Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír na krku II - 4

10.09.2012 (10:00) • Hanetka, MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 4517×

4. V Belle klíčí podezření – je na kluky nebo není?

„Přijdeš zase v noci? Dívat se, jak spím? A vzbudíš mě?“ zamrkala jsem svůdně na Edwarda, když se se mnou po té návštěvě u nich loučil před domem.

Zamračil se a nešťastně zavrtěl hlavou. „Ne. Už ne. Stejně...“

„Ale mně by se to líbilo,“ protáhla jsem zklamaně jak rozmazlený spratek. Chtěla jsem ještě ohrnout pysk, hodit pohled a là Mou a koketně zamávat řasami, ale copak mi dal čas?!

„No právě. Toho se bojím,“ zvedl ruku a zastrčil mi za ucho spadlý pramen. Zavadil mi přitom o tvář a mnou jako by projel blesk. Už zas mi měknou kolena, sakra! Skoro abych si pořídila ortézy. Možná lešení okolo kostry, to by taky bylo efektní.

„Ty se pořád něčeho bojíš,“ odfrkla jsem si dožraně. „Jednou, že mě zabiješ, pak zas, že mě nezabiješ, potom, že pro mě nejsi dost... dobrej, nebo co... co je to teď?“

„Obávám se, že jsem se dopustil netaktnosti. Je to neslušné, když chlapec pobývá s dívkou v její ložnici, když s ní není sezdán.“ Cože? To mi tu bude recitovat příručku společenského chování sto let starou? Ty vážně potřebuješ upgreadovat!

„Když jsem tě tehdy před prázdninama... imunizovala, to sis s tím hlavu nelámal. Klidně jsi ke mně lez oknem a netrápilo tě to,“ našpulila jsem trucovitě rty.

„Trápilo,“ přiznal váhavě. „Tak jsem... odjel. Ale znovu už bych to nedokázal,“ přiznal smutně a mně to přišlo hrozně sladký.

Tak už jsem mu dala pokoj, pověsila jsem se mu na krk a nechala ho, aby podnikl jinou průzkumnou výpravu – jazykem do mý pusy. To mu šlo na výbornou, vzhledem k tomu, že tvrdil, že to nikdy nedělal. Kolena jsem už měla stejně k nepotřebě, tak co? Když překontroloval všechny plomby, jestli mi náhodou nějaká nevypadla, a já jsem tála jak ledovce pod ozónovou dírou, najednou jsem zjistila, že... Páni, kde to má tu ruku? Potřebuje zkontrolovat číslo podprsenky? Zatajila jsem dech a neodvažovala se ani pohnout, aby se náhodou nelek. Možná ho nakonec do tý ložnice přece jen...

Tak ne. Najednou si uvědomil, kam ho zavedla slepá vášeň, a ucukl jak před žhavým uhlím. A začal se omlouvat, prosit, žadonit, kát, litovat... Nakonec jsem toho měla tak plný zuby, že jsem se radši rozloučila a utekla domů. Ještě bych na něj zaútočila a jak vím, nedopadlo by to dobře.

Kruci, co má ten kluk za problém? To je nějakej mentální blok nebo co? Vždyť musí vědět, že se mi to líbilo. Nebo ne? Neví to? Číst myšlenky mi neumí, to je fakt. Ale já taky nejsem Jessica, abych z něj strhla trenky, převalila se na záda a roztáhla noh... náruč. Musím na něco přijít. Třeba by mi mohly poradit ty jeho ségry. Ale Rosalie ne. Ta by mě nejradši viděla... ta by mě nejradši neviděla. To Alice bude lepší rádce. Vypadala docela fajn. Praštěná, ale fajn.

Ráno mě probudily kamínky, dopadající na moje okno. Vystrčila jsem z něj rozcuchanou palici a ještě zalepenejma očima uviděla nechutně svěžího Edwarda, jak hledá po zemi další.

„Co šílíš? Ještě je skoro noc!“

„Už je dávno po rozbřesku! Pojď dolů!“

„Pojď ty nahoru!“ kontrovala jsem, ale pak jsem zaslechla zvuk otevíraných vrat od garáže. „Zalez! Charlie vyráží do práce, ať tě nevidí!“ křikla jsem do prázdna, protože Edward byl už v čudu. No toto! Zabouchla jsem okno, bleskově se umyla, prohrábla si hřívu a nasoukala se do prvních hadrů, co mi přišly pod ruku. Teprve když jsem sbíhala schody do přízemí, došlo mi, že tohle tričko jsem nosila na Floridě, kde je o dost tepleji, a střih odpovídá mnohem příznivějšímu podnebí. Na tohle Forks není zvyklý. Na tohle není Edward zvyklej!!!

Vypadalo to, že Edward si myslí to samý, protože když jsem mu dole otevřela dveře, oči mu málem vypadly z důlků mně do výstřihu a hlasitě polkl. Vida! Možná cesta povede tudy! Nenápadně jsem se vyprsila a stáhla si výstřih o krapet níž. Koukej, upejre!

„Nebude ti zima?“ otázal se starostlivě a oči měl pořád přilepený o dost níž, než já mám ty svoje, ale já jsem měla na srdci něco důležitějšího než zrovna teď jeho kukadla.

„Co tě to napadlo, strašit tu tak brzy? Co kdyby tě viděl Charlie?“

„A byla by to taková nesnáz?“ oplatil mi otázkou. „Stejně se patří, abys mě svému otci představila oficiálně. Když se ti dvořím,“ dodal.

„Dvoříš, jo?“ vyprskla jsem tak nahlas, až se Mou pod verandou lekla a vystřelila odtamtud jak blesk s ocasem rozježeným jak štětka na láhve. „Takhle se tomu za tvý doby říkalo?“

„A jak jinak?“ zeptal se zmateně. „Bello, já...“

„Chodíš se mnou,“ přerušila jsem ho. „Chodíme spolu. To tátové vědět nemusej. Akorát by nám překáželi. Líbáme se, mazlíme, povídáme si a včeras‘ mi strčil ruku-“

„Kam jsem neměl,“ přerušil zase on mě kajícně. Tak to prr! V tomhle se naše názory na věc rapidně rozchází, drahý doktore! „A stydím se za to. Takto jsem vychován nebyl. Chci, aby mezi námi bylo všecko, jak se patří. Jinak s tebou chodit nemohu. Představíš mě tedy svému otci?“

Cože? Nemůže se mnou chodit jinak, než... A vydírat umíme tedy hezky, móóóóc hezky, že? A co já s tím teď? Charlie si z něj udělá cvičnej terč! Dobře ví, kam kluci nejradši strkaj ruce, dělal to taky. A nejen ruce asi, když uvážíme, že jim s Renée bylo oběma osmnáct, když jsem se narodila. Ale dobře, dobře. Bude mít, co chtěl. „Jo,“ kývla jsem. „Já tě teda představím. Ale nestěžuj si, až poletíš zavřenejma dveřma. Sám jsi to chtěl.“

Pomalu byl čas jet do školy, a tak jsem do sebe rychle naházela nějaký müsli s mlíkem, popadla klíčky – a předala je do nastavený mramorově bílý dlaně, uvelebila se v Chevym a vyrazili jsme.

„Budu si opravdu muset koupit svůj automobil,“ mračil se Edward nespokojeně na silnici. „Při vší úctě, tento model nevyvíjí uspokojivou rychlost.“ A copak bys chtěl za model? Turbovampire sedan?

Na parkovišti před školou bylo pozdvižení. Skupinky studentů zvedaly hlavy a zíraly s otevřenými držkami kamsi nahoru. Jako správný puboš jsem je napodobila a vytřeštila oči – bonus navíc. Nad námi, mezi korunami stromů, byl přivázán transparent s nápisem: „Homosexualita není nemoc!“ Kterej debil?

Jo, je pravda, že Banner měl nedávno při biologii přednášku na tohle téma a mlel furt dokola o snášenlivosti a jak jsme všichni lidi (vzhledem ke Cullenovic famílii to znělo teda dost ironicky), ale přes všecky snahy o zvednutí tolerance to jen Mikeovu partu přimělo k odpornejm vtipům a siláckejm homofóbním řečičkám. Začínala jsem se fakt stydět, že jsem kdy mezi tyhle voly chtěla zapadnout. Snad se to nikdy nikdo nikde od nikoho nedozví… to je záporů! Nicméně to mělo další efekt – bylo mi dost jasný, že vzhledem k Mikeovi a jeho nechutnostem se u nás ve škole nenajde nikdo, kdo by chtěl vzbudit jeho pozornost tím, že by se k něčemu takovýmu přiznal, natož hrdě přihlásil, například jsem si všimla, že Peter O‘Donell přestal nosit fuchsiovou košili, divnost. Takže... co tu ten transparent dělal?

Vylezli jsme z auta, pobrali bágly s učebnicema (ten můj mi zase galantně vyrval Edward), a vydali se ke škole. Na chodbě u skříněk se k nám přihnal chumel holek a já už zase chtěla začít značkovat svoje území – ne, nehodlala jsem mu čůrat na nohu!, ale tentokrát na Edwarda ani jedna nemrkala. Spíš na mě. Co to…?

„Jedem odpoledne do Port Angeles, obrazit butiky,“ zavrkala Jessica. Ona se mnou zase mluví? Co se to děje? Odstup, satane v o tři čísla menších džínách!

„Přece mě znáš, Jess,“ odmítla jsem  jakoby nic. „Mě na nákupy neužije.“ A na tebe už double not!

„Já taky zvala spíš Edwarda,“ uculila se jízlivě. To jsem si mohla myslet! „Říká se, že takoví jako on rozumí módě. Moh‘ by mi poradit, co na sebe, abych se líbila,“ mlela a já se nestačila divit. Jak jako, takoví, jako on? Přišla na to, že je upír? A odkdy se upíři vyznají v módě? Jo, možná Rosalie nebo Alice, ale Edward?!? Že by v sobě skrýval tyhle netušené sklony? Brada se mi poroučela k zemi. Pěkně pomalu, jako kdyby se bála, že až dopadne, vymlátí mi zuby.

Zadívala jsem se na něj – na Edwarda - a oddechla si. Netvářil se ani trochu nadšeně. Spíš zmateně a lehce znechuceně. „Ne, Jessico. Na dnešní odpoledne již mám jiné plány,“ odmítl ji galantně, vystrčil loket (tomuhle říkal nabídnout rámě), já jsem se ho bafla a zmizeli jsme směr první hodina. Cestou jsme míjeli hloučky vzrušeně debatujících spolužáků a Edwardovi v obličeji původní zmatenost přerůstala do podráždění. Chvilkama zavrtěl hlavou a znechuceně si odfrkl.

„O čem se to všichni bavěj?“ začala jsem být zvědavá a preventivně jsem zamávala řasami. Ten můj diamant se na mě ale ani nepodíval.

„O hloupostech. Věř mi, Bello, tohle je... tohle není pro tebe vhodné téma k hovorům,“ uzavřel to a vypadal, že dál se o tom bavit nechce. (Ne, Bello. Nemůžeš se dívat v deset hodin na film, protože ti je teprve osm let a není to vhodné. Ale tati!) Tak k čemu chodím s někým, kdo čte myšlenky, když se od něj stejně žádný drby nedozvím?

Jenže dneska jsem na to Edwarda nepotřebovala. Naštěstí nebo bohužel? Drby jsou vždycky slyšet nejlíp, i když se jen šuškaj. Mají takový zvláštní dar se odrážet od zdí a rezonovat. Takže než se vyučování dokodrcalo k polední pauze, slyšela jsem slovo teplouš – a jeho synonyma - už tolikrát, že mi z toho zvonilo v uších a do hlavy se mi nastěhoval malý skřítek, který s každým buzerantem, lesbičkou s ptákem a bukvicí třískal kovadlinkou do trianglu, přivázaného k očnímu nervu. Jen jsem nějak nevěděla, kdo ten chudák je. Možná O‘Donell? Ten tu zažije peklo, jestli se to domákne Mike, politovala jsem toho nešťastníka v duchu a blahopřála si, že se mě to netýká. Jenže to jsem se pletla.

U oběda jsem na Edwarda čekala marně. Nechápala jsem, proč nedorazil, a pozorovala jeho drahého bratra, Emmetta, který měl očividně báječnou náladu. Zlomil dvě židle, jak se na nich houpal v záchvatech smíchu, a ke mně si přisedla zmatená Angela.

„Vypadáš blbě… takže to je pravda?“ vyhrkla. Málem jsem spolkla ohryzek z okousaného jablka.

„Co?“

„No, to s Edwardem… že je na chlapečky, však víš… mluví o tom celá škola…“

„O něm?“ No těbůh… chudák upírskej myslčtoucí jedinec. Proto tu není! Nejspíš se někde schovává. „A o mně ne? Já jen, že s ním chodím, uvědomuje si to tu někdo?“ sykla jsem na jeho obranu.

„Jo, ale prý na tebe sotva sáhne a Mike říkal, že měl minule nějaký krém se třpytkami. Viděl ho na vlastní oči.“

„Mike je sjetej bobr s přelivem. Co ten o tom ví? Ty třpytky měl…“ ze sluníčka, protože na něm září a září, protože je to upír, který by vlastně neměl vůbec existovat, ale já ho vykopala, sbalila a pokouším se ho aklimatizovat do moderní doby a děláme pokroky, protože už umí řídit auto, „… ode mě z lesku na rty. Políbila jsem ho a prostě se třpytil.“ Ty vole, Bello, tobě to fakt myslí!

„Nenosíš lesk,“ připomněla mi Angela a já se proti vlastní vůli zaškaredila. Fakt jsem to posrala.

„Nosím. Občas. Jednou za čas. NEBYLY TO EDWARDOVY TŘPYTKY!“ ujely mi nervy, a zatímco Angela šokem odjela i se židlí o metr dál, od Emmettova stolu se ozvalo další křup a hurónský smích. Ani jsem se neotáčela. To prostě nemělo cenu.

„Takže je hetero, jo?“ houkla na mě Angela, která se odmítala vrátit ke stolu.

„Samozřejmě!“ Teda doufám, do háje.

„A už jsi s ním spala?“ Hmf, počítá se, že já spala a on tam seděl a sledoval mě?

„Ptám se tě snad, jestli jsi šukala s Erikem? Nebo s Benem?“ Au, tak tohle nebylo milé.

„Fajn…“ odsekla mi.

„Mohla by ses laskavě vrátit ke stolu blíž? Nerada se bavím s polovinou jídelny naráz,“ fňukla jsem unaveně.

„Já to nemyslela zle,“ omlouvala se neuměle Angela a přisunula se až ke mně. „Fakt ne.“

„Já vím, jen mě to štve. Newton je debil, když o něm roznáší, že je teplej. Není teplej.“ Naopak, je dost podchlazenej. Nacpat mu do kapes maso, vydrží.

„Tak jo, věřím ti. Ale uznej, že ty jeho outfity a chování…“

„Neštvi mě, důro,“ zavrčela jsem a Ang se pobaveně zasmála. Ušklíbla jsem se, spokojena s tím, že tohle téma je u konce. Jenže celej tenhle podělanej den ve mně zasadil semínko tichých pochybností.

Bože, Swanová, ty jsi trapná jak stěrače na ponorce! Na co to vůbec myslíš???

Když jsem po vyučování dorazila na parkoviště, Edward tam tentokrát čekal. Zíral na ten transparent, kterej se od rána nikdo neobtěžoval sundat, a vypadal přemýšlivě.

„Zvláštní způsob, jak upozornit na rozdíly mezi námi, že?“ pochválil to dílo nečekaně. Otočila jsem se k němu a brada mi spadla až do výstřihu. Co to řekl?

„Mezi námi? No promiň, ale ten plakát neříká nic nového, Edwarde. Mně tep… ehm, homosexuálové nevaděj. Nejsou nakažlivý.“ Hlavně, abys to nebyl ty. Doufám, že se Mike  pletl. Určitě se pletl!

„Někdy byli?“ vyděsil se naoko. Ten jeho nově objevený sarkasmus mě fakt sral! Zavrtěla jsem hlavou na znamení, že nehodlám odpovídat. „Tento názor jsem zastával i za svého života, kdy se to považovalo buď za hanebnou nemoc, nebo za perverzní zvrhlost, Bello. Našla bys malé zastání, pokud bys něco takového vyvěsila tehdy. Znal jsem tehdy pár… mužů a žen s jinou orientací. Bylo mi s nimi příjemněji, než s heterosexuály…“ Krucinál, že by se Mike fakt neplet?

„Tak proto,“ frkla jsem dožraně za tuhle přednášku a nenápadně naznačila, že jeho mluva, zjev, chování a nejednání silně zavání procentním nedostatkem…

„Tak, co ty na to, Cullene?“ ozvalo se za námi. Ach, Newtone, ty nikdy nikde nechybíš… jsi jak smog na magistrále… otravnej a všudypřítomnej.

„Na co konkrétně, Michaeli?“ vyslovil jeho celé jméno Edward a s Newtonem to cuklo.

„Ten transparent. Líbí?“ vzpamatoval se Mike a vrazil si ruce do kapes.

„Právě o tom hovořím se svou přítelkyní a diskutujeme o homosexualitě v historii. Přidáš se?“ nabídl mu. Mike se zatvářil, jako když kousne do kyselé okurky, načež se však škodolibě ušklíbl: „K přítelkyni, nebo k diskuzi? Počítám, že buzeranta zvládneš sám…“

„Zmiz, než z tebe udělám fakt šerednej obraz!“ sykla jsem.

„Buzeranta?“ zašeptal Edward nechápavě.

„Hnusný výraz pro gaye, neřeš to.“

„A co takhle lesk na rty, Cullene, dáš si? Prý je potom hebčí kůže…“ křikl někdo z davu, kterej se kolem nás pomalu tvořil. No tak ale!

„Kam chodíš na barvení, Edwarde?“ Další! A ten můj upír si tu stojí, dívá se okolo a je zmatenej jak Goro před Tokiem. Dělej něco!

„Drahá, měli bychom jít,“ řekl nakonec nejistě a zatřásl hlavou.

„Jsi v pořádku?“ zajímala jsem se a on… mě ignoroval. Otevřel mi dvířka auta, zabouchl je za mnou a ve vteřině startoval.

„Kam ten spěch?“ zajímala jsem se. „Diskuze o homosexualitě už tě neláká?“

„Odpusť, drahá, ale poslouchal jsem dnes ty myšlenky celý den. Nevím, jak nabyli dojmu...“ zavrtěl nechápavě hlavou, „ale jsem šokován. Dostal jsem dnes i několik žádostí o schůzku. Od chlapců! Kdybychom byli smrtelní, Emmett by dnes ty záchvaty smíchu nepřežil,“ tvářil se otráveně.

„Mike tě viděl, jak se třpytíš,“ pokrčila jsem rameny a pak mě něco napadlo. „Vím, jak z toho ven! Musíme se mazlit a líbat a muchlovat, veřejně, tak, aby nás každej viděl!“ vyhrkla jsem a těšila se jak vosa na tureckej med. „Když uviděj, že máš holku – že vážně máš holku – daj’ti pokoj!“ To je nápad, Bello, pochválila jsem v duchu svoji genialitu. Takhle bude mnohem lehčí docílit něčeho víc. Zvykne si na to na veřejnosti a až budeme sami... půjde to už samo sebou.  V tu chvíli sebou auto škublo a já málem měla velice intimní setkání s předním sklem, jak Edward zabrzdil.

„Ani nápad,“ odmítl to stroze – jako kdyby mě právě málem nezabil - a vypadal docela naštvaně. „Nebudeme přece podléhat diktátu davu. Takové chování jsem nikdy netoleroval a teď s tím nechci začínat. Není to slušné. Nejsem ochoten k něčemu takovému, ani kdyby to bylo jen naoko!“

Naoko? NAOKO??? Ale u mě by to naoko nebylo... sakra, on něco předstírá? Že by ten Mike měl přece jenom pravdu? Probůh, já jsem tak blbá! Jasně, že předstírá! Je to upír! Musí předstírat spoustu věcí! To přece hned neznamená, že je bukvičáehm… homosexuál.

Zbytek cesty domů jsem seděla a zrálo to ve mně jak tejden starej sejra. Proč se ale pokaždý tak vzpouzí? A v tom autě tehdy to byla taky šaltpáka... vymlouvá se na slušný vychování, ale ono kdoví, jak to je. Musím ho svést! Teď už je to životní nutnost. Jedině tak si můžu bejt jistá. A šťastná. Jenže svést ho, to bude těžkej oříšek. Ne, že bych nebyla šťastná i z pouhé jeho pozornosti, ale jsem ženská! A tím pádem mám nárok na maximalistické požadavky! Vždycky se v tom nejlepším zarazí, potřebovala bych něco, co by ho dostatečně rozptýlilo... a pak jsem si vzpomněla, jak kulil oči do výstřihu mýho floridskýho trička. Tudy na to! Jenže takovejch kousků ve skříni moc nemám. Leda, že bych si půjčila Charlieho tílko na spaní. Je vytahaný jak prsa starý kojný, to by možná… eee, brr. Budu muset něco nakoupit, ale to nesnáším víc než špenátový placičky. Kdo by mi tak mohl pomoct... Jessica by to rozkecala a Angela je na tom s módou hůř než já... už to mám! Alice!

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), MisaBells, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír na krku II - 4: