Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty nejsi táta - 8. kapitola

21.01.2012 (17:30) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3162×

8. kapitola

Bella

Probudila jsem se do nádherného slunečného rána. Přicházelo babí léto. Les se odíval do teplých odstínů zlaté, oranžové a červené. Dnešek nejspíš strávím na procházce.
Otevřela jsem okno v obývacím pokoji a rozkošnicky jsem se nadechla teplého vzduchu plného vůní slunce, lesa a slabého závanu blízkého moře.
Einar zrovna procházel směrem od jedné z mých starých pastí, mířil ke svému domku. Zřejmě mi tam byl položit mou denní dávku krve. Tahle hra ho bude bavit nejspíš ještě dlouho. Podíval se směrem ke mně a já zvedla ruku k pozdravu. Nadšeně mi zamával zpět a po tváři se mu rozlil úsměv tak široký, že mu málem upadla horní polovina hlavy. Musela jsem se zasmát.
Musím uznat, že po té scéně u krbu u mě stoupl v ceně. Unavený, dlouhověký, přesto stále neskutečně hrdý. To, že býval válečníkem, bylo vidět v každém pohybu, v držení těla, v chování. Přesto vypadal, že svou sílu a hlad po krvi má pod ocelovou kontrolou. Doufala jsem, že nebudu někde poblíž, kdyby náhodou povolila. Když jsem ale viděla ten smutek a stesk po domově, který byl vzdálený spíš v čase než v prostoru, měla jsem chuť ho obejmout.
Začínala jsem ho mít – velmi pomalu a opatrně – ráda. I když to bylo jako mít rád lvy. Ať už se vám líbí sebevíc, do pohlazení se zrovna nevrháte, i když vám někdo tvrdí, že jsou naprosto ochočení. Navíc, ty červené oči byly výhružné už samy o sobě.
Zamyšleně jsem se rozhlédla po domku. Ne že by tu nebylo co dělat, ale do ničeho se mi nechtělo. Mohla bych si zajet do městečka. Ve spíži to nijak slavně nevypadalo, v knihovně bych si mohla vypůjčit nějakou učebnici finštiny a doufat, že mají něco i v angličtině. A v neposlední řadě bych se měla stavit v železářství pro sekyru a přes internet si objednat dřevo. I když teprve končí léto a začíná podzim, nemusím se u toho ztrhat a s mým tempem bych měla začít nejlépe okamžitě.
Ale nejdřív má tekutá snídaně. Projít všechny skrýše chvilku trvalo. V některých zemích se prý tak hledají na Velikonoce čokoládová vajíčka. Já měla Velikonoce denně. Čímž ovšem neříkám, že by mě to nebavilo. Jen doufám, že vyšším stupni těhotenství tahle schovávačka přestane Einara bavit. Nevím, jak bych se lesem prodírala s břichem.
Po snídani jsem nasedla do náklaďáčku a jela na nákupy.

*     *     *

Stockamöllan Kirjasto, hlásal hrdý název nad širokým vchodem. Knihovnu jsem více méně tipla, no dobře, pro kontrolu jsem se ptala v obchodě. Ale knihovny vypadají skoro všude stejně. Historicky vyhlížející budova, široký vchod, nějaká ta věžička. Jako starší, i když menší, sourozenec radnice.
„Dobrý den, máte nějakou anglickou literaturu, prosím?“ vychrlila jsem na mladou knihovnici bezmyšlenkovitě.
Její zmatený výraz mě na okamžik vyděsil.
„Trochu pomaleji, prosím,“ požádala se silným přízvukem.
„Knížky… v angličtině. Máte?“ gestikulovala jsem pečlivě a snažila se doplnit výklad rukama.
„Idiot zase nejsem,“ uchechtla se s nádechem ublíženosti, „Zavedu vás tam.“ Vykročila a já se vydala za ní.
„Tady, tady a tady.“ Ukázala mi dva a půl regálu, usmála se na mě a odešla tak rychle, jak jí to slušnost dovolovala.
Díla se řadila především ke klasice, ale nevadí, lepší než nic. Učebnici finštiny pro samouky jsem bohužel nikde neviděla. Jako strážný anděl kolem zrovna procházela knihovnice.
„Prosím vás,“ zavolala jsem na ni.
Vrátila se, ale na tváři jí hrál tak nešťastný výraz, že mi jí bylo hrozně líto. Pomalu jsem jí vysvětlila svůj dotaz. Ona hmátla do regálu, vrazila mi do ruky knížku a prchla. Vybrala jsem si ještě nějaké knížky na normální čtení a vydala jsem se zpět k hlavnímu pultíku.
Registrace byla přesvědčivým vtělením cesty peklem. Tedy pro ubohou knihovnici, děvče sotva starší než já. Pro mě to byla zkouška trpělivosti. Často pátrala po správných slovech a zbytek se snažila vysvětlit. Většinou jsem nechápala, co po mně, sakra, chce. Navrhla jsem, ať si skočí pro slovník, počítač tu neměli. Dívka se vděčně usmála a odběhla. 
Docela jsem ji chápala, muset umět šest jazyků, jen ve vlastní zemi, taky bych rezolutně odmítla jakýkoliv další. Se slovníkem se naše komunikace podstatně zlepšila, ale bohužel zase ne o tolik. Neustálé listování taky není zrovna rychlovka. Když jsem odcházela, byly jsme s knihovnicí zničené obě stejně. Veškeré mé představy o jazykových schopnostech cizinců měly trvanlivost domečku karet ve vichřici. I když možná to bude tím maloměstem.
Nákup v železářství byl podstatně rychlejší. Prodavačova angličtina byla na slušné úrovni a chápal taky rychle. Společně jsme vybrali vhodnou sekyru a jako bonus jsem dostala vizitku na blízkou dřevařskou firmu, která má úžasné ceny a sekretářka mluví anglicky naprosto plynně. Alespoň že tak.

*     *    *

Po příjezdu jsem opět otevřela okno, větrala jsem tu téměř pořád. Venku bylo teplo a vzduch tu voněl tak, že by ho mohli chytat do osvěžovačů.
Objednávka dřeva byla brnkačka. Slečna na druhém konci drátu mluvila naprosto excelentně. Navíc mi pomohla odhadnout, kolik toho dřeva budu potřebovat na celou topnou sezónu a špalek na sekání mi prý pohlídá osobně.
Dotelefonovala jsem, vzala si učebnici a svalila se na gauč. Už první lekce byla asi stejně srozumitelná jako čínský návod k japonskému videu. Ztěžka jsem si povzdechla a zkoušela si slovíčka číst polohlasem. Znělo to příšerně a já měla ošklivé tušení, že finštinou to nebude. Od okna se začaly ozývat zvuky typické pro zadržovaný smích. Vzhlédla jsem a v okně uviděla Einara, který se očividně královsky bavil.
„Čemu se směješ?“ prskla jsem otráveně.
„Tvé výslovnosti,“ rozřehtal se naplno.
„Moc vtipné. Jen se směj cizímu neštěstí. Co je to vůbec za zem, kde mají pět úředních jazyků, jen ne jejich vlastní?“ odsekla jsem.
„Co takhle pomoc od rodilého mluvčího?“ navrhl.
„Od kterého?“ vyzvídala jsem.
Zpražil mě pohledem. V kombinaci s rudýma očima to nebyl vůbec dobrý nápad. Srdce se mi začalo bít do žeber jako divoký kůň do malé ohrady. Základní instinkt řval strachy a lomcoval mřížemi klece mé tvrdohlavosti. Einar si toho samozřejmě všiml. Po tváři se mu rozlil výraz tak nešťastný, že by zahanbil každé stěně.
„Promiň, nechtěl jsem tě zase vyděsit,“ omlouval se potichu a otočil se k odchodu.
„Pomůžeš mi teda?“ Zadržela jsem ho.
Po tváři se mu mihl úsměv, ale téměř okamžitě ho zamaskoval výrazem netečnosti.
„Když na to tak trváš.“ Pokrčil rameny a znovu se mě vydal zachraňovat před mou zbrklostí a neschopností.

Máme k povídce i trailer. Je to poprvé, co jsem něco takového dělala, tak to, prosím, berte s rezervou.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty nejsi táta - 8. kapitola: