Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty nejsi táta - 17. kapitola

25.02.2012 (17:30) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3649×

17. kapitola

Bella

Ležela jsem na posteli, paralyzována bolestí a zírala do stropu. Měla jsem chuť křičet, ale neposlouchal mě jediný sval v těle. Jedinou útěchou mi byla Einarova přítomnost, když mi odčerpával bolest. Seděl u mě každou vteřinu, kdy nebyl u malého.

Taky toho musel mít chudák nad hlavu.

Chvilky, které trávil u malého, byly peklem. Měla jsem pocit, že mi žilami koluje oheň a stravuje každou buňku mého těla. Toužila jsem uniknout, ale nebylo ani jak, ani kam.

Nejhorší bolest však byla psychická. Vždy, když Nathaniel začal plakat, toužila jsem běžet za ním, vzít ho do náruče, pochovat ho a šeptat mu do vlásků, že je všechno v pořádku, že je maminka u něj, že se mu nemůže nic stát. Ale nešlo to, přes veškerou vůli, kterou jsem byla schopna zmobilizovat, jsem nemohla ani mrknout. Jen srdce mi bilo jako splašené, čímž ten oheň v mých žilách jen popohánělo rychleji …

Zavířil vzduch a místnost naplnila Einarova vůně. Slyšela jsem pohyb vedle postele a pak bolest ustoupila rychlostí odlivu. Einar byl u mě.

„Máme nádherného syna, je dost podobný na tebe, až na oči. Ty má tmavě zelené,“ spustil své obvyklé denní hlášení.

Ano, zelené oči má zřejmě po otci. Z naší rodinné větve jsme byli vždycky všichni hnědoocí, takže po kom jiném. On jako člověk zelené oči mít mohl. Doufám, že je to to jediné, co po něm Nathaniel zdědí.

„Není naštěstí lidsky křehký, ale přebalování je opravdu zážitek. Hrozně sebou mele, takže nácvik na panence byl oproti němu brnkačka i pro jednorukého. Ještě že až začne lozit, budeme na něj dva. To bych sám opravdu nezvládl,“ uchechtl se.

Nathaniel není křehký, výborně, to mi obrovsky usnadní první dny po přeměně, kdy si budu muset zvykat na nové hranice síly, rychlosti a ví bůh, čeho ještě.

Einarovi zprávy o tom, co s malým celý den dělali, pro mě byly jako oáza pro bloudícího poutníka v poušti. Pomáhali mi hledět dál. Do dalších dnů, kdy budu moci být s nimi a nemuset snášet tuhle beznadějnou bolest.

Nathaniel se rozfňukal. Oh bože, jak moc jsem chtěla jít k němu. Einar se s povzdechem zvedl a bolest udeřila silou dobývacího berana.

Kdy už to skončí??

*     *     *

Nathaniel

Kde to jsem?

Kde je maminka?

Jen co jsem se konečně prodral ven, mě kdosi odnesl pryč. Maminku jsem zahlédl jen na chvilku. Byla kolem ní hrozně moc krve. Snad jsem jí nic neudělal.

Spoustu informací jsem dostal už v době, kdy jsem byl ještě u maminky. Teď jsem k nim mohl přiřadit i obrázky. Bylo toho tolik nového! Jen kdyby mě nechali porozhlédnout. Místo toho mě dají někam, kde vidím jen jednobarevnou plochu, a čekají, že mi to bude stačit?

A vůbec, chci k mamince! Mám o ni strach, a ty sny! Všude spousta krve …

Začal jsem vydávat ten zvuk, se kterým se vyrábí to mokré z očí a co vždy přivolá toho pána, co mě krmí. Že by to byl ten Einar, co na mě mluvil u maminky? No, to nevím, ale teď to není až tak důležité.

On mi vůbec nerozumí, místo toho aby mě odnesl za mámou, mě jen zkontroluje a nic.

Musím to zkusit jinak. Vybavil jsem si, jak vypadala maminka ten moment, co jsem ji viděl, a přesvědčil ho, aby to viděl taky. Podle jeho šokovaného pohledu to fungovalo.

„Maminka je v pořádku, neboj, jen jí není teď moc dobře, ale za pár dní bude zase v pořádku,“ snažil se mě uchlácholit, ale já se nedal.

„Tak pojď, jdeme se na ni podívat, když mi nevěříš,“ zahučel.

No bingo, pochopil. A dokonce mě nese správným směrem. Pokrok.

Maminka ležela a nevypadala moc dobře, ale líp než minule. Takže se to lepší, výborně. Teď už můžu v klidu spát.

*     *     *

Einar

Pečovat o ty dva byl docela zápřah. Ještěže už bude brzy po proměně, Bellino srdce se blížilo k posledním úderům a pak už bude definitivně jednou z nás. Potom můžu vypít i většinu našich zásob, protože spánek je nám odepřen. Poslední dobou toho lituju čím dál víc.

Až z Belly bude upír, můžu se Nathovi věnovat na plno. Bella bude potřebovat chvíli na odhadnutí a zvládnutí nových limitů, o tolik širších než lidských, než ji k malému pustím. Sice není křehký jako lidé, ale novorození dokáží zdevastovat i dospělého upíra. Malému navíc koluje v žilách krev, i když s tou lidskou se asi shodovat nebude.

Bella ovšem bude mít takovou žízeň, že ji takové detaily nezastaví. Možná bych měl alespoň pro začátek vyztužit dveře od dětského pokoje, než Bella ovládne svou žízeň. Ale copak na to mám čas? Budu ji muset zastavit já.

I když je to jeho matka…

Ale co já vím?! Nejsem si jistý už skoro ničím. A samotné plánování té hektické budoucnosti mě vyčerpává.

Bellino srdce se najednou zatřepotalo jako vzlétající motýl a naposled udeřilo.

Tak a je to tu.

Pracně jsem se vyškrabal na nohy a postavil se před ni, připravený ji chytit a přitlačit zpět na postel. Tři dny agonie se na jednom podepíší, hlavně ze začátku.

Bella zamžikala a otevřela oči. Poslední zbytky bolesti konečně odpluly.

„Ahoj lásko, teď musíš být opatrná. Všechno je nové o tvoje myšlenky mohou být trošku zmatené. Zkus se párkrát nadechnout a vydechnout,“ snažil jsem se ji bezpečně provézt prvními okamžiky zmatku.

Její hruď se začínala pravidelně zvedat a klesat.

„Výborně, teď se zkus hodně pomalu posadit,“ snažil jsem se znít rozhodně, i když jsem těžce improvizoval.

V tomhle ohledu jsem s novorozenými žádné zkušenosti neměl.

Bella se pomalu a fascinovaně rozhlédla po místnosti a obdivovala každý detail. No jo, není nad upíří oči.

K mé smůle mě nepřirozeného zastihl Nathaniel. Zaplakal.

Bella mě poslala vzdušným obloukem skrz zeď do obýváku a zmizela ve dveřích do dětského pokoje.

Tuto kapitolku bychom chtěly věnovat naší věrné čitatelce Zuzineccee.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty nejsi táta - 17. kapitola: