Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír na krku II - 9

15.09.2012 (10:45) • Hanetka, MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 4046×

9. Nepodléhat panice - ještě tu je Alice!

Když mě po třech dnech pustili domů, ze všeho nejvíc jsem chtěla vlézt do sprchy a sedřít ze sebe ten nemocniční puch. Měla jsem pocit, že všechno, co jím, piju i dejchám, je cítit desinfekcí jak čerstvě umytej bažant. Ale nebylo mi to dopřáno.

Když mě Charlie vyklopil před barákem a zajížděl do garáže, zpoza rohu na mě jukala černá čupřina a pršák, který jsem už moc dobře znala. Předstírat, že tu obludku nevidím, nemělo nejmenší cenu, protože na mě začala hystericky mávat a upoutávat mou pozornost.

„Ani to nezkoušej,“ zavrčela jsem tím směrem, protože jsem tý jejich famílie měla plný zuby.

„Ale Bello, jsem tu jako parlamentář,“ vylezla z křoví vedle baráku Alice a tvářila se jako neviňátko. Parlakdože? „Jsme v maléru. Ne, vlastně Edward je v maléru.“

„Někdo ho zbouchnul?“ neodpustila jsem si sarkasticky.

„Nech toho, tyhle vtipy teď nepotřebujeme. Naopak potřebujeme, abys nám pomohla. Fakticky jsi jediná, kdo může...“ Isabel vytáhl Edwardu k sobě na koně a odcválali do západu slunce. Pokud nezemřeli, žijí šťastně až navěky…

„Jestli Edward potřebuje pomoct, proč nepřijde sám? Potřebuje někoho, kdo by za něj jeho průsery žehlil?“ Mám ho snad tahat z věže?!

„Tohle není jeho průser, Bello. Do tohohle se dostal úplně nevinně a vůbec za to nemůže. Prosím, můžu ti to alespoň vysvětlit? Vážně si nikdo nevíme rady – a všichni tě moc prosí, abys to zvážila. Jenom ty bys nám mohla pomoct. Kdybys chtěla.“ Teď jsi na to kápla, Sherlocku! Nechci!

„Všichni?“ odfrkla jsem si. „Už to vidím. Rosalie mi nemůže přijít na jméno a Emmettovi jsem jenom pro srandu. A nevidím, že by tu někdo kromě tebe byl.“ Teatrálně jsem máchla rukou do prostoru. Sice to připomínalo odhánění much, ale co už…

A vtom zpoza rohu vykráčel zbytek delegace. Carlisle, Esme, Jasper, zkroušeně se tvářící Emmett a Rosalie se dokonce usmívá! Nevěřím svým očím! No… usmívá… spíš má zaražené plyny, nebo křeč, nebo tak něco… úsměv to není… ne úplnej…

„Šmudlu jste nechali doma, trpaslíci?“ zeptala jsem se jedovatě a Emmett nevydržel a vyprskl smíchy. „Ne, Šmudla s tebou mluvila první. Doma zůstal Brumla.“ Jo, tak tohle bylo přesný, to trefil. Ale když jsem viděla, že vážně nelenili přijít všichni, zatrnulo mi. Tohle muselo bejt fakt velký, když vyměkla i Rose.

Vtom od garáže zarachotila zavíraná vrata a já se vyděsila, že tu Charlie najde tuhle konferenci. Ten by se asi divil!

„Spěchá to?“ sykla jsem na Alici. Jenže ona – a šmoulové – tam už nebyli. Hmf, to bychom měli.

„Jdeš dovnitř?“ křikl Charlie.

„Ne, zůstanu tu stát až do další zimy,“ prskla jsem si pod nos a dupala do domu. Čekala mě super sprcha a poté – pokud mi to nedá – cesta do lesů. Tohle mi musí vysvětlit, ať už to je vtip, nebo ne… Mýho teplouška můžu do průserů tahat jenom já!

Voda byla perfektní. Bylo jí hodně… tak moc, až jsem si říkala, jestli se táta za ty tři dny vůbec koupal… umyla jsem se a třikrát si vydrbala hlavu jen kvůli vůni jahodového šamponu. Vytrčila jsem ruku ze sprchového koutu a začala hledat ručník. Když jsem ho nahmatala, zamrazilo mě v zádech. Je na jiné straně! A ke všemu ani ne úplně, prostě visí v prostoru… někdo ho drží? Vrah! Než jsem se rozhodla ječet, otřela jsem si oči volnou rukou a vytrhla zabijákovi ručník. Několikrát jsem vyděšeně zamrkala, než se mi začaly rýsovat obrysy postavy. Černá, červená, malá, hubená…

„Alice!“ zajíkla jsem se.

„Ššš, promiň, ale já už to tam nemohla vydržet sama… jdeš už?“ kníkla. Zabalila jsem se a dala si záležet, aby ten skřet poznal, jak moc MOC MOOOC jsem naštvaná. V pokoji jsem zakopla o noční sto– moment!

„Tys mi tu přestavěla nábytek?!“ nevěřila jsem vlastním očím. Postel byla na opačné straně, pod oknem, stůl u protější zdi a skříň za dveřmi. „Jak…hmf…“ vzdala jsem to.

„Říkala jsem ti, že jsem se tu nudila,“ vzdychla, „ale takhle ti Edward padne přímo do postele, není to super?“

„Edward? Edward! Edward mě jen využíval, aby zamaskoval svou homosexualitu, Alice!“

„Ale jdi ty. Edward nebyl, není a nikdy nebude teplej. Ten je víc heterosexuální jak celá Amerika. Jen je to stydlín…“ zasmála se. „A panic, ale to jsem ti asi neměla... No, ale jsem ráda, že o jeho problému – který ve skutečnosti vlastně neexistuje – začínáš, protože kvůli tomu tu jsem.“

Povytáhla jsem zvědavě obočí. No tak je teplej, nebo není?! A panic??? Tak to jsme teda dva. Bože, zač mě trestáš?!?

„Pamatuješ si Tanyu?“

Teď jsem připomínala pitbula. Naježila jsem se a vycenila zuby – v duchu. Navenek jsem jen zůstala konsternovaně stát. Copak se té upírky nezbavím?

„Oh, asi ano, že? No… tak tahle Tanya pelášila do Volterry, aby naprášila Edwarda, že je gay. Víš, oni jsou upíři silně homofobní tvorové a na své heterosexualitě si zakládají, takže Tanya ho udala a Volterra jede na návštěvu.“

„A?“

„A? Jo ták! Ty o nich nic nevíš… hele, Volterrští jsou mrchy, co si hrajou na krále. Na krále upírů. Tak nějak dohlížejí na naše pravidla, maskování a tak. Každý prohřešek trestají a nejčastěji smrtí… Něco jako tvůj tatík… Fakt je ten, že mají výkonnou moc a všeho schopnou gardu, do které si vybírají upíry, co byli úchylní vrazi už jako lidi.“ V hlavě mi cosi cvaklo, když mi došlo, o co tedy jde.

„Jdou ho zabít?“ skoro jsem ani nemohla polknout. Poznámku o mém otci jsem úmyslně přehlédla. Urazit se můžu klidně až pak.

„Bingo!“ usmála se nejistě Alice. „No, takže by bylo skvělý, kdyby Edwarda chytili s holkou v posteli, chápeš?“

„Já mám být ta holka?“

„Ty jsi tak chytrá, Bello!“ lichotila mi, a přitom ze mě dělala totálního debila.

„Co na to Edward?“ Muhehe… Alice se kousla do rtu.

„Je proti…“

„Vidíš!“

„Ale on to nechce, protože je staromódní a naivní a myslí si, že s poctivostí nejdál dojde – a to nemluvím o panictví, s tím to moc daleko nedotáhl. A odmítá tě vystavit nebezpečí, protože Aro – to je jeden z Volterry – se shlédl v Bratrstvu černé dýky a předpokládá, že každý upír musí být kus chlapa, ke kterému pasuje zase jen nádherná ženská. Na to Tanya sází – že volterrské utáhne na Edwardovu převýchovu – už se vidí v jeho posteli sama.“ Při tom posledním slově se zašklebila jak vegetarián na svíčkovou. „Takže tě prosím… na kolenou… pomoz!“ Chtěla jsem si rýpnout, že neklečí, ale ta pidiupírka padla na zem.

„Proboha, zvedni se! Dělej, než tě někdo uvidí…“ jančila jsem. „Já to udělám. Jo, udělám to, ale vstávej!“ Vydírání!

„To je báječný! Děkujeme! Hele, tak potom v noci…“ a začala mi sypat do ouška její plán. Vyschlo mi u toho v krku, ale už jsem to slíbila. Nejsem Newton, abych utíkala… kruci, až tak?! No ty vole!

„Nahá?!“ vyjekla jsem.

„Pocem a neječ…“ sykla Alice a znovu mi šeptala zbytek… Nahá? Já a nahá?

„Nahej?!“ vřeštěla jsem znovu, i když nechápu proč. Chtěla jsem to. Chtěla jsem ho mít nahatýho vedle sebe.

„Dýchej, sakra!“ prosila Alice a sápala se do okna. „Děsíš tátu, jde tě zkontrolovat, tak předstírej, že jsi ok.“

„Kdo že sem jde?“ hlesla jsem otupěle do prázdného okna.

„Není ti nic, Bello? Proč křičíš?“ ozval se táta za dveřmi.

„Komár… lítal tu malej upištěnej… komár…“ odvětila jsem. Z křoví pod oknem mi do pokoje vletěla šiška. Musela jsem se smát, což tátu usvědčilo v tom, že jeho dceři přeskočilo kolečko.

„Tak si zavři okno,“ zahuhlal přes dveře a následné dupání ze schodů mě ujistilo, že jsem sama. Teda skoro…

„Takže tě pozítří v noci vyzvednu. Okolo jedenácté…“ Alice se v okně zjevila jak smrad ze syrečků a vzápětí byla v tahu. Mám dva dny? Co já budu proboha dělat?

„Počkej!“ vyklonila jsem se za ní zděšeně. „Teď mi to došlo! Říkala jsi nádherná ženská?! Jak já můžu proboha konkurovat Tanye?“

Z lesa za dvorkem na mě z maliní vykoukla střapatá Alicina palice a i na tu dálku jsem zahlídla, jak se jí ve světle měsíce zaleskly zuby ve žraločím úsměvu.

„To nech na mě!“ zapěla nedočkavě. „Ale pro jistotu tě vyzvednu hned zítra ráno. Ulij se ze školy, řekni Charliemu, třeba že tě ještě bolí hlava!“

„To ani nebudu muset předstírat,“ zavrčela jsem a šla jsem si zapít Tylenol.

Zabít! Zabít veškeré upíry, veškeré ptáky a sluníčko, které se mi otíralo ráno o ksicht. Sotva jsem usnula, už se po mně chce, abych vstávala?! Co je tohle za slušné vychování? Chudák já – spát jdu před svítáním a po něm abych vstávala!

„Bello, ať nezaspíš!“ A tátův hlas z chodby mi na dobré náladě nepřidal.

„Nejdu nikam!“ houkla jsem a efekt to teda mělo. Táta rozrazil dveře a vrhnul se na mě jak Jacob na svačinu. Instinktivně jsem se přikrčila.

„Je ti dobře? Nebolí tě hlava?“ Ulij se ze školy, řekni Charliemu, třeba že tě ještě bolí hlava!

„Trochu jo, ale to bude dobrý…“ lhala jsem.

„No to určitě. Nechám tě doma, ale…“ zarazil se.

„Ale?“

„No, není tu nic k jídlu… budu ti muset v polední pauze něco dovézt. Tvá třídenní nepřítomnost se projevila na zásobách.“

„Dojedu tam… až se mi uleví…“ Zíral trochu nevěřícně, ale nakonec mi to odsouhlasil s tím, že ve škole řekne cosi o kontrole, kdyby mě ve městě někdo viděl.

Sotva za ním zapadl zámek, vlezla dovnitř – nezdvořile – Alice.

„Jsi talent,“ chválila mě.

„Tak,“ nadechla jsem se. „Co máš na dnešek v plánu?“

„Hm… možná bys potřebovala trochu živější barvu, takže solárko, a poté kosmetičku a manikérku s…“ Alice se mi podívala na bosé nohy, „pedikérkou, nic proti…“

„A to to chceš stihnout dnes, jo?“ nevěřila jsem jí. „Ještě bychom mohly třeba jet do Evropy…“

„Ts… nebuď hlupáček, to nestíháme!“ Hm, tak to nepochopila, no nic… „Ale šup! Obléct…“ vyhnala mě do pokoje.

Když jsem pak slezla v džínách, ušklíbla se. „Jo a ještě nákupy, koukám… hm, asi tě nechám v salonu a zatím ti obstarám oblečení…“ uvažovala nahlas. Preventivně jsem mlčela. Alice měla v očích ty včerejší žraloky a já bych fakt nerada byla kousnutá – teda žralokem, upíra bych asi brala…

Když jsem pak ležela na zádech, obalená bílým froté ručníkem a nad obličejem jsem měla ohromné oko kosmetičky za lupou velkou jak pánvička, musela jsem si připomínat, proč tohle dělám. Nohy jsem měla v jednom ohni od vosku, a kdyby jenom nohy! Depilovali mě i na místech, který zatím viděl jen můj gynekolog. A smrděla jsem krémem ze solárka.

„Moc práce tu není…“ oznámilo mi to oko. „Jen bych vám dala krém na ty žilky okolo nosu…“

„Hm…“ odpověděla jsem.

„Obočí vám roste samo a dobře, což vám upřímně závidím… ale, přemýšlela jste někdy o depilaci obličeje?“ Orosil se mi z té představy zadek. Vosk?!

„Depilaci? Copak mám hernajs knír?“ vyděsila jsem se docela regulérně. Že by mi pod nosem rašilo něco, čeho jsem si nevšimla? Do zrcadla, pravda, moc nekoukám...

„Ale to ne, zlato... odstraňují se jen ty jemné chloupky, které přirozeně rostou na tvářích,“ poučovala mě a zřejmě mi to nabízela jen proto, že si za to připočítá k účtu další položku. Proč by si kdo odstraňoval něco, co není vidět a spousta lidí ani neví, že to tam má?

„Budu se pak lesknout jak psí kulky,“ namítla jsem logicky. „A určitě to bolí.“

„Jen trošičku…“

„Já si to rozmyslím…“ ANI OMYLEM! POMÁTLA SES, BÁBO?!

„V tom případě jsme hotové,“ usmálo se oko a zmizelo. Zvedala jsem se jak padací most. Každý pohyb se rovnal jednomu křupnutí. Uf…

„Hotovo?“ trylkovala Alice, když se vřítila do dveří. Jako kdyby to neviděla. „Skvělé!“ jásala, když jí to kosmetička potvrdila. „Bello, narovnej se a dej nohy k sobě, probůh…“ zašeptala mi.

„Polib mi… cokoliv. Mám pocit, že se táhnu jak smrad za okálem a vlastní nohy jsou asi nalepené v té místnosti na voskové pásce, takže mě přestaň…“

„Klid,“ zarazila mou vulgaritu Alice a zvedla tašku. Nacpala mi ji pod nos. „Hele, co mám, jdeme…“ vyhrkla, chytila mě za předloktí a doslova se mnou vyběhla ze salonu.

U mě v pokoji to následující hodinu připomínalo Hirošimu. Alice na mě navlékala všechno možné, co koupila. A když jsem večer šla spát, pořád jsem věřila tomu, že nechodím, ale létám, protože moje nohy jsem necítila. Den volna… jo? Haha!

Ráno tam byla zase. Naštěstí mě jen vzala do školy, ale to, co mi naplánovala na odpoledne, mě přimělo se zamyslet, jestli nemám emigrovat. A hlavně…

„Takže dnes večer, těšíš se?“ křenila se, když mě vyhazovala u školy.

„Dnes? Říkala jsi dva… do háje, dnes!“ Žaludek se mi sevřel do velikosti rozinky.

„Papa…“ A – jak už to u ní bývá zvykem – byla v prdeli.

Já ostatně taky. Celý den, odpoledne a kus večera, kdy jsem si okusovala omanikúrované nalakované nehty a namotávala na prst narovnané vlasy.

„Co to sakra děláš!“ zaječela Alice v okně, když mě uviděla. Strčila jsem ruce pod zadek a vytřeštila oči. „To je vtip?“ O ououou… au… „Myslíš si, že takhle to vyjde? S ohlodanými klacky a kučerami?“ Mám se bránit? „Ty ho nemiluješ! Protože kdyby jo, tak…“ Tak to prr! Braň se, Swanová!

„Mlč!“ štěkla jsem energicky jako ona. Alice se zarazila. Nejspíš nečekala protesty. „Není moje vina, že se dostal do tohohle maléru! Je to moje dobrá vůle, Alice. On mě tam nechce – což mě přivádí k otázce, jak si asi myslíš, že ho tam dostaneš, aby… držel pózu?“

„O to se nestarej,“ odsekla. „Obleč se, kočár čeká, Popelko… a dělej,“ zavrčela dodatečně. Uf, je drsná jak dvacítka šmirglpapír...

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), MisaBells, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír na krku II - 9: