Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upírem proti své vůli 41. kapitola

16.08.2010 (16:30) • MaiQa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1894×

41. Je to možné?

Ráno jsem se nemohla skoro ani pohnout, jak mě bolely nohy. A to jsem si myslela, že chvilkovým posezením na obrubníku tomu zamezím. Když jsem se nakonec vymotala z postele a naskládala s pomocí Edwarda všechno nakoupené oblečení do šatny, musela jsem se chystat na další den s Alice. Předem jsem byla SMSkou upozorněna na to, že budeme celé odpoledne zavřené v jejím pokoji a spolu s Rose konzultovat vše spojené se svatbou. Hurá!

Ani se mi nakonec nechtělo nastoupit do auta. Bohužel jsem si za partnera vybrala upíra, takže jsem se ihned po první zmínce o tom, že zůstanu doma, najednou ocitla v autě. A nemohla jsem jet jinam, jelikož jsem neřídila.

„Copak se ani trochu netěšíš na tu svatbu?“ zeptal se mě Edward v polovině cesty.

„Jak tě tohle mohlo napadnout? Já se na ni těším. Opravdu,“ odpověděla jsem mu pohotově. Můj hlas nabíral na hysteričnosti. „Já jen, že se dneska nějak necítím dobře a jsem unavená.“

„Unavená? Vždyť jsi prospala skoro půl dne,“ uchechtl se.

„No co? Někdo nespí vůbec, někdo až moc.“

„Měla bys to změnit na někdo nespí vůbec, někdo pořád.“

„Závidíš?“

„A víš, že ano? Co bych někdy dal zato, abych byl schopen spát,“ zapřemýšlel se.

„Nic tak vzrušujícího na tom není,“ odfrkla jsem si podrážděně.

„Tak proč teda pořád spíš?“ vrátil se k dřívějšímu tématu.

„Nevím,“ odpověděla jsem mu popravdě. Na to nic neodpověděl. Dál se raději věnoval řízení a já přemýšlením nad tím, co mě čeká.

Až nezvykle brzy jsme dorazili k domu. Jen jsem stačila vystoupit, už jsem byla Alice táhnutá dovnitř. Než jsem zmizela v prvním patře, stačila jsem si všimnout, že jakmile Edward vešel do domu, nalepila se na něj Tanya. Alice mě zatáhla do pokoje, ve kterém už čekala Rose a jakmile jsem si sedla, ještě zamknula. Ale i kdyby sem někdo chtěl vejít, nijak by mu to nezabránilo, vedly sem ještě dveře od společné koupelny.

„Takže kde začneme?“ zeptala se Alice, jakmile si dosedla na polštář vedle mě.

„Seznam hostů?“ navrhla Rose.

„Jasně. Do toho mi Bell může kecat jak chce. Takže první příčka. To bude kdo?“ zeptala se jí.

„Rodiče,“ odpověděla jí Rose automaticky. Měla jsem pocit, jako by už byly na vše domluveny. Pak my došel význam slova, který Rose řekla.

„Cože, rodiče?“ vyletěla jsem. Nebyli náhodou oni ten důvod, proč jsme se stěhovali? „Myslíš, že si nevšimnou toho, že dcera, kterou osmnáct let vychovávali, má najednou jinou barvu očí a je o trochu krásnější.

„Bell, klid. Všechno máme vymyšlený a navíc si zaslouží vidět, jak si jejich dcera bere někoho, s kým bude navždy.“

„No, ale oni pak určitě pozvou i tetu s Jess. A tak se o tom dozví celý Forks,“ pokračovala jsem.

„Nedozví a i kdyby. Co by s tím udělali? Edward už tam dávno nebydlí,“ odpovídala mi v klidu.

„Ale Charlie by s tím něco udělat mohl,“ odpověděla jsem jí hystericky.

„Charlie… myslím, že… snad nic… doufám, že nic neudělá,“ odpověděla mi. Bylo vidět, že o tomhle problému nepřemýšlela.

„Snad?“ hysterčila jsem. Bože, co to se mnou dneska je?

„Klid, Bell. Popřemýšlím o tom ještě,“ snažila se mě uklidnit. „Bože, tobě se mění nálady až to není možný.“

„Promiň, jen jsem nějak unavená,“ začala jsem se jí omlouvat.

„Jako bys včera nespala dost,“ zašeptala.

„Co proti tomu všichni máte? Tak potřebuji spánek no a co? Jak ty to vůbec víš?“ zvyšovala jsem zase hlasitost.

„Volala jsem o páté Edwardovi,“ přiznala se.

„Bezva.“

„Hele, holky, nechte toho, jsme tu kvůli něčemu jinému,“ ozvala se Rose.

„Pardon. Pokračujeme,“ omluvila jsem se. Potom už bylo jen minimum neshod. Pokud se tedy pět hádek za půl hodinu dá počítat mezi minimum. většina z těch hádek byla mezi mnou a Alice. Jen v jedné z nich jsem neměla prsty. To s Alice hádala pro změnu Rose.

Asi tak po hodině někdo zaklepal na dveře. Alice šla ihned otevřít. Byla to Esme. Nesla mi jídlo.

„Mohla bys něco sníst. I Edward říkal, žes dlouho nejedla lidské jídlo. Jednou za čas jej musíš, je to potřeba,“ ospravedlňovala se.

„Děkuji,“ odpověděla jsem prostě. Měla pravdu, i když jsem hlad neměla, měla bych si konečně něco vzít. Nejedla jsem už skoro tři dny. Jen se na mě usmála a odešla.

Nato, že to byl normální sendvič měl dost divnou chuť. Měla jsem sto chutí jej ani nedojíst. Ale přemohla jsem se.

„Tak pokračujeme,“ řekla Alice, jakmile jsem dojedla. Seznam nebyl moc dlouhý, většina těch, co jsem tam chtěla mít, byla již tady. Teda kromě Jacka. Ten odjel i s Mirandou do La Push. Představit ji Billymu. Slíbil, že na svatbu tu určitě bude. No a on je další možnost, jak se to Charlie může dozvědět. Jacob to řekne Billymu a Billy to řekne Charliemu. Tak jo. Stop. Na tohle myslet nebudu. Plně jsem se začala věnovat všemu, čemu jsem měla. To my vydrželo ani ne deset minut.

V jedné chvíli se mi zhoupl žaludek, vylítla jsem do koupelny a vyhodila ze sebe všechen obsah žaludku. Stejně najednou jak to přišlo, tak to i utichlo. Ještě chvíli jsem raději počkala, kdyby se náhodou nevolnost ještě vrátila. Po dvou minutách jsem se odvážila vrátit se do pokoje. Alice ani Rose to nijak nekomentovaly. Jen se na mě zvědavě dívaly.

„Asi jsem něco špatného snědla,“ odpověděla jsem na jejich nevyřčené otázky. „Nemohly bychom to odložit na zítra? Asi bych se raději měla vrátit domů.“

„Edward šel na lov. Budeš to muset ještě chvíli tady vydržet, ale jestli chceš, odvezu tě já,“ nabídla se Rose.

„Nevadilo by ti to?“ zeptala sem se jí.

„Ne, to rozhodně ne,“ odpověděla mi v klidu a zvedla se ze země. Vydala se dolů, šla jsem za ní.

„Opravdu ti to nevadí?“ zeptala jsem se znovu.

„Bell, jsme vzdálené příbuzné, rozhodně mi to nevadí,“ odpověděla mi a pokračovala v cestě. „Ale myslím, že už to ani nebude potřeba. Edward se vrací,“ usmála se na mě. A opravdu, ani ne za půl minuty se otevřely dveře a on vešel. Zmateně se podíval nejdřív na mě a potom na Rose. Pak přikývl. Musela mu vše vysvětlit.

„Tak jdeme,“ vydechl. Vzal mě za ruku a šel k autu. Bez zbytečných řečí jsem si sedla na místo spolujezdce. Rychle vyjel, nebylo pochyb, že tímhle tempem budeme v domě za čtvrtinu normálního času jízdy.

„Možná to bude znít blbě, ale Rose mi sdělila dosti zajímavou teorii. Popravdě je to krajně nemožné, řekl bych i absurdní,“ začal.

„Jakou teorii?“ zeptala jsem se ho zvědavě. Možná až moc.

„Jak jsem už řekl, je to krajně nemožné. Napadlo ji, že by jsi mohla být těhotná,“ odpověděl. Ani mně to nepřipadalo moc pravděpodobné. I když, teoreticky by to možné bylo.

„Také mi to tak připadá, ale ono by to vlastně teoreticky možné bylo,“ odpověděla jsem mu. Dupl na brzdu a auto se zastavilo tak zprudka, že jsem jen tak, tak neletěla oknem ven. Že já si nezapnula pás.

„Cože!“ vykřikl a s vyděšeným výrazem se na mě podíval.

„Jsem z poloviny člověk,“ povzdechla jsem si. „Kdo ví, kolik toho mám s člověkem ještě společného.“ Jakmile jsem to dořekla, nastartoval, otočil auto a rozjel se zpátky k domu. Ve stejné chvíli ještě vytáhl mobil. Nechápala jsem, co to do něj vjelo. Vždyť je to jen teorie.

Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím pravděpodobnější mi to připadalo. Co když jsem opravdu těhotná? Jako na souhlas mě něco šťouchlo. V té chvíli mi všechny díly skládanky zapadly do sebe. Já jsem těhotná. Moje mysl všechny ostatní věci jakoby zamlžila, stále dokola mi jen opakovala. Já jsem těhotná.

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upírem proti své vůli 41. kapitola: