Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír nebo čaroděj? - 26. kapitola

15.12.2013 (20:15) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1649×

A když jsme už zahlédli vchod do Komnaty nejvyšší potřeby, vynořila se mi v hlavě vzpomínka na jednu kamennou sochu, která v komnatě byla. Na ošklivého starého čaroděje, na jehož hlavu jsem kdysi osobně položil paruku a otlučenou starou čelenku. Šok mě sežehl jak doušek ohnivé whisky a málem jsem klopýtl.

Jednou už jsem diadém v rukou držel. A přesně jsem věděl, kde teď leží. 

Edward

Už jsme otevírali dveře do Komnaty nejvyšší potřeby, když se zpoza rohu vynořil Draco Malfoy se dvěma svými věrnými poskoky, Crabbem a Goylem. Měli fakt velké štěstí, že tu na nás natrefili.

„Stůjte!“ zavolal přísně s hůlkou v ruce. Chtěl Harrymu oplatit jeho porážku v Malfoyovic sídle. A taky se chtěl zavděčit Voldemortovi po tom velkém fiasku v jejich domě.

„Draco, na tohle nemáme čas,“ zamračil se Harry a chtěl vejít do komnaty.

„Ani se nehni, Pottere. Nebo ti vypálím díru do břicha,“ pohrozil Malfoy a Crabbe se tiše zasmál, jako by snad řekl jeho kamarád něco velmi vtipného.

„Draco, právě teď se možná Voldemort pokouší dostat do hradu. Musím ho zastavit,“ snažil se mu domluvit můj přítel. „Tak mě nech jít a později, jestli to oba přežijeme, si to můžeme vyřídit.“

„Trhni si. Chci zpátky svou hůlku. Hned,“ řekl nesmlouvavě mladý Malfoy a pomalu se k nám blížil. Mně nevěnoval téměř žádnou pozornost, no i kdyby to dělal, nebylo by mu to nic platné.

Svou upíří rychlostí jsem tasil hůlku a omráčil nejdřív jeho a pak stejně rychle i Crabbea a Goylea.

„Tak jdem,“ mrkl jsem klidně na Harryho a společně jsme vešli do komnaty. Rozhlédl jsem se kolem a viděl plno harampádí. Jeden by tu našel opravdu cokoliv.

Pohlédl jsem na mého společníka, zatímco ten přemýšlel, ve které části místnosti diadém je.

„Myslím, že tudy,“ řekl po chvíli a vyrazil doleva, mezi horu starých skříní. Kráčel jsem vedle něj a rozhlížel se kolem. A pak jsme ho oba ve stejnou chvíli uviděli.

„Rychle, letí nám čas,“ zamumlal Harry, no já už v ten okamžik díky upíří rychlosti držel diadém v ruce a připravoval se na něj plivnout svůj jed. „Aha, vidím, že jsi rychlejší.

„Připrav se. Jakmile to na něj plivnu, dostanu nás co nejrychleji ven. Nemám rád proces ničení viteálu,“ upozornil jsem ho stručně. Tady skutečně nebyl čas na nějaké debaty. Všechno muselo jít extrémně rychle. Protože Voldemort už byl jen krůček od zničení ochranného štítu.

Na nic víc jsem tedy nečekal a počastoval diadém dávkou mých extra-ničivých slin. Odhodil jsem viteál co nejdál od nás a chytil Harryho jednou rukou. V mžiku jsme byli ve dveřích a jediné, co jsme stihli zaslechnout, byl započínající jekot typický pro rozpadající se viteál. Pak jsem rychle přibouchl dveře komnaty.

Rozhlédl jsem se kolem, jestli náhodou není poblíž Malfoy, ale zem jakoby se po něm a jeho nohsledech slehla. Což bylo jen dobře…

A neuběhlo ani pár vteřin, než se ozval Voldemortův hlas v Harryho hlavě díky jejich spojení. Potter v bolestivé křeči poklesl k zemi. Pán zla zuřil. Věděl totiž, že je ve velkém ohrožení.

Nedokázal jsem Harrymu nijak pomoct, tohle musel zvládnout jako vždy sám. A tak jsem jen trpělivě čekal a přitom poslouchal dění v jiných částech hradu. Končila evakuace nejmladších studentů a všichni ostatní se připravovali k boji.

„Výborně. Takže zbývá už jen Voldemortův had Nagini a sám Voldemort,“ oddechl si Harry, když nepříjemné spojení myslí odeznělo.

„Jo. Vůbec si ale neumím představit, jak budu plivat na hada,“ zamračil jsem se lehce a vydal se chodbou směřující k hlavnímu východu.

„Celkem by se nám teď hodil Nebelvírův meč,“ přikývl Potter spěchající po mém boku. „Kde ho ale sehnat…“

„To bych taky rád věděl,“ ušklíbl jsem se a pak zaslechl ránu, jak jedno z Voldemortových kouzel dopadlo na náš štít. Každou chvíli se musel prolomit… A pak nastane chaos a budou umírat možná i desítky čarodějů. To vše kvůli jednoho šíleného černokněžníka.

„Je to tady,“ řekl jsem Harrymu a ten se na mě podíval pohledem, který jasně říkal, kam se teď přesuneme. Ostatně stejně jako jeho myšlenky… A já naprosto souhlasil.

Upíří rychlostí jsem nás dostal ke hlavní bráně, i když jsem věděl, že to je zbytečné. Oba dva jsme to věděli – já díky čtení myšlenek a Harry díky spojení s Voldemortem -, ale chtěli jsme se aspoň podívat na naše blízké, které teď čekal nebezpečný boj.

Pohledem jsem vyhledal jednotlivé členy mé rodiny. Stáli v bojových pozicích a hlídali záda každý svému partnerovi. Mně hlavou na setinu problesklo zamyšlení, kde teď asi je Bella, jejíž myšlenky neslyším, ale hned jsem se ovládl.

„Když náhodou uvidíte hada, zničte ho,“ řekl jsem jen pro připomenutí a podíval se na Harryho, který se rychle usmál na Hermionu s Ronem a pak přikývl mým směrem.

Ozvala se další dutá rána a pak zvuk řítícího se skla. Ochranná kopule nad našimi hlavami se začala rozpadat. Nepřátelé měli volnou cestu… Když na nádvoří vtrhla banda čarodějů, obrů a jiných tvorů z nepřátelské strany, popadl jsem Pottera a vyběhl pryč.

„Je v Chroptící chýši,“ vydechl Harry, zatímco jsme běželi pryč. Vydal jsem se tím směrem. Plán byl jasný. Já se měl zbavit hada a můj mladší kamarád se měl postarat o Voldemorta. Koneckonců, byl to jejich boj. Potter byl jediný, koho se Pán zla bál.

Už když jsme dobíhali k chýši, slyšel jsem myšlenky Voldemorta. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že on očekává nás oba. Díky spojení jeho myslí s tou Harryho mohl nejen Harry kontrolovat Voldemorta, ale i obráceně. A náš nepřítel tak bohužel věděl, že bude mít co dočinění i se mnou. A naše jediné štěstí bylo, že nevěděl, čím přesně to vlastně jsem. To jediné nám mohlo pomoci.

A ať jsem se snažil sebevíc, více už jsem v jeho hlavě vyčíst nedokázal. Jeho schopnost chránit si myšlenky byla nebývale vyvinutá.

Před dveřmi jsme na chvilinku zastavili a já se podíval na mého mladého společníka, kterého teď čekal osudový boj. Věděl jsem, že se může pokazit milion věcí. A věděl to i on. Zhluboka se však nadechl a bez jediného slova otevřel dveře.

Harry

Naskytl se nám pohled na usmívajícího se Voldemorta a Naginiho v ochranné kouli. Na tohle jsme nepomysleli… Začal jsem se obávat, že Edward se přes kouzla k hadovi nedostane.

„Harry Potter,“ ponesl tiše. „Chlapec, který přežil… A Edward Cullen, muž, jež má být mrtvý.“

Zamračil jsem se. Něco bylo špatně… Voldemort byl příliš klidný. Něco tady nehrálo…

„Víš, že to je konec, Tome,“ oslovil jsem ho jeho pravým jménem. Pronesl jsem ta slova co nejchladněji jsem uměl a přesto jsem si připadal jako malý, vyděšený kluk. Mé jediné štěstí bylo, že jsem měl po boku Edwarda.

„Otázkou zůstává, čí konec to je,“ pousmál se syčivě a vytáhl hůlku.

Já udělal totéž a součastně i Edward. Ten však nemířil na Voldemorta, nýbrž na hada v ochranné kouli. Musel vědět, že to nebude mít žádný účinek a přesto vystřelil. Štít jen pohltil kouzlo a Nagini si dál v poklidu hověl v bezpečí.

„Vážně sis myslel, že by to fungovalo?“ vysmál se náš nepřítel Edwardovi, přitom ale nespouštěl oči ze mě.

„Ne. Ale tohle možná bude,“ odsekl Edward a vrhl se ke štítu. Viděl jsem jen rozmazanou šmouhu a pak jeho ruku tkvící uprostřed, pár centimetrů od hada. Překvapeně jsem na něj pohlédl, mé překvapení však bylo ještě větší, když se pokusil rukou pohnout a nepovedlo se mu to.

„Vida, vida,…“ zachechtal se Voldemort. „To je ale obrat situace…“

„Co to sakra…“ Edward škubal paží a snažil se uvolnit z vězení. Vůbec se mu to ale nedařilo. Kouzlo bylo příliš silné. Jediné, co dokázal, bylo pohnout prsty uvnitř koule a ani to mu nebylo nic platné, protože had byl mimo jeho dosah.

„A teď je čas, abych to konečně ukončil,“  Tom na mě pomalu namířil hůlkou.

Postavil jsem se do bojové pozice a připravoval se na boj, který stejně neměl velký smysl, protože s existujícím viteálem nemohl Tom Raddle zemřít.

„Harry, uteč!“ vykřikl Edward a svou hůlkou vypálil na Voldemorta. Na okamžik vyvedl našeho nepřítele ze soustředění a já, ačkoliv se mi to nelíbilo, vyběhl ven z chýše. Musel jsem nejdřív najít způsob, jak zničit hada. A věřil jsem, že Edwardovi se nic nestane.

Jak jsem předpokládal, Voldemort vyběhl za mnou. Začal jsem prchat k lesu a doufal, že tam se mi povede ukrýt – pokud to teda bylo řešení naší momentální, dosti blbé, situace.

Edward

Naštvaně jsem  škubal rukou a zároveň se snažil přijít na nějaký jiný způsob, jak se z mého dočasného vězení vysvobodit. Nejvíc mě vytáčel samotný had, klidně si v kouli podřimující. Jak jsem ho měl zabít, když jsem nedokázal rukou pohnout?

A čím víc času jsem tu marnil, tím vetší šanci na zabití Harryho měl Voldemort.

Náhle do chýše vešla osoba, kterou bych očekával nejméně.

„Bello?“ zamumlal jsem překvapeně. „Co tady děláš?“

„Edwarde?“ zdála se stejně překvapená jako já. „Já… Šla jsem za Voldemortem. Měl tu být.“

„Ten se teď někde v lese snaží chytit a zabít Pottera,“ odpověděl jsem, aniž bych přestal zápasit s štítem kolem mé ruky.

Nepatrně se zamračila a pak pohled zaměřila na mou ruku.

„Takhle ji ven nedostaneš…“ řekla klidně.

„Víš, snad jak to mám udělat?“ zadoufal jsem. Drahocenný čas utíkal…

„Štít zničíš jen zabitím toho hada,“ odpověděla, jenže to mi zrovna moc nepomohlo. Tolik by se mi teď hodilo moct ji číst myšlenky… Hned bych věděl, jak na to. „A pokud se nemýlím, tak v tom by ti mohl pomoct jistý meč.“

Hned mi došlo, jaký meč má asi na mysli… Jenže kde jsem tu teď měl vzít Nebelvírův meč? A jako zázrakem ke mně právě v tom okamžiku dolehly myšlenky Alice. Už byla na cestě sem s mečem v ruce. Povedlo se jí ho získat s Nevillovou pomocí.

„Děkuju,“ pohlédl jsem na Bellu.

„Nemáš zač. Spěchej pomoct Harrymu porazit zlo. Nebo ho už nikdo nikdy neporazí,“ řekla tiše.

„Víš, že nemusíš být na jeho straně,“ řekl jsem vážně a pohled přitom upíral do jejích čokoládových očí.

„Vím, ale… Bojím se,“ odvětila smutně a zahanbeně. Pak, dřív než jsem stihl cokoli odpovědět, vyšla ven z domu a vydala se směrem k centru bitvy. Chtěl jsem ji zavolat zpátky, povzbudit nějakými vlídnými slovy, říct ji, že ji ochráním… Ale nemohl jsem. Ne teď…

Protože Voldemort už dopadl Harryho. A momentálně sváděli boj na život a na smrt. S jasnou výhodou pro Voldemorta. Zdálo se, jakoby do toho Harry nedával všechno. Jakoby se nesnažil vyhrát za každou cenu.

„Promiň, že to tak trvalo!“ Do chýše vtrhla Alice v lehce potrhaném oblečení a s válečným výrazem ve tváři. V jedné ruce držela svou hůlku, v druhé Nebelvírův meč.

„Hlavně že jsi tady,“ usmál jsem se úlevně. „Jinak bych se ven nedostal.“

„Omlouvám se. Moje vize si dělají, co chtějí. O té kouli mě nevarovaly, no, o meči už naštěstí jo,“ podala mi zmiňovaný předmět do volné ruky. „Musím jít za Jasperem. Uvidíme se později.“

Stejně rychle jako se má sestra objevila tak i zmizela. A já zůstal sám s Voldemortovým viteálem a nebelvírovým mečem. Pohlédl jsem na hada. Aniž bych věděl, jestli to dělám správně, projel jsem mečem skrz kouli a utnul Naginiho hlavu.

Ozval se ohlušující hluk, zatmělo se mi před očima a obklopila mě černá mlha.

A jakmile všechny efekty doprovázející rozpad viteálu pominuly, byla koule pryč. Byl jsem volný. Mohl jsem jít pomoct Potterovi, který to už vážně potřeboval, protože zarputile bojoval s Pánem Zla a prohrával. Zničení Naginiho mu sice nepatrně pomohlo, přesto to ale nebylo dost. Zdálo se, jakoby to můj přítel pomalu vzdával…

Vyběhl jsem před chatrč a už už se chtěl vydat do lesa za Harrym, když do mě náhle udeřil obraz myšlenek jednoho z nepřátelských čarodějů. Zápasil s dívkou, která měla původně být na jeho straně. Která však překonala strach a postavila se na stranu dobra. Zápasil s Bellou. A měl hodně na vrch.

Věděl jsem, že jestli jí nepomůžu, nezvládne to. Věděl jsem, že mou pomoc potřebuje i Harry. A věděl jsem také, že oběma pomoct nestihnu.

Vždy jsem myslel, že není těžší volby, než mezi kamarádem a láskou. A proto mě tak moc vyděsila rychlost mého rozhodnutí. Nezaváhal jsem ani na vteřinu a vyběhl k Isabell. Opustil jsem přítele, abych zachránil dívku. 

Strašně moc se omlouvám, že mi to tak trvalo... Měla jsem teď hodně nabitý program. Ale slibuju, že další (a tedy poslední) kapitola bude hotová tenhle měsíc. Děkuju všem, co s povídkou vydrželi takovou dobu. 

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír nebo čaroděj? - 26. kapitola: