Velikánská omluva... Hrozně mě mrzí, že tak dlouho nepřibyla kapitolka, ale byla jsem teď v jednom kole. Tak snad se vám kapitolka bude líbit a nezapoměňte ji okomentovat. Vaše Stregoni
23.05.2010 (15:00) • Stregoni • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3523×
8. kapitola
Nesnáším to tady!
Pohled Alice:
Je to tady zvláštní. Nejdřív ten tvor na louce a teď tohle. Ne, že by se mi tady nelíbilo, ale je to prostě zvláštní. Nejdříve jsme se těch domorodců báli a teď jsme dokonce s nimi tančili. Jako by nás někdo ovlivňoval. Nebo spíš ovlivňoval naší náladu. Ale zase si nemůžu ztěžovat, protože jen co jsme vstoupili do chatky, okamžitě mě Jasper hodil na postel a velmi energicky se na mě vrhl.
Pohled Carlisle:
Tahle země je opravdu zajímavá. Jen mě udivuje, že o ní nikdo neví. Ani v archivu ve Volteře o ní nebyl žádný záznam. A to je co říct. Aro totiž chce vědět o všem na Zemi, a proto sbírá nejrůznější spisy a dokumenty.
A navíc ta nálada. Je to jakoby nás ovlivňoval Jasper, i když spíše silnější. Tož mě opět vede k otázce, kdo je Isabella a co všechno umí. Vím, že to není obyčejný upír, už jen proto, jak se k ní Aro choval. Ona pro něj musí znamenat něco mnohem víc. Je to snad jeho milenka?! Nebo dokonce manželka?! Opravdu nevím-
„Zlato?” Vytrhl mě z mých myšlenek hlas mé drahé a teď zrovna nahé manželky.
„Tady jsem,” zašeptal jsem a natáhl se k ní na postel.
„Proč nespíš?” zeptala se a zase se uvelebila do polštářů.
„Nemohl jsem usnout,” odpověděl jsem, ale ona už spala. Nepatrně jsem se nad tím pousmál.
Raději jsem se oblékl a vyšel z chatky. Potřeboval jsem si nutně promyslet pár věcí.
Jak jsem tak šel, uslyšel jsem něčí smích.
„… můžeš spát venku!” To znělo jako hlas Isabelly, pomyslel jsem si.
„No počkej!” A tohle byl zase hlas Edwarda. Co ti dva vyvádějí. Nebyl to právě Edward, který jí věřil ze všech nejméně?!
Šel jsem tam, kde se jejich hlasy ozývaly a uviděl je zrovna ve chvíli, kdy padali do vody.
Potichu jsem se uchychtl. Byli opravdu jako malé děti.
Najednou, jakoby nad námi skočil stín. Bezděky jsem se po něm ohlédl, ale nic jsem neviděl.
A když jsem se otočil zpátky k těm dvěma, uviděl jsem je, jak mají obličeje blízko u sebe. Už se skoro políbili, když v tom Isabella uskočila a začal se zmateně rozhlížet kolem.
Pohled Belly:
... nosy jsme se již dotýkali, když jsem ho ucítila. Ne ho, ale spíše to. Kdysi to byl člověk, ale teď je to monstrum.
Rychle jsem odskočila od Edwarda a začala se rozhlížet. Jeho vně byla tak silná, že musel být hodně blízko, tak jak to, že jsem si ho nevšimla. Sakra! Za to může ta vesnice. Jasně, vesničané se nestarají, jestli je někdo zabije. Prostě to berou jako svůj osud.
„Sakra! Kruci! Do háje!” začala jsem nadávat a rychle vylezla z vody. Při tom jsem se pořád rozhlížela, jestli ho neuvidím. Neviděla… Ale jak jsem se rozhlížela, uviděla jsem Carlislea, jak stojí kousek od nás a dívá se naším směrem. Už z jeho pohledu bylo jasné, že viděl náš skoro polibek. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Teď mě zajímalo, jak se ke mně mohl dostat tak blízko.
„Běžte si sbalit věci. Okamžitě odcházíme!” zakřičela jsem směrem ke Carlisleovi. Ten se na mě zmateně podíval, ale otočil se a odešel.
„Ty se běž taky sbalit,” řekla jsem směrem k Edwardovi, který byl ještě pořád ve vodě.
„Ale proč?” zeptal se zmateně.
„Prostě to udělej!” řekla jsem naštvaně a rychle odešla. Proboha, Bello! Co jsi to zase udělala?! Vždyť on tady hledá svojí snoubenku a ty se s ním málem líbáš!
Prošla jsem celou vesnici, ale žádné známky po napadení jsem nenašla.
Rychle jsem vrazila do chatky a viděla Edwarda, jak balí. Popadla jsem tašku a začala do ní házet věci.
„Bello-” začal Edward.
„Ne teď nemáme čas,” zchladila jsem ho. Věděla jsem, že tuhle náladu mohou vesničané. Je to jako kouzlo. Prostě se cítíte uvolnění a nic vás netrápí.
„Proč tak spěcháme?” nedal se odradit.
„Prostě proto… Už tady nemůžeme být,” řekla jsem rychle. Zrovna teď se mi nechtělo vysvětlovat, že nás honí netvor, který prahne po mé krvi.
„Ale proč?”
„Sakra, Edwarde. Prostě už tady nejsme vítáni. A tečka.” Otočila jsem se na něj a rychle se zase otočila zpátky. Stál až příliš blízko. No tak, otoč se! Šeptalo mi mé zlé já. Ale on má snoubenku! Odporovalo mé svědomité já. Snoubenku, která už je mrtvá. Šeptalo zase zlé já. Ale miluje ji. Říkalo svědomí. Dost! Okřikla jsem se v duchu.
„Bello…“ zašeptal a položil mi ruku na rameno. Rychle jsem ji setřásla a poodstoupila.
„Máš sbaleno?” zeptala jsem se ledově. Edward si povzdychl a přikývl.
„Fajn… Takže jdeme.” Vyšla jsem rychle z chatky. Ostatní na nás čekali u vodopádu.
„Máte všechno?” zeptala jsem se spěšně a neustále se rozhlížela kolem. Všichni jen přikývli a zmateně se po sobě podívali.
Pohled Edwarda:
Nechápu to! Nechápu její chování, ale nechápu ani to své… Jak jsem mohl tak jednoduše zapomenout na Mirandu?! Vždyť je to moje snoubenka a moje láska… Ale stačil mi jediný pohled do Belliných očí a byl jsem ztracen. Tohle už se nesmí nikdy opakovat! Ne a prostě ne!
Dlouho jsem se s sebou hádal a jen letmo sledoval dění kolem sebe. A začal jsem ho vnímat, až když jsem uslyšel nějaký šramot kousek od sebe. Rychle jsem se tím směrem podíval, ale nic jsem neviděl. Ale zřejmě jsem nebyl jediný, kdo si toho všiml. Bella se totiž taky otočila. Podíval jsem se na ni a okamžitě se utopil v jejím pohledu.
„Co to bylo?“ zeptala se vystrašeně Rosalie, čím ukončila náš oční kontakt.
„Nic,“ odpověděla odtažitě Bella a podívala se na to místo.
„Ale my jsme něco slyšeli,“ namítala Alice. Bella se však pořád dívala na to místo. Pak ale zatřepala hlavou a podívala se na nás.
„Nic to nebylo… Jdeme dál,“ řekla zvláštním tónem. Jako by nechtěla uklidnit jen nás, ale i sebe.
„Ale-" zkusila protestovat Rosalie.
„Řekla jsem, že to nic nebylo!“ odsekla Bells ledově.
Všichni jsme se na sebe zmateně podívali, ale nemohli jsme si dovolit protestovat. Přeci jen, Bella to tady zná nejlépe.
…
Šli jsme tak dvě hodiny, když jsem dostal opět takový pocit, jako by nás někdo sledoval. Bezděky jsem se otočil a spatřil nějaký stín. Párkrát jsem zamrkal, ale pořád tam byl. Podíval jsem se po ostatních, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost, tak jsem se přiblížil k němu. Už jsem byl kousek od něj, když mě někdo strhl na stranu. Zvedl jsem hlavu a podíval se, kdo to byl.
Bella stála nade mnou a vrčela na ten stín.
„Co?“ zeptal jsem se nechápavě.
„Jdeme!“ zavelela a znovu výhružně zavrčela.
Rychle jsem se tedy zvedl na nohy a pospíchal za ostatními.
„Proč tak pospícháme?“ zeptala se udýchaně Alice.
„Už je to jen kousek,“ popohnala nás Bella a znovu se otočila za sebe.
Autor: Stregoni (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Underworld - 8. kapitola - Nesnáším to tady!:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!