Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upírem proti své vůli 45. kapitola

13.01.2011 (13:00) • MaiQa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1653×

EDIT: Článok neprešiel korekciou.

45. Lenošení

Do očí mě udeřilo prudké světlo. Dala jsem si ruku před oči a otevřela je. Trošku jsem se otočila a sundala ruku. Zvedla jsem se do sedu a porozhlédla se původci světla. Nebylo těžké nato přijít. Krajina za oknem byla pokryta sněhem. A bylo ho opravdu hodně. Jak ho může za jednu noc tolik napadnout? Zavrtěla jsem nechápavě hlavou. To pravdu nechápu.

„Jsi na Aljašce, zvykej si,“ odpověděl mi Edward. Při zvuku jeho hlasu jsem sebou trhla. Ani jsem si jej nevšimla. Otočila jsem se na druhou stranu postele. Pozoroval mě s pokřiveným úsměvem. Z části přikrytý, ale jen pohled na jeho vypracovanou hruď mi způsobilo knedlík v krku. Polkla jsem ve snaze se jej zbavit. Pobaveně mě pozoroval.

„Budu muset,“ zašeptala jsem. Naprosto neplánovaně jsem si vzpomněla na dnešní noc. Začervenala jsem se. Musel to vidět. Podívala jsem se mu do očí. Odpověděla mi změna jejich barvy. Z karamelové byla najednou černá. Ani jsem si nevšimla jak, ale najednou jsem ležela zpátky na posteli, Edward nade mnou. Oči mu sršeli touhou. Pousmála jsem se. Zavrčel na mě.

„Víš, že to nemáš dělat,“ zašeptal a políbil mě. Vášnivě jsem mu polibek oplácela. V některých situacích nebylo na škodu, že mi někdy myšlenky číst dokázal. Snažila jsem si polibek co nejvíce užít, cítila jsem, jak mi pomalu dochází dech. Jako vždy to poznal. Proti mé vůli polibek ukončil. Přerývavě jsme dýchaly. Jeho oči měli stále černý nádech, ale objevilo se v ní pár zlatých teček. Podívala jsem se dolů, mezi našimi těly byla malá mezera. Jen stěží se dotýkala. Nelíbilo se mi to, ale nemohla jsem mu to mít za zlé. Konečně se mi v něm, po hodně dlouhé době, podařilo započít těšení se na miminko. Ještě donedávna byl extrémně naštvaný při každém zmínění o mém těhotenství. Těsně před svatbou se to začalo měnit a teď už na tom byl skoro tak jako já. Pokaždé, když byla situace podobná této, dával si pozor, aby mě nemačkal. Dával si sice pozor už předtím, ale teď byl nanejvýš opatrný. Náhodou ode mě si vždy uvědomoval, že už nejde jen o mě, ale i o toho malého drobečka. Byla jsem mu zato vděčná.

Pomalu se dával do kupy. Oči měl stále více světlé. Předtím, než vstal z postele, si ovšem nenechal ujít možnost, že jsem byla stále trochu omámená. Na malou chvíli spojil znovu naše rty. Hned se ale odtáhl. Nespokojeně jsem zavrčela. Usmál se. Nadšení z něj přímo sálalo. Podal mi ruku. Za doprovodu nespokojeného mumlání jsem se jím nechala zvednout.

„Dámy mají přednost,“ řekl a ukázal na koupelnu. Hodila jsem po něm naštvaný pohled, ale do koupelny vlezla. Nemínila jsem v pokoji čekat, až konečně skončí. Úpravy mu poslední dobou trvaly déle než mě. A to je co říct.

Vysvlékla jsem se z košilky, nebo spíše s toho, co z ní zbylo a vlezla do sprchy. V polovině sprchování jsem si uvědomila, že jsem si nenachystala oblečení. To zase bude. Vylezla jsem ze sprchy a porozhlédla se po ručníku. Jako naschvál tu žádný nebyl. Povzdychla jsem si. Tak jo, nemám jinou možnost.

„Edwarde, mohl by jsi mi prosím donést ručník?“ zavolala jsem trochu zvýšeným hlasem a čekala. Za dvě vteřiny se tam objevil, v ruce ručník. Měla jsem v plánu si ho od něj vzít a vyhodit ho ven. Takže jsem s tím plánem úspěšně i začala. Vzala jsem mu jej a začala ho vystrkávat ven. Stál jako živá socha. Měla jsem co dělat, abych jej o těch pár kroků přesunula. Když se mi to podařilo, zavřela jsem za ním dveře. Zamotala jsem se do ručníku a přešla k dalšímu kroku. Vlasy. Ty jsem si rozčesala a víc nic. Vydala jsem se pryč z koupelny, ale u zrcadla jsem se zastavila. I přes ručník daný na volno jsem dokázala rozeznat vystouplé bříško. Bylo až k neuvěření, jak rychle rostlo. Byla jsem v prvním měsíci, ale vypadala jsem na pátý. A to dělalo Carlisleovi největší starost. Dítě rostlo rychle. Jenže mě to nevadilo, byla jsem v sedmém nebi už jen zato, že vůbec je. Milovala jsem jej. Pohladila jsem si bříško a usmála se. Milovat jej bylo moc slabé slovo. Zbožňovala jsem ho. S povzdechem jsem se obrátila ke dveřím, na tohle budu mít ještě chvíli času. Vyšla jsem z koupelny a vydala se do šatny. Jen chvíli poté, co jsem do ní zapadla, jsem zaslechla klapnutí dveří. Pousmála jsem se, to bude zase na dlouho.

„Já to slyšel,“ ozvalo se z koupelny.

„Potrefená husa se vždycky ozve,“  odpověděla jsem a šla si vybírat oblečení. Nakonec mi za dnešní oběť padlo už značně vytahané černé tričko a modré obnošené džíny. Oblečená jsem si lehla na postel. Já čekám, tak dělej.

„No jo no,“ odpověděl mi podrážděně Edward. Čekala jsem na něj už přes deset minut. Začínalo mě to štvát. Zvedla jsem se a vydala se ke dveřím. Jdu si udělat snídani. Oznámila jsem mu. Něco odpověděl, ale nerozuměla jsem mu. Mávla jsem nad tím ruku. Nenechám nás kvůli němu vyhladovět. Při scházení schodů jsem si dávala pozor na nohy. Poslední co by jsem teď potřebovala by byl pád ze schodů. Naštěstí jsem přežila a bez úhony se dostala i do kuchyně. Začala jsem si chystat vše potřebné. Vajíčka, pánvička, olej. Prolítávala jsem kuchyní rychlostí blesku. Už jsem tu měla vše zažité. Přecijen jsem tu byla paní domu a navíc jediný, kdo jedl. Právě jsem se chystala hodin na pánvičku vajíčka, když jsem se najednou ocitla na barové stoličce. Nasupeně jsem se podívala na Edwarda.

„Jsem těhotná, ne nemohoucí,“ zasyčela jsem na něj. Místo odpovědi mě jen obdařil zářivým úsměvem a pokračoval v přípravě jídla. Přestala jsem se tím raději zaobírat. S ním nehnu. To už vím jistě.

„Co budeme dneska dělat?“ zeptal jakoby mimochodem, jenže u něj mimochodem nic není.

„Lenošit,“ odpověděla jsem.

Povzdychl si. „Už zase?“ zamručel.

„Já nemůžu zato, že jsi tak aktivní. Já chci alespoň jeden den lenošit,“ stála jsem si za svým. O takový den jsem se pokoušela už dlouho, pokaždé ale vyhrál a já musela lítat po všech možných čertech.

„Dobře,“ kapituloval. „Co všechno to obnáší?“

„Nicnedělání. Ležení na gauči a dívání se na filmy, povídání, hraní nějakých her…,“ vyjmenovávala jsem seznam.

„Dobře chápu. Pro tebe všechno,“ odpověděl. Vítězně jsem se usmála a v klidu čekala na jídlo. Měla jsem jej před sebou ani ne za dvě minuty. Vrhla jsem se na tu porci, jako bych tři dny nejedla a spořádala ji za rekordní čas. Edward mě celou dobu pobaveně pozoroval. Už mi to tak nevadilo, zvykala jsem si. Když jsem dojedla okamžitě mi vzal talíř. Naštvaně jsem zavrčela. Stará se až příliš. Odešla jsem do obýváku a začala se prohrabovat ohromnou sbírkou DVD. Bylo v ní opravdu vše. A když říkám vše, myslím to vážně. Ve třetí řadě jsem objevila všechny zatím natočené díly Stmívání. Ono je to snad všude. Ze srandy jsem je vytáhla, možná si je někdy pustím. Pokračovala jsem v přehrabování. Nakonec jsem si pro začátek vybrala čtyři filmy. Titanic, Nezapomeň na mě, Dopisy pro Julii a Poslední píseň. Když jsem se zvedala, ucítila jsem slabý vánek. Otočila jsem se. Jasně, Edward stál těsně u mě a díval se s zájmem na mnou vybrané filmy. Hned u Titaniku si odfrkl.

„Mě se ten film líbí. Tvůj problém pokud tobě ne. Můžeš si třeba jít zalovit. Já se budu dívat sama,“ vyjela jsem na něj. Obrátil oči v sloup.

„Já to přežiju,“ odpověděl a pohledem zabloudil k třem samostatně poskládaným DVD.

„Stmíváni? A já myslel, že se o to už nezajímáš. Celý praví příběh máš u sebe. Jsi jeho hlavní hrdinkou.“

„To taky jo, ale vytáhla jsem to ze zvědavosti. Můžu se na to někdy podívat. Nostalgie,“ odpověděla jsem. Nekomentoval to. „Sedni si,“ ukázala jsem mu na pohovku. Poslechl mě. Pustila jsem televizi a poté i přehrávač. Vsunula jsem do něj disk s filmem Nezapomeň na mě. Už jsem o něm slyšela, ale ještě ho neviděla. Neměla jsem čas. Takže jsem byla jen ráda, že je součástí téhle sbírky. Pustila jsem film a rychle se přesunula na pohovku. Pohodlně jsem si na ni lehla, hlavu na Edwardově klínu. Hned při první scéně jsem jen stěží držela slzy na uzdě. Ale pár minut a scén poté jsem se ponořila do děje. Nedivila jsem se tomu, že jsem na něj slyšela skoro samou chválu. Film byl opravdu nádherný. Tedy pro mě. Občas, když byla nějaký scéna která mě moc nebavila ale, že bylo jich po málu, jsem se podívala na Edwarda. Sice se na film díval, ale nadšeně se netvářil. Ignorovala jsem to a nechávala se stále znovu a znovu stahovat do děje. Po shlédnutí poloviny filmu jsem si dokázala zamilovat hlavní hrdiny, opravdu hodně se naštvat na otce hlavního hrdiny. Tohle se mi stávalo jen u minima filmů. O to jsem byla raději. A pak přišel konec a s ním příval slz, který jsem se snažila marně kočírovat skoro deset minut. Edward mě celou dobu uklidňoval. Pak jsem pustila Dopisy pro Julii. Děj jak se zdá, trochu vtáhl i Edwarda. Ale opravdu jen trochu. V polovině filmu se s omluvou vypařil pryč. Nechápala jsem proč. Ale přišla jsem nato o hodinu později. Když mě volal k obědu. Vykolejeně jsem se podívala na hodiny, bylo něco málo po dvanácté. Zastavila jsem film, který byl už u konce, a vydala se do kuchyně. Tam na mě už čekala pořádná porce Paelly. S otevřenou pusou jsem se nato dívala.

„Tohle, že je jídlo?“ zašeptala jsem. Mě by ani ve snu nenapadlo něco takového někdy udělat. Zatím jsem o tom jen slyšela.

„Prosím. Udělej mi radost a ochutnej to,“ udělal na mě psí očička. Já ho tak nesnáším, ví co na mě platí. Trošku jsem si nabrala a s zjistila, že to zase tak hrozné není. Poznal to z mého pohledu. Usmál se.

„Ty by jsi si měl otevřít restauraci,“ zašeptala jsem. Zasmál se.

„Děkuji za pochvalu, ale zase tak dobré to být nemůže.“

„Moc se přeceňuješ,“ řekla jsem a vrhla se na zbytek. S potěšeným výrazem mě pozoroval. Jakmile jsem dojedla, měla jsem v krku jako v poušti. Nějak to poznal, jako vždy, a podal mi sklenku s vodou. Když jsem pila, díval se na mě podezřívavě. Zarazila jsem se a odtáhla sklenku.

„Co?“ zeptala jsem se.

„Jen tě pozoruji,“ odpověděl v klidu.

„No právě. To si myslíš, že jsem na tom tak špatně, že bych se utopila ve sklence s vodou?“ provrtávala jsem ho pohledem. Pousmál se.

„U tebe je možné vše,“ řekl. Zamračila jsem se na něj. Ale dlouho jsem naštvaná nebyla. Moje tělo si žádalo něco, co jsem nedostala už pár dní. Něco, co pro mě bylo v posledním měsíci hodně potřebné.

„Krev by nebyla?“ zeptala jsem se. Zasmál se a vytáhl z ledničky transfúzi. Carlisle nás nimi pravidelně zásoboval. Nalil mi ji do jiného hrnku a podal. Vrhla jsem se po ní. Za chvíli byla ve mně. V prvních chvílích mi krev moc nechutnala, ale postupně mi začala i vonět. Carlisle si myslel, že je to zapříčiněno jak tím, že v sobě nosím poloupíří dítě, tak i to, že já sama jsem poloupír. A navíc jsem se pozvolna měnila. S postupujícím těhotenstvím, se měnilo i barva mé kůže a očí. Už nebyly jen zelené jako na začátku, teď měli načervenalý nádech. A tímto pozvolným měněním se automaticky vynořila i další teorie. Ta nejvíce pravděpodobná byla, že se zcela proměním až poté, co se dítě narodí. Ale nevědělo se to na sto procent a tak jsem mohla jen doufat, že je to pravda.

„Jdeme?“ vytrhl mě ze přemýšlení Edward.

„Kam?“ podívala jsem se na něj vyplašeně.

„Dodívat se na ten film a poté si zahrát nějaké hry. Pokud vím, i to bylo zahrnuto v tom tvém dnešním programu,“ oznámil mi. Sesedla jsem ze židle a šla nadšeně do obýváku. Takhle se mi líbí. Sedl si na pohovku a já zaujala stejnou polohu jako předtím. Natáhl se pro ovladač a zapnul film. I tentokrát jsem nezradila a plakala, jenže protentokrát štěstím. Vše dopadlo jak jsem doufala.

„Nechceš si ty zbylé filmy nechat na jindy? Takhle se mi tady ubrečíš k smrti,“ žadonil.

„A co bychom místo toho dělaly?“ zeptala jsem se.

„Co chceš,“ odpověděl. Zamyslela jsem se.

„No myslím, že mi ještě nějaký ten film nic neudělá,“ odpověděla jsem a posadila se. Ukázal mi abych dál seděla a vydal se k přehrávači sám. Dal mi na výběr z těch dvou filmů, co jsem ještě neviděla. Nevybrala jsem si ani jeden z nich. Zamračil se.

„Tak co teda?“ zeptal se. Ukázala jsem na malou hromádku čítající tři DVD. Zaúpěl.

„Prosím? Alespoň jeden díl. Dlouho jsem ho neviděla,“ zaprosila jsem. S mumláním strčil DVD do přehrávače. Díl vybral za mě. Takže jsme se dívaly na Nový měsíc. Já z něj ovšem nic moc neměla. Víc mě pobavily Edwardovi poznámky k tomu. Žádnou scénu nenechal bez pitvání se v ní. Takže jsem si nakonec všimla toho, že je konec jen díky tomu, že přestal mluvit.

„Tak co? Jak se film líbil?“ zeptal se. Ušklíbla jsem se. On to věděl a moc dobře.

„Byl nádherný,“ zalhala jsem. „Tak mě napadá. Nepodíváme se na Zatmění?“ zeptala jsem se s neviním úsměvem.

„To mi děláš schválně,“ konstatoval. Přikývla jsem.

„A nechceš si zahrát nějakou hru?“ zkusil mě nějak rozptýlit.

„Jakou?“ zeptala jsem se.

„Scrabble?“ Ani nevěděl jak mě navnadil. Scrabble jsem hrála ráda od mala.

„Tak jo,“ souhlasila jsem nadšeně a vyskočila z pohovky. Pousmál se a zmizel. Když se objevil, držel v rukou moji milovanou hru. Rychle vytáhl desku a udělal vše potřebné, jako by se bál, že bych si to mohla rozmyslet. Což jsem opravdu mohla. Pohodlně jsem si sedla na zem naproti němu.

„Nepodváděj,“ zasyčela jsem varování.

„Neboj,“ odpověděl. Dál jsme už neříkaly nic, co by nemělo něco společného se hrou. Jako vždy, když ji hraji, jsem přestala vnímat čas. Ten letěl až moc rychle. Nesmírně jsem se bavila. Jen mě chvílemi znervózňovaly Edwardovi pohledy. Absolutně jsem nechápala o co mu jde a upřímně mi to bylo jedno. V tu chvíli pro mě existovala jen ta hra. Ale po pár hodinách jsem jeho pohledy pochopila. Když jsme si na chvíli dali pauzu zjistila jsem, že už je skoro osm hodin večer. To mě překvapilo. Ačkoliv jsem vždy při téhle hře vydržela hodiny, nikdo tolik. To jsem byla tak zabraná?

Edward si musel všimnout, že vykuleně zírám na hodiny. Přešel ke mně.

„Nejsi už unavená?“ zeptal se starostlivě. Zavrtěla jsem hlavou. Překvapivě jsem opravdu nebyla.

„Měla by jsi jít spát,“ zkoušel to znovu. Jako na protest mi zakručelo v břiše. „Ale nejdřív se potřebuješ najíst,“ konstatoval a zvedl se. Nestačila jsem ani vykřiknout, když jsem se najednou ocitla ve vzduchu. Ale zato jsem ohromě nadávala. Edward se jen smál. Tohle dělal schválně. Moc dobře věděl, jak nesnáším nošení. Stejně jako to, že mi hodně vadí, když se o mě někdo stará. V kuchyni mě posadil na židli a sám jako dneska pokaždé mi začal chystat večeři. Asi v polovině vaření, když zrovna dusil nějakou zeleninu, mu zazvonil mobil. Okamžitě jej zvedl.

„Co je, Alice?“ zavrčel naštvaně. Mě se v tu chvíli udělalo mdlo. Alice nikdy nevolala jen tak. Snažila jsem se zachytit něco z toho co říká. Moc se mi to nevedlo.

„Dobře. Za chvíli tam budeme,“ odpověděl a zavěsil. Okamžitě přestal s vařením.

„Co se stalo?“ zašeptala jsem vyděšeně.

„Nic nebezpečného. Snad. Jenom…nějaký upír si pustil pusu na špacír a vykecal…jí, že mám novou přítelkyni. Ona je pořád naštvaná, že jsem jí zabil druha a nic na tom nezmění ani fakt, že…on zabil moji první přítelkyni. Je naštvaná a míří sem…,“ začal vysvětlovat. Jména vynechával, ale já přesto pochopila. Victoria. No bezva. A teď ze mě bude lovná zvěř. Já mám taky štěstí.

„Kdy příjde?“ zeptala jsem se mdlým hlasem.

„Právě proto jedeme ke zbytku. Alice nám vše řekne až dorazíme,“ vysvětloval mi. Přikývla jsem.

„I kdyby se něco zvrtlo, tobě ani miminku se nic nastane. Slibuji.“ Věřila jsem mu. Každé slovo. To jediné mi teď stačilo, věřit, že vše dobře dopadne. Muselo.

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upírem proti své vůli 45. kapitola: