Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír na krku 5

05.08.2012 (10:00) • Hanetka, MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 4830×

Vyskytl se tu názor, že ty obrázky jsme kreslily my. Těší náš, že si to někdo myslí, ale není to tak. Jsou dílem jedné talentované španělské dívky, která se skrývá pod nickem LintuShadow a my jsme si je jen vypůjčily ze stránky deviantart.com. Nicméně... jsou bezva, že?

A moc a moc děkujeme za komentáře. Jsme nadšené, že se ta naše bláznivina líbí. 

5. Je to teda trochu křeč, najít s ním společnou řeč

Nevím, kdy se to stalo, ale ujala jsem se role opatrovnice upíra. I když… pořád jsem v hlavě měla nutkavý pocit, že se mi jeho návštěva jen zdála. Stala jsem se posedlou tématem vampirismu a dokonce jsem si v pondělí ráno v knihovně půjčila Upíří deníky, Upíra z Nosferatu, Draculu od Stokera, Anitu Blake a Upíří bibli. Paní, co mi potvrzovala průkazku, mě sjela starostlivým pohledem. No jo, tak jsem se pomátla, no a?

S plně naloženým batohem jsem nakráčela do školy. Po cestě jsem potkávala jeden plakát za druhým. U čtvrtého zoufale vyhlížejícího a čerstvě zasychajícího stál kluk. Pokoušel se od sebe odlepit ukazováček a palec.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho. To bych nebyla já, kdybych ho nevyděsila. Trhl sebou a vrazil do spolužačky, která zrovna pila z lahve. Červený džus – nejspíš rajčatový, protože na to já mám talent – se dívce rozlil po – samozřejmě mě to nepřekvapuje – bílé halence. Strhla se mela, když na něj holka spustila španělsky a to mládě se vyděšeně dalo na úprk. „Tak čau,“ houkla jsem za ním otráveně, protože mi nejspíš neodpoví.

„Ach, Swanová, Swanová… takhle mi zkrášlit pondělní ráno… díky ti!“ neslo se chodbou a pitomeček Newton se blížil namachrovaným krokem. Přešla jsem do módu drsňačky.

„Blbec se mě lekl, no.“

„Jasně… hele, nevíš, co tohle je za modernu?“ zajímal se a pohodil hlavou k plakátům.

„Hledá se jenom kočička,“ vyhrkla jsem a nechala do svého hlasu protéct trochu lítosti. Neúmyslně.

„Kočička? Snad celá smečka, člověče! Každý to zvíře je jiný…“ Uvědomila jsem si, že měl pravdu. Zpočátku jsem si jen myslela, že ta jedna kočka má pokaždé jiné pozadí, ale nebylo to tak. Jen na téhle chodbě se postrádaly čtyři různé čičiny.

„Asi někde mají čarodějnice sabat a došly jim kočky,“ řekla jsem na oko bez zájmu.

„Hlavně, aby tobě nedošel humor,“ ucedila Angela, když se mi objevila za zády. „Keksík se taky ztratil. Nemůžeme ho najít…“ fňukla.

„Neboj, Weberová, někde jen przní tyhle čtyři… až si užije, vrátí se…“ tišil ji znuděný Mike. Vzpomněla jsem si na Mou a sevřelo se mi srdce. Pokud nestraší ptáky na naší imaginární zahrádce, nebo neodjela se sousedem k moři chytit trochu bronzu, tak…

„Zmizel už ve sobotu. Když jsme se vrátili z toho hřbitova, ještě doma byl, ale ráno už ne,“ naříkala. „Taky jsem si myslela, že…“ bla, bla, neslyším, přemýšlím, v sobotu?

Matematiku, francouzštinu a filozofii jsem strávila s nosem v knížkách. U Anity Blake se mi orosilo čelo i záda. Tohle upír umí???

Jenže jen v Upířích denících stálo cosi o tom, že se upír může živit zvířaty. A ruku na srdce, Stefan nebyl nic moc.

Ale zkusit se to může, ne?

Jelikož za mnou Můj drahý v noci nepřišel, musela jsem tam já.

S půlkami sevřenými tak, že bych s nimi mohla štípat dvojkový plech, jsem v půl jedenáctý večer přelezla zídku hřbitova. Zarazila jsem se asi metr od cíle, protože před hrobkou někdo seděl. Z dálky ke mně doléhal zvuk rádia a dotyčný cosi vyřezával ze dřeva. Clearwater! Dědek plesnivá! Co tam straší? Neměl by už radši spát? Nabrala jsem zpátečku a odklidila se do bezpečné vzdálenosti, aby mě nezahlídl, a připravila se počkat, jestli se nezvedne a neodkráčí. No... třeba na záchod. Musí se mu chtít někdy taky čůrat, ne? Zrovna jsem přemítala nad tím, jestli nějak naruší můj pubertální vývoj, když uvidím Vinnetouova dědečka močit vestoje za náhrobky, když se mi za ramenem ozval známý hlas.

„Mladé dámy by se neměly toulat samy nocí, drahá…“ Prdel se mi osypala husí kůží a celá jsem se rozklepala. Bod pro mě byl, že jsem nespustila poplach. Jen jsem se otočila a vzhlédla, protože Můj drahý seděl na zídce a sledoval Harryho. Proč se na mě nedívá?

„A starci nad hrobem by neměli děsit kolemjdoucí,“ frkla jsem.

S tím označením jsem se musela trefit, protože se pobaveně pousmál. Jen na půl huby, jako by nechtěl plýtvat celou pusou na takovou impertinenci, ale... páni, srdce mi udělalo veletoč na aortě. A vzápětí mi to vrátil. „Nerad bych vás urazil, ale kolemjdoucí chodí z druhé strany zídky. Vchodem. Mezi hroby není moc vhodné se procházet tajně. Obzvlášť pro vás, Bello.“

„Bella jsem pro přátele, kámo. Pro ostatní jsem slečna Swanová.“ Kde se ve mně bere ta křeč? Já a slečna? Tiše se zasmál a opět zkontroloval pohledem Harryho.

„Má nejupřímnější omluva, slečno Swanová,“ zase ten poloviční úsměv! Klidně mi říkej Bello nebo miláčku… proboha, cože?! On mě snad omámil! Že by měl přece jen schopnosti jako Jean – Claude? Vzpamatuj se, Bello!

„Očividně na tobě ta léta v rakvi zanechala újmu. Tvoje vychování je šílený. Co se takhle představit, he?“ sykla jsem, dožraná těmi emocemi.

„Získal jsem dojem, že víte, kdo jsem, drahá slečno Swanová… Musím přiznat, že mi to bylo milejší, protože seznamování je jaksi… v mé době bylo spojeno s kontaktem, který je v tuto chvíli vyloučen.“

„Jak moc kontaktní by to bylo? Pusu na hrdlo, nebo co?“ vyhrkla jsem bez rozmyslu. Trhl sebou a já taky. Tak jestli mě nesežral doteď, tak teď určitě.

„Políbení ruky postačilo,“ usmál se.

„To si nemyslím, teda… lezla jsem přes zeď a mám ruce jako prase, ještě bys dostal žloutenku… Prostě mi řekni, jak se jmenuješ a bude to…“

„Opravdu zvláštní doba… Já... ztratil jsem právo užívat rodové příjmení. Nejsem ho hoden.“ Chvilku jsem na něj nevěřícně zírala, než jsem se začala vrtět a kousat se do rtu. To jako fakt?

„Jak ti říkali doma?“ zkusila jsem to oklikou.

„Synu,“ odvětil. No on mě chce fakt nasrat! „Nebo mladý pane…“ vzpomínal.

„Tak ti jméno dám sama,“ vyhrožovala jsem.

„Bylo by mi ctí…“ souhlasil. Rozhodí ho vůbec něco?

„Budu ti říkat… ty vole!“ vyprskla jsem dožraně. Copak neexistuje jméno, které by se k němu hodilo?

„Budete mi říkat ty vole?“ zděsil se. „Copak vám to zvíře udělalo?“ Ježíši, on to vzal doslova???

Poraženě jsem si povzdechla. „Křestní. Křestní jméno nemáš? Hele, že jsi Masen a adoptoval tě doktor Cullen, tos‘ mi stačil říct včera ve svém curriculu vitae. Ale na křestní jméno nedošlo. To jsi ztratil právo i na křestní jméno?“

„Noční můry a monstra z děsivých snů také nemají jména.“ Vyprskla jsem, ale když jsem vzhlédla k jeho tváři, bylo jasně vidět, že to myslí smrtelně vážně.

„Teda... nerada bych tě urazila, ale mě neděsíš. Ani ve snu,“ vytahovala jsem se. Opřela jsem se o náhrobek a založila si ruce na hrudníku v gestu „koukej, jakej jsem hrdina“.

„Vážně?“ Tak z tohohle úsměvu mi srdce kotrmelec neudělalo. Spíš skočilo šipku někam mezi střeva, který se mi zkroutily a zauzlovaly jak tkanička na conversce. Najednou stál u mě, nakloněný tak blízko, že jsem zahlídla, jak mu oči mění barvu (tohle bylo fakt divný), divoce tiskl zuby k sobě, až mu na čelisti naběhla žíla (mají upíři žíly? Musím se zeptat), a chřípí se mu chvělo, jak nabíral dech. Vypadalo to, jako by chtěl ochutnat, jakou mám značku. Ročník 1987, znalče! Podzimní sběr! Po prvním leknutí mě ale najednou začalo zajímat, jaká je ta jeho bledá kůže na omak. A rty, co z nich dokázal vyprodukovat ten úsměv na půl huby, kterej mi lámal kolena, byly najednou tak blízko... Z uzlu ve střevech se mi najednou do těla začalo šířit divný chvění a já natáhla ruku, abych ho po tý zaťatý čelisti pohladila.

V tu ránu byl v prachu. Teda ne v prachu. Zas seděl na tý zídce a tvářil se tak pohřebně, že by z fleku mohl vzít za Clearwatera jeho džob.

„Omlouvám se,“ vypadlo z něj.

„Za co?“ vyjevila jsem se.

„Málem jsem vás...“ nedopověděl a pevně zavřel oči. Vypadalo to, že prochází nějakým vnitřním bojem.

„Hryznul?“ dokončila jsem za něj. „No a? Tak by sis dal svačinu. To bych přežila.“

„Nepřežila,“ zavrtěl hlavou a pohřební výraz se změnil v přímo tragický. Tak moment, cože? Asi jsem si nabrala špatnou literaturu. V žádná z těch knížek nebylo, že by upír vycuc holku dosucha hned napoprvý.

„Ts,“ udělala jsem. „I Dracula musel přijít víckrát. I Damon a Stefan. A Jean – Claude kousnutím uměl způsobit...“ Honem, jak jinak říct orgasmus? Tohle slovo tady před ním neřeknu ani za svět! „...extrémní potěšení,“ oddechla jsem si.

„Ty pány neznám. Kromě Draculy, o tom jsem četl,“ povolil mu obličej a už zase vypadal pobaveně. „Mohu se domnívat, že ti ostatní jsou také hrdiny brakové literatury?“

Zrudla jsem jak rajče a kývla.

„Pokleslá literatura nebývá zdrojem pravdivých informací, slečno Swanová, ani pramenem seriózního poučení,“ vypadal najednou jak Banner před tabulí. Neříkej, na to bych nepřišla!

„Tak mě pouč ty,“ navrhla jsem a nevinně na něj vykulila oči.

Znovu se zamračil a pak si povzdechl. „Moje kousnutí,“ stiskl zuby a zavrtěl hlavou, „by vám rozhodně extrémní potěšení nepřineslo. Spíš... Extrémní bolest. Mám místo slin jed, který kořist ochromí a způsobí jí velmi bolestivé křeče svalstva celého těla. A... vědomí mi zastře lačnost tak silná, že neustanu, dokud v těle zbývá jediná kapka. Usmrtil bych vás. Stejně jako tu nešťastnici tehdy. I kdybych toho dokázal během… sání… nechat, nezachránilo by vás to. Jed by v těle už byl.“

Najednou jsem nevěděla, co říct.

„Pořád toužím to udělat,“ dodal ponuře. Polkla jsem. On svěsil hlavu mezi rameny a vypadal jak hromádka neštěstí. Najednou jsem měla chuť ho utěšovat.

„Ale neudělals to.“

„Tentokrát. Jedno malé vítězství nezvrátí prohranou válku,“ škubl rameny.

„Zastavil ses. A nebylo to jednou. Minule v noci v mém pokoji taky.“

„Vyrušil mě váš otec,“ zvedl zahanbeně tvář. Sakra, a já už věřila, že se lekl mého vysokého A.

„To je fuk. Toho jsi přece mohl zneškodnit. A neudělals to,“ opakovala jsem znovu.

„Málem ano. Potřebuji zpátky pod zámek, slečno Swanová. Nechci čekat do chvíle, kdy podlehnu své přirozenosti. Už jste našla někoho, kdo by to opravil?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Proč to nespraví Clearwater? Má tě hlídat, ne?“

„Už na to nemá sílu, je příliš starý. Quileuti mají hlídat jen hrobku, aby do ní nevstoupil nikdo nepovolaný. Jako vy,“ podíval se na mě vyčítavě.

„Už jsem se ti omluvila, pamatuješ?“ zakabonila jsem se a pak jsem si vzpomněla, co jsem mu vlastně chtěla.

„Hele, a nešlo by, že bys jaksi... změnil lokál?“

„Prosím?“ zatvářil se nechápavě.

„No lokál. Hospodu. Vývařovnu. Že bys místo v městských ulicích hledal kořist v lesních houštinách. Jeleni mají taky krev, ne? Musí to být holky?“

Podíval se na mě zase pobaveně. „Jen životům tří jelenů vděčíte za to, že jste nepadla v oběť mé osmdesát let trvající žízni. Moje rodina... moje bývalá rodina,“ opravil se, „loví jen zvěř. Nechtějí se vzdát lidskosti, ač z nich osud učinil krvelačná monstra A daří se jim to. To jen já jsem selhal... a nikdy si to neodpustím.“

Mlčela jsem. Dlouho. Tak dlouho, až začal být zvědavý.

„Nač myslíte, Bello? Promiňte, slečno Swanová?“ opravil se.

„Můžeš mi říkat Bello, když mi řekneš svoje křestní jméno,“ navrhla jsem. „Něco za něco, jo?“

Chvíli přemýšlel, pak pokrčil rameny, narovnal se, jednu ruku za záda a druhou přitiskl předloktím na břicho, secvakl podpatky a kývnutím hlavy se uklonil. „Edward jméno mé.“ Koukám, že ten voják se v něm nezapře ani teď

„Tak tedy, nač myslíte, Bello? Vaše mysl je zvláštní, tichá, plná tajemství,“ hypnotizoval mě očima jak korálky.

„Tichá mysl?“ zarazila jsem se. „A jiné mysli nejsou tiché?“

„Pro mě ne,“ usmál se zas na půl pusy a mě srdce skočilo tentokrát do krku. „Obvykle slyším, nač lidé myslí. Jen vás ne. Jste vyjímečná.“

„Jsem divná,“ usoudila jsem. „Ale ty taky. Proč si upír vůbec láme hlavu s tím, koho zakousne? Ne, že bych za to nebyla vděčná, to ne,“ brala jsem honem zpátečku, aby ho nenapadlo dokončit, co předtím začal. „Ale vypadá to divně, ne? Lev si přece taky nevyčítá, když sežere jehně.“

„Možná proto, že lev je zvíře,“ zatvářil se, jako bych mu šlápla na kuří oko. „A já, ačkoliv jsem dnes zrůda, kdysi jsem přece jen býval člověkem.“

O-ou, urazila jsem ho. To jsem nechtěla.

„A co kdybychom zkusili... imunizaci?“

„Cože?“ nechápavě se na mě podíval.

„Za vás se ještě neočkovalo? No... kdybys trávil čas s člověkem... třeba se mnou...“ zrudla jsem zase jak malina, „třeba by sis zvykl. A už by tě to tolik nelákalo. A nemusel bys zpátky do tý rakve.“

„Vystavoval bych vás příliš velkému nebezpečí, Bello,“ vrtěl hlavou, ale v očích jako by mu probleskla naděje.

„To risknu. Hele, vždyť je to děsný. Mě stačí, když mi dá táta zaracha na tejden, a to jsem jen doma, ani ne v nějaký kryptě mezi pavoukama a krysama... Chci ti pomoct, když už jsem tě pustila ven. Zkusme to. Můžeš za mnou chodit domů. Kdyby něco, vždycky můžu zařvat a přiletí Charlie, jako předevčírem.“

„K vám? Do ložnice?“ vyděsil se docela regulérně. „Bez garde? Zničil bych vám pověst!“

Chvíli jsem koukala jak puk, než mi to došlo. Aha. „Dneska se to nebere tak přísně,“ uklidňovala jsem ho. „Pánská návštěva nikomu pověst nezničí. A stejně tam budeš chodit tajně, ne? Nikdo se to nedozví.“

„Budu to vědět já,“ bručel pořád ještě šokovaně.

„Blbost. Přece se nechystáme tropit nějaký... nepřístojnosti. Že ne?“

Tentokrát zavrtěl hlavou tak zuřivě, až mu do čela spadla kadeř bronzových vlasů, a mně škublo rukou, jak jsem měla chuť mu ji odhrnout.

Škoda. Možná bych se k nějaký tý nepřístojnosti dala přemluvit.

„Tak zítra v deset,“ nenechala jsem ho už dál odporovat a sápala jsem se přes zídku. Najednou jsem ucítila studené ruce v pase a vznesla jsem se jak na křídlech. Pomohl mi nahoru! Dotkl se mě!

Až domů jsem se vznášela jak na obláčku. A tam jsem spadla přímo na prdel. Čekal tam na mě Jake.

„Kdes byla?“ udeřil na mě. Rozvaloval se na verandě jako Mou. Našpulila jsem paličatě rty. Neřeknu! „Šla jsi do hrobky, že jo?“ rozvíjel své konspirační teorie dál. Šklebil se na mě jak zeleninové pyré. „I když jsem ti to zakázal…“

„Cože jsi mi to? To si myslíš, že je tvoje slovo zákon, nebo co?“

„Jo,“ usadil mě. Hm, tak pán má vysoké ego!

„Tak to ses sekl, frajere. Mám vlastní mozek.“

„Očividně po záruce, jinak by tě nenechal tohle udělat. Neuvědomuješ si, jak je to nebezpečný?“ vrčel. Konečně se zvedl, zatínal ruce v pěst a po chvilce vražedných pohledů se s rošťáckým úsměvem otočil k domu.

„Co chceš dělat?“ zajíkla jsem se, ale vlastně jsem tak nějak čuchala, co se mu honí hlavou.

„Řeknu to Charliemu. Povím mu, kde trávíš večery a s kým…“

„S kým?“ opakovala jsem. On o Edovi ví???

„S mrtvolama! Tohle je na ústav, Bello! Nemůžeš chodit na hřbitov!“

„Náhodou, mrtví jsou fajn…“ zašeptala jsem sama pro sebe, ale k mému šoku to slyšel, i když byl ke mně zády.

„Tohle skončí blbě. Postarám se, abys tam už nešla!“ A zabušil na dveře. Vykřikla jsem a vrhla se k němu odhodlaná mu zakroutit krkem.

„Jakeu?“ Táta otevřel dřív, než jsem se mohla Jacobovi zavěsit na krk. „Co tu děláš?“

„Charlie, musím ti něco říct,“ začal Black. Udělám z něj potahy do Chevyho a jeho obličej budu mít na místě řidiče a… „Bella chodí na hřbitov.“ Charlie vypadal rozhozeně, sjel mě pohledem a pak se vrátil k Jacobovi.

„Aha…“ Ulevilo se mi, protože táta vypadal, že neví, co tím Jake myslí.

„Byla tam i při tom vloupání…“ Ty šmejde! „To ona vyrvala ten erb z rakve.“ Tohle mi neprojde!

„Jakeu, co to říkáš?“ špitla jsem s tou největší nevinností a dotkla se jeho tváře. Ucukl. „Vždyť ty celý hoříš, propána! Máš horečku! Blouzníš!“ Ruka mě pálila jak čert. Ten kluk se tu škvařil zaživa. Ale patří mu to, blbečkovi. Charlie se chytil. Kontroloval Jacobův obličej a teplotu.

„Jakeu, pojď dovnitř. Jen se obleču a odvezu tě domů. Musíš do postele,“ začal táta.

„Jsem v pohodě. Nic mi není! Charlie, poslouchej mě. Bella chodí po nocích po hřbitově!“ opakoval Jake.

„Samozřejmě, Jakeu… chodím v noci po hřbitovech, to víš, že ano, ale teď pojď dovnitř…“ Dalo mi práci se mu netlemit do obličeje. Vypadal nasraně. Jeho žalování se proměnilo v jeho chřipku. A máš to, frajere!

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), MisaBells, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír na krku 5: