Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír nebo čaroděj? - 17. kapitola

04.02.2013 (17:00) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1539×

„Takhle Emm vypadal, když byl člověk,“ osvětlil jsem čarodějům, protože ti byli spíš zmatení z toho, že Harry po vypití lektvaru nevypadal přesně jako majitel vlasu.

„Tohle se nám možná bude někdy hodit,“ zamyslela se Hermiona. „Každopádně jedno teď víme jistě. Upíři na sebe nemůžou vzít podobu někoho jiného. A to znamená, že…“

„Že na ministerstvo s vámi nemůžu,“ dokončil jsem rozmrzele. Tenhle vývoj situace v můj prospěch rozhodně nehrál. 

Lidé spěchající do práce kolem mě bez povšimnutí procházeli, sem tam se kolem mihnul někdo s ne zrovna čistými úmysly. Neviditelný plášť, obklopující mé tělo, se chvěl v jemném vánku a na nebi se shromažďovala hustá mračna. 

Stál jsem před ministerstvem a pečlivě pozoroval dění uvnitř. V duchu jsem si tiše nadával za to, že se mi nepovedlo nějak dostat dovnitř s ostatními. Bohužel byli všichni proti mně. Jak má upíří rodina, tak čarodějové, si stáli za tím, že pokud na sebe nemůžu vzít podobu někoho jiného, dovnitř prostě nepůjdu.

A tak mi nezbývalo než hlídat před ministerstvem a přes myšlenky čarodějů pozorovat, jak si Harry, Ron a Hermiona, kteří na sebe vzali podoby tří lidí z ministerstva, vedou. Okem jsem mrknul na tři čaroděje ležící ve stínu ulice, ve které jsem se nacházel. Díky jednomu jednoduchému kouzlu sladce spali a mně stačilo jen hlídat, jestli se neprobouzí. 

Ron už byl jen krůček od vyřešení problému s deštěm v kanceláři Yaxleyho, jednoho ze Smrtijedů. 

„No tak, to zvládneš, Rone,“ povzbuzoval jsem ho šeptem a doufal, že konečně přijde na to, jak to spravit. Mě pár kouzel, která by to mohla vyřešit, napadlo, jenže já byl tady. Nijak jsem mu pomoct nemohl. 

Další komorou mozku jsem mezitím sledoval Harryho, jak prohledává kancelář Umbridgeové, protože stejně neměl co dělat, a Hermionu, kráčející po boku Dolores do soudní místnosti, a snažící se vymyslet plán, jak vzít té ženě – no, spíš zlotřilé čarodějnici – z krku medailon.

„Život a lži Albuse Brumbála,“ zamumlal najednou rozhořčeně Harry a začal si prohlížet knihu psanou Ritou Holoubkovou, alias ženou, která překroutí každé vaše slovo. A zrovna v tom okamžiku se do kanceláře rozhodl přijít ministr Thicknesse. 

Jak se ministr blížil ke dveřím, bezmocně jsem zaúpěl, protože mi došlo, že Harrymu nemůžu nijak pomoct a nejspíš bude odhalen. Nedokázal bych za tak krátký čas projít přes kouzly chráněný vchod a přes sál plný čarodějů. Někdo by si mě určitě všimnul. 

Ministr sáhl na kliku a prudce otevřel dveře. Šťastnou shodou náhod však zrovna v tom okamžiku na krátkou dobu upoutal jeho pozornost jeden ze zaměstnanců

ministerstva a Thicknesse tak neviděl muže stojícího v kanceláři a prohlížejícího si knihu o Brumbálovi.

Harry měl naštěstí tolik rozumu, že na sebe duchapřítomně hodil neviditelný plášť a ministr tak zahlédl jen nepatrný pohyb, který považoval za následek pohyblivého obrázku Brumbála na obálce knihy, na poslední chvíli položenou Harrym na správné místo.

Potter se urychleně pod rouškou pláště vyplížil ven a nastoupil do výtahu. Měl v plánu najít Rona i Hermionu a vrátit se zpátky, protože se zdálo, že dnes budou neúspěšní. Umbridgeová byla v soudní síni s mnoha dalšími čaroději, takže šance medailon dostat, byla mizivá.

„Dobrý den…“ Do výtahu nastoupil Ron a byl tak zabraný do řešení problému s deštěm, že Harryho nepoznal.

„To jsem já, Rone,“ sykl dotyčný a zamračeně na mokrého Weasleyho pohlédl.

„A jo, promiň. Nedošlo mi, že vypadáš takhle,“ zamumlal. „Kde je Hermiona?“

„V soudním sále společně s Umbridgeovou. Vyslýchají tvou ženu, tedy ženu Cattermolea,“ vysvětlil Harry. „Musíme odtamtud Hermionu nějak dostat. Odložíme to na jindy.“

„Počkej, to nějak zvládneme. Když já zvládl ten déšť, tak přece nebude tak těžké vzít jedné čarodějnici medailon...,“ oponoval Ron.

„Čarodějnici, která je v jedné místnosti spolu s pár Smrtijedy a nejspíš i mozkomory. Ani se tam nedokážeme dostat.“

„Ale mě tam pustit musí. Jsem její manžel!“ zvolal tiše Ron. Plán, který mu zrovna vznikl v hlavě, byl velice zajímavý.

Rozhlédl jsem se kolem a potvrdil si tak, že tu už není ani jeden člověk s kouzelnickými schopnostmi. Doba, kdy přicházeli do práce, byla pryč. A tak jsem s oddechem vystoupil z temné ulice a konečně se pořádně porozhlédl kolem. Je něco jiného vše pozorovat přes myšlenky lidí a vidět to naživo.

Stejně nehrozilo žádné nebezpečí. Kdyby se blížil nějaký čaroděj, poznám ho podle myšlenek už zdaleka. 

Takže jsem klidně pozoroval ministerstvo, kde Harry a Ron už otvírali dveře do soudní místnosti, a myšlenky lidí, kteří se občas ochomýtli kolem, ignoroval. Nechodilo jich sem moc, protože tohle místo pro ně bylo velice podivné. Stará budova, kterou viděli, tu stála zbytečně už spousty let a občas se tu scházela podivná individua v černých pláštích. A právě moje ignorace lidí a zaujetí čaroději byla chyba.

Kdybych totiž zkoumal myšlenky obyčejných kolemjdoucích, všiml bych si postavy v temném plášti, která se nenápadně pomalu blížila mým směrem, tedy k ministerstvu. Pohybovala se tiše, tak, jako to, kromě upírů, uměli jen čarodějové, a přesto to byl krok ladný, skoro jako by plula.

A protože její myšlenky mlčely, všiml jsem si jí, až když ode mě byla vzdálená jen pár metrů. V červených šatech a černém plášti klidně mířila ke vchodu do ministerstva.

Bleskurychle jsem uskočil do stínu ulice, avšak stačila mě zahlédnout. 

Bella se rychle vydala přímo ke mně a zastavila jen kousek od místa, kde jsem před chvílí stál. Já teď stál hlouběji v ulici za mnou, tedy dál od Belly. Nemohl jsem však odejít moc daleko. Kdyby se totiž náhodou vydala stejným směrem, našla by tři spící zaměstnance ministerstva.

„Ať už jsi zmizel jakkoliv, dobře ti radím. Objev se,“ řekla tichým, přesto strohým hlasem. Vypadalo to, že dál jít neplánuje a já tak mohl přijít trochu blíž k ní. „Chci si jen promluvit, protože mi někoho připomínáš.“

Chvíli mlčela a čekala, zda se neobjevím. To já ale neměl v plánu. Viděla mě skočit z útesu. Takhle bych ohrozil naši misi. 

„Kdybych chtěla, vyhlásím po tobě pátrání, a věř mi, že tě dokážu najít,“ zašeptala přísně, ale pak se její výraz úplně změnil. „Ale neudělám to. Nemám k tomu žádný důvod. Chci si jen promluvit.“

V očích měla takový smutek, že jsem se jen tak tak držel, abych k ní nevykročil. Cítil jsem potřebu ji utěšit, nějak rozveselit. 

„Vím, že tu jsi. Přenést ses nemohl, to by poznali,“ snažila se dál s výrazem, který jsem u ní viděl snad poprvé. Vypadala jako labuť, která osaměle bloudí temnými vodami a snaží se najít někoho jako ona. 

„Škoda…,“ zamumlala zklamaně a otočila se. Pomalu se vydala ke dveřím budovy, ve které se zrovna Harry, Ron a Hermiona v ruce s medailonem snažili dostat ze soudního sálu, a mně v tu chvíli došlo, že ji musím zastavit. Kdyby totiž svým pomalým tempem vešla do ministerstva, přímo v hlavním sále by narazila na naši trojici. 

„Počkej,“ řekl jsem tiše, avšak stále zůstávál v úkrytu. Zastavila a podívala se směrem, odkud uslyšela můj hlas. Čekala. A já nevěděl, co říct. Chtěl jsem jí věřit, dokonce jsem jí už podvědomě věřil, ale co když to byla chyba? Co když přivedu celou naši akci do záhuby? 

„Opravdu ti můžu věřit? Nikomu o tomhle neřekneš?“

Nic neřekla, jen pomalu kývla hlavou. Udělal jsem jeden malý krok a ona mě tak mohla konečně zahlédnou.

„O čem si chtěla mluvit?“ zeptal jsem se a přitom se polovinou hlavy soustředil na dění uvnitř budovy. Kouzelníci statečně prchali před hordou Smrtijedů spletitými chodbami a já upřímně doufal, že to zvládnou.

„Víš, někoho mi strašně připomínáš,“ zašeptala a na okamžik zaváhala, jako by se bála pokračovat. „Jsi Edward Diggory?“

Kdyby mé srdce ještě bilo, v tu chvíli by se na sekundu zastavilo. Mohl jsem to čekat. Jenže ona byla tak nepředvídatelná. To ticho bylo tak neskutečné.

„Můžeš mi slíbit, že o mně nikomu neřekneš ani slovo?“ zeptal jsem se, protože zapírání by v téhle situaci stejně nejspíš nepomohlo. Ona zase jen přikývla. 

„Pak ano… Jsem Edward.“

Cíleně jsem neřekl Diggory, protože já už byl spíš Cullen, ale lhát jsem jí nechtěl a pravdu vědět nemohla.

„Co se s tebou stalo? Tvá rodina tě tak dlouho hledala. A nejenom ona. I polovina školy. Nejdřív Cedric a pak jsi byl pryč i ty…,“ zamumlala se smutkem v očích. Ovládal jsem touhu pohladit ji po tváři a říct jí, že se všechno spraví. Popravdě mě ta touha trochu děsila. Tohle bych neměl cítit.

„Nemůžu ti to říct. A v dlouhé době se domu ještě vrátit nesmím,“ řekl jsem omluvně a pohlédl ke dveřím ministerstva. Byla jen otázka vteřin, kdy se venku objeví Harry, Ron i Hermiona v závěsu se Smrtijedy. Naštěstí jsme se dřív dohodli, že v případě komplikací se sami přesunou do Belfastu, kde na ně budu čekat. „Budu už muset jít.“

„Počkej ještě,“ prosila. „Nikomu o tomhle neřeknu. Jen ještě chvíli zůstaň.“

„I když bych chtěl zůstat, vážně už musím. Ale věř mi, ještě se setkáme,“ prohlásil jsem pevně a přesně v tu chvíli se prudce otevřely dveře a ven vyběhli mí přátelé. Isabella se zmateně ohlédla za hlukem a já využil toho, že se nedívá, a rozběhl se pryč. Když se otočila zpátky, viděla už jen okolní stěny.

„Měj se, Bello,“ zašeptal jsem, i když mě už nemohla slyšet. Z dálky jsem pak ještě sledoval, jak nasazuje svůj starý výraz tváře a vydává se k hloučku rozhořčených Smrtijedů před ministerstvem. Co jim říká, já už ale slyšet nemohl, protože jsem se musel přemístit za Harrym a ostatními a dostat je do bezpečí domu na Grimmauldově ulici. 

„Edwarde… Už jsme se báli, že i u tebe nastaly nějaké komplikace,“ oddechla si Hermiona, když jsem se objevil kousek od nich. Všichni tři byli v pořádku a vypadali už jako oni sami.

„Bohužel se nemýlíš. Komplikace nastaly,“ řekl jsem klidně, rozhodně jsem se tak ale necítil. Hlavou mi pořád běhaly nechápavé otázky na téma Belly.

„Co se stalo?“ zeptal se Harry a pohlédl na medailon houpající se nyní v jeho ruce. 

„Povím vám o tom až později. Teď pojďme domů a co nejrychleji zničme tenhle viteál,“ navrhl jsem a oni jen přikývli. Pořád jim ještě v žilách koloval adrenalin po nedávných událostech. Jakmile strhla Hermiona medailon z krku Umbridgeové, započal šílený útěk, který zvládli jen tak tak.

Bez žádných komplikací jsme se dostali do domu číslo dvanáct. Na ulici hlídali snad jen dva Smrtijedi. Vypadalo to, že zbytek se shromáždil před ministerstvem a teď pátral po Harrym a osatních.

„Jak se vám vedlo?“ zeptala se Esmé, jakmile jsme vešli do domu. 

„Zvládli jsme to. I když jen tak tak,“ řekl jsem. Všichni jsme si sedli do obýváku a čarodějové nám důkladně povyprávěli, jak to na ministerstvu proběhlo. 

„Teď zbývá jen zničit medailon,“ řekla Hermiona a pohlédla na mě. Věděl jsem, na co myslela. A tak jsem vstal a natáhl ruku, aby mi ho Harry dal. Jakmile se mé prsty střetly s chladným kovem, ucítil jsem něco nevídaného. 

„Cítili jste to?“ zeptal jsem se. „Jakoby uvnitř bilo srdce.“

„Takže se mi to nezdálo,“ přikývl Harry. „Zničme ho dřív, než napáchá nějaké škody.“

Položil jsem viteál na zem a do dlaně si plivl velké množství jedu. Doufejme, že to bude stačit. Všichni odstoupili co nejdál ode mě, protože se nedalo předpokládat, jaké tohle bude mít následky. 

„Otevřu ho za tři, dva, jedna… Otevři se.“ Poslední dvě slova Harry zasyčel hadím jazykem a já žasl nad tím, jak ho to napadlo. Byl to spíš pocit někde hluboko v něm. 

Naskytl se nám pohled na oko patřící Tomovi Raddleovi a pak se z medailonu pomalu začal vynořovat stín, pomalu nabírající podobu člověka. Za okamžik tvořil mou zkreslenou podobu a vypadalo to, že se chystal promluvit. Já ale začal jednat.

Naklonil jsem ruku a sledoval, jak malý proud jedu dopadá na medailon. Ozval se nezemský skřek a stín okamžitě zmizel. Z medailonu se vyřinula černá tekutina připomínající krev. Po oku Raddlea nebylo ani památky.

„Myslím, že je to za námi. Mise byla úspěšná,“ řekl úlevně Ron a všichni souhlasně kývali hlavami. 

„Ještě bych vám měl něco říct,“ přiznal jsem s malým zaváháním. „Mluvil jsem s Isabellou.“ 

Všichni na mě zaraženě koukali, jen Jasper na mě hleděl s naprostým klidem. Z mých pocitů si už udělal docela zajímavý obrázek a musím říct, že já z něj dvakrát nadšený nebyl. Něco mě k ní táhlo, to jsem si přiznat musel, ale že bych na tom byl až tak zle, jak si myslel můj brácha, to bych rozhodně neřekl. Žádný hlubší cit se tu rozhodně nevyvíjel. 

„Tak vysvětluj,“ pobídl mě Harry a mně nezbývalo, než jim povyprávět, co přesně se před ministerstvem událo. 

Tak co teď na Isabellu říkáte? Myslíte, že to myslela vážně, nebo je to jen nějaký Voldemortův plán?

V minulé kapitole komentářů celkem ubylo, tak mám takový pocit, že Vás povídka přestává bavit. Pokud je to opravdu tak, neváhejte mi říct, co Vás na tom nebaví. Pokusím se zlepšit. A těm, co vždy poctivě komentují, moc děkuju. Jste mým psacím palivem.

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír nebo čaroděj? - 17. kapitola: