Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík - 29. kapitola

19.02.2011 (11:45) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3624×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

29. kapitola

Byla jsem zmatená. Ne, vlastně jsem nebyla zmatená, ale pořádně naštvaná. Zuřila jsem. Co se to s Edwardem sakra děje? Když jsme byly mimo Forks, byl jako vyměněný, konečně se začal chovat dospěle, ale to co předvedl dnes byl vrchol. Nechápu o co mu jde? Doufám už kvůli němu, že tu kuchyň neměl předem promyšlenou, protože to by bylo to poslední co by udělal.

Mračila jsem se celou dobu, co jsem si balila. Edward tiše vešel do dveří a zůstal stát na prahu. Díval se na mě nechápavě a vypadal dost zmateně. Pitomec!

„Co si myslíš, že děláš!“ procedil skrz zuby a přiklapl víko kufru, div mi neucvakl prsty.

„Stěhuju se k Chosému!“ prohodila jsem klidně jeho směrem a slyšela jak se zuřivě nadechl.

„To nemyslíš vážně! To absolutně nepřichází v úvahu. C-co? K tomu potomci? Nehrozí, i kdybych tě tu měl přikovat ke zdi!“

„To, že si nepamatuje správně tvoje jméno, neznamená, že je pitomec! Navíc…“ otočila jsem se na něj a probodla ho pohledem, „já mu momentálně taky nějak nepřicházím na chuť!“

„A to je důvod se k němu nastěhovat?“ vyjekl.

„Třeba. Určitě mu nebude vadit, když se u něj natáhnu!“

„Ani, kdybys tam měla stánek s karanténou!“

„Momentálně mám alergii na tebe, ty chřipko!“

Zamrkal.

„Naštvals mě, Edwarde, jedu domu!“

„Tady jsi doma!“ Prohodil bezmocně rukama a já si povzdechla.

„Doma jsem tam, kde se cítím příjemně.“

„Bello, nedělej to! Miluju tě, chodíme spolu!“ Došel ke mně a vzal mi tvář do dlaní. Sundala jsem mu je.

„Edwarde, fakt na tebe nemám náladu!“

„Nikam nepůjdeš, Bello! Ne sama!“ zavrčel Edward, rozmáchl se a rukama, nohama se zapřel do futer. Vypadal jako anatomickej obrázek člověka, který na kovový destičce vyslala NASA do vesmíru, aby případné mimozemšťany upozornila na náš druh. Zvláštní myšlenka, tenhle kašpar mi taky připomínal setkání třetího druhu.

„Přestaň šaškovat a uhni mi z cesty!“ prskla jsem mu do tváře a snažila se mu odpáčit končetiny z rámu dveří. Kroutil hlavou jako malé dítě. Čím víc jsem za ně tahala, tím víc je nořil do dřeva – až nelidsky moc, hlupák. Vytlačil tam vkusné otisky a zdeformoval panty. To už jsem toho měla tak akorát dost!

„Edwarde! Varuju tě! Okamžitě mi uhni z cesty!“ Nic.

Edwarde!“ Nic!

„Vypadni z těch dveří, ty pitomej upíre, nebo přísahám, že z tebe udělám podpal do kamen!“ zařvala jsem na něj a on ztuhnul.

Nastalo ticho. V tu chvíli mi došlo, co jsem řekla, ale bylo mi to fuk. Byla jsem naštvaná a nemělo cenu předstírat, že jsem to neřekla. Edward nedýchal a tvářil se jako při těžké břišní kolice.

„Nepul oči a uhni z těch futer!“ řekla jsem už klidně a zabrala mu za paže. Kupodivu byly vláčné jako štrúdl. Když se pán „solná socha“ oddrolil stranou, zabrala jsem za kliku. Ale necvakly panty – jak jsem čekala – ale moje zuby. Dveře byly zpříčené a já byla nedobrovolně uvězněná s tímhle upířím šílencem v pokoji. I kdybych měla použít jeho hlavu jako beranidlo, tak se odtud dostanu!

„Alice?!“ zařvala jsem do útrob domu, který mlčel jako hrob.

„Mohla bys mi prosím otevřít, ty zatracený dveře, tvůj bratr je zdemoloval!“

„Jistě Bells,“ ozvalo se za dveřmi a Alicin hlásek v sobě nesl pobavení, které se snažila skrýt za vážnou situaci. Dveře trochu zaúpěly, zapraskaly a pak už jsem viděla prcka Alice, jak drží v náručí dřevěnou desku a dává ji na stranu.

„Dík, máš to u mě.“

„Nákupy příští týden,“ prohodila mimoděk a šla do svého pokoje. Sáhla jsem pro kufr s oblečením, který jsem si sem přivezla po nehodě s vodovodním potrubím a periferním viděním, jsem zahlédla Edwarda s pusou dokořán, očima jak dva pinpongáče, pořád v podobné strnulé pozici, jak šokovaně zírá před sebe a typovala bych, že v prázdné hlavě zrovna žádné sudoku neluštil.

„Měj se. Přeju ti pěkný víkend, ráda jsem s tebou pobyla. Budu doma, kdyby mě někdo hledal… a zavaž si tkaničku na teplácích,“ prohodila jsem s vážnou tváří, čapla kufr a vypochodovala ze dveří.

Docela mě překvapilo, že na příjezdové cestě stál můj náklaďáček. Nechala jsem ho přece u hotelu?

Aha, Jasper a Emmett. Určitě pro něj došli, když byly na lovu. Nasedla jsem do něj a rozjela se po tmavé silnici cestou domů. Bylo něco kolem půl čtvrté ráno a byla dost slušná mlhavá tma. Jela jsem pomalu, abych někde nějakého Cullena na noční procházce nesrazila. Dumu jsem dojela během půl hodinky a jen co jsem vešla do dveří, práskla jsem s sebou o postel. Co se dělo s botama na mých nohou, mi už bylo putna.

xxx

Ráno jsem se probrala a cítila se strašně unaveně. Prožila jsem zatraceně dlouhou noc a vše se mi jevilo živě a v nových barvách. Jestlipak tam Edward pořád stojí a čeká na taxi? Zašklebila jsem se, než mi došlo, proč že tam stojí. Tohle bude mít asi dlouhé vysvětlování.

S povzdechem jsem se vyhrabala z postele a cítila se alespoň jako po týdenním flámu. Hlava mi vibrovala vlastní notu a moje oči kmitaly, sem a tam jako rafička metronomu. Bylo únavné se oblékat do školního oblečení – na chvíli jsem zauvažovala, že se prostě uleju - když jsem otevřela zabedněné okno, vysvitlo na mě sluníčko. Z jedné stránky jsem se radovala, že mě vysvětlování ještě na chvíli mine a já se nebudu muset celý den dívat na jeho ukřivděný obličej, který by na mě doslova volal; Cííítronáááda! Kvalitně vychlazená Cííítronáááda, z těch nejvíc kyselých plodů Ameriky!

Ale na druhou stranu se mi stýskalo a cítila jsem se bídně. Provinile. Neměla jsem až tak důvod mít obavy - to, že jsem věděla něco, co mi zdá se nehodlal říct, přece není hrdelní zločin! Taky kdo by se svěřoval s takovou banalitou, jakože chodí s úpírem. Ale nebylo fér, že se o to alespoň nepokusil, když se náš vztah posunul dál.

Nakopla jsem na nohy kecky a práskla dveřmi. Bylo mi jedno jak vypadám, hlavní aktér mé nálady stejně nebude ve škole a já s tím nic neudělám, pokud mu neslíbím, že za ním budu běhat se slunečníkem. A i tak bych si troufla tvrdit, že by házel prasátka po všem živém kudy by prošel a na jeho laser show by přijela fandit i Itálie.

Do školy jsem přijela krátce po osmé ranní. Všude byl klid a parkoviště zelo prázdnotou. Projela jsem náklaďáčkem kolem bludiště trosek i slušných značek. Zaparkovala jsem na Cullenovic obvyklém místě a pádila na hodinu. První hodina..? Ok, matika. To bylo nepříjemné zjištění.

Tiše, ale slyšitelně jsem zaklepala na dveře třídy a vešla. Učitel se na mě podíval spod brýlí a zakroutil pohoršeně hlavou.

„Á, slečna Swanová, vy k nám ještě chodíte? Čím jsme si to zasloužili?“ prohodil nedbale, a posadil se na roh lavice. Zadívala jsem se na špičky bot. Kruci! Zapomněla jsem se přezout.

„Omlouvám se, že jdu pozdě. Rodinné důvody.“

„Kdepak jste nechala pana Cullena?“ uchechtl se a třída s ním. To mě dopálilo.

„Jak to mám vědět? Nejsem jeho chůva!“

„Sednout!“ zahromoval profesor a pokynul mi do volné lavice k Mikeovi. Ostatní byly ve dvojicích a jen u něj bylo místo. S povzdechem jsem se posadila.

„Ahoj Bells, kdes byla celý týden? Byl jsem tě navštívit, ale nikdo mi neotvíral.“ Naklonil se ke mně Mike, aby mohl šeptat a mimoděk se mi otřel kolenem o stehno. Odtáhla jsem se.

„Byla jsem navštívit rodinu.“ Ukončila jsem debatu a dělala, že výklad profesora je pro mě svatou knihou Mojžíšovou.

Den probíhal až paradoxně nudně. Několikrát jsem se zadívala na mobil, jestli náhodou nemám nepřijatá hovor nebo textovku třeba od… Alice. Ale displej spal v šedé temnotě a hlásil, že ho nemám obtěžovat. Doufám, že to ten moula, Alice moc nevyčetl. Nemohla za to, že byla ke mně diskrétní a tohle by se nemuselo řešit, kdyby něco řekl dřív!

O polední pauze jsem si došla do auta pro mikinu, protože se začalo ochlazoval a tílko, které mi odhalovalo ramena, mi teplo moc neslibovalo.

Natáhla jsem se na zadní sedadlo a vytáhla mikinu. Přehodila jsem si jí přes ramena a zabouchla dveře auta. Lekla jsem se, když kousek ode mě se zvedlo hejno ptáků. Zakroutila jsem nad tím hlavou. I oni zešíleli.

Zbytek dne jsem se nudila a nudila, až jsem se pronudila ke konci vyučování. Na chodbě ze školy mě zastavila Angela s Mikem. Málem jsem z nich dostala infarkt.

„Bells?! Nechceš s náma na kafe do baru?!“ usmála se Angela a zavěsila se do mě.

„Neberte si to špatně, ale dneska na to nemám.“

„Týden jsme tě neviděli!“ přisadil si Mike. Chtěla jsem odmítnout, doplazit se domu, zalézt do postele a utápět se v sebelítosti. Ale nabízela se otázka, proč s nimi sakra nejít? Usmála jsem se kývla.

Jeli jsme rovnou ze školy. Věci jsem si hodila do kufru a zařadila se za dvě auta, která mířila na druhou stranu města. Zastavili jsme až na parkovišti u Doupěte. Hospoda byla plná, ale za dýžko se stůl našel. Když jsem si objednala dvojku bílého střiku, oba se na mě překvapeně podívali. No co! Je sice brzy a jme tu autem, ale nejsem žádný puritán.

„Dlouhý víkend.“ zodpověděla jsem jejich otázky v očích - netřeba rozvádět.

„Jak jste se tu měli?“

„Mike byl na rande s Jessicou,“ zasmála se Angela a Mike po ní střelil pohledem – říkat jsi to nemusela! Usmála jsem se, „a já jela s Benem na fesťák do port Angels.“

„Jaký to tam bylo?“ usrkla jsem si aperitivu a snažila se soustředit na výklad Angely. Šlo to ztuha, když se každá moje myšlenka toulala jen kolem Edwarda. Přes všechny jeho veselé nedostatky, jsem ho milovala víc než všechno na světě. Kdybych se měla zamyslet nad absurditou, že jsem v životě čekala zrovna na něj, musela bych se zasmát. Edward je případ pro otrlé jedince se sklonem k masochismu. Zajímalo by mě, jestli mě nevyměnil třeba za Chosého…

„Bells, vnímáš mě?“ Mávala mi Angela před obličejem. Kopla jsem do sebe skleničku.

„Jasně! Jsem ráda, že se ti tam líbilo.“ usmála jsem se a Angela se uculila.

„Právě jsem ti říkala, že nám prořezali pneumatiky a cestou zpátky jsme museli stopovat.“

„Oh,“ Vykulila jsem oči.

„Lidi, ráda tu s vámi jsem, ale dnes jsem opravdu unavená. Nechci, abyste si mysleli, že mě to tu s vámi nebaví, nebo že vás nevnímám. Raději půjdu.“ Zvedla jsem se omluvně ze židle a protlačila se stojícími těly k východu.

U dveří mě zastavila Mikeova paže na mém rameni.

„Bells, jestli máš nějaký problém…“

„To je v pohodě Mikeu, to si musím vyřešit sama. Díky, jsi milý,“ nahnula jsem se blíž k němu a dala mu pusu na tvář.

Mike se začervenal a zpříma se mi podíval do očí. „Jde o Cullena? Mám mu dát co proto? Stačí slovo a nic si k tobě už nedovolí!“

Musela jsem přemáhat smích, když jsem si představila Mikea jak s vystrčenými pěstičkami stojí proti Edwardovi a vyzívá ho na souboj. Myslím, že by si ho můj horkokrevný upír vychutnal jako rohožku.

„Nic co myslíš, Mikeu. Díky, uvidíme se.“ Mrkla jsem na něj a seběhla pár schodů z baru.

Doma jsem byla za chvíli. Vybalila jsem si věci, co jsem si včera přivezla od Edwarda, udělala si večeři a natáhla se na postel. Mohla jsem zavolat někomu od Cullenů; Alice, Rose… no kromě Chosého asi komukoliv, abych nabyla představy jak to tam teď vypadá. Jen spekulovat jsem mohla, jestli zítra bude pořád hezky. Naneštěstí moje hrdost měla tvrdé pěsti a právě mi ručně stručně vysvětlovala, že se nemám obtěžovat, on se taky nestará.

Zavrčela jsem do ticha pokoje, svlékla se a zalezla pod sprchu. O chvíli později už jsem se zavrtávala do peřin až po hlavu. Do pěti minut jsem byla tuhá.

Kolem půlnoci mě probudil chlad. Chtěla jsem vstát a zavřít, okno, ale můj pohled se zaklesl do zlatých očí, usazených do bledé tváře postavy, sedící v okně.

« SHRNUTÍ (Ejdriana)  ||    SHRNUTÍ (anetanii) »

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Uprchlík - 29. kapitola: