Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty jsi mě kousl - 2. kapitola

02.08.2010 (21:00) • DyDy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3647×

„Je mi to vážně líto... promiň... promiň!“ Na víc se nezmůžeš? Jen promiň? Zabiješ ji a řekneš promiň? Zakousl jsem se! Edwarde, jsi zrůda! Sál jsem tu neodolatelnou krev a dívka se přestala bránit. Vzpomněl jsem si na její krásu. Edwarde, tu nemůžeš zabít! Nemůžu ji zabít! Snažil jsem se odtrhnout, nešlo to, netvor uvnitř nechtěl. Když v tom se ve třídě objevila Alice s Jasperem. Záchrana.

„Edwarde, dost!“ řvala na mě Alice. „Edwarde!“

Našel jsem se a odtrhl, tělo dívky bezbranně dopadlo na zem. Jasper mě sevřel ve svém ocelovém objetí, ale i jemu nebylo zrovna nejlíp. Nemohl jsem spustit oči od dívky, kterou jsem málem připravil o život.  

Dívka se začala zběsile klepat. Přeměňovala se. Co jsi jí to udělal, Edwarde? Sklopil jsem pohled a přestal se vzpírat.
„Alice, je něco, co můžu udělat?" zeptal jsem se. Alice vytřeštila oči. Dívka už o sobě nevěděla.  

„Já umřu!" dostala ze sebe, pak už jen křičela a upínala na nás svůj zrak. Alice ji pevně držela za ruku, ale to vůbec nepomáhalo.
„Už si udělal dost, Edwarde! Teď vypadni hlídat na chodbu!" Naposledy jsem pohlédl na dívku, které jsem právě zničil život. Odešel jsem odtamtud a rozhlížel se po škole. Samozřejmě, že řev neunikl Jessice. Byla to místní drbna. Snažila se mě obejít a podívat se ke zdroji toho rámusu. Začala zuřit, když zjistila, že se tam přese mě nedostane.

„Kampak?" zeptal jsem se a usmál se na ni. To bylo poprvé, co jsem na ni promluvil. Její srdce poskočilo. Křik dívky se vzdaloval...
„Pusť mě tam!" řekla Jessica ještě celá překvapená. Znovu jsem nahodil úsměv. Její myšlenky byly dost brutální. Ale musel jsem něco udělat.
„Ani náhodou!" svůdně jsem dodal. Připravoval jsem se na nejhorší, než jsem uviděl, že se seběhla celá škola a koukali ke dveřím. Mezi davem se proboural profesor. To už byla jiná autorita.

„Cullene ustup!" zařval na mě. To bylo zlý. Nemohli jsme být prozrazeni. To jsem je měl všechny zabít? Přemýšlel jsem. Uslyšel jsem myšlenky Alice, oddychl jsem si a poraženě ho pustil za sebe. Otevřel dveře a já se připravoval na panický záchvat. 

„Můžu vědět, co to tu děláte?" rozeřval se. Podíval jsem se dovnitř. Dívka tam už nebyla. Alice ji odnesla hluboko do lesa a teď si to na oko rozdávala s Jasperem. Musel jsem ji pochválit, to vysvětlovalo ty zvuky. Rychle jsem se otočil a vyběhl do lesa. Po pár mílích jsem uslyšel ten uši trhající zvuk.

„Edwarde, to kvůli tobě!“ vyčetl jsem si. Klepala se a já ji vzal za ruku. Její stisk byl bolestivý. Její panenky se protočily. Vzal jsem ji do náruče a snažil se nemyslet na chuť její krve. Byla tak lahodná. Ne, znovu jsem podlehnout nemohl. Rozběhl jsem se a dívka začala koulit oči. Vyskočil jsem do okna přímo do mého pokoje. Položil jsem ji na postel a do místnosti vběhla Esme.

„Edwarde, to nemyslíš vážně!" nadávala mi. Zastyděl jsem se. Esme pohotově vzala telefón a volala Carlislea. Vysvětlovala mu celou situaci a Carlisle jí nevěřil. Věděl jsem, že mi věřil. Zklamal jsem ho a tím jsem zklamal sám sebe. Esme položila telefon a soucitně pozorovala dívku, které srdce málem vyskočilo z těla. Neuplynulo ani deset minut a Carlisle se skláněl nad nebohou dívkou. Prohlédl ji a já se neubránil bolestnému pohledu svého otce. Díval jsem se na zem, nezvládl jsem se mu dívat do obličeje. Nic neříkal a to mě dostávalo do šílenství. Držel jí ruce a uklidňoval.
„Bude to dobré!" zašeptal. Dívka se pod náporem bolesti prohýbala v zádech.

Díval jsem se na dívku, která to všechno zavinila. Nesnášel jsem ji za to. Nesnášel jsem její sladkou vůni. Musel jsem odtamtud zmizet. Alice mi nebránila a já vyskočil z okna a mizel v hlubinách lesů. Nesnášel jsem se, nesnášel jsem ji. Cítil jsem, jak mi pod nohama křupou větve, chtěl jsem něco rozbít. Postavil jsem se ke stromu a zapnul ruce v pěsti. Napřáhl jsem se a strom v půli praskl. Stejný proces jsem zopakoval, ale nepomáhalo to.  

Ucítil jsem vůni pumy, tak jsem se nechal ovládat smysly. Zakousl jsem se do její krční tepny. Krev pomalu stékala do mého hrdla a tišila bolest řezavých žiletek. Nechtěl jsem myslet na to, že její krev se s krví oné dívky vůbec nedá rovnat. Byla tak lahodná. Ovšem to se o téhle říct nedalo. Zmučeně jsem ji odhodil. 

Vyběhl jsem k šerifovi. Chtěl jsem se přiznat za vraždu? A co když jo? Nebyl na stanici a tak jsem se rozhodl, hledat ho doma. Seděl u televize a jeho myšlenky se pohybovaly okolo jeho dcery, která se ještě nevrátila ze školy. Obvolával známé a hledal ji. Mohla to být ta, kterou jsem dneska „zabil"? Našel jsem okno do jejího pokoje. Bylo to tady jako pro mále dítě.

To mi dalo naději. Nasál jsem vůni v pokoji. Sakra! Byla to ona. Dcera šerifa? Zatřepal jsem hlavou. Musel jsem něco vymyslet. Zabít ho, by všechno vyřešilo. Nehledal by ji. Ale zas by hledali jeho, tak bych musel zabít další. Už jsem stejnak vrah. Najednou mi ale zazvonil mobil. Alice. Samozřejmě, že to viděla. Vypnul jsem mobil a vyhnal si tu myšlenku z hlavy. Už teď jsem zrůda. 

Vypadl jsem z domu a chtěl utéct co nejdál. Co nejdál od zklamaného otce. Co nejdál od křičící dívky. Co nejdál, od svého svědomí. Náhle jsem se zastavil. 
„Edwarde, to ty jsi to všechno zavinil! A teď utíkáš?" promluvil na mě vnitřní hlas. Otočil jsem se a vyběhl zpět do svého domu. Po cestě jsem si smlsl na pár srnkách, abych vydržel u té dívky co nejdéle. Když jsem spatřil světla domu, zpomalil jsem. U dveří stála Alice a dívala se do dálky. Neměl jsem odvahu na to, abych k ní přišel, takže jsem ji tiše pozoroval.

„Už jsi zpátky?" zeptala se. Poraženě jsem vylezl z křoví a pohlédl jí do tváře. Byla neutrální. Pomalu jsem k ní docupkal.
„Alice, nevím, co to do mě vjelo..." zašeptal jsem. Nakrčila nos a na dokonalém obličeji se zjevila vráska.
„Bude to dobré, Edwarde! Netrap se." V myšlenkách byla na nákupech a rozhodovala se, co si koupí. Věděl jsem, že přede mnou něco tají, měl jsem léta praxe.

„Asi bys měl být s ní!" pokárala mě. Vešel jsem do domu a překonával schody po dvou. Křik se prolínal celým domem. Zasáhla mě vlna svědomí. Musel jsem se jí ale postavit čelem. V tu ránu jsem byl v pokoji. Carlisle a Esme se skláněli nad dívkou, která se mrskala na posteli. Byla jako ryba na souši. Chytl jsem ji za zápěstí, aby si ještě víc neublížila. Carlisle a Esme odešli. Určitě nemohli být v jedné místnosti se zrůdou, jako jsem já. 

„To bolí!" prolétlo pokojem. Soucitně jsem na ni pohlédl a nemohl odtrhnout oči od jejího ochablého obličeje. Vypadala jinak, než předtím, jed ji pomalu měnil. Předtím, byla překrásná, nevěřil bych, že může být ještě krásnější.
„Já vím, promiň mi to, promiň!" zašeptal jsem a sklopil pohled...

další

Autor: DyDy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty jsi mě kousl - 2. kapitola: