Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Týraná 1. kapitola

12.02.2011 (18:00) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7087×

Kapitola první - Když se podíváš smrti do tváře

Pohled Alice:

„Proč musí být zrovna u mě v pokoji nějaký člověk a proč tady musí být, ten člověk?“ rozčiloval se Edward, i když to byly sotva dvě minuty, co přijel.

Od té doby, co odjel, se z něj stal rozmazlený a nevychovaný fracek a hlavně děvka a zvrhlík. Nejen, že se stal jedním z největších dealerů drog ve státě Washington a na zbytku kontinentu Ameriky a Asie.

„Hele, ona za to nemůže, nemůže za to, že ji někdo znásilnil a udělal jí dítě. Nemůže za to, že je tady, vzali jsme ji sem, protože byla vyděšená a strachy bez sebe!“ Bránil tu dívku Carlisle. Není to ani jeden týden, co ji sem přinesl. Má po celém svém těle velké modřiny a vůbec s námi nekomunikuje. Skoro nejí a stále se choulí v koutě pokoje, schovaná před celým světem, zavřená v sobě samé. Chudinka jedna.

„Edwarde, nech toho. Všichni ji máme rádi a ty sám víš, že není zrovna tak moc lehké někam zapadat, že?“ zeptala jsem se ho a vybavila jsem si tu dobu, kdy k nám, naší rodině přišel, jako uprchlík z Volterrské gardy.

„To není to samé.“ Snažil se mi oponovat. Chudák jeden! „Dobrá! Prosím tě, tak mi alepoň přenes moje věci do jiného pokoje.“ Rezignoval nakonec.

„Máš je v posledním patře, je to teďka tvůj nový pokoj, Edwarde.“ Odešla jsem se podívat za tou dívkou.

Vešla jsem do pokoje a našla jsem ji ležet na podlaze v kaluži krve, která jí vytékala z naříznutých žil na zápěstích.

„Carlisle!“ zařvala jsem a hnedka byl u mě i s obvazy a jehlou. Zašil jí ruce a uložil ji do postele. Potom jí dal nějaké prášky na spaní, a když konečně tvrdě usnula a přestala sebou šít, tak jí udělal ultrazvuk bříška. Na monitoru toho nebylo nic moc k vidění, ale tomu malému tlouklo srdíčko, cítila jsem ho. Esme mezitím uklízela a dezinfikovala pokoj, aby nikde nebyla ani kapička její krve.

Kolik si toho asi musela ta chudinka malá protrpět. Jaký asi měla život, že má tak hrozné sebevražedné sklony? Přemítala jsem nad tím celou noc. No, skoro celou.

„Miláčku, když se budeš trápit, nic se tím nespraví, akorát já se zblázním a budu mrzutý, že mi za celý den ani pusu nedáš.“ To upoutalo veškerou mou pozornost. Objala jsem jeho polonahé tělo a políbila jsme ho na rty. Nejprve jenom polehku, ale čím déle jsme se líbali, tím více se náš polibek stával naléhavějším.

Pustila jsem tu dívku z hlavy.

Věnovala jsem se jenom Jasperovi. Jenom jeho rukám pátrajících po mém těle. Jen jeho rtům hledajících si cestičku mezi mými ňadry. Jen jeho slastným vzdechům, které mě rajcovaly.

Po snad nekonečném milování jsem ležela jen tak schoulená v Jasperově náručí.

„Tak mi řekni, co si o ní myslíš.“ Zatvářil se nechápavě. Nakonec mu to docvaklo.

„Myslím si o ní, že je týraná, že jí někdo ubližoval, ale ona ho milovala a nemám moc dobrý pocit z jejich sebedestruktivních nálad. Mimochodem, nemám ani radost z Edwarda, něco chystá a myslím, že se nám to nebude líbit.“ Udivilo mě to. Vždy, když se k něčemu chystá, tak mám vidění, tentokrát nic. „Nedělej si starosti, nejspíše se mi to jen zdá,“ dodal, když vycítil mou nervozitu.

Políbila jsme ho na rty. Vděčně mi to oplácel. Už jsme se nemilovali, jen se mazlili a líbali.

Strnule jsme se koukla na hodiny.

„Běž,“ řekl Jasper rezignovaně. Omluvně jsme se na něj usmála. „Byla jsi se mnou celou noc, pár hodin to vydržím.“ Znovu jsem ho políbila. Tentokrát náš polibek ukončil on. Z oblečení, co jsme měli na sobě předtím, zbyly jen cáry, takže jsem, k mé libosti, musela navštívit šatnu, tam jsem si vyhlídla jeden super modýlek, který jsme na sebe ihned hodila.

Šla jsem do jejího pokoje a zkontrolovala jsem její funkce. Vše se zdálo být v pořádku. Posadila jsem se na kraj její postele.

„Dobré ráno,“ řekla jsem jí, když se po odeznění těch prášků probudila.

„Ahoj,“ řekla nesměle a já jsem se začala divit, jak to, že se mnou komunikuje a ještě divnější je ten její francouzský přízvuk.

„Jak se máš?“

„Je to lepší než včera, chtěla bych se Vám za to omluvit a taky bych se chtěla představit. Jsem Laura Isabella Maria Swan,“ řekla po chvíli a nesměle se na mě usmála. Netuší, jak jsem byla šťastná, že se mnou mluví, konečně, po třech dnech.

„Jsem Alice Cullenová. Jedna z pěti adoptovaných dětí Carlislea Cullena a jeho ženy Esme, a nyní možná už z šesti.“ Myslím, že si všimla, že jsem to vyslovila s prosbou v hlase. Podívala se dolů a začala zkoumat vzorek na peřině.

„Mohli by přijít i ostatní?“ zeptala jsem se po chvíli nesměle.

„Musí, jelikož se všem potřebuji omluvit, ale nejdřív bych se, prosím, převlékla,“ řekla mi, a tak jsem se lidskou rychlostí zvedla a odpojila jsem ji od infuze. Když vstala i ona, tak jsem ji zavedla do šatny.

„Tohle všechno je jen tvoje,“ řekla jsem jí a ona byla, jak to říct.

Stála jako opařená a koukala na pokoj, který byl od stropu k podlaze plný skříní, věšáků a botníků. Přešla ke skříni a otevřela ji, potom šla k další, až nakonec otevřela všechny. Potom se ke mně otočila s pohledem, takovým tím zvláštním. Potom, to co se stalo, mě překvapilo

„Nechci to,“ řekla jakoby uraženě.

„Proč jste mi to dávali? Chtěli jste se mi vysmát?“ Tímto mě doslova šokovala.

„Prosím?“

„Chtěli jste ještě více prohloubit tu bolest, co v sobě mám? Ještě víc ji oživit a vracet mi vzpomínky na to utrpení, které jsem prožívala? Chtěli jste si mě taky nastrojit do hezkých šatiček, abych byla jenom reklama na happy rodinu a uvnitř mě přitom týrat a zneužívat? To mě ještě chcete více dorazit, než už jsem? Víš co je to vůbec, když člověk trpí? Uhodil tě vůbec někdy někdo? Řekl ti někdo někdy, že jsi děvka a kurva, jen pro dobrý facelift happy domova? Jen tvář, že nejsi člověk s city, ale jen loutka, že jsi otrok? Jen panáček, kterého ovládá jejich majitel? Ne? Jak bych se mohla divit, že? Jsi rozmazlená holčička a máš všechno, co chceš, co? Víš co? Taky jsem byla, než jsem se provdala, byla jsem tvoje kopie. Jsem z Francie, kde jsem se provdala za nějakého bohatého chlapíka. Víš jaké to je, když tě „to“ bolí? Když si tě každou noc bere a bolí to? Nevíš, co? Tys to možná ještě ani nedělala, co? Já se provdala v sedmnácti. Víš jaké to je? Od něj mám ty modřiny, to on! Udělal mi je při tom!“ Svezla se na zem a rozbrečela se. Konečně jsem pochopila, proč s Carlislem nemluvila, rozpovídala se až se mnou. Jsem holka.

„Nemyslela jsem to tak, nevěděla jsem to.“ Snažila jsem se ji uklidnit, ale marně. Brečela.

„Mám jít pryč?“ zeptala jsem se jí, pouze přikývla. „Slib mi ale, že se nepokusíš znovu zabít.“

„Slibuji.“ A tak jsem odešla.

Pohled Laury:

„Nemyslela jsem to tak, nevěděla jsem to.“ No jasně. Slečinka nevěděla a co já s tím? „Mám jít pryč?“ zeptala se mě, a tak jsem jen přikývla.

„Slib mi ale, že se nepokusíš znovu zabít.“ To jsou mi podmínky, tak paní si začne ještě vymýšlet!

„Slibuji,“ řekla jsem nakonec, aby dala pokoj, a pak už odešla.

Šla jsem do koupelny a vlezla jsem si pod sprchu a pustila si na svou pokožku proud velmi teplé, ale ne horké, vody. Hezky mi to uvolnilo svaly a přivedlo mě to na jiné myšlenky.

„Chovala ses jako kráva, ti lidé o tobě nic nevědí, nikdy tě neviděla, ledatak na titulní stránce Vogue, nebo Playboye, ale jinak nikdy a ty se chováš jako citlivka, měla by ses jim patřičně omluvit, opět a projevit jim svou náklonnost a úctu, taky vděk za to, že si tě k sobě vzali, mohli tě přeci nechat na ulici, abys zemřela, oni to udělali naopak. Vzali si tě k sobě a dávají ti vše, co bys mohla chtít a ty tady vyvádíš!“ Nadávala jsem si v duchu.

Po dobrých dvaceti minutách jsem konečně vylezla a osušila jsem se ručníkem, který jsem vzala z jednoho komínku úhledně složených osušek na polici. Byl krvavě rudý, jako kdybych do něj právě vykrvácela. Rychle jsem zahnala tyto myšlenky a přešla jsem zpět do šatny.  Musím se té nebohé dívence omluvit, musí být vystrašená.

Jsem z Francie. Bydlela jsem v Paříži a jsem bývalá modelka, takže kdybych ztratila všechno možné na světě, vkus a francouzský šarm budu mít vždy a na to se mohu spolehnout!

Vzala jsem si na sebe tmavě modrý saténový pulouver a bílé džíny, doplnila jsem to ještě dvěma stříbrnými náramky a ledově modrými lodičkami na dvanácticentimetrovém podpatku s tlustým, jakoby dřevěným vzorkem podpatku. Na krk jsem si pověsila řetízek s andělem a šla jsem do pokoje, kde jsem si sedla před velký stůl, kterému dominovalo obří zrcadlo zasazené ve dřevě.

Svou koňsky černou hřívu neposedných vlasů sahajících mi do půli zad jsem zčesala na levou stranu hlavy a svázala jsem je gumičkou. Oči jsem si protáhla jemně černou řasenkou a potom na spodní víčko udělala třpytivě šedou linku a na rty jsem použila trochu třešňového lesku. Ani nevím, kde Alice sebrala všechny moje oblíbené šminky, které se dají z poloviny pořídit pouze v Itálii a Francii.

Nechala jsem být šminky šminkami a šla jsem se omluvit Alice. Tedy, měla jsem to v plánu. Bohužel, asi půl hodiny jsem se přemlouvala vyjít z tohoto pokoje. No tak! Máš za manžela cvoka, co tě mlátí, omluvit se dokážeš! Okřikla jsem se.

Sešla jsem pomalu po schodech dolů, kde v obýváku seděli všichni a jakmile mě viděli, probodli mě pohledy, tak jsem pro jistotu sklopila oči. Ve tváři jsem určitě musela být červená jako rajče.

„Alice, chtěla jsem se ti omluvit za to vystoupení v šatně, vlastně jsem se-“

„Loreen?“ ozval se podivně známý hlas.

„Edwarde?“ zeptala jsem se a podívala jsem se na něj.

„Co tady děláš? Myslel jsem, že jsem ti dostatečně vysvětlil, že sem nemáš jezdit a že máš zůstat v Paříži!“ rozkřičel se na mě.

„Já.“ Snažila jsem se ze sebe něco vypáčit.

„Co? Co se mi zase budeš snažit nalhávat? Co si zas vymyslíš?“ řval na mě a jeho rodina se na mě jen zděšeně dívala.

„Edwarde, nechceš nám vysvětlit, proč po ní tak řveš, co ti udělala, a odkud se vůbec znáte?“