Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Už věčnost jsem jiná 10. kapitola

01.01.2010 (14:45) • anazuzik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1303×

Už věčnost jsem jiná!

10.kapitola

Stál tam Emmett s mísou vody.
„Emmette, co děláš s tou vodou?” Prostě jsem se musela zeptat.
„Ehm… nic?” Usmál se na mě nevině.
„Co plánuješ? Vyklop to.”
„Dobře, vzdávám se. Mám za úkol tě vzbudit a já myslel, že nebudeš chtít vstávat. Ale jak vidím, není to potřeba. Tak zatím.” Vypařil se z mého pokoje. To mu nedaruju.
A to si opravu nevšiml, že se celá třesu? Asi mi to nechtěl připomínat. Už teď nevím, co ten sen znamenal. Vlci…
Došla jsem do koupelny a dala si krátkou sprchu. V šatně jsem si vybrala černé kalhoty,  zelené tričko a černou vestičku. Jen co jsem si to oblékla, ucítila jsem vůni smažených vajíček. Vydala jsem se do kuchyně a Esme mi hned dávala talíř.
Po snídani jsem se podívala na hodinky a zjistila jsem, že mám ještě asi hodinu času, než budeme muset do školy. Došla jsem do pokoje s klavírem a začala hrát pomalou skladbu. Začaly mě napadat slova a tak jsem začala zpívat.

http://www.youtube.com/watch?v=TpUBATX6bOo

Píseň naprosto vystihovala moje pocity. V domě jsem neslyšela žádný pohyb. Sama pro sebe jsem se pousmála. Slova jakoby plynula z mého nitra. Ucítila jsem na sobě pohled. Nevšímala jsem si toho a hrála a zpívala dál. Právě když jsem hrála refrén, někdo si ke mně přisedl. Ten někdo byl Edward. Pootočila jsem hlavu a usmála jsem se na něj. Muzika se pomalu blížila ke konci a já tak ze sebe dostala všechny emoce. Znovu jsem mohla přemýšlet nad běžnými věcmi. Sundala jsem prsty z kláves a otočila se na Edwarda.
„Zpíváš nádherně. Ta píseň mě sem k tobě přivedla. Je tvoje?”
Přikývla jsem. „Právě mě napadla.”
„Budeme muset jet do školy.” S těmito slovy se zvedl a nabídl mi ruku. S úsměvem jsem  ji přijala a šli jsme spolu až do garáže.

Jakmile jsem vystoupila z auta, všechny pohledy se na mě stočily. Nechápala jsem to. S otázkou v očích jsem se podívala na Edwarda a ten byl soustředěný. Jeho pohled rychle zabloudil ke mně.
„Měli bychom jít na hodinu.”
„Hej, co se děje? Řekni mi to.”
Nevnímal mě a šel dál. Však já se to dozvím.
První hodinu jsem měla sama. Sedím vedle Angely. Je to milá dívka, ví, co je člověku nepříjemné, dokáže to jaksi vycítit. Vešla jsem do třídy a viděla jsem, jak se s ní baví ten odpornej blonďák. Mike. Nevšímám si ho a jakoby nic jsem si sedla na místo. Mike už konečně odešel.
„Ahoj Ang, nevíš co se tu děje, že na mě každý zírá?” Zeptala jsem se jí. Ona se na mě podívala a viděla jsem na ní, že váhá, jestli mi to má říct.
„Prosím, řekni mi to.”
„Dobře, jen se na mě nenaštvi” Na to jsem přikývla. „Mike tu všude rozhlašuje, že o víkendu tě dostal.” Řekla mi a zkoumala můj výraz.
Otočila jsem se po Mikovi a měla chuť ho zabít pohledem. Škoda, že tohle neumím. Jak si tohle mohl dovolit? Tohle nenechám jen tak. Znovu jsem obrátila pozornost k Angele.
„Děkuju, že alespoň ty mi to řekneš.”

Celý den jsem byla jako na jehlách. Nastal čas oběda. Ani jsem se nenamáhala vzít si nějaké jídlo. Sedla jsem si k našemu obvyklému stolu. Edward tu zatím nebyl. Všichni se na mě dívali, ale já jim naznačila, že až později. Konečně dorazil ten hlavní, s kterým jsem chtěla mluvit. Jen jak se posadil, už jsem spustila.
„Vy jste o tom věděli?”
Jen Alice, Jasper a Edward jemně přikývli.
„O čem, co se stalo?” Naštěstí Emmett nic nevěděl.
„Proč jste mi to neřekli. To tu musím být za děvku?”
„Bell, tak to není. Je to jen hnusnej frajírek. Vždyť víme, že to není pravda.” Pokoušela se mě uklidnit Alice.
„To je právě to. Jen my víme, jak to doopravdy je. Pro všechny ostatní platí ty kecy.”
V tu chvíli prošel okolo našeho stolu Mike. Hodil po mě slizký úsměv.
„Omluvte mě, musím si něco zařídit.” Vyběhla jsem z jídelny. Mike mířil ke své třídě. Teď totiž máme společnou hodinu. Přidala jsem do kroku a za chvíli ho dohonila.
„Hej, Miku. Co si to tady sakra vymýšlíš?” Stálo mě hodně úsilí mít klidný hlas.
„Kotě, já ti to říkal. Tohle je jen začátek.”
„Neříkej mi kotě, slizáku. Nebudeš si na mě dovolovat. Nevíš, co já dokážu. Mohla bych tě zničit!” Veškerá klidnost už ze mě vyprchala. Potichounku jsem začala vrčet.
„Bell, ne, nestojí za to.” Hlas Edwarda se přibližoval a Alice si stoupla mezi mě a Mika.
„Miku, vypadni odsud, dokud můžeš.” Jmenovaný poslechl, můj hlas zněl jako ostří nože. Celá jsem se třásla vzteky. Mraky na obloze začínaly tmavnout a vítr zesílil.
„Bello, uklidni se. Slyšíš?” Alice mi třásla rameny. Já se dívala na Mikova záda a nešlo myslet na nic jiného. Bylo dost těžké odolat tomu instinktu a neskočit po něm. „Tohle nepůjde. Jaspere!”
Ihned jsem pocítila vlnu klidu. Věděla jsem, že je zbytečné s tím bojovat a tak jsem se podvolila. Počasí se také uklidnilo. Jako by se nic nestalo. Pomalu jsem potřásla hlavou, jako bych si potřebovala utřídit myšlenky. Cítila jsem se strašně unavená, takovéhle výbuchy mi dávaly zabrat.
„Jsi v pořádku?” Edward se na mě díval zvláštním způsobem.
„Jo, jen… No nic. Půjdeme na hodinu?”
Dostalo se mi Edwardovo pokývnutí, Jasperův zkoumavý pohled a Alicino poplácání po rameni. S Edwardem jsme mířili na hodinu biologie a já nevěděla, jak přerušit to tíživé ticho. Asi nejen mě to tak přišlo.
„Nechceš odvézt domů? Já že vypadáš trochu vyčerpaně a navíc tam bude Mike.”
„Ne, takhle je mi vždy po ‘náhlém použití‘. A nebudu před ním utíkat.”
Dostalo se mi jen zasmání. „Co se děje?” Zeptala jsem se ho já s úsměvem.
„Ještě nikdy jsem nepotkal někoho jako ty.”
Chtěla jsem se zeptat, jestli je to dobře nebo špatně, ale to už zvonilo a my vcházeli do třídy. Hodila jsem po Mikovi vražedný pohled a sedla si za Edwardem do naší lavice. Proč slovo naší v tomhle významu ve mně vyvolává pocit uspokojení?

Cesta domů se zdála nekonečná. Všichni po mě házeli ustarané pohledy. Ale já se jim nedivila. Jestli vypadám tak, jak se cítím… Necítila jsem se unavená tím normálním způsobem. Spíš jako člověk, který má v sekundě omdlet. Auto zastavilo a já otevřela dveře. Pomalu jsem vystoupila a mé nohy mě kupodivu nesly. Emmett mi přispěchal na pomoc, ale já ho zastavila rukou. Proč děsit Esme? I tak šel vedle mě, připravený mě zachytit. Já však zvládla dojít až do mého pokoje a za sebou jsem zavřela dveře. Sjela jsem po nich dolů a složila hlavu mezi kolena.
Nevím, jak dlouho jsem takhle seděla, ale cítila jsem, jak se mi vrací síla. Pokusila jsem se vstát a šlo to bez problému. Došla jsem ke své Hi-Fi a pustila si CD. Nevím, co to bylo za kapelu, ale pomalé, uklidňující rytmy byly teď pro mě to pravé. Lehla jsem si na postel a zřejmě usnula.

Autor: anazuzik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Už věčnost jsem jiná 10. kapitola: