Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upírů se nezbavíš - 1. kapitola

03.05.2013 (11:00) • Machy • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 5150×

Vím, že na této stránce se už vyskytlo nějaké to spojení Twilight s Upířími deníky, ale snažila jsem se to pojmout v novém světle a zamíchat oběma příběhy. Doufám, že dáte této povídce šanci a přečtete si alespoň první kapitolu.

Mí milí čtenáři povídek Bella celebritou a Budeš prosit, moc se vám omlouvám, že jsem už tak dlouho nepřidala žádnou další kapitolu. Pravdou je, že jsem se tak nějak zasekla. Vím sice, kam se pohnout v příběhu dál, ale nějak se nedokážu odhodlat, abych to napsala. Zkoušela jsem to, ale nebyla jsem vůbec spokojená, a tak jsem je pozastavila. Snad se mi brzy vrátí chuť k jejich psaní. Snad ale vyzkoušíte podívat se alespoň na tuhle povídku a třeba vám to vynahradí, nebo se vám dokonce zalíbí víc.

Snad si užijete čtení a prosím o nějaký názor, zda má cenu pokračovat. Machy

1. kapitola

„Co to bude?“ zeptala jsem se nově příchozího páru.

„Dvě piva,“ nadiktovali svou objednávku a já už se vracela za bar.

Svou práci jsem měla ráda. Co může být lepší, než pracovat za barem? Momentálně jsem žila v malém městečku na okraji státu Pensylvánie, nedaleko hranic se Západní Virginií. Už něco přes dva měsíce. Dlouho tu už ale nebudu, nemám ve zvyku dlouho zůstávat na jednom místě. Vždycky nanejvýš pár měsíců, pak buďto náhodně zapíchnu prst do mapy, nebo se vyskytne nějaká jiná příležitost a jedu do jiného města. Většinou si ale vybírám menší městečka, kde není v baru příliš frmol. Ráda se totiž zastavím a pozoruji lidi, jak jsou bezstarostní.

Už je to téměř půl roku od mých dvaadvacátých narozenin. Tehdy jsem naposledy viděla tátu, mámu a Phila, manžela mé mámy. Žiju sama a občas mi chybí, ale mám ráda svůj život. Kdysi jsem plánovala, jak po střední půjdu na univerzitu, a rodiče ze mě budou mít obrovskou radost. Pak jsem ale poznala jeho, Edwarda Cullena. Zamilovala jsem se do něj, když mi bylo teprve sedmnáct a přistěhovala jsem se k tátovi do Forks. On byl okouzlující a tak tajemný a já mladá a naivní husička.

Vyklubal se z něj upír a já s tím byla úplně v pohodě srovnaná. Pořád mi opakoval, jak hrozně mě miluje a já mu nakonec uvěřila. Poté ale přišla rána. V den mých osmnáctých narozenin, na oslavě, o kterou jsem nestála, a i přesto ji pro mě Alice nachystala, jsem se řízla o dárkový papír. V tu chvíli jsem si to neuvědomila, ale pak všem zčernaly oči, měli žízeň. Snažili se potlačit svoji touhu, ale u Jaspera, Edwardova bratra, který měl s odoláváním krvi nejméně zkušeností, zvítězila upíří přirozenost a chtěl po mně skočit. Ostatní členové rodiny ho naštěstí zastavili. Sice jsem měla poraněnou paži, ale stále lepší než otisk zubů v krku a žádný tep, smrt.

Další den si na mě Edward počkal a řekl mi, že odcházejí, beze mě. Už o mě nestál a mě to totálně položilo. Před tou oslavou jsem si myslela, že už to nemůže být dokonalejší, protože den před ní jsme spolu strávili noc, doopravdy, milovali jsme se, měli jsme sex. Připadalo mi to jako největší důkaz jeho lásky, ale zřejmě ho to odradilo nebo co. Kdo se má v těch upírech vyznat? Zkrátka po jeho odchodu jsem se totálně složila a dlouhou dobu mi trvalo, než jsem se dala jakžtakž dohromady.

Konečně jsem začala aspoň trochu normálně jíst a i spánek se mi částečně uklidnil, začala jsem vnímat okolí a ve škole jsem se snažila, jak to jen šlo. Táta si viditelně oddechl. Pořád byl sice nespokojený, ale alespoň nějaká změna nastala. Věděla jsem, že se musím dát dohromady, už kvůli rodičům a Jakeovi, mému nejlepšímu kamarádovi, který mi pomohl snad ze všech nejvíc. Věděla jsem, že se do mě zamilovává, ale nedokázala jsem ho odehnat. Pak bych zůstala zase sama. Sice jsem pak o něj na chvíli přišla, ale když jsem zjistila, že je vlkodlak, tedy významově správně spíš měnič schopný přeměny v obrovského vlka, zase jsme si byli bližší. I jeho smečka mě mezi sebe přijala, jako bych k nim patřila, jako bych byla objekt Jacobova otisku, což jsem nebyla, ale často mi připadalo, jako by mě tak vnímali. I oni mi v mých těžkých časech hodně pomohli a přirostli mi k srdci.

Maturita se blížila a s tím i otázky ohledně univerzity. Co chci studovat. Kde chci studovat. A já si nakonec uvědomila, že tohle nechci. Byla jsem sice dost chytrá a výsledky jsem měla taky na to, abych se dostala na nějakou lepší univerzitu, ale to jsem nechtěla. Ne v tu dobu. Sice jsem už byla relativně v pohodě, ale chtěla jsem začít žít vlastní život, někde jinde. Když jsem to řekla rodičům, dlouho to nedokázali pochopit, dokonce mě i nutili ke studiu na vysoké škole, ale pak jsem jim vysvětlila všechny své pocity a důvody, proč chci žít jinak a oni mě nakonec pochopili. Říkala jsem jim, že možná za pár let půjdu studovat, ale už uběhli od této mojí věty téměř čtyři roky a nic se nezměnilo.

Nejprve jsem jen vypomáhala v restauracích či barech, ale pak mi dali na jednom místě šanci a ze mě se stala barmanka + číšnice. Tohle je už dvanácté místo, dvanácté město, kde jsem se na čas zabydlela. Nerada jsem zůstávala na jednom místě. Když mě to tam přestalo bavit, sbalila jsem si věci a jela dál. Už i některé krabice s věcmi jsem přestala vybalovat.

Nejdříve jsem na Edwarda nedokázala zapomenout, nepřestávala jsem ho milovat, ale po čase se z lásky stala nenávist a opovržení. Nedokázala jsem mu odpustit, že jsem kvůli němu spadla na dno. Nevím, co by se stalo, kdybych se s ním zase setkala, ale rozhodně bych se mu nevrhla kolem krku. Snad tohle nikdy nebudu muset řešit. Člověk by řekl, že po tom, co mi Cullenovi zmizeli ze života, se zbavím upírů a nadpřirozena, ale opak byl pravdou. Na upíry jsem narážela víc než v době, kdy jsem chodila s Edwardem a nejen na ně, potkala jsem i vlkodlaky, ty pravé vlkodlaky, kteří se mění za úplňku. Další s podivností byly čarodějky, ano, existují. Mé překvapení, když jsem se s nimi setkala, no, řekněme, že jsem zrovna neskákala radostí.

Ale i jako člověk jsem se změnila. Dospěla jsem a moc si nikoho nepřipouštěla k tělu. Přátelé jsem si zrovna moc nehledala, a když už jsem se s někým skamarádila, měla jsem ve zvyku i tak si od něj držet odstup, abych nemusela trpět při svém odchodu. City jsem si zachovávala jen k tátovi, mámě, Jakeovi a lidem kolem smečky. Nesmím ale zapomenout na jednoho muže, kterého jsem potkala právě na jednom z mých předchozích pracovišť. Trochu jsme se sblížili a čas od času se ukáže. Rozhodně nemá problém mě najít, je to totiž upír. Já vím, jsem nepoučitelná, ale je docela fajn, pokud se zrovna nenaštve a já jsem ho nejspíš ohromila tím, že mě nemůže ovládnout. Někteří upíři totiž mají určitou moc, kterou si z vás mohou udělat v podstatě otroka, zahledí se vám hluboko do očí a vy pak posloucháte jako pejsek. Byl docela překvapený, když to nefungovalo. Pak je tu ještě poslední osoba, ke které mám blízko, tentokrát pro změnu čarodějka. Jednou jsem jí zachránila život a párkrát trochu vypomohla a ona mi to dokázala oplatit. Naposledy tvrdila, že je mi pořád dlužná. Při tom o nic moc extra nešlo, no, možná jen trochu.

Co se týče lásky, na tu jsem zanevřela. Nechtěla jsem se citově připoutat k nějakému muži, ať už byl jakkoliv milý, a tak jsem s nimi prostě jen spala. Je jednodušší s nimi trávit čas jen v posteli, než se do nich zamilovat a pak se léčit ze zklamání. Sice jsem tak občas někoho zranila, když jsem ho ráno vyhazovala z bytu, ale bylo lepší udělat to hned na začátku. Párkrát jsem už přemýšlela, že bych mohla navázat s někým vztah, ale pak jsem si vzpomněla na Edwarda a hned mě to přešlo. Já vím, k mému já na střední se střídání chlapů v mé posteli nehodilo, ale jak už jsem říkala, změnila jsem se, fyzicky i duševně a mé jednání také bylo odlišné od toho středoškolského. Zkrátka jsem dospěla a změnily se mi názory. To se ale asi stane v tomhle období každému.

Konečně jsem se cítila i ve svém těle dobře. V minulosti jsem na sobě viděla jen chyby a byla jsem hrozně nejistá a nespokojená s tím, jak vypadám. Tělo se mi vytvarovalo, už jsem nebyla tak plochá. Sice nemám nějak velká prsa, ale jsou přiměřená k mé postavě a jsem s nimi spokojená. Vím, že je to trochu moc sebevědomé, ale moje tělo vypadá perfektně, jsem štíhlá. Zkrátka nikdy nevypadalo líp než teď. Bylo to znát i z reakce okolí na mou přítomnost. Prostě jsem se o sebe starala. Mé vlasy byly delší a nabraly tmavší odstín hnědé, rozhodně hezčí a nepotřebovala jsem k tomu ani barvení. Líčila jsem se přiměřeně a můj šatník konečně zahrnoval i šaty, sukně a topy s výstřihem. Ne, že bych se oblékala nějak extra odvážně, to ne, ale prostě jsem se konečně cítila jako žena, krásná žena. Myslím, že Alice by ze mě měla radost, kdyby mě viděla, ale neuvidí, rozhodně to nechci. Je ale pravda, že stále se nejlépe cítím v přiléhavých džínech, tričku obkreslujícím moji postavu a teniskách. Často toho využívám v práci s tím, že přidám nějaký zajímavý doplněk.

Když jsem odnesla ty piva a dávala zrovna umyté sklenice na své místo, vyrušil moje úvahy nově příchozí. Mířil přímo ke mně a zasedl u baru. Okamžitě jsem poznala, kdo to je. Tedy ne kdo, ale spíš co. Byl to upír a zřejmě neměl zrovna nejlepší den. Tvářil se dost ztrápeně.

„Bourbon?“ zeptala jsem se. Zapomněla jsem zmínit moji obrovskou oblibu v odhadování pití, které si host objedná.

„Jak…?“ nedokončil myšlenku a zmateně na mě pohlédl. „Už jsme se někde viděli?“ zeptal se.

„Trochu ohraná fráze, nemyslíš? Ne, byl to jen tip. Tak co, dáš si ten bourbon?“ zopakovala jsem s úsměvem.

„Trefa,“ řekl jen a usmál se, při čemž na jedné straně měl koutek o dost výš než ten druhý, připomínal mi trochu ten Edwardův pokřivený, ale tenhle byl mnohem hezčí, a to jsem si myslela, že hezčí už nikdy neuvidím. Docvaklo mi, že na něj nejspíš balí holky, i když s tím jeho upířím vyzařováním nejspíš ani úsměv nepotřebuje.

Patřil k těm druhým upírům. Já jim tak alespoň říkám. Jsou totiž dva druhy upírů. Jeden, jako je třeba Edward, pochází už z dob počátku lidstva. Jsou bledí, chladní, i navenek vypadají jako mrtvoly. Po přeměně se jejich vzhled změní k lepšímu nejspíš proto, aby mohli lákat svou kořist. Na sluníčku se třpytí a jejich oči jsou zbarvené podle typu stravy. Jsou hrozně rychlí a silní. Dají se zabít jen tak, že je roztrháte a spálíte. Nejí a nepijí. A někteří z nich mají různé dary.

Ti druzí, jako je třeba tenhle upír, se od nich dost liší. Vznikli z upírů, kteří se označují jako Původní a ty stvořila čarodějka. Po přeměně v upíra se jejich vzhled nezmění, stále vypadají jako lidé, nijak se od nich na pohled neliší. Na slunci se netřpytí, mohou totiž rovnou shořet, což ale lze překonat, pokud jim nějaký šperk očaruje čarodějka, aby mohli vyjít na slunce. I barva očí se jim zachovává, ale při lovu jim zčerná. Navíc když loví, tak se jejich tvář zvráští a vypadají doopravdy jako monstra. Zabít je může i kolík do srdce a ochromí je rostlina známá jako sporýš. Ten dokáže ublížit i těm prvním. Edward se o tom sice nikdy nezmínil, ale je možné, že ani on sám to neví, protože tato rostlina téměř vymizela, když ji upíři začali hubit. A tihle druzí jsou rychlí a silní, asi stejně jako ti první. Tihle normálně jedí a pijí, dokonce se mohou i opít. Mohou tak splynout s okolím a dokonce jim to i chutná. Dokážou i spát, ale není to nutnost. Někteří z nich mají také dary, ale není to moc obvyklé. Zato mají jako bonus schopnost ovládnout člověka, pokud u sebe tedy nemá sporýš, a ten ho pak poslouchá na slovo.

Pokud by člověka kousnul upír, jako je Edward, buďto by ho vysál, takže by zemřel, anebo by u něj došlo k přeměně.

Pokud by ale člověka kousnul tenhle upír, buďto by ten člověk ztratil nějakou tu krev, nebo by ho ten upír vysál. Aby totiž mohl někoho přeměnit, musí do něj nejdřív dostat svou krev, pak ho zabít a nakonec dokončit přeměnu tak, že se člověk napije krve, pak se teprve přemění. Pokud se nenapije, zemře. Navíc jim v těle koluje krev, která dokáže vyléčit, i kdyby člověka od smrti dělila jen jediná vteřina. Ani nemají žádné bouřící se novorozenecké období. Sice se musí po přeměně trochu dát dohromady, aby nezačali vyvádět kvůli krvi, ale pořád dokážou uvažovat, pokud tedy nevypnou své emoce. Pak se z nich stává neřízená střela a je hrozně těžké zase to zapnout. Po přeměně se jejich nejsilnější lidská vlastnost znásobí.

Normální lidé by neměli šanci poznat, že je tohle upír, i kdyby o upírech věděli, ale já přece nejsem normální. Díky mému upířímu příteli jsem přišla na to, že mám i jako člověk schopnost, která se označuje jako štít. Dokážu tak odolávat upířím darům i ovládnutí. Nedokážu přesně popsat, jak je možné, že poznám, že přede mnou sedí upír, ale ten můj štít zřejmě dokáže odolávat tomu upířímu kouzlu a má čistá mysl mě pak tak nějak upozorní na to, že je to upír. Je hrozně těžké to popsat, ale zkrátka to tak je.

Nalila jsem mu tedy sklenici bourbonu a tu mu podala.

„Takže ty…“ záměrně jsem přestala mluvit a doufala, že mu to docvakne.

„Damone,“ dodal a znovu se na mě usmál.

„Damone, jsi tu poprvé?“ zeptala jsem se.

„Jo, udělal jsem si menší výlet a tak nějak jsem skončil tady. A ty…“ oplatil mi.

„Bello,“ doplnila jsem.

„Ty tu žiješ už dlouho?“ zajímalo ho.

„Jsem tu sotva dva měsíce a vlastně jen projíždím, jestli mi rozumíš. Brzy se zase přemístím,“ vysvětlila jsem mu.

„Tak co přivádí upíra do tohohle zapadákova?“ zeptala jsem se na férovku.

Autor: Machy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upírů se nezbavíš - 1. kapitola: