
,,Ano, naučila jsem se to jako člověk. V té době to patřilo k výchově.” Mírně jsem se pousmála.
,,Zahraj něco. ” Pobídl mě Edward. Stálo mě to jen vteřinku přemýšlení. Zahraji moji oblíbenou. Prsty se jako na povel rozeběhly po klávesách. Vzduchem se začala šířit překrásná a složitá muzika. Do hraní jsem se naplno položila. Poslední tóny se nesly vzduchem a mě připadaly všechny mé starosti naprosto nepodstatné. Esme mě objala.
,,To bylo tak nádherné. Pojď, udělám ti snídani.”
Poslušně jsem s ní šla do kuchyně, kde mi udělala lívance. Zase jen nad mojí spotřebou zakroutila hlavou.
,,Mám ti vyřídit ať se stavíš za Carlislem.” Mírně se na mě usmála a šla zřejmě na zahradu. Já se vydala do Carlislovy pracovny. Po lehkém zaťukání mě jeho hlas vyzval dál.
,,Ahoj, tak jsem tu.”
,,Dobré ráno. Chtěl jsem s tebou mluvit. V pondělí končí ve škole chřipkové prázdniny a já myslel, jestli bys nechtěla také nastoupit.”
,,Ehm, no tak dobře. Jen nevím, jak to budu zvládat.” Popravdě jsem si nebyla vůbec jistá, co vlastně ještě umím. V tu chvíli ale do dveří vletěla Alice.
,,Budeš to zvládat, můžeme tě doučovat. To je báječné. Carlisle a jak s námi bude vlastně příbuzná?”
,,Nejvhodnější mi přišla Esmeina neteř, co na to říkáš?”
,,Jistě, klidně. Takže já jdu do školy. Páni.”
,,Musíme na nákupy!” Vykřikla nadšeně Alice. Musela jsem jí dát za pravdu, moc oblečení jsem tu neměla. Ještě chvilku jsem přemýšlela a pak mi Alice skočila kolem krku.
,,Děkuju moc, já věděla, že se mnou pojedeš.” No jo, ty její vize.
Nasedli jsme do Alicina Porsche a jmenovaná už sešlápla pedál.
Tahala mě po obchodech celý den. Naštěstí mi nikdo nevnucoval oběd, Alice si na něj nevzpomněla. Jako vánoční stromečky jsme se vydaly do garáží. Jen jsem se divila, jak se to do auta vešlo. Doma mi Esme předložila večeři a já ji (k Esmeině radosti) snědla celou. Věděla jsem, že déle se vzhůru neudržím.
,,Tak co sestři, ještě po těch nákupech žiješ?” smál se mi Emmett.
,,Jasně, jen jdu spát, protože tornádo dneska moc řádilo.” Neodpustila jsem si jednu poznámku a tím sem všechny rozesmála.
Po horké sprše jsem se zachumlala do peřiny a jako na povel usnula.

Ráno jsem nad sebou viděla balónky. Proč tady jsou? Tvořily jakousi cestu ven z mého pokoje. Oblékla jsem si přichystané věci a vydala se po nich. Dovedly mě do obýváku kde stála celá moje rodina a všichni sborově zazpívali ,,Hodně štěstí ”
Ale ne, bylo 2. prosince. Moje lidské narozeniny.
,,Bello! Pojď rozbalit dárky! Tenhle je ode mě a Rose.”
V krabičce byly nádherné náušnice. ,,Děkuju.”
,,Zlatíčko, tohle je ode mě a Carlisle.” Esme mi s těmito slovy saténový obal na šperky. Když jsem ho otevřela, vykoukl na mě znak Cullenů na jemném řetízku.
,,Děkuju moc”
,,Není zač, už patříš do naší rodiny.”
Pak přede mě předstoupili tři kluci. Začínala jsem se bát, co vymysleli.
,,Zavři oči na nastav ruku.” Poslechla jsem Emmetta a prvně jsem na tváři ucítila tři pusy za sebou. Musela jsem se usmát. Nakonec mi v nastavené ruce něco přistálo. Otevřela jsem oči a byly to klíčky. Nechápavě jsem se na ně podívala.
,,To je tvoje nové auto.” Jasper ucítil mou nechápavost a tak mi to vysvětlil. Já se ale musela zasmát.
,,Co je?” Edward už zřejmě nevydržel.
,,Já… Já jen, že neumím řídit!” Všichni se zdáli vykolejení.
Emmett to nevydržel a rozesmál se. ,,To si děláš srandu ne?” Pak si to ale uvědomil a zklidnil se.,,Naučím tě to. Pak ti Jasper může udělat i řidičák.”
,,Pojď, tady máš dort. Sfoukni svíčky a něco si přej.” Alice mě naštěstí vytáhla z téhle situace.
Soustředila jsem se na přání a pomalu sfoukla svíčky. Třeba se mi přání časem splní, možná se štěstí konečně dostane i na mě.

Autor: anazuzik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Už věčnost jsem jiná 5. kapitola: