Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír nebo čaroděj? - 8. kapitola

10.08.2012 (20:30) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1982×

„Hm, zdá se, že mág si našel svou oblíbenou kořist,“ zamručel jsem si pod nosem. Edward mě slyšel, ale nijak to nekomentoval. Byl zaměstnaný hlavně přemýšlením o pumách, to mi bylo jasné.

„Tak jdeme domů, ne?“ navrhl jsem. „Medvědy tu stejně zrovna vůbec nejsou.“

Vyrazili jsme směrem k domu a já si nemohl, při pohledu na Edwarda, odpustit ještě jednu poznámku na účet tohohle čaroděje.

„Měl by ses naučit jíst trochu kultivovaně, nebo si budeš muset pořád spravovat šaty těmi svými kouzly.“

Pohled Edwarda

Po uplynutí pár dnů nás Carlisle všechny svolal do obýváku na poradu.

„Myslím, že nadešel čas vrátit se zpátky na Aljašku. Není to tak dávno, co jsme tady bydleli, a někdo ze Stirling by si mohl všimnout, že jsme nezestárli,“ řekl s pohledem upřeným na mě.

„Ale já plánoval jít mezi čaroděje a najít Voldemorta,“ namítl jsem. Je sice pravda, že tady, ve Skotsku, žili nedávno, ale aspoň to bylo poměrně blízko Londýna. Oproti Severní Americe teda pořádně.

„Já to vím, Edwarde. Ale mezi lidmi se teď ještě pohybovat nedokážeš. Počkáme aspoň rok, a pak se tam vydáme všichni.“

„Pomsta ti přece nikam neuteče. Aspoň se pořádně připravíš,“ přidala se Alice.

Nemohl jsem více odporovat. Všichni souhlasili s odjezdem.

„Kdy vyrazíme?“ zeptala se Rosalie.

„Zítra ráno nám letí letadlo,“ řekl Carlisle.

„Zvládne Edward let letadlem?“ zeptal se Jasper. V jeho mysli jsem viděl, že je let velice náročný. Byl to uzavřený prostor s desítkami lidí. Teplé, šťavnaté lidi, kteří se jen nabí… Stop. Žádné myšlenky na krev.

„Celou cestu by nesměl dýchat a museli bychom ho bedlivě hlídat,“ řekla Alice. „Problém by mu dělalo i čtení myšlenek. Pokud to riskneme, bude to pro něj velice náročné.“

„Možná by bylo lepší přeplout oceán,“ navrhl Emmett.

„Jakože třeba kraulem, jo?“ zeptal jsem se. Ačkoliv to znělo trochu – vlastně docela dost – divně, bylo to možné. V myšlenkách ostatních jsem viděl, že už to tak párkrát udělali.

„Možná bychom to tak mohli udělat, ale museli bychom hodně ujít i pěšky,“ řekl Carlisle. „Na Aljašku je to docela daleko.“

„Škoda, že už nebydlíme ve Forks. To by taková dlouhá cesta nebyla…,“ posteskla si Esmé. Forks bylo malebné městečko ve státě Washington, kde Cullenovi žili předtím, než se přestěhovali na Aljašku.

„Bylo by to sice blíže, ale zase by kolem mě bylo více lidí,“ odvětil jsem hbitě. Přímo ve městě sice zase tak moc lidí nežilo, ale poblíž se nacházela další malá městečka a velký Seattle.

„Že ty vždycky musíš všechno vědět z našich myšlenek…“ Emmett zakroutil hlavou. Vesele jsem na něj mrkl.

„Radši bych šel přes ten oceán,“ řekl jsem. Nestál jsem o to, zkoušet své chabé sebeovládání. A když jsem si představil, že bych slyšel myšlenky všech těch lidí okolo…

„Asi to tak bude lepší,“ přikývl Carlisle.

„Ale nemuseli bychom s ním plavat všichni. Někteří by se mohli na Aljašku dopravit letadlem a připravit dům. A taky upozornit Denalijské, že je nás o jednoho více,“ navrhla Esmé.

„Kdo jsou Denalijští?“ zeptal jsem se. Sice jsem se o nich mohl něco dozvědět z myšlenek Esmé, ale nebylo toho moc. A trochu mě unavovalo všechno vědět bez ptaní. A nebylo to ani moc příjemné. Prostě obrovský zmatek v hlavě…

„Denalijští jsou naši blízcí přátelé. Dalo by se říci - naše rodina. Bereme je jako sestřenice a bratrance. Stejně jako my se živí zvířecí krví. A díky tomu dokáží tvořit rodinu. Carmen a Eleazar jsou manželé a mají tři dcery – Tanyu, Irinu a Kate. Víc ti o sobě pak určitě řeknou,“ usmála se na mě Esmé. V její hlavě vypadali docela mile - a holky taky moc hezky - takže jsem se docela těšil.

„Dobře. Teď si pojďme sbalit, a pak si před cestou ještě zajdeme na lov,“ zavelel Carlisle.

„A to s sebou budeme brát všechen ten nábytek?“ položil jsem otázku, která mi vrtala hlavou. Před pár dny jsem dostal naprosto nádherný pokoj přesně podle mých představ a teď abych to stěhoval.

„A k čemu?“ Alice na mě vesele pohlédla. „Na Aljašce máme nábytek další a sem se stejně za pár desítek let vrátíme. Kdo ví, možná už za pár měsíců, pokud bude naše návštěva ve světě čarodějů na delší časovou osu.“

„Ale já na Aljašce nic nemám,“ namítl jsem.

„Nevadí. Udělat ti další pokoj bude hračka a aspoň se zabavíme.“ Alice si s tím nedělala žádné starosti. No, mně to stejně pořád přišlo trochu divné. Zbytečně takhle rozhazovat peníze…

„Takže si mám vzít jen osobní věci?“ ujistil jsem se. V obýváku se mnou byla už jen Alice – všichni ostatní vesele balili. Přikývla a taky se vydala nahoru a tak mi nezbylo, než ji následovat.

Když jsem se ocitl ve svém pokoji, smutně jsem se rozhlédl. Tak krásný pokoj jsem si nikdy dřív dovolit nemohl, a tak nebylo divu a hned jsem si ho oblíbil. Bylo tady všechno ze světa lidí, co jsem si kdy přál. Velká televize, hi-fi soustava, počítač, knihy a plno jiných věcí. A plánoval jsem si to tu vybavit, hned, jakmile to bude možné, i skvělými věcmi ze světa čarodějů. Abych byl mému milovanému, bohužel teď už bývalému, domovu co nejblíže…

Do rodiny Cullenových jsem se nedostal moc vybavený. V batohu, připraveném na výpravu za Voldemortem, jsem měl jen hůlku, trochu jídla, oblečení do zásoby a fotku, na které jsem byl já, Cedric, máma a táta.

S povzdechem jsem se na ni zahleděl. Chyběli mi. Strašně moc. Cedric už byl nenávratně pryč. Doufal jsem, že aspoň rodiče někdy uvidím, no, nedělal jsem si velké naděje. Přeci jenom - jsem teď upír.

Ještě jednou jsem si prohlédl pokoj, vzal batoh a vydal se zpátky dolů. Všichni ještě balili, a tak jsem musel chvíli počkat. Pohodlně jsem se usadil v křesle a snažil se vyklidit, nebo alespoň trochu utišit, myšlenky v mé hlavě. Nevěděl jsem, jestli to bylo možné, ale za zkoušku nic nedám.

Když vyšli z pokojů, měli tašky nebo batohy jen o trochu větší než já. Položili je do předsíně a vyčkávavě na mě pohlédli.

„Jdeme na lov,“ řekl Emmett. Ačkoliv jsem to věděl z jejich myšlenek, byl jsem rád, že se mnou mluví. Kdyby mi třeba jen posílali vzkazy v hlavě, asi bych se zbláznil. Už tak jsem si připadal jako blázen.

Lov a zbytek noci utekl jako voda, většina Cullenových pak, společně s našimi zavazadly, nasedla do auta a vydala se na letiště. A já se ani nenadál a stál jsem na břehu Atlantského oceánu.

„To bude legrace,“ zasmál se potěšeně Emmett a promnul si ruce. Já jeho obrovskou radost sice nesdílel, ale docela jsem se těšil. Kdo ví, jaké to bude. Sice jsem to viděl v myšlenkách ostatních, ale zažít to na vlastní kůži bude něco úplně jiného.

„Hodíme závod?“ navrhl Jasper s veselým úšklebkem a Alice si neodpustila povzdechnutí.

„Ale máme tady jednu ženu a jednoho nováčka.“ Emmettovo upozornění bylo trochu plané, vzhledem k tomu, že Alice díky své hbitosti – a stejné upíří podstatě jako měli kluci - problém mít nebude a já, jakožto novorozený překypující silami, už vůbec ne.

„Dobře. Tak jenom kousek,“ přikývl Jasper. Po dalším krátkém dohadování, do kterého jsem samozřejmě taky musel přispět svým komentářem, se kluci konečně dohodli, že kousek znamená padesát kilometrů.

Už jsme se zbytečně nezdržovali a Jasper odstartoval závod.

Díky tomu, že jsem podobné závody už viděl v mysli ostatních, věděl jsem, jak využít svoji sílu nejlépe.

Rozběhl jsem se a skočil šipku, co nejdál od břehu to šlo. Překvapil jsem sám sebe, když můj dopad do vody proběhl o dobrých deset metrů dál než ostatní, ale neměl jsem čas se radovat. Vyrazil jsem rychlostí blesku a nestačil žasnout, jak rychle kolem mě voda ubíhá.

Občasné ryby, na které jsem narazil, spěšně prchaly z mého dosahu, já o ně ale stejně žádný zájem nejevil. Po pár kilometrech jsem si dovolil malé ohlédnutí za sebe a zjistil, že mám docela slušný náskok. Jasper byl asi dvacet metrů za mnou a Emmett s Alice se drželi v těsném závěsu za ním.

Dovolil jsem si krátký oddych v podobě porozhlédnutí kolem. Jak se dalo očekávat, všude kolem bylo samé moře a jen v dálce za námi bylo vidět pomalu mizející pobřeží královských ostrovů.

Pak jsem se soustředil zase jen na rychlost, protože Jasper už mě se smíchem začínal dohánět.

Padesát kilometrů uběhlo jako nic a já se mohl šťastně radovat z vítězství.

„To je tím, že jsi novorozený,“ zamumlal Emmett, když dorazil na neviditelnou metu.

„Až na to, že tě porazil i Jasper,“ zasmál jsem se.

„No, tak jsem dnes nebyl ve formě.“ Emm zarputile kroutil hlavou. „Příště vás všechny porazím levou zadní.“

Zbytečně jsme neotáleli a za neustálého popichování se vydali na cestu. Kilometry nám rychle utíkaly při veselém hovoru a já se pořád cítil skvěle. Bylo to tak nereálné, a přesto skutečné…

Pak už jsme nemluvili a zase nasadili tryskový pohon, abychom byli na břehu co nejrychleji. Teď jsme ale plavali soudržně, všichni stejnou rychlostí.

„Hele, už vidím břeh,“ vykřikl Emmett po nějakém čase. Skoro jsem nemohl uvěřit, že už jsme tady. Cesta proběhla neskutečně rychle.

„Dávejte si pozor. Sice by tu neměli být žádní lidé, ale jeden nikdy neví,“ podotkla Alice.

„Ty bys to vědět měla, ale co nadělám,“ zasmál se Emm.

Zakroutil jsem hlavou a vylezl na břeh přede mnou. Krátké porozhlédnutí kolem mi stačilo na to, abych si uvědomil, že se zdejší kraj zas tak moc od mého domovského neliší. Drobné rozdíly tu byly, ale nic drastického. Kdybychom se přestěhovali do Afriky, bylo by to horší.

„Tak pojďme, ať jsme doma ještě před setměním,“ řekla Alice a vyrazila přímo před sebe.

„Jak víš, kudy máš jít?“ zeptal jsem se, zatímco jsem běžel s Emmettem po boku těsně za ní. Jasper se držel vedle své manželky a přitom se ještě rozhlížel kolem sebe, jestli se někde něco – nebo spíš někdo – neblíží. Já jeho obezřetnost nesdílel, protože mi v hlavě zněly jen myšlenky mých tří společníků. Kdybych uslyšel i někoho jiného, to už by byl důvod k obavám.

„Máme přece v hlavě něco jako GPS,“ zasmála se Alice.

„Takže kdybys mi teď řekla souřadnice, tak tam trefím úplně sám, ano?“ ujasňoval jsem si to.

„Ano, ale asi by sis nevybral nejlepší cestu. Vybral by sis nejkratší, zatímco já se snažím obcházet města. To je díky tomu, že už jsme to párkrát procházeli,“ vysvětlila.

Dál jsme už pokračovali beze slov. Prohlížel jsem si přírodu kolem sebe a pozoroval, jak se postupně mění, když postupujeme napříč kontinentem. Běželi jsme přes hory, lesy, louky, vody a já pořád čekal, kdy už tam konečně budeme. Docela jsem se těšil.

„Už jsme blízko,“ oznámila Alice, když už se slunce uchylovalo k západu. Za chvíli bude tma.

„No konečně,“ zaradoval jsem se. Vzdálenost, jakou jsme za tak krátký čas urazili, byla neskutečná, ale už mi to cestování pro dnešek stačilo. Nechápu, jak to může většinu nomádů – o nich a jiných upírech jsem se dozvěděl před pár dny – bavit.

„Nemůžu se dočkat, až si ulovím pořádného medvěda. Tady žijí ti nejlepší na světě,“ říkal natěšeně Emmett.

„A to tu ještě nějací jsou?“ rýpnul jsem si vesele. Dřív, než stihl Emm nebo kdokoliv jiný odpovědět, dolehly ke mně myšlenky Rosalie a hned na to i Carlislea, Esmé a dalších pěti upírů.

„Už se na nás těší,“ oznámil jsem mým druhům. Nejen, že se těšili, hlavně byli zvědaví na nového člena klanu Cullenových.

Za okamžik jsme se dostali k velké vile – byla snad ještě větší, než ta ve Skotsku. Před ní stála moje nová rodina – pořád jsem o nich nedokázal přemýšlet jako o pravé rodině a kdo ví, jestli to kdy vůbec půjde – a pět pro mě neznámých, tedy kromě myšlenek, upírů.

„Jsem Eleazar a tohle je má žena Carmen, ale to už jistě víš díky svému daru.“ Eleazar ke mně pomalu a ostražitě přišel a podal mi ruku. Na okamžik mě jeho znalost mého čtení myšlenek zaskočila, ale pak jsem v jeho hlavě uviděl velice zvláštní věc. Ten upír uměl rozpoznávat dary.

„Byli jsme upozorněni, že máš velice dobré sebeovládání na novorozeného, ale tohle… A duhovky máš už teď zlaté jako my. Jak je to možné?“ zeptala se Carmen. Cullenovi jim neřekli, že jsem čaroděj. A jedno pohlédnutí na Carlislea a jeho myšlenky mě utvrdilo v tom, že není dobrý nápad jim to říkat, aspoň prozatím.

„To kdybych věděl,“ odpověděl jsem vyhýbavě. Nikdo to nijak nekomentoval. Naštěstí.

„Tohle jsou naše adoptivní dcery Irina, Kate a…“ Eleazar nestihnul domluvit, protože ho přerušila jedna z jeho krásných blond dcer. Ano, krásných. Ale krásní byli všichni upíři.

„Jsem Tanya,“ řekla a objala mě na uvítanou. „Moc mě těší.“

Kdybych neuměl číst myšlenky, myslel bych si, že je jenom milá, ale já myšlenky číst uměl. Líbil jsem se jí.

„Taky mě těší. Jmenuji se Edward Diggory,“ usmál jsem se na ni a chtěl ukončit rozhovor, ale její plány byly jiné.

„Edward… Krásné jméno,“ zatrylkovala. „Ale proč ještě nejsi Cullen?“

„Ještě nebyl čas,“ řekl jsem první odpověď, co mě napadla. O změně příjmení jsme s Carlislem ještě nemluvili.

„Kdyby se ti u Cullenů nelíbilo, rádi tě u nás uvítáme,“ zasmála se a mně nezbývalo, než se k ní přidat. Periferním pohledem jsem zaznamenal, že se Cullenovi s Denalijskými zběžně rozloučili a vešli do domu.

„A kolik ti vlastně bylo, když tě přeměnili?“ ptala se dál Tanya.

„Sedmnáct,“ odpověděl jsem, zatímco mi hlavou běhaly plány, jak tenhle rozhovor ukončit.

„Edwarde, pojď dovnitř. Potřebuju s tebou probrat tvůj nový pokoj,“ zavolala ze dveří domu Alice. Sláva a čest jí.

„Už musím jít. Zase se někdy uvidíme,“ řekl jsem mile a už už odcházel.

„Doufám, že co nejdřív,“ mrkla na mě Tanya a znova mě objala.

„Rádi jsme tě poznali, Edwarde,“ řekla Carmen a společně s Eleazarem, Kate a Irinou se vydala pryč. Vymanil jsem se z Tanyina objetí a naposledy jí zamával ze dveří domu. Vešel jsem dovnitř a zběžně se kolem sebe rozhlédl. Jediná podoba s domem ve Skotsku byla velikost, vzdušnost a nejspíš taky cena.

„Ta po tobě teda jela,“ zasmál se Emmett sedící na gauči v obýváku. Ještě to mi chybělo…

Vím, že jsem říkala, že v téhle kapitole bude posun v čase, ale nějak mi to nevyšlo... Jestli se vám to zdá zdlouhavé, moc se omlouvám. V příští kapitole už bude slibovaný skok v čase a začne se konečně zase něco dít.

A jeden dotaz na závěr? Chybí vám Bella? Chcete, aby už dorazila na scénu? Nebo mám její příchod oddálit?  

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír nebo čaroděj? - 8. kapitola: