Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Už věčnost jsem jiná 2. kapitola

01.12.2009 (16:45) • anazuzik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1507×

Už věčnost jsem jiná!

2. kapitola

Už jsem s Carlislem a Esme tři roky. Zjistila jsem, že se v mnohých věcech odlišuji od upírů. Můžu spát, jíst lidské jídlo (to dokonce musím), a jednou jsem i byla nemocná. Moje kůže je o něco méně odolná. Jednou za čas však musím jít na lov a má kůže se na slunci třpytí.
Esme byla mou matkou ve všech smyslech tohoto slova. Konečně se mi dostávalo té mateřské lásky. A to i ze strany Carlisle.
Od Esme jsem zjistila, že s nimi žil ještě jeden upír, Edward se jmenoval, ale vybral si jinou cestu. Cestu, na které se pije lidská krev. Carlisle o něm nikdy nechtěl mluvit a já viděla tu bolest v očích, když jsem se zeptala. Tak jsem se přestala ptát.

***

Jednou jsme na lovu ucítili vůně jiných upírů.Já s Esme jsme neměly tušení, o koho jde, ale Carlisle zřejmě ano.
,,Co tu dělají?!”řekl z a já cítila náznak zoufalství v jeho hlase.Očima střelil ke mně a já zahlédla strach.
,,Ty víš, kdo to je?”zeptala se opatrně Esme
,,Ano, jsou to Volturiovi.”
,,Volturiovi? Kdo to je?”Byla jsem totálně zmatená.
,,Oni jsou vládci upířího světa. Dohlížejí na to, aby se neporušovala pravidla. ”vysvětlil mi Carlisle.
,,Nepůjdeme raději domů? ”strachovala se Esme. I ona po mě pokukovala. Ale proč?
,,Půjdeme. Musíme ale zjistit co tady chtějí. Bello, prosím, nevycházej z domu, ano? ”
,,D…dobře. ”

Rozeběhli jsme se tedy domů. Všimla jsem si, že čím blíž jsme, tím je vůně intenzivnější. Než jsem však stačila něco říct, objevilo se před námi asi deset upírů. Všichni byli v černých, nebo šedých kabátech. Rozhlížela jsem se po nich, když jeden vystoupil ze seskupení a popostoupil k nám. Carlisle vedle mě se napjal a Esme se po něm úzkostně podívala.
,,Rád tě vidím Carlisle, příteli, vidím, že jsi si našel družku. ” Promluvil upír s delšími černými vlasy, které měl sčesané dozadu, kde mu volně padaly na záda.
,,Také tě rád vidím, Aro. Ano, toto je má žena Esme a má dcera Bella. ”představil nás Carlisle a já cítila, jak se musí přemáhat, aby zůstal klidný.
,,Ach Bella. Tolik jsem toho slyšel. Moc mě těší.”
,,Aro smím se zeptat, co je pravý důvod tvé návštěvy? Já že jen tak Volterru neopouštíš.”přebral slovo nenápadně Carlisle.
,,Jako vždy mář pravdu. Chtěl bych si promluvit zde s Isabellou. Mohli by jsme kousek dál?”zeptal se mě Aro, tak se jmenoval.Nervózně jsem se podívala na Carlisla a z jeho očí čišel nesouhlas. Už jsem chtěla navrhnout, že si můžeme promluvit zde, ale Aro mě předběhl.
,,Neboj se Carlisle, je pod mou ochranou. Nikdo jí neublíží. Můžeme tedy na slovíčko?”
Aro se zdál netrpělivý, tak jsem se zmohla jen na kývnutí.
,,Jděte zatím do domu, přijdu za vámi,”řekla jsem mým rodičům.
Aro se natáhl pro mou ruku, aby mě za ni chytil. Já ale reflexivně uhnula. Aro si neodpustil pousmání. Jako by byl rád, že se ho všichni bojí.
,,Tak, myslím že to by stačilo,”řekl po chvíli chůze.
,,Dobře… Tak o čem byste chtěl mluvit?”
,,Jdeš přímo k věci. Nu, dobrá. Jsi velice výjimečná, Isabello. Proto bych ti chtěl nabídnout místo ve své gardě ve Volteře.”
,,Oh… Já se omlouvám, ale zde mám rodinu a já je nedokážu opustit. Tudíž,je mi líto, ale říkám ne. ”
,,Ty mě opravdu neznáš. Milé. Mě se opravdu ne neříká. Ale už se stalo. Musím to na tebe zkusit jinak. Když ti řeknu, že bys mohla jít ke mně do gardy po zlém a to po zlém by bylo, že bys už neměla rodinu, co mi odpovíš teď? ”

Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, čím mi teč vyhrožoval. Cítila jsem, jak se vzlyky derou do mého hrdla a začaly mě štípat oči. Aro se zdál opět netrpělivý.
,,No tak co mi řekneš. Nebo nebudu mít na vybranou a opravdu TO udělám. ”
,,D... Dobře, jdu s vámi. Jen, prosím, mi dejte šanci se rozloučit. ”
,,Budiž.”
Donutila jsem své nohy k pohybu. Slzy se přelily přes hráze a tiše stékaly po mých tvářích. Došli jsme až k domu, kde stál celý Arův doprovod a moji rodiče. Právě ti se ke mně přihnali, jakmile viděli mé slzy.
,,Bello, co se děje? Proč pláčeš?”zeptala se mě vystrašeně Esme
,,Já… Musím vás opustit. Přidávám se k Arově gardě.” Musela jsem to říct na rovinu.
,,Ale to nemusíš! Vždyť se vždy vstupovalo do gardy z vlastní vůle!”
Bylo vidět, že Carlisle nechápe mé jednání. Kmital očima ze mě na Esme a z ní na Ara.
,,Musím,”špitla jsem potichounku.
Carlisle konečně pochopil. Pochopil, že mi Aro vyhrožoval. Nadechoval se, aby něco řekl ale já ho zastavila pokývání hlavy ze strany na stranu a objetím.
Do ucha jsem mu zašeptala:,,Mám tě ráda. Slibuji že se vrátím!”
Esme jsem také objala a řekla jí to samé. Jejich smutné pohledy mě propalovaly a já musela sklopit oči, abych nepodlehla. Moje vzlyky se stávaly hlasitějšími.
Slyšela jsem, že k nám někdo jde, podle vůně nejspíš Aro. Došel až ke mně a obrátil se na mé rodiče.
,,Slibuji vám, že se o ní postarám. Nemáte se čeho bát. Ale teď, Bello, musíme jít. ”
Věnovala jsem svým blízkým poslední pohled a poslední ,miluji vás‘. Musela jsem jít. Už jsme opouštěli mýtinu a já slyšela tichá vzlykání mé maminky.

Tímto byly sečteny dny mé svobody. Začal můj nešťastný, dlouhý život. Jedno mě však utěšovalo-mí drazí kvůli mně nezemřeli. Žijí dál a možná mají novou rodinu.

Autor: anazuzik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Už věčnost jsem jiná 2. kapitola: